Spása v nedohlednu?
…aneb jak z toho všeho ven
Tyto otázky si pravděpodobně kladou mnozí z nás při pohledu na momentální covidovou situaci… Než si odpovíme, něco si napřed povíme (…a tím si možná i odpovíme ); co třeba jednu takovou severskou pohádku?
Bylo to asi tak: na břehu zátoky žil jeden rybář. Jednou takhle, když vytahoval svou udici, cítil tah větší než obvykle – no jaké bylo jeho zděšení, když na něho místo pořádné ryby vykoukla z vody lidská kostra! V úleku popadl své náčiní a prchal domů, co mu síly stačily. Když za sebou zaslechl rachtání kostí, nevěřícně se ohlédl: kostra jej pronásledovala! Rybář zrychlil…kostra též! ( chudák nemohla jinak; nějak se mu zapletla do udice, když ji táhl po mořském dně…) S vypětím všech sil doběhl do svého domu; praštil sebou na zem a ztratil vědomí… Když přišel k sobě a jeho zrak padl na hromádku kostí ležící poblíž, v první chvíli se opět lekl – no už ne tolika. Došlo mu, co se stalo, a samou úlevou se rozchechtal na celé kolo. S kostrou je však potřeba něco udělat…vystrojit jí důstojný pohřeb; byl to on, kdo vyrušil neznámého mrtvého z jeho věčného odpočinku na mořském dně… No bude to bude muset počkat až do jara – teď je zima a půda je zmrzlá; alespoň ji tedy vynese ven… Ale jak vzal kostru do náručí, měl náhle pocit, jakoby nesl živou bytost. Venku navíc vánice… I zželelo se mu ostatků a uložil je do rohu svého obydlí; aspoň mu budou dělat společnost v jeho samotě… Netrvalo dlouho a na svého podivného spolubydlícího si zvykl; a nejen to – začal si s ním povídat… A stala se zvláštní věc: jak dny míjely, kostře začly dorůstat vnitřní orgány…svaly…kůže a vše ostatní, co mají živí lidé. Stala se z ní živá – a navíc velmi krásná žena…
A žili spolu šťastně…
(…a v jakém stádiu jste vy? Nemůžu si pomoci, ale ten příběh mi něco připomíná…)
Jistý náš tuzemský ‚duchovní myslitel‘ ( důvodem uvozovek není v žádném případě ironie, ale to, že si vůbec nejsem jistá správností a výstižností tohoto označení ) vyslovil před časem myšlenku vpravdě kacířskou – a to, že již první ( ! ) vlnou koronaviru byl splněn účel, za jakým jej na nás Pánbůh seslal; a že se lidé měli již od covidu odpoutat a jít dál… Pokud je to opravdu tak, proč – ksakru – TO tady tedy pořád s námi je??? ‚Kdo se koho drží – to je, oč tu běží…‘ ( viz onen příběh ). Někdo může říci: „Ale já se přeci covidu nedržím! Já se ho jenom bojím…myslím na něj…průběžně sleduji jeho pohyb. Stále dokola se nechávám testovat…abych ho pak chytil za dalším rohem nebo si ho dokonce odnesl z testování coby výslužku…“ ( Zde malá vsuvka: napadlo vůbec někoho zamyslet se nad tím, kolik lidí se může nakazit ve frontách na test – když dle statistik má covid každý třetí? Je hezké, že jsem dostal štempl, že jsem negativní…DNES…když za tři dny se můžu jít postavit do té samé fronty znovu, či skončit rovnou u doktora, v karanténě nebo rovnou v nemocnici… Vůbec tímto nechci vystupovat proti testování; jen úvaha selského rozumu.) No právě…držet se dá mnoha způsoby. Tak ještě jednou: ‚Kdo koho tady tedy drží?‘ Nechce-li od nás nějaká choroba odejít, bývá to nejčastěji jedním ze dvou důvodů: za a) dosud jsme od ní nepřevzali její poselství a neprovedli patřičné kroky k nápravě našeho myšlení/fungování. Místo toho jsme se v tom začli patlat, všelijak to rozmazávat, krmit to naší pozorností ( negativní ). To už je ono za b)… A následkem toho všeho jsme do toho hezky zabředli…( a v případě choroby se tato zpravidla stává chronickou ). Všichni dobře víme, jak se to má s tím…no s enónem; čím více se s ním člověk zaobírá, tím více maže – a jeden pak skončí zapráskaný od hlavy až k patě. A chce-li se pak umýt, ještě zamaže vše kolem – pokud tedy nemá po ruce někoho čistého, kdo mu s tím pomůže ( třeba otočí kohoutkem…).
