Život je jako rozkvetlá louka…

A my máme volbu: buď se můžeme kochat její nádherou a rozmanitostí…nebo bědovat nad uvadajícími květy, pohoršovat se nad okousanými listy, ošklivit si tlející odumřelé zbytky či se děsit vší té havěti, žijící v jejích stínech… Avšak beze stínu nebyla by zářivost barev, bez odpadu a havěti nebylo by humusu, bez humusu nebylo by rozkvetlé louky a vší té nádhery… 

Pura vida… To vše je život…

Není vůbec potřeba si všechno oblíbit či dokonce zamilovat; stačí to uznat…

Úvahy, postřehy, příběhy…

Jak je to vlastně s celou tou tvořivostí/zhmotňováním
…aneb pohádka o zatoulaném lvíčkovi

Motto:  „Staň se tím, kým ses zrodil…“

( březen 2022 )
V životě a na světě se stane opravdu ledacos. A tak se jednoho dne v jedné krajině stalo…
Hejno slepic na svých potulkách objevilo lvíčátko, ještě docela malé. Bůh ví, kde se tam vzalo a co se mu vlastně přihodilo. Leželo zcela bezvládně na poledním slunci; na kost vyhublé, zaprášené, nejevící známky života. Hejna much, slétávajících se k jeho tělíčku, navíc signalizovala, že už to má nejspíš za sebou. Slípky jej zvědavě okukovaly; takhle zblízka lva ještě nikdy neviděly! Ta nejodvážnější z nich sebrala kuráž a dokonce do něho párkrát klovla – a co se nestalo! Lvíček se pohnul! „On žije!“ podivily se slepice a v první chvíli polekaně uskočily. Ale že to byly od přírody dobračky, malého se jim nakonec zželelo a ujaly se jej… V zobáčcích mu nosily vodu i nějaké to krmení a díky jejich péči se lvíček dostal z nejhoršího. Zůstal žít mezi slepicemi; ač spíše než život to bylo přežívání a pro lva byste si asi představovali něco o dost jiného, no on byl vděčen i za to. Navíc si již ani nepamatoval, kdo je…’kým se zrodil‘ – a slepice prostě považoval za ‚našinec‘. Měly jej upřímně rády a jemu se mezi nimi žilo docela hezky, jen…když je tak pozoroval, jak jsou báječně vybaveny pro svůj život, jak umí skvěle hrabat (…na rozdíl od něj ), umně vyzobávat klásky (…na rozdíl od něj ) – a o tom, jak celý vypadal, ani nemluvě – začal trpět pocitem méněcennosti. „Jsem zkrátka nějakej divnej…nepovedenej…vadnej. Jo – to bude ono… Co ale nadělám…“ asi tak nějak uvažoval. O to více se pak snažil tyto své nedostatky vynahradit snaživostí a pílí – což se mu i celkem dařilo. Aspoň do té míry, že nejenže zůstal naživu, no sám se už o sebe uměl postarat a navzdory stravě, kterou jedl, dokonce i o něco vyrostl…

A jednoho krásného dne…co se nestalo: do jejich rajónu se zatoulal cizí, dospělý lev; majestátní král. Slípky, zrovna si užívající siesty, se v panice rozutekly na všechny strany – až na lvíčka: ten zůstal na místě bez hnutí, jak přikován k zemi. Doširoka otevřenýma očima a v naprostém úžasu hleděl na bytost tak přenádhernou, oslňující…tak impozantní, tak… „To musí být snad sám Bůh!“ napadlo jej. Kdo by v tu chvíli myslel na možné nebezpečí… Ale měl naštěstí štěstí – lev byl dobrák; chvíli na malého hleděl, pak se otočil a pomalu odcházel. Přitom k němu ještě otočil hlavu a přátelsky prohodil: „Jestli chceš, tak pojď se mnou…“ 

A zde se příběh větví… Malý lvíček mohl dál sedět na místě, očarován…v domnění, že to celé byl jen sen. Nebo nebyl, ale…takováto nádherná bytost o něho ve skutečnosti přece nemůže nikdy stát. Zůstane tam, kde je; aspoň to tam zná a ušetří si jisté zklamání. Bude žít z tohoto světla, náhle a nečekaně v něm zažehnutého, co to půjde…a až jej spotřebuje…až všechen ten jas vyhasne, vyhasne spolu s ním zřejmě i jeho život… Anebo? Anebo může sebrat veškerou kuráž, co jen ve svém malém tělíčku najde, a ve jménu ‚buď anebo‘ vyrazit za lvem… Ale ať už se rozhodne tak či onak – při vší lásce a vděčnosti ke slepicím mu bylo nad slunce jasné, že mezi nimi již stejně dál žít nemůže… 

Rozhodl se jít za lvem… Po dlouhé, namáhavé cestě (…na které ale poprvé v životě ochutná maso z čerstvě ulovené kořisti ) dorazí společně ke smečce. Malý jen zírá: „Tolik Bohů pohromadě! To musíme být už v samotném nebi…“ A opatrně – v naprosté úctě, s upřímným obdivem v očích, s respektem…a hlavně se srdcem přímo přetékajícím vděčností za to, že může být tam, kde právě je (…pozor – neplést si s patolízalstvím! ), všechny obchází – že to zapůsobí i na lvy samé. Dokonce i ti největší bručouni smečky zapomenou na případnou nevraživost vůči neduživému vetřelci – a nejen to: zakrátko se lvíček stane oblíbencem všech. Sám vůdce smečky mu dovoluje, aby si hrál s jeho tlapami a ocasem…a ze všech dorostenců dostává ty nejlepší porce masa ( „…Jak říkám – nebe!“ ); své podstatně větší vrstevníky tak brzy dohání a – aniž si toho vůbec všimne – sám vyrůstá v krásného lva.

