Den blbec…anebo?
Vstávám a den hodlám zahájit výletem kolmo do cca 2 km vzdálené Jednoty, bych tam nakoupila… Vycházím na zápraží, abych zjistila, jak venku je, a…ono si tam prší! Sice mírně, ale prší. No toto? Nic takého nebylo předvídáno a já s nelibostí hledím na moknoucí seno, sušící se na dvoře; proč já – blbka jedna – neuposlechla včera večer svou intuici a neuklidila ho??? No nic; říkám si ‚zmokne – uschne’…a přitom vzpomínám na jednu údajnou sedláckou průpovídku, že ‚každé pořádné seno má zmoknout‘. ( No nevím nevím; jestli ta hláška není spíše nějaká ‚z nouze ctnost’…) Jdu se obléci a umýt; než tak učiním, dozajista ten deštík přejde. No nepřešel; naopak – leje jako z konve. No toto?!? Hledím na sprchující se seno a durdíce se uvažuji: v tomhle ceďáku teda na kole nikam nepojedu…a tahat auto z garáže kvůli dvěma kilometrům? Ani náhodou… Na stranu druhou – Bůh ví, kdy to přestane…a už teď mám časový skluz, nehledě že mé tělo začíná být podrážděné při představě odkládané snídaně (…ženy jsou prý o mnoho citlivější na pokles cukru v krvi nežli muži )… Beru si tedy aspoň kousek knackebrotu, zapíjím džusem…a vida – všichni se nějak uklidňují; a jak se tak vracím do normálu, říkám si: „Nic se neděje jen tak; a navíc – mně přeci počasí většinou hezky vychází…a tak i tento jeho nečekaný rozmar má jistě nějaký dobrý důvod…“ S tímto celou věc uzavírám a čekání na konec deště se rozhodnu využít aspoň k vyřízení mailů – což dělám obvykle až navečer… A vida – jen co otevřu poštu, všimnu se zprávy od firmy, u které jsem si jen před pár dny nechala zhotovit obraz; teď mi píšou, že obraz je již na cestě. No toto? Tak rychle? Paráda! ( A mimochodem – zrovna včera mi napadlo, že onen obraz již brzy dostanu… Ale vymluvila jsem si to – stejně jako ten úklid sena 🙂 – že na něco takového je ještě moc brzy… Hmmm – asi bych ty zprávy z nitra měla méně analyzovat a více poslouchat…) „Ale proto přeci nemuselo začít lejt, abych se dozvěděla, že obraz je na cestě…“ zase se durdím, „…to bych se beztak přeci dnes dozvěděla, né ?!?“ Jénže: dozvěděla bych se to až večer – čili podstatně později. A já se móc ráda těším…a takto se můžu těšit o mnoho hodin dříve…a více! 🙂 No dobře…
A hle – venku už skoro neprší a já sedám na kolo. Vyřídím nákup a když jsem na odchodu – už skoro mezi dveřmi, slyším pána v řadě za mnou, jak prodavačce říká: „…a ještě ty špekáčky, prosím!“ Plácám se do čela – jéje, já zapomněla koupit libové párky! Ještě že mi to ten pán připomněl; nebýt jeho…nebýt setkání s ním, odjela bych bez nich… Jó – vlastně ouplná blbost; souhlasím. Jenže… Já v poslední době málokdy dostanu na něco opravdu chuť…a když se tak stane, snažím se uposlechnout a organismu dodat, čeho si žádá – anžto to beru tak, že to opravdu potřebuje – a to i tehdy…nebo možná právě tehdy, jedná-li se o potravinu, kterou běžně nejím…a na kterou je z hlediska zdravé výživy hleděno poněkud přes prsty – řečeno mírně. Tak se tedy vracím zpět a přestože mě paní prodavačka chce hned obsloužit, nechávám pána, ať si v klidu dokončí jeho nákup. A jak tak čekám a zrak mi tak bloudí po regálech, náhle na mě zprostředka zorného pole přímo vyskočí červený, ozdobně vyvedený nápis ‚Miluji Tě!‘ (…na bonboniéře ). Usmívám se a říkám si – hezký, milý to vzkazík…
Přijíždím s nákupem domů; uchystám si snídani (…čaj a dva kousky chutného jednoťáckého závinu; další věc, na kterou jsem dostala chuť…a akorát tam na mě čekaly – přesně dva poslední ) a sedám si s ní na zápraží. Obloha se vytahuje, slunce začíná pěkně pražit…a seno osychat…
Jak moc…opravdu moc moc moc záleží na tom, za jaký konec to vezmeme…
Vše, co nás potkává; naprosto VŠE…