Jisté jsou dvě věci. Za prvé – patrně opravdu nejde o to smést lidstvo z povrchu zemského ani ho nějak markantněji redukovat – to by na nás bylo sesláno něco mnohem horšího. To je ta dobrá zpráva… Ta horší je, že s ‚Pluťákem‘ opravdu nelze jen tak ‚vyběhnout‘ ( o tom jsem se již zmínila v dřívějších příspěvcích ); můžeme být rádi, že nás nechá – obrazně řečeno – nákazu aspoň trochu regulovat… Pluto je vesmírné těleso, v astrologii používáno coby symbol jisté energie, bez které by nemohlo existovat lautr nic – a tedy ani my. Ono těleso se již delší dobu nachází ve znamení Kozoroha ( coby symbolu jistot/struktur ) – no jeho tranzit tímto znamením se pomalu blíží do finiše ( KDO a CO oni jsou, to je podrobněji a konkrétněji rozebráno v rubrice ‚Astrologie‘ a v dřívějších příspěvcích blogu, takže případní zájemci račte nahlédnouti tam…). Pro nás je v tuto chvíli směrodatná informace, že se nalézáme v období, kdy jsou naše dosavadní pozemské jistoty – takové ty ‚staré, dobré, ověřené a zažité‘ – podrobovány doslova zkoušce ohněm, aby se zjistilo, jak moc jsou pro nás ještě dobré, a aby se následně z našeho života zcela eliminovaly či se přetavily v něco jiného, prospěšnějšího… Spíše než o to, co je dobré či špatné obecně – jde o to, co je dobré či špatné pro mě v tuto chvíli; liší se tedy jednotlivec od jednotlivce, stát od státu; proto je onen vir tak variabilní ( a proto jsou odlišné i přístupy a opatření v různých státech; a též neznamená, že to, co zabralo ve státě jednom, nemusí spolehlivě zafungovat ve státě druhém…). O co jsme se dosud opírali, na co jsme spoléhali, co nás doposud spolehlivě dostávalo z bryndy…to už zkrátka nemusí nadále fungovat… Jelikož Pluto je řazeno k tzv. transpersonálním – tedy osobnost jednotlivce přesahujícím – činitelům/ukazatelům, a z důvodů těch je mu připisován ‚vliv‘ spíše na společnost jako takovou, je jeho dopad na jednotlivce často podceňován. Je zapomínáno, že společnost je právě těmito jednotlivci tvořena; a že jediný způsob, jak udělat pořádek ve společnosti, je udělat si pořádek u sebe doma…
No, tak jsme si třeba řekli: „Chytnu korouše…ale fajn, budu to mít aspoň za sebou, získám imunitu…“ A ono houby… Slyšela jsem o lidech, kteří TO měli už 3x! ( takhle za sebou nemáte ani chřipku či rýmu ). Vláda (…vážně bych teď nechtěla být v její kůži…) spoléhala na všechna možná opatření; tato sice zdaleka nesplnila očekávání, ale zaplať Pánbůh – zdravotnictví se dosud nezhroutilo; aspoň něco… Velká část populace viděla naději v očkování…no sami vidíte, jak to s ním vypadá ( a to nemluvím o tom, že nevíme, nakolik bude vakcína opravdu účinná a co to s lidmi bude dělat…). A aby to nebylo zas tak jednoduché, v Anglii se objevila nová mutace a už šťastně doputovala i k nám…a včera jsem zaslechla info, že už více států hlásí své vlastní mutace – ‚zhotovené‘ jim na míru… Na stranu druhou – jsou tu zprávy o lidech, kteří neonemocněli, přestože byli týdny zavření v malých bytech spolu s nakaženými, takže museli dostávat opravdu poctivé dávky bacilů. Imunitu neměli – kde by ji také vzali, že? Tak co je ochránilo? Vypadá to, že si covid opravdu vybírá ( ostatně jako každá nákaza – ani mor nebral všechno a všechny…) V této souvislosti zde nemohu nezmínit případ ruského vědce Čečerova; když bouchl Černobyl, prolézal jeho zničené útroby, aby odhalil rozsah škod. Kam si ostatní troufli pouze v ochranných oblecích a jen na minutu ( anebo vůbec ), chodil on údajně pouze v montérkách a na podstatně delší dobu! Radiace, kterou dostal, by zabila x lidí. Onen pán žil ještě čtvrtstoletí po oné události a zemřel v 65 letech ( chytráci řeknou, že kdyby tam – blbec jeden – nelez, mohl tu s námi být třeba ještě dnes…). Na otázku, čím se chránil, prý pronesl, že je s radioaktivitou kamarád – takže mu nemůže ublížit…
