Leccos může být jinak…
…o mnoho či mnohem jinak (…někdy dokonce naprosto obráceně ), než to vypadá…a než nám to předkládají naše smysly i rozum – byť se jedná na první (…ale i druhý…a možná i třetí ) pohled o naprosto jasnou věc a logické závěry… Je v našem největším zájmu mít toto na paměti – a to zvláště v těch případech, kdy se věci nejeví zrovna příznivě. A máme-li to štěstí, je nám to čas od času i připomenuto. Jako tuhle třeba mně…
Vejdu do stáje, abych tam poklidila…a tam na zemi spadlé jedno z mnoha vlaštovčích hnízd; není samozřejmě první ani poslední – někdy se prostě stane. Koukám kolem, jestli se tam nepovalují nějaká vykutálená mláďata, no vypadá to, že když se hnízdo odporoučelo k zemi, nebylo naštěstí již obydlené. Fajn… Beru lopatu a shrabuji koňské bobky na jednu hromádku, abych je mohla sebrat – jenže ouha! Najednou – kde se berou, tu se berou dvě vlaštovátka…a kutálí se po podlaze společně s bobky; musela v nich snad být schovaná či co. Sakra práce… Rychle je sbírám ze země; jedno vypadá v pořádku, ale to druhé… Navíc se mi na ruce objevuje krev – evidentně z něho. Ale Bóže…určitě jsem mu tou lopatou způsobila nějaká zranění…a soudě dle velikosti kapek krve asi dosti fatální… Ach jó… Ve stavu slušného rozladění jdu pro již osvědčený červený rendlík ( viz příspěvek ‚O vlaštovkách z rendlíku‘ v rubrice ‚Ze života‘ ), vystýlám ho senem, usazuji do něho obě vlaštovky a v tomto náhradním hnízdě je pokládám na narychlo spíchnutou poličku v blízkosti jejich zříceného hnízda. Při troše štěstí budou jejich rodiče pokračovat v krmení a vše dobře dopadne – minimálně pro jedno mládě; tomu druhému šance na přežití nedávám v podstatě žádné. Ale má-li zemřít, ať to má aspoň v nějakém komfortu a ve společnosti sourozence… Se slovy ‚děj se vůle Boží‘ odcházím…
Ve dnech následujících párkrát juknu, jestli je kolem hnízda nějaký pohyb a – bohužel se nezdá. No nic – holt se pokaždé nezadaří. Lézt nahoru a kontrolovat obsah rendlíku se mi nechce ani trochu; zrovna dvakrát netoužím koukat na to, jak breberky k tomu určené rozebírají již neživá tělíčka vlaštovek, které jsem jen krátce předtím měla ještě živá v dlani… Jenže za pár dní si ke svému úžasu všimnu, že na okraji rendlíku sedí jedno mládě! Není možná! Má radost je veliká, tím větší, že je naprosto nečekaná; tak vida – jedno přeci přežilo! 🙂 A naprostá jasnačka: takhle tam sedí proto, aby bylo od svého dozajista již mrtvého sourozence co možná nejdál; to dá rozum – proč by si jinak odsedávalo, že… Ale lézt nahoru a odstraňovat mrtvé tělíčko se mi nezdálo jako nejlepší nápad; přeživší mládě bych akorát vyplašila a mohlo by tak vzniknout více škody nežli užitku; ono to nějak přežije… No jo, jenže… Uplyne dalších pár dní a já na oné ‚poličce‘ vidím sedět né jedno, ale dvě mláďata! Tak tomu už se mi nechce věřit ale vůbec, takže rozoumek předkládá nejrůznější teorie – od té, že si mládě našlo kamaráda, aby tam nebylo samo…až po tu, že to jsou nějaké úplně jiné vlaštovky. Ale ve skrytu duše tak nějak tuším, že ne… Zvědavost mě žene nahoru podívat se do kastrolku, ale ovládnu se. Pár dní ještě počkám, než obě mláďata vylétnou úplně, a jdu konečně pro štafle; chvíle pravdy nastává! V očekávání lecčehož sahám pro rendlík, opatrně nahlížím dovnitř a tam…nic!!! Páni! Neudržím se a nad tímto objevem…lépe řečeno neobjevem se rozbrečím jako malá holka. Jistě – je tam radost, že obě mláďata jako zázrakem (…zvláště to zraněné ) přežila…ale hlavně: velká část mého pohnutí byla způsobena právě uvědoměním si toho, co zmiňuji v úvodu. Jak se praví – naděje skutečně umírá poslední…ale hlavně: věci opravdu nejsou vždy takové, jaké se jeví… Zkusím to mít na paměti ještě více, nežli doposud. Každopádně díky za připomenutí… 🙂
