Úvaha, kterou si tak nějak nemohu odpustit…

Ze všech tzv. totalitních režimů jsem ve svém životě měla tu čest ( aspoň tedy doteď…) pouze s jedním, a to českým komunismem. Žila jsem v něm prvních téměř 22 let mého života. A vcelku šťastně – a to přesto, že mí rodiče nebyli v KSČ a prarodiče byli coby ‚nepřátelé lidového státu‘ připraveni o majetky. Jistě – měla jsem svá nesplněná přání a různá trápení ( kdo je nemá…); no nemohli za to komunisté, nýbrž jen a jen mí rodiče! 😀 (…a za trápení mých rodičů pro změnu samozřejmě a především zase já, jak jinak…prostě klasika ). Vždy za to někdo může a dosud nevědomý člověk hledá viníky své nespokojenosti především všude kolem.

Jistě – můžete podotknout ( a vlastně správně ), že jsem byla tehdy ještě malá/mladá; že děti/mládež berou život jinak, nežli dospělí. Ano – berou; nemají totiž ještě ten ‚dospělácký rozum‘ ( tím nemyslím ten zdravý/selský…), který nám nakukává, co všechno vlastně nemáme a mohli/měli bychom mít…že na druhé straně plotu je tráva vždy zelenější…že život je jeden velký a nekončící boj… Děti jsou ještě – více či méně – ve svém Středu; tam je vám dobře; tam jste prostě ‚jen‘ sami sebou a žijete – bez ohledu na okolní prostředí/dění. Děti jsou proto schopné ve zdraví přežít opravdu ledacos – tedy za předpokladu, že je dospělí kolem nich nestrhávají do svého, povětšinou již pokrouceného obrazu světa.

Prostředí kolem nás…doba, ve které žijeme…není nic víc a nic méně, než kulisy pro naši hru (…a tímto prohlášením nechci absolutně nic zlehčovat; některé ty hry jsou totiž opravdu pěkné tragédie, ne-li přímo horory ). A tak jako v jedněch a těch samých kulisách může zároveň probíhat mnoho různých her a dějství, stejně tak i např. v dobách zmíněného komunismu se dařilo různým lidem různě. Neměl stejný dopad na všechny; určovalo jej, co si kdo přišel do této doby odžít – a jedno, jak se choval navenek. Zatímco jedni to mohli odnést dokonce i vlastním životem, jiní zůstali v podstatě nedotčeni… Ale co bylo řečeno o komunismu, platí pro všechny režimy a pro všechna historická období – čili i pro momentální ‚dobu covidovou‘. Prostě další kulisy, ve kterých si každý odehrává a odžívá to své…

Padají otázky, jak dlouho TO ještě bude trvat. Odpověď? Tak dlouho, jak TO budeme potřebovat; jak dlouho ještě budeme potřebovat být ‚dušeni‘ (…ale i dušeni 🙂 ). I zazněla tak v jedné veřejné debatě otázka, jak dlouho ještě budeme muset nosit respirátory. Jeden z aktérů – právník – odpověděl: „Dokud je budeme nosit…“ No považte… Planeta Pluto, symbol transformace, dlouhodobě prochází znamením Kozoroha – symbolem to starých pořádků. O tyto struktury se v životě opíráme; říkají nám, co dělat máme…a co naopak zase nemáme, aby bylo všechno v pořádku. Ale – co je správně jednou, nemusí být správně podruhé, že… Jenže znáte to – stará dobrá setrvačnost, hra na jistoty, atd. Ale zdaleka tady nejde jen o ty vnější struktury – tedy např. úřady, vládu, naše nadřízené, zákony… Existují i struktury vnitřní, uvnitř nás samých – a zejména o ty jde především, protože právě jejich odzrcadlením vznikají ty vnější… Jenže – vykládejte tohle lidem…nebo ne? Je ale vhodné, aby si člověk uvědomil, proti čemu/komu to vlastně chce bojovat/protestovat, chce-li… Výše zmíněné Pluto definitivně opustí znamení Kozoroha ( alespoň pro toto století ) sice až za tři roky, no začne z něho vystrkovat nos již na jaře 2022. Jsme tedy na počátku období, kdy možná bude možno konečně zahlédnout ono pověstné a vytoužené světlo na konci tunelu, no zároveň může přijít doba těch nejhorších tlaků/čistek – a to podle toho, jak jsme to doteď celé zvládli. Prostě…ještě je potřeba tohle, ještě je potřeba támhleto…honem honem, ať to stihnem! ( Ale kdo má hotovo, může si už dávno válet šunky…) Aneb jak se praví: před rozbřeskem bývá největší tma…

Mnozí erudovaní odborníci se diví, ne-li přímo žasnou, co se to od nástupu covidu děje – a to plošně po celém světě; jakoby všem hodnostářům vypověděl zdravý rozum službu – následkem čehož se chovají jako ovce (…jsem si vědoma, že tímto přirovnáním urážím ty opravdové ). Proč??? Proto. Kdyby se takto nechovali, neprocházeli bychom tím, čím procházíme. No právě! No právě… Neprocházeli bychom tímto, kdybychom to nepotřebovali. Fertig. Neboť to, co potřebuje/chce býti uvařeno, musí býti vařeno. Jináč to asi holt nejde. „Ale já přece…“ Já vím; kdybych to byl býval věděl, tak bych… Každému je jasné, jak je nezbytno postupovat, abychom uvařili opravdu poctivý guláš: maso – byť sebekvalitnější – je nutno řádně podusit. A jak získáme víno? Ovoce musíme nechat řádně vykvasit. A chceme-li pálenku, tak navíc ještě vypálit – nejlépe opakovaně ( viz TV reklama na opakovaně destilovanou vodku ). Má-li vzniknout diamant… S člověkem je to stejné; abychom se posunuli, musíme si někdy projít opravdu ledacčímž. Na dětech je zvlášť dobře patrné, že proděláním některé z těch tzv. dětských nemocí často znatelně poskočí ve vývoji. Mnozí lékaři dokonce prohlašují, že ony nemoci jsou dokonce klíčové pro jejich vývoj. Zároveň ale neznamená, že kdo je neprodělal, ustrnul ve vývoji; on je prodělat prostě nepotřeboval… A takto lze pohlížet na celý ten covid…