No, zpět k tématu… V TV slyším, že odborníci na nákazy se nechávají slyšet, že ‚je to tak ještě na dva roky‘. V jistém tušení běžím nahlédnout do astrologických tabulek a ejhle…náhodička??? Naše milé Pluto začne opouštět znamení Kozoroha v březnu 2023 ( definitivně z něho odejde v listopadu 2024 ). Kdo by si chtěl po tomto zjištění rovnou ‚hodit mašli‘ či zalézt někam pod zem ( a tam v klidu počkat, až se TO přežene ) – prosím, neunáhlujte se! Za prvé – za této situace to není řešení; před ‚Plutem‘ opravdu nejde utéct ani se nikam schovat (…a už vůbec ne pod zem – je to přeci Pán podsvětí a jako takový vás tam vyhmátne raz dva ). A za druhé: výše uvedené vůbec neznamená, že momentální situace v této podobě bude trvat ještě ony zmíněné dva roky. Vše se může změnit – a to rychleji, než by vás napadlo; jak se zatáhlo, může se i roztáhnout. Aneb jak se praví – největší tma bývá před rozedněním… Každý jsme tvůrce své vlastní reality. Ti, kdož se zasekli v pozici a’la ‚to je hrozné, co to na nás přišlo…už aby to skončilo!‘ a čekají spásu zvenku – jedno, jestli od vlády, vakcíny či nějakého ‚mesiáše‘, se automaticky stávají obětí svého vlastního postoje, a odpovědí na první otázku v nadpisu je pro ně jednoznačné ‚ANO‘. Ona tak vyhlížená spása je ve skutečnosti v nás samých; v našem nitru…v našem pohledu/přístupu ke světu. Proto je nesmyslné hledat venku…
Řada lidí se vlivem covidových opatření dostala do těžkých, zdánlivě neřešitelných situací. Ale vždy je nějaké řešení – člověk však musí být ochoten vzdát se svých zažitých názorů, svých mnohdy těžce vydobytých pozic a hlavně – svých představ, jak věci mají být. „Nikdy!!!“ Fajn, tak si bojujte…vymáhejte od státu přislíbené peníze; slíbil – musí dát! ( Zde je záhodno připomenout, že pokud má člověk pocit, že se musí něčeho domáhat, je možné, že mu onen výdobytek ve skutečnosti vůbec nepřísluší – viděno z vyšší perspektivy – nebo že má v sobě bloky, které mu brání v jeho přijetí.) Ale koho to už nebaví nebo unavuje, jsou tu naštěstí i jiné cesty… Všichni postižení si mohou v tomto nastalém ‚postavení mimo hru‘ tzv. položit ruku na srdce a odpovědět si na následující otázky: Bylo to, co jsem dosud dělal/a, pro mě opravdu naplňující? Pokud ano, je tu dobrá zpráva: k tomu, co nás opravdu baví a naplňuje, si člověk vždy nějak najde cestu…lépe řečeno – on nemůže jinak! Jsou lidé, kteří prostě nemůžou nepéct dorty…nemůžou se nehrabat v autech či jiné technice…nemůžou jinak, než nezpívat…nemalovat…než být stále někde na cestách ( ať už fyzicky nebo v duchu ) a přinášet nové poznatky, spojovat kultury – stejně tak jako kohout nemůže nekokrhat a pes neštěkat (…a pokud je tomu zvenku bráněno, tak jít do sebe a hledat tam, protože tam jsou ty skutečné překážky; ty venku jsou pouhým jejich odrazem ). Já coby dítě jsem kupříkladu nemohla nelítat za koňmi; nikdo z mých opatrovatelů z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený – no nikoho ani nenapadlo mi to zakazovat, protože při pohledu na mé odhodlání bylo všem jasné, že by to bylo stejně zbytečné; přes všechny těžkosti tehdejší doby jsem si cestu k nim vždy našla…
