Co bylo dříve…
…aneb zamyšlení, jak je to vlastně s těmi našimi přáními…a to nejen vánočními (…když zrovna máme ten předvánoční čas )…
V životě to (…obvykle ) chodí tak: v hlavě se nám vylíhne nějaké přání…nějaká touha…a od tohoto okamžiku se snažíme o její naplnění (…v tom lepším případě; v tom horším naběhnou naše programy typu ‚na to nemám’…’to si nezasloužím’…a tak, a tím to celé skončí ); každý dělá tak, jak to umí a jak je zvyklý. Někdo to bere tvrdě přes hmotu: v práci si nabere směn, co jen unese, a lopotí se od nevidím do nevidím, aby vydělal potřebný peníz na zakoupení své touhy; jiný je někde ukradne…a další jiný sáhne po nějakých těch duchovních ‚zhmotňovacích praktikách‘. A – když to dobře dopadne, tak to dopadne a přání se nám splní/zhmotní… Ale: je/probíhá to ve skutečnosti opravdu takto? V tomto pořadí? Sice to tak na první pohled může vypadat…a i vypadá…ale: nemůže to být jinak…a to naprosto jinak…a to přesně obráceně???
Toto vnuknutí ke mně přišlo včera…a takřka okamžitě po vyslechnutí jednoho ‚zhmotňovacího‘ příběhu jednoho muže… Tedy né, že bych se s tímto pohledem na věc již předtím párkrát nesetkala; již jsem zaslechla pár lidí o tomto hovořit, no zdálo se mi to – no, zkrátka ‚příliš‘: příliš neuvěřitelné, příliš úžasné, příliš…bez práce??? 🙂 ( Ale mezi námi: ono je tam ve skutečnosti té práce až až až – možná dokonce více a náročnější, nežli v nějaké fabrice…protože práce na sobě sama, na odstranění všech těch našich nezdravých, kontraproduktivních návyků/přesvědčení, bývá nejtěžší…) Ale zpět k onomu muži; i on se zabývá ‚vědomou manifestací‘ a jednoho dne ho tak zčistajasna napadlo docela podivné přání: aby jej jisté médium požádalo o rozhovor pro veřejnost, neboť je zaujala jeho práce. Podivné proto, že onen muž byl s médii docela a poněkud ‚na štíru’…a proč by tedy měl toužit po tom jakkoli se s nimi zaplétat? Co bylo dál… Onoho muže akorát čekala několikahodinová cesta do zahraničí…a jak využít onen čas? I dal se do živých představ o tom, jak s ním ono médium dělá onen rozhovor… Když dorazil konečně na místo určení, jal se prohlížet došlé zprávy…a jak jimi tak procházel, užasl: jedna z těch zpráv byla od jednoho ze dvou médií, která ‚dal Vesmíru na výběr‘ coby kandidáty na onen rozhovor s ním. Stálo tam psáno, že je velmi zaujala jeho práce a rádi by s ním udělali rozhovor, která by pak zveřejnili… 😀 A stalo se tak…
A v ten moment mě to napadlo…to, co píši v úvodu; ba co více – v tu chvíli jsem si tím byla naprosto jistá (…jako když vám v nějaké detektivce dojde…najednou ‚to víte’…kdo je vrah ). A napadlo mi to z vícero důvodů: Přání onoho muže bylo totiž poněkud a dosti specifické: ona dvě média, která ‚stanovil‘, nejsou zrovna Bůhvíjak známá (…třeba já o nich slyšela poprvé v životě)…a to nemluvím o tom, jaké kvantum všech možných médií v dnešní době a po celém světě existuje; k tomu si připočtěte mužův ne zrovna přátelský vztah k nim…a do třetice: ta až neskutečná rychlost manifestace! Nenapadá mě prostě nic jiného, než že TO UŽ BYLO na cestě k němu! On to ‚jen‘ nějak podvědomě zachytil a v jeho mysli se to objevilo…doslova to vyplulo na hladinu jeho vědomé mysli jako jeho vlastní přání/touha… A co když je to takto (…obráceně) s každým naším přáním/touhou?!? To je představa, což?!? Anebo ještě přesněji: co když je to úplně stejně jako s tou pověstnou slepicí a vejcem: že prostě oboje existuje současně a přichází najednou/spolu ( i když to ještě nemusí být vidět ) – a to čistě proto, že jedno bez druhého prostě nemůže existovat?
Přeji příjemný, poklidný adventní čas…