Jeho výlety do okolí jsou stále delší…odvážnější…až se jednou ocitne v úplně neznámé krajině. Celý uondaný přijde k tůňce s nezvykle křišťálovou vodou (…u nich doma se o napajedlo dělí s hrochy a dalšími zvířaty, takže voda v něm je permanentně zkalená ), že uhasí žízeň. A jak se nad ní skloní…celý ztuhne! V tůňce se jak v zrcadle objeví obrovská lví hlava…hříva jak svatozář! Mladý lev vyskočí a prudce se ohlédne – ve snaze pohlédnout do očí tomu, kdo jej už Bůhvíjak dlouho sleduje. Ale za ním – nikdo! Znovu tedy pohlédne do tůňky…a znovu uzří onen obraz. Znovu se nevěřícně ohlédne… „To…to…to… To že jsem já??? To nemůže být pravda…“ Posadí se na zem celý zkoprnělý…a jestli nezemřel, sedí tam dodnes 🙂 Anebo…

Co má společného tvořivost se lvy, kteří se přimotali do vlastně jen jiné verze pohádky ‚O ošklivém káčátku‘, mně v plném rozsahu dochází až teď – kdy je toto podobenství již na světě. A odpověď zní, že hodně – ne-li všechno. V astrologii je Lev jedním z dvanácti znamení zvěrokruhu a spolu se svým vládcem Sluncem symbolizuje náš Střed, kolem kterého se vše točí (…mělo by ); naše osobní Slunce/světlo/Zdroj, našeho ‚kapesního Boha‘ – a tedy tvůrce veškeré naší reality.

Co se týká pohledu na tvořivost/zhmotňování, existuje vícero verzí a jedna nevylučuje druhou; záleží na úhlu pohledu a dosažené úrovně Vědomí. Ale v podstatě existují dva základní pohledy. Za prvé: když něco nemám a chci to, musím si to nějak ‚vyrobit’…nějak toho ‚dosáhnout‘. A teď přijde na tu zmiňovanou úroveň vašeho Vědomí: jste-li někde ‚dole‘ ( tj. fungujete-li v režimu ‚život je boj‘, ‚co si rukama neudělám, to nemám‘, ‚co nevydřu v potu tváře/na co si nevydělám, to nemám‘, apod.), musíte do slova a do písmene ‚jít a udělat/vydělat‘ – a to ‚ručně‘ ( v horším případě dokonce ukrást/sebrat někomu jinému ). Nacházíte-li se o už něco výše, začínají se před vámi otevírat zcela jiné možnosti; život přestává být bojem, naopak se stává pokojným, radostným plynutím, plným lehkosti, synchronicit a…zázraků. Začínáte si pohrávat se zhmotňováním jako takovým a sami se kolikrát nestačíte divit, co vše je možné. ( V jisté fázi zjistíte – takřka ke svému zděšení 🙂 – že je možné lautr všechno…tedy teoreticky; záleží pouze na vás, co jste schopni/ochotni připustit a co si dovolíte nebo naopak nedovolíte přijmout…) Tak to je pohled na věc z jednoho úhlu pohledu…na věc. A z toho druhého?

Komu připadalo neuvěřitelné/nemožné výše uvedené, nevím nevím, co řekne na toto… Podle této verze je vše…úplně VŠE…všecičko, co vás jen napadne (…tedy i ta největší ‚býkovina‘ )…již hotovo! Již přítomno!!! A to buď v té vaší současné, momentální realitě…anebo v některé z těch mnoha dalších – paralelních, existujících souběžně s tou vaší. Vědecká obec je totiž již tak daleko, že nejenže existenci mnohačetných vesmírů/realit připouští, no dokonce se je již snaží i dokázat! ( Po pravdě řečeno si myslím, že již dokázány byly…a možná dokonce již dávno…) A těchto realit je ještě ke všemu nekonečně mnoho – no považte… Co z toho zcela zákonitě plyne? Není tedy vůbec potřeba cokoli a jakkoli ‚vyrábět‘, neboť to již existuje. A jak to tedy získám? A v tom je ten háček: ono to za mnou samo nepřijde (…no – vlastně může přijít, ale…); musím já za tím. Ne ovšem tak, že se fyzicky zvednu a někam fyzicky půjdu, ale…změnou svých vibrací. Když je změním…když budu na stejné vlně, jako ono požadované, může se reálně stát, že prostě zazvoní zvonek a za dveřmi bude stát… ( a to doslova ) vymodlené cokoli – chlapem ( ženskou ) počínaje a já nevím, čím konče… ( Teď se mi vybavila krásná historka, která se prý skutečně stala: Jeden pán tuze moc toužil po červeném sporťákovi; snil o něm od rána do večera, takže se na něj permanentně ladil. Jenže…o řízeném zhmotňování nevěděl lautr nic; navíc žil v době, kdy takovýchto aut opravdu moc nejezdilo – takže se bál i závisti a nechtěné pozornosti, kterou by vlastnictvím takovéhoto auta zcela jistě vyvolával. A co se týká té hromady peněz na jeho pořízení (…kterou samozřejmě neměl ): i kdyby je nějak získal – byť navýsost poctivě – a auto si tak mohl koupit, nebylo by ve finále ‚rozumnější‘ dát je přece jenom na něco ‚užitečnějšího‘??? Takže si to shrňme: pán na jedné straně vykonával velikánskou energetickou práci, mající za následek shodné vibrace s oním autem…na stranu druhou si to nedovoloval, bránil se tomu, blokoval to – a to též velmi silně. Zákonitě tedy střet zájmů. A jak se projevil v reálu? Jednoho krásného dně byla jeho ‚objednávka‘ doručena: v předzahrádce jeho domu, stojícího v zatáčce, přistál červený sporťák – přesně takový, o kterém snil. Jeho řidič/majitel o mnoho překročil povolenou rychlost, zákrutu nezvládl, prolétl plotem a auto napasoval přímo do domu našeho snílka…)