Příklad ze života: Četla jsem příběh jednoho pána; žil v podstatě na ulici jednoho menšího německého města a jeho oficiální role byla metař. Ale ve skutečnosti… Uklízet ulice mu šlo dobře, no ještě lépe uměl naslouchat lidem a hovořit k nim. Kolemjdoucí všech věkových kategorií, profesí a postavení se s ním často a rádi zastavovali a sdíleli s ním své radosti i stesky; fungoval v podstatě jako velmi výkonný terénní sociální pracovník. Byl čím dál známější, vyhledávanější…a svým způsobem i vlivnější. Jeho věhlas se donesl až na radnici; byl pozván na zasedání…a nakonec skončil v představenstvu. Jestli se zde jeho postup zastavil či pokračoval dál mi už není známo… Onen pán nikdy neusiloval o nějaké posty – miloval své město, miloval své spoluobčany a chtěl jim být prospěšný. A pokud jednoho krásného dne opět skončí na ulici s koštětem, myslím, že mu to nebude ani trochu vadit…protože naslouchat lidem a povídat si s nimi může kdykoli a kdekoli… ( Tak takhle to může vypadat, když člověk ‚jede na vlně‘; o nic se nemusí starat…usilovat; dovezou ho…odvezou ho… 🙂 )
No…a pokud to, co jste doposud dělali a co je vám nyní kvůli covidu znemožňováno vykonávat, nebyla nejhlubší touha vašeho srdce – není tedy vlastně úlevné, že to již dále nevykonáváte?!? No – po pravdě řečeno – je…vlastně ne – není!!! Co ty dluhy, závazky rodině…co svá předsevzetí? Jenže…tyto argumenty teď neobstojí; Pluťákovi jde ( a vám by mělo také ) o vaši opravdovost, o vaše ryzí Bytí. Kde je psáno, že 100 let stará rodinná firma musí fungovat dalších 100 let? Že vaše dítě musí mít nejnovější model jánevímčeho? A někdy nejde ani tak o to přestat něco dělat…ale začít to dělat jinak… Přiznejme se ke svým činům, ke své odpovědnosti ( aneb jak se praví u soudu: přiznání je polehčující okolnost )…a na Duši se rozhostí klid. A bude nám s největší pravděpodobností i pomoženo – ať už odkudkoli a jakkoli. Ptáte-li se na cestu – tudy zrovna jedna vede…
A co se týká našich ohrožených seniorů – k tomu jen toto: Kdo neumí vědomě žít, nemůže umět ani vědomě odejít z této reality, když nadejde čas. Pak musí přijít nemoc, úraz či nehoda ( coby protipól umělého udržování při životě pomocí všech našich civilizačních vymožeností; no – ne, že by byly zbytečné: dávají nemocným ještě nějaký ten čas ‚navíc‘ a tak další šanci něco pochopit…) a dotyčného odvést. Buď tady mám ještě být – a v tom případě se postará můj imunitní systém, anebo ne… ( ostatně platí pro všechny věkové kategorie ). Nikdo samozřejmě nechce přijít o své milované babičky a dědečky; jak bych jen byla ráda, kdyby tady ti mí (…odešli již před lety ) dosud byli! Ale oni mají své vlastní osudy; nejsou tady jen pro nás – na to často a rádi zapomínáme… Soucítím se všemi, kteří v této době přišli o své blízké; zvláště nemohli-li se s nimi díky covidovým opatřením ani rozloučit (…ale jde to naštěstí i jinak, nežli jen osobně ). Jistě – úmrtnost stoupla; ale…zdá se vám to – vzhledem k celkovému počtu obyvatel, ať už u nás či ve světě – opravdu taková hrůza, jak je prezentováno? Napadá mě, jak by asi bylo okomentováno, kdyby na nás přišel třeba takový mor??? Asi nijak; na to už patrně nebudeme mít silná slova – vypotřebovali jsme je už na covid… Děkujme tedy Bohu, že nepřišel… ( Ale co není, může být…zvláště, když se budeme i nadále rouhat, jakže je to všechno hrozné; je to přímo hozená rukavice ‚Pluťákovi‘, aby ještě přitvrdil…)
