„VĚŘIT VE VÝSLEDEK,
NA KTERÝ JSTE DOSUD
ANI NEPOMYSLELI…“
Po několika dnech vzdorování jsem dnes konečně otevřela jednu z knih dr. Dispenzy, abych tam vyhledala jistý údaj (…který jsem přitom ale nepovažovala za ani trochu důležitý – proto ten odklad ) – a tam hned zkraje, hned za titulní stránkou narážím na tento citát, mnou samotnou z této knihy vlastnoručně vypsaný… Jó – aha… Už mi bylo jasno, proč jsem tu knihu měla otevřít; ten ‚potřebný-nepotřebný‘ údaj byla jen záminka 🙂
A hned vzápětí mi vstoupily slzy do očí, neboť se mi vybavila jedna záležitost: vzpomínka z raného dětství, kdy jsem se shlédla v něčem opravdu moc krásném, fascinujícím, cizokrajném a magickém – no bohužel mně zcela nedostupném (…aspoň v tehdejších očích mých a taktéž všech kolem, kdybych se jich zeptala )…nedostupném tak moc, že mě ani nenapadlo o tom byť jen snít, nedej Bože si to dokonce přát! A tak jsem si místo toho začla přát něco jiného, dostupnějšího (…opět dle mého soudu ), ale též krásného…a toto si stanovila za svůj cíl. A když uběhlo čtvrtstoletí a já měla tento svůj cíl už takřka na prahu mých dveří, stalo se něco naprosto šokujícího – ba skoro nemožného: přes cestu mi doslova přeběhl onen můj ‚sen-nesen‘ z dávných dob; v naprosto nečekané chvíli, na naprosto nečekaném místě…
No zkrátím to (…kdo si chce přečíst celý příběh, račte se odebrat do rubriky ‚Koně a my‘ – ‚Moje koňařská historie‘ ): za půl roku jsem měla onen zázrak jménem Ištar na dvoře a dalších celých požehnaných patnáct let mi dělal společnost (…než jej vystřídal další můj ‚sen-nesen‘).
A mně vstupovaly další slzy do očí, neboť v mé paměti vyvstávaly další a další podobné, takřka neuvěřitelné příběhy/případy, ať už mé vlastní či jiných – důkazy neskutečné štědrosti Vesmíru či Boha či koho chcete…a též Jeho neméně uvěřitelného ‚menežmentu‘ a důvtipnosti, kterých je schopen při vyřizování našich ‚objednávek‘ – ať už těch vědomých či nevědomých. A říkala jsem si, co vše bychom jen mohli mít a zažívat – jen kdybychom si to dovolili a považovali to za možné… A na to konto se mi vybavila jedna taková bajka, jak kdosi zemře a přijde do nebe…a je odveden do krásného, velkého apartmánu, připraveného přesně a jen pro něho. Ale ouha – jeho velká část byla zastavěna krabicemi a balíky nejrůznějších tvarů a velikostí, což značně ubíralo na prostoru. Když tak na ně onen dotyčný rozpačitě hleděl a posléze se přeci jen odvážil zeptat, co že to, bylo mu odpovězeno: „Milý zlatý – tohle vše tady bylo určeno Tobě; bylo to tady pro Tebe připraveno…čekalo to tu na Tebe po celý Tvůj dlouhý život…a čekalo se na jedno jediné: až si o to všechno řekneš. Ale Ty sis neřekl…“