A vlastně…je ještě jeden pohled na věc – na realitu, která nás obklopuje, a tím pádem i na tvoření/zhmotňování jako takové: podle ní neexistuje vůbec nic! Teda: nic – kromě nás samých. A celý ten Boží, širý svět ‚tam venku‘ není nic jiného, než naše vlastní projekce!!! Sodoma gomora… Jako když jste si dříve sedli večer k TV a řekli si: „Tak copak si dneska dáme?“ A jali se šátrat v šupleti, jaké tam máme videokazety… Logicky si můžeme ‚pustit‘ jen a pouze to, co máme doma, že… Tedy – to, co máme v hlavě…v našich představách; aneb změň svou představu a změníš film. Z řečeného opět logicky vyplývá, že cokoli vidíme ‚tam venku’…na obrazovce/plátně, máme v nějaké (potenciální) formě i ‚doma‘ ( tedy v sobě ); a to platí jak o té největší kráse, tak i o těch největších a nejodpornějších hrůzách. A naopak: nemůžeme uvidět/zaregistrovat něco, co v nás jaksi není přítomno. Zde k dokreslení jeden opět údajně skutečný ( a hlavně zaznamenaný ) případ – tentokrát z historie: týká se původních, domorodých obyvatel Severní Ameriky, kteří nebyli schopni uvidět/rozpoznat velké plachetnice prvních dorazivších Evropanů, přestože kotvily přímo u jejich břehů – jim pod nosem. Jelikož nikdy předtím nic takového nespatřili ( nebylo to dosud v jejich informačním poli ), nebyli schopni poznat/zařadit, na co to vůbec hledí. Až jejich šaman, disponující schopností rozšířeného vědomí, byl schopen viděné identifikovat jako velké lodě a díky tomu – v podstatě skrze něho – postupně i zbytek kmene uviděl, co pro ně předtím bylo ‚neviditelné‘. Celé jejich ‚prozření‘ v podstatě spočívalo v jejich ochotě změnit způsob vnímání… A tím se dostáváme zpět k úvodnímu podobenství. Jak lvíček, tak slípky velkého lva zaregistrovali; již byl přítomen v jejich infopoli. U slepic byl zapsán coby nebezpečný predátor, takže hbitě vzaly roha. Naproti tomu malý lvíček vnímal především lví krásu…jeho majestát; bodejť by ne – bylo to přítomno i v něm samotném, i když zatím pouze ve formě potenciálu. Nikdy by se ale nestal oním LVEM, kdyby zůstal sedět mezi slípkami…a čekal, až tam, mezi nimi – lépe řečeno od nich – získá dostatečnou sílu k tomu stát se jím. A stejně tak ani kuře nezíská od lvů sílu stát se slepicí/kohoutem. ( Je vám doufám jasné, že se zde jedná o podobenství! Nic proti slepicím, chraň Bůh… Sama jsem mezi nimi vyrůstala – lépe řečeno v lidsko-zvířecí smečce, čítající i je. A pokud si o nich někdo myslí něco nelichotivého, vypovídá to spíše o něm, nežli o slípkách samých…) Když se nevydáme na cestu…když nepůjdeme po té své cestě, nikdy se nestaneme tím, čím jsme se zrodili být – ať už je to cokoli. Onu sílu získáme právě na té cestě…

Ze lva, žijícího mezi slípkami, se nikdy nestane dokonalý lev…ale ani dokonalá slepice, ať se bude snažit sebevíce – a to v obou případech. Bude z něho taková ‚ani ryba ani rak’… Je poměrně známé tvrzení, že člověk se stává průměrem těch pěti lidí, se kterými tráví nejvíce času… Je pozorováno, že adoptované děti ( zvláště došlo-li k tomu v jejich raném věku ) se postupem života začínají nápadně podobat svým adoptivním rodičům. A jaký pán, takový pes – to zná každý, ne? Čím je to? Vybírá si člověk podvědomě to, co je mu blízké? Můžou za to zrcadlové neurony…nebo je ve hře morfické pole či já nevím co dalšího? Patrně vše dohromady. Osobně znám člověka, který jeden čas hodně sledoval na netu jakési ‚střílečky‘; během té doby se jemu samému značně zlepšily střelecké dovednosti (jeho ‚trefa‘ ) – aniž v tomto směru podstupoval jakýkoli trénink. ( Ostatně – tento jev byl již vědecky zkoumán a popsán…) Má to ale podmínku: musíte sledovat opravdové ostrostřelce (…nebo to tak aspoň musí vypadat ) – a ne nějaké netrefiče! 🙂

