A tak: bojovat…či nebojovat?
Toť otázka do pranice…
Bože, dej mi sílu, odvahu a know-how, abych udělal to, co udělat mám… A dej mi jasnou hlavu, abych poznal, co to je… Ámen.
Napřed jeden příběh, který se skutečně stal. Na první pohled nic mimořádného, taková epizodka z všedního života; ale na ten druhý… Je o malém chlapci. Byl od přírody trochu menší a drobnější…a aby toho nebylo málo (…a jak to mnohdy bývá ), zasedli si na něho tři starší a podstatně větší kluci z vyšší třídy na škole, kam chodil, a průběžně jej šikanovali. Počítat uměl dobře a tak si to spočítal…a došel k výsledku, že veškerý boj je marný. Jeho strategií přežití se stalo schovávat se před nimi, krčit, utíkat. Ale bylo to čím dál horší. Nakonec už nebylo kam ustupovat, a tak se jednoho krásného dne rozhodl, že příště se jim postaví – bez ohledu na následky. Druhý den si to do školy vykračoval jako už dlouho ne – napřímený, s hlavou vztyčenou; byl to nádherný pocit a opravdu si jej užíval, i když byl v nitru přesvědčený, že v jde v podstatě na smrt… A náhle je uviděl; zmíněná trojice trapičů si to kráčela po chodníku přímo jemu naproti. Chlapec na chvilku zaváhal – ale opravdu jen na chvilku. Blížili se k sobě…a pak…se minuli. Trojice si jej ani nevšimla…ani jej nezaregistrovali!!! Vlastně ani nemohli; chlapec totiž již nevysílal ‚energii slabého kusu‘ ( jímž se předtím evidentně cítil být ), na který se predátoři – ať už z říše zvířat či lidí – obvykle zaměřují; ani se jim ‚neobjevil na radaru‘. Jako by se znovu narodil… Tož tak.
Chcete-li mít zdravý, prosperující a životem kypící rybník, musíte tam nasadit i pár štik; říkáme jim ‚zdravotní policie‘ a asi nikdo nepochybuje o jejich přínosné – ne-li nezastupitelné úloze. Predátory přitahují ‚od přírody‘ slabé kusy a slabé kusy přitahují zas predátory – prostě vzájemná přitažlivost. Tak je to nejen v přírodě, no v celém Vesmíru dokonale zařízeno. V té přírodě jsme s tím celkem v pohodě – ale nedej Bože, když se nějaká ta ‚štika‘ objeví i v tom našem ‚civilizovaném rybníce‘ – tedy v naší vyspělé západní civilizaci! To je zle…protože tady na sebe musíme být pouze ‚hodní‘, no ne? Jsme přece lidi…žádné ryby… Zde je nutno proti štikám bojovat…pranýřovat je…a pokud možno úplně eliminovat ze společnosti. Jenže…vylučme štiky a podle toho pak bude ta naše populace vypadat: nezdravá psychicky…a následně pak i fyzicky. Šikana ( či jakýkoli nátlak či násilí, páchané na druhé osobě – zvláště pak opakovaně ) samozřejmě není na pohled nic hezkého, no pro šikanovaného je to jednoznačná (…a pokud ji vezme za ten správný konec, tak i nesmírně užitečná ) zpráva o tom, že nestojí ve své Síle. Co myslíte – pomůžeme šikanovanému ( pouze ) tím, když trapiče odstraníme? Za dalším rohem na něho totiž bude číhat další… Řešením není ‚štiky‘ zahánět; odplavou sami, když… (viz příběh )
Co se týče našeho sebeprosazení, máme v podstatě tři možnosti. Za prvé – bojovat proti někomu. Za druhé – bojovat za sebe. A za třetí – postavit se do své ( vlastní ) síly; pak nás to ‚samo nese‘ – náš vlastní proud, naše vlastní energie/síla – a to přesně tudy, kudy má, v souladu se všemi a vším okolo – což ale ( pro někoho nepochopitelně ) někdy může znamenat i do otevřeného konfliktu. Mluvíme-li o naší schopnosti postavit se sami za sebe, o naší životaschopnosti, z astrologického pohledu je ve hře znamení Berana a jeho vládce Mars (…každý je máme ve svém horoskopu – a tedy k dispozici ). O něm se říká, že je něco jako osobní zbraň. Odhodíme-li ji, je velká pravděpodobnost, že ji sebere někdo jiný a použije proti nám; vlastně nám ji svým způsobem vrací. ( Moje připomínka: opačným extrémem je, že ji nedáme z ruky vůbec a neustále jí míříme na všechno kolem. Alespoň ji ale už držíme v ruce – což je nezbytným prvním krokem k tomu naučit se s ní správně a zodpovědně zacházet…)
