Národe můj milený!

Prapůvodně měla tato stať zcela jiný obsah míti…
Ve své hlouposti já chtěla jsem se do Tebe obouvati a všelijak Tě pošťuchovati. Ptáti se Tě, jak dlouho se hodláš ještě všelikými nařízeními vrchnosti říditi; těmi, které zdravý rozum, moudrost a zejména pak kloudný účinek postrádají – a dokonce zákony naše a ústavu pošlapávají! Připomínati Ti, že my přec národem svébytným; nepatřícím ni na Východ…ni na Západ – anžto do samého středu Evropy…ba co více: to Ty sám Středem Evropy!
Avšak pak osvícení z dopuštění Božího dostalo se mi…a já pochopila jsem. Za navenek ne zrovna ušlechtilým chováním a konáním Tvým cosi zcela opačného ukrývá se; Tys na sebe vzal úkol převeliký! Vysoko míří ambice Tvé! Inspirován svými bratry ze zemí sousedních rozhodl ses ještě dále snášeti tento stále se zesilující tlak – třeba i ještě několikerá další léta. A proč to vše? Do slovanské hlavy své úmysl troufalý pojal jsi – a to zářícím démantem státi se, trůnícím přímo v samém středu velkolepého toho šperku – Starým kontinentem nazývaným. Věru dobře sis to spočítal v pověstné té chytré české hlavičce své: čím větší nyní bude utrpení a útisk Tvůj, tím čistším drahokamem staneš se! Nad výsledkem tajiti bude se dech všem vůkol… Jak zářná budoucnost skví se před námi!
Ale já – v bezbřehé omezenosti a zabedněnosti své toto nechápala! Nedohlédla jsem tak daleko a vysoko jako Ty… Odpusť prosím, žádám Tebe nyní kajícně. Já netušila jsem, kolik odhodlání a výdrže v Tvém srdci se ukrývá.
Musí to přec takto býti…protože jakého smyslu jiného by tento Tvůj dosavadní kolektivní postoj měl?

Tož – národe můj milený – nějak si to přeber…