Jak mě kocour Zorro docela dostal…

Není to původně můj kocour… Jak už to s kocoury často bývá – kde se vzal, tu se vzal. Začal se u nás objevovat koncem loňského léta. Myslela jsem, že v příštím období kočičích námluv zase odtáhne. Nestalo se tak; místo toho si pro jistotu pochroumal tlapku. „Až se uzdraví, odtáhne…“ zase jsem si říkala. A zase ne. To už bylo před vánoci… Co teda s kocourem? Mé dvě kočky mi bohatě stačí… Dostala jsem geniální nápad: milého kocoura ochočím a někomu ho věnuji (…třeba pod stromeček 🙂 ). Jak to asi mohlo dopadnout, že… Takže jsem ho začla krmit a ‚zcivilizovávat‘, což šlo takřka samo. Na jméno slyšel okamžitě – možná proto, že mi ho sám napověděl; když proběhl kolem, jakoby říkal: „Hi…já jsem Zorro!“

Zapsal se zde na byt a stravu s pracovním zařazením a společenským statutem ‚venkovní kocour‘. Nijak zvlášť jsem se jím nezabývala; občas jsme spolu prohodili pár slov, občas jsem jej pohladila, pochovala – toť vše. Akorát mu začalo předjarní kolo námluv, takže nebyl příliš k vidění. A tuhle si tak sedím na zápraží, na klíně kocoura Beautiho…a milý Zorrouš nám jde dělat společnost; asi měl zrovna pauzu. Když viděl, že je na mně již obsazeno, sedl si vedle nás na rohožku ve výklenku dveří. Za chvilku koukám, že z louky k nám míří další do houfu – kočka; kocour ji díky své zastrčené poloze nemůže vidět. Volám na ní: „Ahoj Kelíšku…kdepak jsi chodila?“ Při vyslovení jejího jména se Zorro vymrštil a s typickým kocouřím mrňoukáním se začal vzrušeně rozhlížet na všechny strany: „Ženská…ženská! Kde je…kde je?“ „No to bylo legrační! Vypadalo to, jako když ví, že Keliša se jmenuje Keliša…“ napadlo mi. Kočka k nám mezitím došla; Zorro jí udělal pár zdvořilých milostných návrhů, no nepochodil. Po odmítnutí svých služeb se odebral zpátky na rohožku, kde sebou plácl jak široký tak dlouhý a tvrdě usnul. Keliša mezitím vizitýrovala po dvoře. Asi za pět minut jsem ji přistihla, jak ocmrndává pod ptačím krmítkem. „Kelišo – co tam děláš?!? Koukej vocaď mazat…híml hergot!“ spustila jsem na ní. Do Zorra zase jako když střelí; při zaslechnutí jejího jména se z hlubokého spánku a polohy ležmo v mžiku dostal na všecky čtyři a opět se rozrušeně a s hlasitým doprovodem rozhlížel kolem… Že se pes, žijící v těsném sepětí se svou rodinou, po nějakém čase naučí rozlišovat jména jejích jednotlivých členů, to jó…ale tohle? Tak to teda už fakt nevím 🙂