Člověk nestojící ve své Síle se opírá o nejrůznější berličky. A teď je zde Pluto, aby nám při svém putování znamením Kozoroha ty nepotřebné a falešné opory definitivně sebral a donutil nás se do té své Síly postavit. Jemu jde pouze o ‚plnokrevný‘ život – ne o nějaké vlažné přežívání; proto je ( musí být ) Pluto/Štír tak nekompromisní (…a bývají takoví i lidé, mající tuto planetu/znamení ve svém horoskopu silněji zvýrazněné ). Pluto nás hází do vody; nezbývá, než plavat – chceme-li žít dál… Štiky i ‚štiky‘ tu zkrátka jsou a budou tak dlouho, dokud budou jejich služby potřebné. Pak buď vyhynou/vymizí, anebo se přeorientují na jinou stravu/činnost ( to je ono známé ‚pytlák hajným‘ či ‚kozel zahradníkem‘ ); říkejme tomu třeba přesměrování energie… ( Pro doplnění: že nejrůznější formy šikany se vyskytují v armádách, to ví asi každý; jsou tím přímo pověstné. No ne každému je ale známo, že třeba zrovna v americké armádě byly – či stále jsou – používány coby oficiální praktiky v případech, když velení prostě mělo pocit, že nějaký branec ze sebe nevydává vše. I zde se jedná o projev principu Pluta; šikana…a jakýkoli nátlak vůbec patří do jeho arzenálu. )
Zhruba v polovině října se Pluto, strhávač masek, dalo – po půlročním oddechu a nabírání sil – zase do pohybu vpřed. A jak se tak sune, tak tlačí; a jak tak tlačí, vylézá z nás opravdu ledacos…asi tak, jako by lezlo ze sto let staré zubní či sardelové pasty. ( A taky se zhoršuje covidová situace…a atmosféra houstne. ) A jelikož tlačí hóóódně, vylézá z nás i to, co jindy ne; o čem jsme kolikrát ani netušili, že to v sobě můžeme mít. A jelikož jsme to v sobě třeba i léta ( či dokonce celý náš život ) potlačovali, může to být pěkně nehezkého vzezření a projevu. A přitom je to jen energie – a ještě ke všemu naše vlastní. Musela nám v životě chybět. A teď je venku; jako pes utržený ze řetězu…jako vězeň puštěný/uteklý ze žaláře. Vyhladovělý, špinavý, zanedbaný (…teď je v módě říkat ‚týraný‘, no já toto slovo chápu v dosti jiném významu )…a hlavně naštvaný – protože tam byl nevinně. Co teď s ním? Nakrmit, umýt, vyléčit, odprosit, pohladit, uchopit a…použít. No mnohdy člověk tyto procedury ani nestihne ( či si to situace vyžádá…) a použije tak, jak z něho vyletělo… Jindy z nás ale naopak můžou vycházet skutečné ‚odpadky‘ – staré a řádně uleželé, kterých jsme se měli zbavit již před lety; nezbývá, než je prostě teď neodkladně, nekompromisně a jednou provždy vyhodit – nejlépe na kompost, ať máme substrát pro kytičky… Ještě se divíte tomu, co se kolikrát s vámi i lidmi kolem teď děje?
Kdo není spokojen s tím, co vidí kolem sebe, má v podstatě dvě možnosti: Za a) zvednout hozenou rukavici a s oním jevem se utkat – ať už to znamená cokoli. ‚Hmotou působit na hmotu…‘ A nebo za b): pokusit se na celou záležitost pohlédnout z odstupu…z nadhledu. Pak se může stát, že ji uvidíme jinak; že pochopíme…a tím přijmeme. A tím se dostaneme na jinou úroveň…na vyšší level. Ta záležitost/věc bude zřejmě i tam, no bude už ale vypadat jinak; strom vypadá jinak v úrovni kořenů…a jinak v úrovni kmene či koruny. A pravděpodobně nám už nebude ani vadit (…možná dokonce naopak )… Ale: chceme-li se vyhnout konfrontaci ze strachu, varianta b) fungovat nebude.