Všechny živé organismy na naší planetě podléhají jistým přírodním zákonům ( a minimálně člověk navíc ještě i jistým duchovním zákonům )…a člověk JE živým organismem, souhlasíte? Takže na nás se vztahují též, ať se to někomu líbí či ne; já to nevymyslela… Tak kde se v nás potom bere ta drzost/neznalost/povýšenost (…nebo co to je? ) myslet si, že nás se to jako nemůže vůbec týkat? Některé živé bytosti se množí pouze v příhodných podmínkách, zaručujících přežití potomstva, zatímco jiní stylem ‚furt pryč‘; tito druzí jmenovaní jsou pak ‚postihováni‘ jistými přirozenými redukčními a redukujícími opatřeními, jako jsou např. epidemie – nebo prostě zemřou na ‚nedostatek zdrojů‘. Normální, úplně obyčejná a logická přírodní regulace. Je uváděno, že v přírodě se dožije dospělosti v průměru 50 procent narozených mláďat; a čím vyšší porodnost, tím logicky vyšší úmrtnost. Zdá se, že všichni jsou s tímto srozuměni ( včetně oněch ‚postižených‘ ) – vyjma nás: tzv. vyspělé západní civilizace. Jednou rukou rozhazujeme po Africe potravinovou pomoc a tou druhou pro změnu antikoncepci – čímž se zase dostáváme do sporu s církví… Nepřijde vám to trochu ujeté? Nehledě na to, že jídlo i antikoncepce se musí ‚někde vzít’…vyrobit, vypěstovat…na což padnou další zdroje. Ale hlavně – přinese to vůbec onen kýžený efekt? Myslím, že ne (…a bohužel – údajně existují studie, které to potvrzují )… Nemá to ta Příroda/Pánbůh přece jen nějak lépe vymyšlené? Veškeré lidské snahy tyto mechanismy nějak ‚přečůrat‘ ( např. vymýtit všechny choroby z povrchu zemského ) se rovnají snaze ‚přečůrat‘ Stvořitele samého, a to nejde – což je naše velké štěstí. Kdyby šlo, pravděpodobně tady už dávno nejsme. Ony regulační mechanismy nás ve skutečnosti totiž chrání! Dovede si někdo představit, jak by to na světě vypadalo, kdyby se každý narozený – ať už člověk, zvíře a dokonce i rostlina – dožil dospělosti? Já vím, pohled na umírající mládě je zarmucující… Chci tím vším říci, že ne každá pomoc je ve skutečnosti pomocí… ( Planeta pořádku Saturn teď bude cca 2,5 roku procházet znamením Vodnáře; slibuji si od toho, že naše případné pseudohumanistické snahy by mohly být poněkud zkorigovány. )
A jak jsem na tom v tom koronavirovém čase já osobně, když vedu tak chytré řeči? Když jedu jednou, dvakrát do měsíce do města za nákupy či vyřídit nutné záležitosti, nemohu si dojít na snídani do mé oblíbené cukrárny; nemohu si dát oběd a polední pauzu hezky někde v teple v restauraci – místo toho do sebe v rychlosti naházím pizzu v nepohodlí auta, aby mi nevystydla ( díky Bohu za ní…). Nemůžu to…nemůžu ono… Už víc jak rok jsem nezavítala do svých milých jihozápadních Čech; nechci riskovat, že místnímu příbuzenstvu dovezu z cest nějaký nežádoucí ‚present‘. Covid mi něco vzal…ale zároveň s tím také dal (…a také leccos udělal za mě ) – a to opravdu to podstatné. Opatření s ním spojená utnula některé mé aktivity, o jejichž smysluplnosti jsem sama již nějaký čas pochybovala, ale na provedení potřebných změn tak nějak ‚nebyli lidi‘ – no, znáte to… Zdali dojde k jejich obnovení a v jaké podobě, to ukáže čas…
