Jistě už každý viděl, jak se chová zvíře ( zvláště divoké ) zahnané do kouta; buď se chaoticky až zběsile snaží ze situace uprchnout, nebo naopak ‚vytuhne‘ v očekávání smrti. Člověk má – kromě těchto zmíněných dvou možností – navíc ještě třetí: ono ‚děj se vůle Boží‘. Tato hláška bývá často chápána mylně coby výzva k nečinnosti; vlastně – ona je to svým způsobem opravdu výzva k nečinnosti – no ve smyslu upuštění od nesmyslných, zmatečných a nikam nevedoucích aktivit… Ve skutečnosti je to výzva k napojení se na naši vnitřní Moudrost – onu Boží jiskru v nás; výzva uznat existenci čehosi Vyššího a oddat/poddat se Jeho vedení. A pak konat…ze svého Středu, tzv. od Srdce… Takovéto konání, co se efektivnosti a prospěšnosti týče, nemá konkurenci. No – potíž je v tom, že aby něco takového člověk mohl/byl ochoten prohlásit, musí se mnohdy dostat až na hranice svých možností či sil; být dotlačen až ke zdi…

To, co nám ‚dělá‘ vláda (…partner, šéf, soused…náš pes…) děláme v první řadě my –  a sobě samým; jen si to neuvědomujeme. Když zkusíme přijmout myšlenku, že ono zevní je odrazem vnitřního (…a jak nahoře, tak dole ), čeho v nás je tedy současná vnější realita odrazem? Co z toho ‚venku‘ nám právě teď nejvíce vadí? To je nápověda…

Ono rozvolnění, které tak vyhlížíme, musí nastat napřed v našem nitru – aby se pak, jako kruhy na vodě, mohlo rozšířit i mimo nás a odzrcadlit se ve vnější realitě. Onen klid a mír v našem nitru už je; vždy tam byl a vždy tam bude…jen bývá zanesen výplody naší mysli a jejího omezeného pohledu na svět. Chce to jen vyčistit pramen…a uvolnit v sobě ono sevření strachu a úzkosti. Způsobů ‚jak‘ je nepřeberně ( např. rubrika ‚Rychlokurs svépomoci‘ na mých stránkách); každému zafunguje něco jiného.

Je právě předjaří – doba čištění studánek. Co kdybychom se letos zaměřili v první řadě každý na tu svou?