Pokud někdo nedělá nic ( aspoň viděno zvenku ), neznamená to nutně, že nic nedělá; záleží, z jaké roviny reality působí. Svět kolem nás lze ‚předělávat‘ mnoha způsoby; těmi viditelnými…i těmi neviditelnými, jejichž efekt mnohdy mnohonásobně překračuje prvně jmenovaný… Je krásné, jak – když o něčem začnu psát – mi k tomu začnou chodit informace. V době, kdy dávám dohromady tento příspěvek, jsem v rozečtené knize ‚Probuďte své božství‘ ( vřele doporučuji – autor Dr. Dispenza ) došla akorát ke kapitole, věnované vlivu hromadných meditací na světové ( ! ) dění. Tento jev mi byl již dobře znám, no co mi ale dosud unikalo, byla informace, že právě v době naší ‚sametové revoluce‘ v r. 1989 se právě jedna taková grupen-meditace konala – a to v Indii za účasti 7.000 meditujících. Na co se při ní zaměřovali? Na světový mír. A výsledek? Během této doby došlo na mnoha místech naší planety k významným transformacím směrem ke světovému míru; mimo jiné skončila studená válka, zhroutila se berlínská zeď a další; klesla kriminalita a teroristické útoky. Všechny tyto změny/události překvapily rychlým a většinou poklidným průběhem… Vypadá to tedy, že na této vlně jsme se tenkrát svezli i my… Hned zatepla jsem tuto informaci nahlásila jedné kamarádce. „Stejnak to bylo domluvené…“ okomentovala to s nádechem skepse (…myslela tím, že se dosud vládnoucí komunisté domluvili s povstalci ). To je samozřejmě možné…ale: co způsobilo, že tak najednou…po tolika letech? Tak třeba byli už unavení…nebavilo je to. A proč byli tak najednou unaveni…proč je to tak náhle přestalo bavit??? Že by nějaká shoda náhod? To, co se děje na povrchu…na jevišti, není nic jiného než viditelný projev zákulisních sil…
Ve Stvoření mají všechna stvoření stejnou hodnotu/cenu – ale odlišnou roli/funkci. Všech je ( nás ) potřeba – jen je potřeba vědět, kde je naše místo, co je náš ‚job‘. To proto bylo řečeno, že každý tu musí být/konat sám za sebe…sám podle sebe – jinak je na světě chaos. Ovce (…myslím ta opravdová, od Boha ) nikomu neprospěje, bude-li ze sebe dělat lva; navíc – bude-li takto činit, musí se zas nějaký lev začít chovat jako ovce, protože…rovnováhu je třeba udržovat, a to nejen v … ( nechci se opakovat ). Na ovci je často pohlíženo jako na bezmocného tvora ( viz označení ‚obětní beránek‘ ) – na rozdíl třeba právě od lva. Ale nenechme se mýlit… Představme si třeba tuto situaci: uprostřed louky rokuje pár diplomatů, politiků…nebo třeba tam zrovna v souboji testuje své síly pár rytířů; zdá se to být nerozhodně. Celé to už nějakou dobu trvá a nějak nechce skončit. A teď…vezměte jedno pěkné stádo ovcí, vypusťte je na louku a trochu je poblázněte. Jak myslíte, že to dopadne? Hned bude rozhodnuto 🙂 (…a to i v případě, že se jedná o těžkooděnce a mají pod sebou koně ). Stádo má svou sílu; ono známé heslo ‚v jednotě je síla‘ musela vymyslet nějaká ovce…nebo jí podobný tvor. Je jako tsunami: je-li dostatečně početné, je schopno smést vše, co mu stojí v cestě ( jsem si takřka jistá, že i toho Krále zvířat, kdyby se tam připletl )… Mějme tedy na paměti, že síla každého z nás je v něčem jiném. Jsme-li ovce, chovejme se jako ovce a ne jako ‚ovce‘; nestyďme se za svůj stádový pud a pamatujme ono zmíněné heslo. Ovcím sice nebývá přisuzováno moc rozumu, zato mají svou pověstnou ‚hlavu’…a své instinkty; a pokud ne, pak je namístě poohlédnout se po vhodném ovčákovi… Mějme též na paměti, že mezi ovcemi bývají kromě ‚ovcí‘ a ‚oběťních beránků‘ i skuteční berani! 