Den, jako každý jiný…

Kolem poledne registruji, že začíná pršet. No jo, hlásili včera něco takového… Obličej se mi krabatí nesouhlasem; měla jsem dnes v plánu jet nakoupit…navíc jsem měla vézt velké balení toaletního papíru pro méně mobilní kamarádku – to by asi nedopadlo dobře ( přes zimu jezdívám koňmo )… Vrrr… „Jedeš snad teď hned???“ ozývá se mi v hlavě hlásek. „Ne…asi tak za hodinu…“ odpovídám tomu někomu. „Tak co jako řešíš…“ dodává… Koukám na oblohu, no nevypadá to zrovna nadějně. Ale…nějak to dopadne – ostatně jako vždy – uzavírám to a jdu si po svých… Za chvíli vylézám na dvůr a ejhle – už jenom mrholí; no na západě je stále tmavo… Když se konečně oblékám na ven, začne dokonce vylézat sluníčko. No toto? Ještě kafíčko na zápraží a jedem. Pupenec si to mezitím sice rozmyslel, ale hlavně, že neprší; ten mrak to zřejmě nějak rozchodil… V klidu dojedem do krámu, nakoupím…a v klidu zase zpět; nikam moc nespěchám, takže nechávám kobylku ještě popást. Doma poklidím dvůr, obstarám zvěř. Jelikož je venku ještě vidět a docela teplo, chvíli si sedám a abych odlehčila mozku, beru si blok a zapisuji nějaká ‚moudra‘, co se mi celou cestu tlačila do hlavy… Pak už jdu dovnitř. Nejsem tam ani deset minut, když slyším nějaký šustot. Otvírám okno, abych se podívala, co to; venku se obstojně rozpršelo… Posílám vřelé díky ‚tam nahoru’…

Jak říkám – den jako každý jiný…