Takže shrnuto sečteno: vše, co existuje – včetně nás samých – existuje v mnoha formách/variantách a na mnoha místech současně. Takže to znamená, že v jedné své verzi tak mohu mít například rýmu, zatímco v jiné být naprosto fit? V jedné verzi mohu být svobodná, v druhé chodit s Pepou a ve třetí být vdaná za Fandu?? A Fanda může mít v jedné verzi za ženu mě, v druhé Růženu a ve třetí…??? Asi tak nějak… Ale to je šílený! To nepopírám… Vše, co zde bylo napsáno, ostatně objasňuje i takové celkem běžné jevy, jako například to, že stejného člověka můžou vidět/vnímat různí lidé různě – a to až tak odlišně, že jste přesvědčeni o tom, že snad ani nemohou mluvit o jedné a té samé osobě… To, že Pepíček se u jedné babičky chová naprosto ukázkově, zatímco u druhé též ukázkově – ale jako ukázkový dareba… To, že pan XY za celou dobu manželství s paní AB nehnul v domácnosti ani prstem, zatímco v následném manželství s paní CD pomáhá se vším… To, že určitá žena ‚vyrábí‘ z mužů, žijících po jejím boku, postupně jednoho násilníka či alkoholika za druhým, jako na běžícím páse; jedno, kdo ji přijde pod ruku – ani ten největší dobrák neodolá její silné negativní projekci/očekávání… To, že někomu prodáte toho nejhodnějšího koníka na světě a on vám po pár dnech volá, ať si tu bestii ( která mezitím stihla pokopat celou rodinu ) zase hezky odvezete a koukáte vrátit peníze… To, proč má jeden štěstí/smůlu na jedno a druhý zas na druhé… Naše nastavení…a následné, z toho vyplývající představy/očekávání určují v podstatě VŠE, co kolem sebe vidíme a co potkáme – a je jedno, jakým způsobem si to budeme vysvětlovat.

„Představy tvoří skutečnost…
A člověk není ničím jiným, než výsledkem představivosti.“

( Newille, jasnovidec a mystik; 1905 – 1972 )

…Sám akt očekávání, že ‚něco‘ existuje, může být právě tou silou, která ( pro nás ) ono ‚něco‘ vytváří.

…Jde o to propojit představu něčeho, co by mohlo existovat, s emocí, jež určitou možnost uvede v život; tak vznikne realita. K tomu dojde, jakmile budeme ochotni poskytnout ve svých názorech prostor něčemu, co údajně neexistuje…

( Všechny tři citáty jsou z knihy Gregga Bradena ‚MATRIX božský zdroj‘ )

Otázka není, jak tedy tvořit/zhmotňovat – otázka je, jak tvořit/zhmotňovat vědomě. To, čím tvoříme, jsou naše myšlenky, naše naladění, naše slova…prostě celé naše Bytí – z čehož zákonitě vyplývá, že dokud žijeme, tak zkrátka tvoříme – a to ať chceme či nechceme…vědomě či nevědomě – a hlavně: neustále! Není pak tedy lepší rozhodnout se tvořit vědomě a nemuset tím pádem následně věnovat spoustu času a energie na odstraňování či opravování nechtěných plodů naší ‚nevědomé produkce‘? Nehledě na to, že mnohdy je na nápravu bohužel již pozdě… Jako odstrašující příklad zde mohu uvést případ jedné paní. Svého manžela velice milovala, no měli doma poněkud ‚Itálii‘; často se hádali. To osudné ráno před jejich odchodem do práce to ale mělo jaksi ‚silnější grády‘ a milá paní milého pána na rozloučenou poslala do … no víte kam. Odešel, no domů se už nikdy nevrátil; podlehl infarktu… Principielně to samé se stalo i mně samé s mým kocourem;  jeden večer jsem se na něho nějak rozlítila a…druhý den ho najdu přejetého na silnici… Asi si dovedete představit, jak jsem se cítila… Také jsem ho měla ráda…a také jsem ho v hněvu někam poslala; už nevím, zdali pouze v duchu či nahlas – na tom nezáleží (…navíc – dotyčného totiž kolikrát ani nemusíte nikam posílat; vzedmutá vlna emocí/energie udělá své )… Někdy pouhé jedno jediné vyřčené slovo či věta stačí k tomu, aby byl někdo ‚zaklet/proklet‘ – a to jak ve zlém, tak ale i v dobrém! ( viz příspěvek o nejlepším šéfovi na světě ). Ale není to zas jenom tak: aby vyslovené mělo efekt, musí to mít ‚grády‘; musí v tom být přítomna určitá koncentrovaná síla…musí to mít ‚náboj‘ – k čemuž je běžný občan ( na rozdíl od vyškolené čarodejnice či šamana ) spíše dohnán okolnostmi, nežli aby s tím uměl zacházet vědomě. A pak ty dopady, že… Pozdě bycha honit…

Konkrétní ‚zhmotňovací how-know‘ se odvíjí od vaší současné koncepce světa ( viz popsáno výše ). Proto existuje tolik různých postupů; proto jednomu funguje jedno a druhému druhé. Jelikož internet je zaplaven návody naprosto k čemukoli (…a často opravdu dobrými ) a též v knihkupectvích je velký výběr knih na toto téma, nepovažuji za užitečné se o tomto nějak konkrétněji rozepisovat. Téma tvořivosti se prolíná ostatně i celým mým webem – a jak může taková ‚výroba‘ probíhat, je vidno ve skutečných příbězích ze života, zde uváděných ( např. ‚Ach ty vztahy 3‘, ‚Pády na objednávku‘, ‚Autíčko Modrásek a nejlepší šéf na světě‘ a další v této i jiných rubrikách…).