Vím – v porovnání s těmi covidem zasaženějšími jsou tyhle mé stesky naprosto k smíchu. Jsou tací, kterým jde o život…o existenci – aspoň tak jim to často předkládá jejich Ego/osobnost. Patříte-li k nim, věřte a vězte, že v žádném případě zde nechci nikterak zlehčovat vaši situaci a stav, ve kterém se právě nacházíte; pokud svému Egu věříte, pak já zase věřím, že se můžete cítit opravdu bídně a často saháte po…no po něčem, od čeho si slibujete úlevu ( byť dočasnou ). Když je člověk v těžké situaci, určitě pomůže nalít si – ‚čistého vína‘ především; pojmenovat věci/situace pravými jmény – tím se stane vše čistší, přehlednější… Takže? To, co se hroutí…krachuje…odchází…umírá – to nejste vy! (…a váš ‚strach a spol.‘ – to též nejste vy…) Vám nejde ve skutečnosti o život (…tedy, neležíte-li zrovna na JIP či někde podobně ) …a dokonce ani o existenci! Co se týká toho prvního – pravda je taková, že neumíráte; žijeme v zemi, kde pravděpodobnost, že zemřeme hlady či žízní nebo že se ocitneme zcela bez střechy nad hlavou a bez oblečení, je velmi malá. „Ale co když se mi to opravdu stane?“ (…protože to skutečně nelze nikdy vyloučit…) Pak je dobré položit si otázku: „A co bych z toho měl/a? Proč bych něčím takovým měl/a projít?“ ( viz rubrika ‚Rychlokurs svépomoci‘ ) Možná se budete divit, jaké odpovědi se ve vás vynoří… A co se existence týče – o tu skutečnou Existenci v pravém slova smyslu nepřijdete dokonce ani když fyzicky zemřete; vždy tu v nějaké formě budete… Čemu ale může jít o život, jsou naše zaběhané stereotypy – náš životní styl, naše názory a představy, naše plány… To vše teď opravdu může vzít za své. A budeme-li se toho za každou cenu držet, můžeme přijít o končetinu či dokonce vykrvácet… Můžete namítnout – a co všechny ty naše závazky…děti, firmy, dluhy, smlouvy, zaměstnanci, hypotéky, partneři, půjčky, staří rodiče…? Víte – s tou zodpovědností je to trochu potíž; zdaleka ne vždy je správně chápána…a následně i vhodně uchopována. Často si o sobě myslíme, jací že to jsme dobří lidé/občané, protože se cítíme být zodpovědní za kde co v našem okolí ( ne-li za celou planetu…) – a přitom jen strkáme nos do cizích záležitostí ( a mnohdy dokonce nežádáni ). Jako bychom všem okolo krafali do toho, jak mají hospodařit na své zahrádce – a přitom tu naši nechali zarůst plevelem; jsme schopni ukazovat prstem na jejich bodláky – no už nám jaksi nedochází, že semena tam nalétala z našeho pozemku (…nic proti bodlákům ). Nejde o to zříci se zodpovědnosti – jde o to uchopit ji za ten správný konec. Uvedu-li do pořádku ( lépe řečeno: nebudu-li se tomu bránit…) sebe sama, postupně se uvede do pořádku i celé mé okolí, včetně všeho výše jmenovaného – a to často bez mého přímého přičinění. Mluvím o Božím pořádku…ne jak si ho představuji já ze své omezené perspektivy… Připustíme-li, že do naší situace jsme se dostali naším přičiněním ( ať už naší aktivitou či pasivitou ), máme tu další dobrou zprávu: automaticky to znamená, že opět naším přičiněním se z toho můžeme dostat ven. Otázky typu ‚proč právě já‘ a ‚co jsem komu udělal/a‘ nejsou vůbec od věci a pokud jste dočetli až sem, možná si na ně dokážete odpovědět už sami.
