To, co zde zažíváme,
 brát ‚jen‘ jako zážitek…
To, co zde zakoušíme,
 brát ‚jen‘ jako zkušenost…

Ano… To…to…a to – tohle všechno je zde, na tomto světě, možno; všechno všecičko – a to od těch nejnepředstavitelnějších příšerností (…viděno našima očima ) až po ty nejnádhernější úchvatnosti (…viděno našima očima). Páni! Jaká to úžasná, přepestrá realita!

Chceme – z lásky k bližnímu svému – vymýtit ze světa to či ono (…což běžně používanými prostředky ale beztak nejde – aspoň tedy ne zcela ), aby to druzí již nemuseli zažívat…ale co když si sem právě pro tento zážitek přišli?!? Pochopíme-li…nebo alespoň připustíme-li, nesmírně se nám uleví…a nakonec třeba i sami sebe přistihneme, jak prohlašujeme ono ‚Páni! Jaká to úžasná, přepestrá realita!‘

Na nás totiž je ‚jen‘ jít poctivě do sebe a upřímně si odpovědět na otázku: „Chci JÁ toto či ono ještě dále zažívat? Opravdu ještě potřebuji (JÁ ) tímto či oním procházet (…nebo si jen myslím, že to jinak nejde )?? Mám (…opět JÁ ) to či ono ještě zapotřebí…nebo opravdu už ‚stačilo a popojedem‘???“ ( A ostatní svobodně nechat, ať si odpoví – či neodpoví – na totéž…) Toto je to, co si potřebujeme srovnat v hlavě, neboť o toto jde především…protože to není ani tak svět, kdo potřebuje napravovat; jestli něco potřebuje nápravu, pak je to náš pohled na něj…

Zkusme se – dříve, než se zase někdy někam bezhlavě poženeme něco (…a tím ‚něčím‘ nemyslím zrovna situaci, kdy jde někomu o život a tudíž o vteřiny ) ‚napravovat‘ – na vteřinku zastavit a vzít tuto možnost v úvahu. A pokud i pak budeme mít nutkání k činu, pak neváhejme už ani tu vteřinu…