Než se ale do nějakého zhmotňování vůbec pustíme, je dobré si ještě něco ujasnit: zdaleka ne každá vize, touha, přání či záměr totiž musí být mé! Mohli jsme je od někoho převzít – ať už vědomě či nevědomě. A jak poznám, že je přání opravdu mé? Jednoznačně podle reakce na předmět mé touhy: je tam onen úžas…ona fascinace…ono zapomenutí na vše kolem – zkrátka ono ‚ááách!‘. Bere nás to takzvaně za srdce a my jsme ochotni za tím jít…kamkoli a dát za to…cokoli.

Při vědomém tvoření je dobré mít na paměti, že na nás je CO ( tedy vybrat si…zadat, co chceme ); JAK a KDY se přání uskuteční/zhmotní  je potřeba nechat na Vyšší Moci. No velice užitečné, ne-li přímo stěžejní, je představit si, jak se budu cítit, až TO budu mít. Protože velice často nám jde právě o tento ‚konečný produkt‘, o tento pocit. A často k němu může vést úplně jiná ( či dokonce lehčí a méně komplikovaná ) cesta, nežli skrze naše původní přání. Někdy je při dosahování našich přání potřeba i nějaká ta naše ‚fyzická spoluúčast‘; je to určeno jednak tím, co si myslíme, že ‚musíme’…a jednak tím, co jsme si sem přišli odžít/prožít; někdy to může být jedno a to samé, jindy ne… Takže dobrá rada na závěr: laďte se co nejčastěji to půjde do právě tohoto žádaného/žádoucího pocitu a…realita se přizpůsobí. A nezapomeňte: vy ten obraz…to požadované již v sobě máte; jde ‚jen‘ o to to připustit…a přivést k životu. Nebo možná ještě lépe: nechat, aby se projevilo… A zároveň je potřeba ‚umést cestu‘, aby k nám naše přání vůbec mohlo doputovat a nešprajclo se někde cestou; na to se bohužel často zapomíná (…a pak si lidi stěžují, že ‚to‘ nefunguje). Takže: pokud se nedaří, je dobré zapátrat v arzenálu našich přesvědčeních, co vůbec pokládáme za možné a co za nemožné…co si podle nás zasloužíme a co ne…na co ‚máme‘ a na co ne…čeho jsme ‚hodni‘ a čeho ne…a s kým to vlastně ‚držíme basu‘, když se nám takto nedaří (bývá to někdo z blízkých/rodiny…a dokonce jsme jej ani nemuseli znát osobně…); všechno jsou to totiž jen a jen naše vlastní výmysly a rozhodnutí – a když jsou naše, tak to znamená co??? Že jen my sami je můžeme změnit/přenastavit… A též je velmi konstruktivní položit si onu kouzelnou otázku: „Co z toho mám, že se mi ‚nedaří‘?“

A na závěr pár inspirujících myšlenek z knihy Evy Paclíkové ‚Alfa Bohyně‘:
( Její další knihu ‚Vaše nová realita‘ bych musela odrecitovat asi celou, takže si ji radši pořiďte…)

Základem naší bytosti je čisté vědomí…a právě toto vědomí je místem, kde existují všechny možnosti.

To MY jsme tím základním bodem, od kterého se odvíjejí všechna naše rozhodnutí; ta ( nás ) pak směřují do dané možnosti…možné reality. 

 Vše existuje v přítomném okamžiku. Když se spojíte se svým Budoucím já, tak si jej přitahujete do své reality…nebo spíše vaše Budoucí já si přitahuje vás. Přesouváte se do reality, která již existuje. Tím, že se na ni zaměříte, jí dáváte život…

Ach, ty vztahy… 4.
…aneb ať žijí Duálové!

„Two bodies – one heart; two minds – one soul…“

( leden 2022 )
Když máme letos ten ‚šestkový‘ rok…navíc složený ze samých dvojek – trefný příspěvek hned na úvod, což??? Nicméně se ale hned zkraje přiznávám bez mučení: já fakt OPRAVDU nevím, jestli skutečně existuje to, co bývá označováno jako naše Duální Duše…zkráceně Duál. Říká se tomu též Dvojče mého Já, Duchovní Dvojče, Dvojplamen ( v angličtině Twinflame; zkráceně TF ) …a myslím, že právě toto je prapůvodní význam onoho označení ‚moje druhá polovina‘ – a to dříve, než se tento pojem začal užívat plošně pro označení kohokoli, kdo má se mnou aspoň něco společného (…nebo je to prostě jen ukazatelem toho, jak moc vzrostla ať už vědomá či podvědomá touha lidí po setkání s jejich Duály??? ). Co ale SAKRA zcela jistě existuje, jsou často extrémní fyzické a duševní stavy, které lidé prožívají, dostanou-li se do kontaktu s tím oním těžko definovatelným ‚NĚČÍM‘. V jejich životě se to stává doslova předělem, jakýmsi PŘED a PO. A po tom PO už není nic jako dříve; prostě něco na způsob kvantového skoku. Setkání s vaším Dvojplamenem může ve vašem životě odstartovat takové věci a události, které jste do té doby viděli pouze ve filmu – a to jak ty nejúžasnější, tak ty nejděsivější (…a často i obě najednou ).