Jak z toho všeho tedy ven? Uvědomit si co nejvíce souvislostí… A pak se nám třeba ukáže/otevře cesta… Asi znáte takové ty nenáročné TV oddechovky a’la Rosamunde Pilcher; spousta lidí nad nimi ohrnuje nos. I já jsem to dělala…než jsem zjistila, že si při nich člověk opravdu odfrkne a hezky vyčistí hlavu. Ale nejen to: překvapivě – a překvapivě často – obsahují závažná poselství, ne-li přímo nápovědy! Pod líbivým nátěrem se skrývají nečekaná duchovní moudra a Pravdy. „No to bych teda chtěl/a vidět! Dyť je to tam furt dokola…stále jen o tom samém! Limonáda jedna…“ Takto a podobně se mnozí – ne zvláště pochvalně – vyjadřují k ději. No právě…třeba je to právě proto – abychom si toho konečně všimli! …Klasika: hlavní hrdina se ocitá v neřešitelné ( zdánlivě ) situaci. Ze všech stran se na něho valí problémy a pohromy, až je zatlačen až do samého kouta. Přesto se stále snaží…ze všech sil bojuje; no marně – nejen že to nikam nevede, no je to stále horší. (…Zas mi to něco připomíná…) Nakonec to vzdává… A??? Náhle se začne vše jako zázrakem obracet…dávat do pořádku; věci do sebe krásně zapadají…jako nějaké puzzle. Prostě krása…happyend… Nejde o to vzít si prince/princeznu ( alespoň ne vždy 🙂 ); jde o to najít a zaujmout své opravdové místo ve Stvoření…
Pořád opakuji, že celý covid je tu zejména kvůli pročištění. Řeknete: „No jistě – jsou zprávy o čistějším ovzduší, vodách, ožívá příroda; život se vrací tam, kde již nebyl… Je to hezké, ale na tom není přece nic zvláštního – jsou to přirozené a logické důsledky útlumu průmyslové výroby a dopravy; příroda má na chvíli oraz, než se do toho zase obujem…“ No, myslela jsem spíš trochu něco jiného. Covid nám ubere sil…pustí žilou…a my se samým vyčerpáním uvolníme. Už se nezabýváme blbostmi…a…věci se můžou dát do pohybu…kýžené přijít; může se nastolit Řád, energie znovu rozproudit. Aneb ‚uvolněte se…a přestanete si překážet‘ 🙂
Kromě pochopitelných stesků ale zaznamenávám i důkazy toho, že lidé – zvláště ti vnímavější – vědí, nebo alespoň tuší, o co jde, proč se to všechno děje…a že jsme si to celé na sebe takříkajíc přivolali sami. V jedné MŠ tak třeba vymysleli (…zdali dospělí pro děti či děti pro dospělé – to nevím 🙂 ) ‚dráčka Korona‘ – který samozřejmě není ve skutečnosti vůbec zlý; myslí to s lidmi dobře! A co že zrovna drak? Drak je významný symbol; představuje ty samé síly jako Pluto. Náhodička? Že by to v oné školičce věděli? Lidé ví daleko více, než by je napadlo… V pohádkách a bájích bývají draci a podobné příšery spojovány s poklady; fungují jako jejich strážci a jen tak někomu je nevydají – musí to být někdo ‚čistého srdce‘, pamatujete? Hrdinové jsou napřed podrobováni mnohému utrpení…nejrůznějším těžkým úkolům a zkouškám ( ryzosti ), aby se ukázalo, jsou-li hodni. Draci i poklady bývají v jeskyních či podzemí…a jsme tedy opět u Pána podsvětí – Pluta. Ale nejde tady jen o zlato a drahokamy; draci představují mocnou sílu, na kterou si v průběhu celé historie dělali zálusk mnozí; no stejně jako poklady není…nemůže být dána každému. Přesto se k ní občas někdo snažil ( a stále snaží ) dostat a s její pomocí ovládnout vše, co si zamane. Třeba taková jaderná energie…ale i na první pohled neškodnější záležitosti…
Pohádky nejsou zdaleka jen pro děti; ve skutečnosti každý v nějaké účinkujeme – no často nevědomky. Proto možná tak rádi sledujeme příběhy druhých – hledáme v nich ten náš…sami sebe, nebo naopak rozptýlení a následně ještě větší zapomnění. ( A jistě také proto, že v pohádkách vždy vše dobře dopadne…) Pohádky a mýty vždy odrážejí ducha doby, ve které vznikly. Dříve se v nich draci vraždili bezmyšlenkovitě a na potkání ( pokud se tedy nechali ) – a dnes? Začínáme se s nimi kamarádit, ochočujeme je a cvičíme, spojujeme s nimi své síly…dokonce je i pipláme od vejcete – jako kuřata! Tedy – jen v těch pohádkách…zatím… Třeba je čas začít se tak chovat i v reálu. Třeba je čas změnit postoj. Třeba je už opravdu načase přestat se snažit vše, co se nám na první pohled nelíbí, přeprat a zničit ( zdaleka ne každý drak se totiž nechá…) – aniž by nás vůbec napadlo se předtím příchozího zeptat: „Proč jste přišel? A co jste nám přinesl hezkého?“
Celý ten náš boj s koronavirem totiž vážně připomíná onu tradiční formu boje s drakem; jednu hlavu úspěšně useknete…aby vzápětí narostla nová – nebo ještě ‚lépe‘: místo jedné rovnou tři další… Akorát se tím vysilujeme…ale třeba jde právě o to: VY-SÍLIT se…a následně už konat jinak, už ne SILOU…
A jedno pěkné rčení na závěr:
Nakonec vždycky všechno dobře dopadne…
A jestli ne, tak ještě není konec.