🙂 A jsme-li lev, nebojme se jako pravý lev zařvat a v případě potřeby ukázat i zuby a drápy… ( i v případě lva doporučuje se řídit srdcem; minimalizuje se tak možnost, že ho ostatní budou vnímat jen jako nějakého otravného, nabubřelého a sebestředného křiklouna ). I když ve skutečnosti každý máme v sobě ovci i lva a v případě potřeby se dokážeme chovat tak i tak – jak situace zrovna vyžaduje – faktem zůstává, že každému je vlastnější něco jiného… A co se týká volby onoho pasáka…mnozí dosud spoléhají na vládu, jiní na příchod nového mesiáše či na zásah andělů (…to už snad spíš 🙂 ). No my už jsme ale ze spasitelského Věku Ryb venku, takže nečekejte, že si v klídku někam zalezete a Landa ( či jiný ‚Landa‘ ) za vás něco vybojuje. Za mě bych tedy sázela spíše na ‚pomož si sám a Pánbůh ti pomůže‘ ( to je to výše zmíněné ‚buď sám za sebe‘ ). A já bych řekla, že už pomáhá…
Naše vláda ( a myslím, že mnohé vlády po světě ) to má čím dál horší; i ona podléhá mnohým tlakům, což si většina z nás nemusí vůbec uvědomovat. Do slova a do písmene se teď ocitá přímo mezi dvěma mlýnskými kameny. Ze strany jedné je napadána těmi, co mají z koronaviru hrůzu, za liknavost a nedostatečná opatření proti šíření nákazy; ze strany opačné pro změnu těmi, co už začínají prokoukávat nebo dokonce zcela prokoukli, za další hloupá nařízení a prudění. Jednou je to vláda a jako taková něco dělat musí, že; otázka zní, komu se rozhodne sloužit. Nová vláda dle svého vyjádření s lockdownem nepočítá ( zatím ); jest otázka, co za tím je – zdali konečně vítězící zdravý rozum nebo naopak strach z toho, aby její vláda neskončila ještě dřív, nežli začala. Jestli si totiž myslíte, že ‚ti nahoře‘ ( myslím naše státní vedení ) netuší nic o naladění obyvatelstva, jste vedle jak ta jedle; ví moc dobře – a když ne vědomě, tak podvědomě.
Ujasněte si…rozhodněte se, co chcete poslouchat: hlas strachu a pohodlnosti…či hlas zdravého rozumu, Srdce, intuice – a nyní už dokonce i zákona/ústavy! Právníci nyní jeden za druhým přicházejí s tím, že vláda postupuje ohledně vymýšlení, vyhlašování, zavádění a vymáhání proticovidových opatření protiprávně/protiústavně. Již existují či se právě formují různé spolky a sdružení, nabízející jisté vedení ( alternativní k současné vládě ), osvětu a pomoc při hájení našich práv ( např. www.zlatyspendlik.cz, www.prolibertate.cz a další ); Pánbůh za to zaplať Objevují se praktické návody, kterak konkrétně se chovat v určitých situacích; i za to Pánbůh zaplať. To zdaleka nejdůležitější se ale takřka nikde neuvádí – a tím je zůstat ve svém Středu – a to pokud možno stále, za každé situace. Tím uděláte vše proto, abyste byli ‚ve správné době na tom nejsprávnějším místě pro vás‘ a konali v nejvyšším souladu se všemi zúčastněnými a pro nejlepší dobro všech – ať už to bude znamenat cokoli… Tu hlavní podporu a vedení máme totiž každý sám v sobě!
Takže: bojovat…či nebojovat? Shrnuto sečteno – existují různé úrovně Bytí a různé druhy konání na každé z nich. Boj je jen jedním z nich – a opět má různé formy. Jak poznáte, kde zrovna jste a co tedy máte dělat? Jedině srdcem; podle citu…podle toho, co s vámi rezonuje, co vás oslovuje. Toť celé… Na hradbách stejně všichni být nemůžeme, ani v prvních řadách; jednak bychom se tam ani nevešli a hlavně to ani není potřeba; je třeba zaopatřit i jiná – sice méně viditelná, no neméně důležitá místa (…třeba taková polní kuchyně 🙂 ). Každý můžeme být někde platní; jde jen o to, jestli chceme… A pokud by se stalo, že by strach hrozil zcela vás ochromit, zkuste se pomalu, zhluboka nadechnout a vydechnout, sebrat veškerou kuráž a říci si kouzelnou to formulku: „I toto je jen hra…“ ( koho pobuřuje slovo ‚jen‘, může ho vynechat; funguje i tak ). Uvidíte, co to s vámi udělá…