„Člověk se může cítit téměř podveden karmou, osudem či bohy, když zjistí, že to, co vypadalo jako čajový dýchánek, se náhle změní v odpoledne, po němž už nic není jako dříve…“   ( Robert Ellwood – ‚Frodova cesta‘ )

Někdy to bylo vyloženě vymodlené, jindy to přišlo bez varování – jako blesk z čistého nebe…a zasaženého nebožáka to tak zastihlo nepřipraveného – aspoň tedy on to tak vnímal. Ve skutečnosti připravený byl, jen o tom nevěděl; kdyby nebyl, nestalo by se… Ale ať tak či onak – setkání s Duálem přijde takřka pokaždé naprosto nečekaně – takové to ‚toho bych se nenadál/a’… Evidentně je zde tedy přítomno ‚něco‘, co tyto stavy spouští – takže zcela zákonitě vyvstává otázka, na čí vrub toto Boží dopuštění připsat. Na někoho se to hodit musí, že – tak proč ne zrovna třeba na Duály??? 🙂 Samozřejmě se nabízí možnost spatřovat v tom dílo našich dosud neuvědomovaných a neuchopených/nežitých složek naší vlastní osobnosti – a i mě to napadlo, no ještě za tepla jsem to smetla ze stolu, protože…protože TOHLE by žádný náš vnitřní muž/žena…či energie našeho descendentu ( blíže viz rubrika ‚Astrologie‘ ), vyprojektované na ony původce našeho okouzlení (…v tomto případě spíše omráčení ), opravdu nezpůsobili; na to jsou totiž všichni jmenovaní příliš krátcí – i kdyby nakrásně spojili své síly… ( A kdo nevěří, ať tam běží…)

„Víte, že máte-li naplnit svůj osud, musíte se jednoho dne vystavit dříve nepředstavitelným zázrakům i hrůzám …a čelit situacím, které zpevňují svaly a zostřují zrak…“   ( R. E. – ‚Frodova cesta‘ )

Dvojplameny… Pro někoho ( kdo nezažil…) v lepším případě pohádka…báchorka, v tom horším výplod chorého mozku. Pro jiného (…kdo naopak zažil ) tvrdá, náročná a často i velice krutá a bolestivá realita/zkušenost ( minimálně v počátečních fázích ), která nemálo lidí stála zdraví či dokonce i život. Kdo něčím takovým neprošel, nepochopí (…a pro jeho obhajobu musím napsat, že ani nemůže ). Ale koho něco takového potkalo a on to přežil…vydržel…prošel tím…
I já sama jsem nahlížela na koncept Duálů spíše jako na fantazii ( byť zajímavou a přitažlivou ), dokud…dokud v mém vlastním životě nedošlo k jistým událostem, dosud nevídaným, a já se nesetkala s něčím, co se vymykalo všemu předchozímu. Horko těžko jsem pak hledala slova, jak vyjádřit své prožitky a pocity, a když jsem ze sebe konečně něco kloudnějšího vypotila a následně zapátrala po zkušenostech dalších takto zasažených lidí ( skutečně se jedná o jistý ‚zásah’…), zkonstatovala jsem, že jsem si tu celou námahu mohla s klidem ušetřit a prostě to od ostatních jen obšlehnout. Tak moc jsou si popisy podobné – skoro jako přes kopírák; zvolená slova, často specifická, bývají takřka totožná… Od té doby nahlížím na Dvojplameny s podstatně větším respektem a vážností… Následný text berte, prosím, jako takovou kompilaci všeho, na co jsem natrefila či sama prožila…a jak to vnímám/naciťuji já…

Ale hezky od začátku…
Připusťme tedy možnost, že Duálové opravdu existují. A máme-li uvažovat v těchto pojmech, na úvod a pro pořádek trocha toho názvosloví, abychom si ujasnili pojmy a nebavili se jeden o koze a druhý o voze… Všechny vztahy, co na světě existují, jsou zde kvůli spolupráci – ač ji to mnohdy nepřipomíná ani vzdáleně. VŠECHNY! Z duchovního pohledu je popsáno několik druhů partnerských vztahů a každý z nich má něco jako svou misi. Jako první si uvedeme karmické partnery; ve stručnosti asi takto: sešli se spolu za účelem vyrovnání svých dluhů z minulosti, takže to zrovna nebývá procházka růžovou zahradou. („…Ale ono to začínalo tááák hezky…“ obvyklý to komentář. No – na něco vás museli chytit, že…). Zaplatí a jsou volní; můžou jít dál…nebo taky nemusí – jak kdo chce… Dále tu máme spřízněné duše; s těmi je to už ‚na pohodu‘. Prostě – spřízněné duše; takoví ti dobří kámoši…taková naše ‚duševní/duchovní rodina‘. Jistě – také to může občas mezi nimi zaskřípat (občas se nepohodnete i s nejlepší kamarádkou…); také vás ponoukají k nějakým lekcím, no nelezete kvůli tomu po zdi… První i druzí jmenovaní mohou být vaši přátelé, milenci, partneři, manželé, kamarádi…a dokonce i vaše zvířata; můžete jich mít tedy více. Aby mohli plnit svou misi, v obou těchto typech partnerství musí být zúčastnění v nějakém druhu fyzického kontaktu – byť třeba jen telefonickém či písemném. Fungují totiž především ve hmotě…a skrze hmotu. Budují a vedou spolu podniky, staví domy, plodí děti…chodí na večeře a společné výlety…