Paní přes 40 let; už nějaký ten rok se snaží s manželem o miminko. Zkouší všechno možné – klasiku i alternativu; bez úspěchu. Testy opakovaně hlásí vysílení jejího organismu; je rád, že je rád. Není divu, že se mu do otěhotnění nechce – naše těla mají mnohdy víc rozumu než my… Paní vykonává milovanou, leč náročnou profesi; nebylo vůbec snadné ji získat…nechce o ni přijít. No díky ní je její mysl – a následně i celé tělo – pravidelně v pohotovostním režimu, připraveno jít okamžitě do akce/boje; nic, co by zrovna dvakrát svědčilo ženskému organismu ( a co se početí týče – je to skoro kontraindikace…). Manželé se již pomalu smiřují s tím, že zůstanou bez vlastního potomka… A přišel covid a s ním omezení či zastavení mnoha provozů – včetně toho, kde ona paní pracovala. Hádejte, co se stalo… Miminko už je na světě!
Covid rozhodně není nějakým lékem na neplodnost; důvody, proč lidé mají problémy s početím, mohou být různé ( o tom zas někdy jindy ). No tady to zafungovalo 🙂
Další paní…též přes 40. Ne – ta neotěhotněla…ale něco jiného. Již delší dobu pracovala mimo svůj obor a chtěla se vrátit. Pár let to zkoušela, hledala, nic nevycházelo… Pak chytla covid; do nemocnice sice nemusela, ale potrápil ji…podusil; ne a ne se z něho dostat. A když z toho konečně byla venku – takřka okamžitě a navíc přímo pod nos jí přišla nabídka krásného místa! Nástup za pár dní, s čímž – zase díky covidu – nebyl problém; obchod, kde pracovala, byl zavřený, takže ji její šéf mohl uvolnit.
A do třetice – paní přes 50 ( já ): Celý duben 2019 jsem promarodila s něčím na způsob chřipky (…že by nějaký předskokan koronaviru? ). Dalo mi to řádně zabrat; zvláště prvních čtrnáct dní byl očistec. Ač takovéto marodění nemívám běžně ve zvyku, nijak jsem to tehdy neměla potřebu zkoumat; brala jsem to jako nějakou – zřejmě potřebnou – formu očisty a restart… Asi čtrnáct dní po mém ‚zmrtvýchvstání‘ se mě zmocnila jakási vlna energie a já si – patrně v rámci rekonvalescence – svépomocí vykopala vodovodní přípojku k domu, což v praxi znamenalo ručně vyhloubit rigol 15 m dlouhý a skoro metr do hloubky (…to také nedělám každý den ). Při následné pokládce trubky v úmyslu připojit se na obecní vodovod ( s tím už mi vypomáhal místní všeuměl ) jsem skončila vymáchaná od hlavy až k patě – no naštěstí ne v exkrementech ( viz zmínka zkraje příspěvku ), ale v poctivém jílovitém bahně, které jde umýt podstatně hůře než ono zmíněné; no bahno je to nejmenší z Plutova arsenálu, když se rozhodne nás něčím protáhnout. Pořekadlo, že ‚lekníny vyrůstají z bahna‘ znám – ale měla jsem k nim dost daleko…
…někde mají zimu ‚na tři psy‘ ( či jiný počet…), já měla chřipkovinu ‚na tři kočky‘ 🙂
Možná souvislost se současným děním mi došla až po roce, kdy jsem zjišťovala, o co vlastně v ‚cause covid‘ jde. Již bylo zmíněno, že je tam jistá časová souhra se setkáním Saturna s Plutem ( z hlediska astrologie ), k němuž došlo začátkem r. 2020 a podruhé na podzim – přesně v týdnu, kdy vypuklo druhé kolo… No poprvé se k sobě přiblížili již koncem onoho dubna 2019 – zřejmě aby ‚probrali plány a dohodli společný postup’… Mě to hezky vymáchalo tedy už zkraje; no – já bývám ráda v předstihu, že… Rozhodně ale neodvažuji tvrdit, že tím mám ‚hotovo‘.
A když se sami kolem sebe rozhlédnete, třeba i vy zahlédnete ‚první vlaštovky‘ změn…
Mějme se hezky.
