Den, jako každý jiný… II.

Tak si včera říkám, že bych dnes zas jako mohla dojet nakoupit. Ze zvědavosti koukám večer na předpověď. Hmmm, nic moc; kolem poledne se to má zatáhnout a pěkně lejt až do večera…a nejvíc akorát v dobu, kdy jezdím. No, třeba to nebude tak horké; tentokrát žádný toaleťák ani nic podobného háklivého na promočení nepovezeme, takže nějaká ta kapka nevadí… Je druhý den – tedy dnes – poledne; sice zataženo, ale déšť nikde. „Vypadá to nadějně“, proběhne mi hlavou. No radost mi nevydrží dlouho; za chvíli začíná krápat a než se obleču a donesu si kafíčko na zápraží, už obstojně leje – takový ten dlouhotrvající déšť. A na západě temno… „Hmmm, tak to jim vyšlo; tohle hned tak nepřejde… Nu což, budu dělat něco jiného…a ten nákup nebylo zas tak nic nutného – rozhodně ne tak, abych kvůli tomu tahala auto z garáže…klidně to počká…“ Trochu si sama do sebe rýpnu a parafrázuji hlášku z minulého týdne: „Chceš snad jet teď hned…nebo až si vypiješ kafe?!?“ No nemyslím, že to tentokrát zafunguje stejně…a jelikož s počasím to vypadá beznadějně, pouštím to… V klídku si tedy piju kávu, dočítám přitom knížku… Najednou koukám – déšť takřka ustal. „No toto?“ …Je to od ‚nich‘ sice hezké, ale do krámu už to stejně do zavíračky nestihneme… Jen tak mrknu na mobil, kolik že je to vlastně hodin. No né, jak je to možné? Je daleko méně, než jsem si myslela; to snad je zas nějaký posun v čase 🙂 … Najednou mě to vymrští a jdu hbitě sedlat. Když lezu na koně, zas začíná krápat. „Koukejte toho ‚vy tam nahoře‘ nechat! Už jsme nachystané, takže jedem!“
Do obchodu jsem dorazila půl hodiny před zavíračkou. Celou cestu tam a zpět už ani kapka. Začlo zas až večer…