A jako zlatý hřeb večera tu máme ony slavné Duály; „dvě těla – jedno srdce…dvě mysli – jedna duše“… Kapitola to sama pro sebe, takže odvážně do toho… Na rozdíl od výše jmenovaných fungují především v ‚nehmotě‘ a tudíž není vždy nutné (…ale v žádném případě vyloučené!!! ), aby byli spolu ve fyzickém kontaktu (…což je právě ta skutečnost, díky které mnozí z nich – dosud zvyklí na ‚normální vztahy‘ – tak nevýslovně trpí ). Vypadá to, že tito partneři jsou světu platní už jen tím, že vůbec existují…že o sobě ví – a to od okamžiku, kdy se o sobě dozví. I zde, podobně jako u karmických partnerů, bývá přítomen silný, takřka osudový pocit, že prostě ‚patříme k sobě a musíme být spolu!‘. A v tomto případě navíc – že když budete spolu, můžete vykonat ‚něco opravdu velkého‘ ( většinou ale netušíte co…), protože společně ( a jen a jen společně…) disponujete nějakým zvláštním potenciálem/schopnostmi. A ono skutečně ano – jen to vaše ‚společné dílo‘ nemusí být navenek tak viditelné/zřetelné…aspoň ne hned. Vzhledem k tomu, kdo Dvojplameny jsou a jak vznikají ( tj. rozdělením původní oboupohlavní Duše na dvě poloviny s opačnou polaritou v souvislosti s její inkarnací na Zemi – jakožto do prostředí, demonstrující dualitu…), existují v párech. Na Zemi však nemusí přicházet současně ( někdy se může vtělit dokonce pouze jeden ) a na stejná místa; pravidlem je spíše pravý opak. Nicméně byly údajně doby/kultury, kdy se Duálové vtělovali na Zem současně a na svět přicházeli coby sourozenci – dvojčata ( např. Isis a Osiris ve Starém Egyptě…). Pak došlo – zřejmě v souvislosti s poklesem duchovní úrovně lidí či v důsledku zásahu nějakých nepřejícných či dvojplamenné moci/síly obávajících se entit – ke změně a v důsledku toho mezi Duály, vtělenými dnes, obvykle zeje větší či menší propast, jakýsi distanc – který jako by měl jejich oddělenost ještě podtrhovat…a zároveň jim tím zamezovat v tom, aby se předčasně věšeli jeden na druhého. (…Nehledě na to, že v dnešní době je vztah blízkých příbuzných považován za incest, že… Z genetických důvodů, že… Dříve byli na ‚seznamu‘ i bratranci a sestřenice, no byli to paradoxně právě vědci z Ameriky – puritánsky to orientované země, kteří zjistili, že hrozba geneticky poškozených dětí z těchto svazků je v podstatě stejná, jako u svazků zcela nepříbuzných lidí… ). Dvojplameny tak může ‚dělit‘ věkový (…zejména obvyklá kombinace je starší žena + mladší muž – mnohdy dost podstatně ), společenský, národnostní/kulturní rozdíl či geografická vzdálenost. Slovo ‚dělit‘ jsem dala do uvozovek schválně, protože ve skutečnosti není odděleno nic od ničeho; a právě tento fakt si musí Duálové přednostně uvědomit, mají-li své ‚setkání‘ ( a následné kratší či delší etapy života ve fyzické oddělenosti ) nejen ve zdraví přežít, no i správně fungovat a splnit tak svou misi, kvůli které zde jsou… Vypadá to, že před setkáním se svým Duálem je potřeba již mít ‚něco odpracováno‘ – a to jak ve sféře hmotné, tak i nehmotné; v obou jde o to v určité míře přijmout, uchopit a osvojit si svůj vlastní potenciál, který nám zrcadlí právě náš Duál. Vztahy s nimi jsou právě a především o tomto – což ale nevylučuje ‚šťastný konec‘!!! Jak již bylo zmíněno – každý máme jen jeden Dvojplamen; no když se s ním potkáme, zjistíme, že naše dosavadní vztahy v sobě již mohly mít rysy, připomínající vztahy Duálů, a že naši bývalí partneři se mohou našemu Dvojplameni v něčem podobat ( zejména fyzicky ); jako by byli jakými si ‚předskokany‘, jako určitá forma přípravy/předvářky…takové to ‚přihořívá…“.

Jak svého Duála poznám?
Především podle toho, co TO se mnou udělá; podle mých pocitů – nemá to totiž obdoby. Ač může vztah s Duálem na první pohled připomínat klasickou zamilovanost, rozdíl mezi nimi je asi jako rozdíl mezi poněkud neumělým, primitivním modelem letadla, vyrobeným z přírodních materiálů, a vesmírnou lodí UFO; kdo v životě neviděl letadlo, bude na větvi i ze zmíněného primitivního modelu… Vztah/setkání Duálů se totiž často vyznačuje nejrůznějšími paradoxy a zvláštnostmi, ne-li přímo bizáry (…a též mnohými nepředpokládanými zvraty ), a vůbec se to tak nějak celé nese ‚na vlnách prapodivna‘. Pohled na Něho/Ni vám může způsobit větší či menší šok ( podle toho, jak jste citliví ); cítíte se jako omráčeni – doslova jako po ráně mezi oči. Můžete na něho zůstat zírat v naprostém úžasu, aniž chápete proč. Cosi uvnitř vás jen tiše hlesne „Ach…“ ( na „…můj Bože!“ už obvykle nedojde) a též vaše dosavadní ‚vrchní velení‘ – hlava se v první chvíli často zmůže jen na hlášku typu ‚co to jako, KSAKRU, je???‘ (…většinou padají podstatně horší slova, a to i u těch slušně vychovaných…). Poté, co pomine prvotní šok, se váš intelekt snaží co nejrychlejc sebrat a v nenadálé situaci horečně zorientovat, aby vás z nastalého chaosu ve zdraví vysekal. A má k tomu sakra vážný důvod: ve vašem těle se totiž naráz vše ocitlo v maximální pohotovosti; představte si obrovský hangár plný spících lidí – civilistů, které někdo uprostřed noci náhle, nečekaně a dosti brutálně vzbudí a zavelí ‚poplááách!‘; všichni jsou následně v šoku a hrozí, že se v panice ušlapou… Tomu nutno zabránit.

