Rozjímání nad vadnou cihlou…
„No toto?!?“ praví si pro sebe Mistr cihlář, hledíce až nevěřícně na nepovedenou cihlu. „Co je to, Proboha živého, za patvar?!? To jsem snad ani nebyl já…při vší té mé letité praxi… Jaký čerchmant jen vedl mou ruku…na co jsem jen myslel, když jsem ji vytvářel…já – tolik zkušený cihlář???“ A už už napřahuje ruku, aby s tím svým ‚selháním’…s tou ‚ostudou‘ mrštil někam hodně daleko, jen aby to neviděl…když tu se mu ozve za zády: „Počkej počkej…zadrž!“ volá Mistr zedník. „Ukaž??? No ano – přésně takový kousek právě hledám! Akorát se mi hodí do stavby…na jedno takové speciélní místo… Nááádhera! Dokonalé! Dej ho sem!“ „Ééééé???“ dí na to cihlář a s povytaženým obočím podává ten ‚zázrak‘ zedníkovi…
Znáte to: někdy se něco prostě nepovede…něco uděláte špatně (aspoň si to tedy myslíte či jste o tom dokonce skálopevně přesvědčeni); ‚šlápnutí vedle’…nějaký ‚nepěkný přehmat‘ či naopak ‚pěkná bota‘. Každopádně si nadáváte do jánevímkohovšeho a do alelůja… Ale co když…
Nemůžu si pomoci, ale mám čím dál tím větší pocit, že i Bůh/Stvořitel tak nějak už dopředu počítá s těmi našimi ‚ústřely‘ coby stavebními kameny…coby přesně zapadajícími puzzlíky do jeho Díla, nad jehož nádherou a dokonalostí užasneme nakonec i my sami – navíc chtíc nechtíc uznávaje, že na něm máme dokonce i svůj vlastní podíl…
Co když přesně tím vším, ‚co jste komu udělali‘, ti ‚oni‘ právě potřebovali projít? Je to proto omluva vašich činů? Ne… Vyčítat si to? To už vůbec ne. Poučit se z toho? ANO. Byl to zážitek…obohacující zkušenost – pro obě strany. Takto se v nás rodí moudrost…a pokora.