Představte si vlka, zavřeného v temném sklepě tak dlouho, že zapomene, kdo vlastně je…
A představte si, že tento vlk jednoho krásného dne zaslechne skrze zdi svého žaláře vytí vlčí smečky, zatoulané do jeho blízkosti.
A zkuste si představit, jak se asi bude cítit…co to v něm vyvolá?

Ve vašem setkání (…a nemusí to být jen osobní – kolikrát stačí jen pohled na jeho fotku…) je přítomno jakési zvláštní ‚pohnutí’…určitá forma dojetí, které může být někdy tak silné, že má za následek hotové potoky slz. Nechte je téci; pátrat po tom, proč, můžete později. ( Příčina tohoto má často mnohem hlubší kořeny než viditelný fakt, že momentálně třeba nejste spolu…fyzicky spolu…a následnou bolest z toho plynoucí…) Ač nám náš Duál může připadat velmi atraktivní, jde – alespoň zkraje – o evidentně jiný druh přitažlivosti, nežli je ta sexuální; hormony v tomto případě nejsou jaksi ve hře. Spíše než jako muže či ženu jej přednostně vnímáme jako ‚bytost’…mnohdy dokonce i jako něco takřka bezpohlavního ( či androgynního ), ač ve skutečnosti takový samozřejmě není. A ač nám často může připadat, že tak krásného tvora jsme dosud nespatřili (…a zároveň nedokážeme pochopit, jak někdo může být tak přenádherný – můžete mít dokonce pocit, že z něho vychází jakási slabá záře… ), můžeme si s překvapením uvědomit, že vlastně vůbec není náš typ! A aby toho nebylo málo: při jeho bližším ohledání navíc zjišťujeme, že může vykazovat – z tradičního pohledu – poměrně značné ‚vady na kráse‘. Vypadá to, že svého Duála přednostně vnímáme nějakým jiným smyslem, nežli fyzickýma očima. Patrně zde má tedy kořeny ono pořekadlo, že ‚láska je slepá‘; ona skutečně slepá je – a to k nepodstatným věcem… Pamatujete na závěrečnou scénu z filmu ‚Někdo to rád horké‘? 🙂 Aneb jak se praví v TV reklamě na Kofolu: „Když milujete…opravdu milujete…není co řešit“. ( Pro příklad a pobavení uvádím případ jedné paní; měla malounko mindráček ze svých ne zrovna dokonale rovných zubů. Pak Pánbůh dopustil a došlo na ‚setkání třetího druhu‘; nevím, zda se skutečně jednalo o jejího Duála, no vše tomu nasvědčovalo. Taktéž ona jej vnímala jako překrásnou bytost, no při bližším pohledu zjistila, že on má taktéž křivé zuby – a to dokonce snad ještě víc, než ona! Jeho nerovně rostlé zuby byly navíc křivé přesně zrcadlově k těm jejím… 😀 )
Taktéž jeho hlas na vás může silně zapůsobit; navodí ve vás nezvyklou a silnou rezonanci, kterou lze připodobnit k rozsáhlé ozvěně v neméně rozsáhlém a členitém jeskynním systému. Může se tak rozezvučet doslova celá vaše bytost, včetně strun, o jejichž existenci jste dosud neměli ani tušení. Dalo by se říci, že váš Dvojplamen je vlastně taková vaše osobní ladička; setkání s ním je jednou z možností, jak doslova a do písmene ‚pohlédnout pravdě do očí’…vaší Vlastní Pravdě… Zde malá odbočka k drahým kamenům, zvláště pak krystalům: říká se, že slouží coby ‚úložiště’/nosiče informací – čili jako jakási ‚paměť‘. A tímto jsme zase hezky zpět u Duálů: zde jsou tací, kteří mají potřebu svůj Dvojplamen nazývat ‚svým drahokamem’…’svým klenotem‘. A mě napadlo, že důvodem tohoto označení/oslovení může být – samozřejmě kromě snahy o vyjádření jejich krásy a hodnoty – i právě tento fakt, ač si to uživatelé těchto výrazů vůbec nemusí uvědomovat. Protože…ano: náš Duál je vlastně něco jako naše osobní Paměť…

Postupem času můžeme u svého Dvojplamenu objevovat nejrůznější a často zarážející podobnosti s naší vlastní osobou. Třeba mimo oněch zrcadlově křivých zubů můžeme mít stejné rysy obličeje, stejnou či hodně podobnou mimiku, gesta, posunky, pohyby; můžete třeba nechat oči na tom, jak váš Duál zachází s oštěpem, načež si s údivem – ne-li přímo s úděsem – všimnete, že naprosto totožným způsobem zacházíte vy sami kupříkladu s…lopatou či vidlemi 🙂 ( Jeden člověk viděl svého Duála – pravděpodobně – poprvé na jisté fotografii. Nemohl od něho odpoutat svůj zrak – zejména od výrazu v jeho tváři, hlavně očích. No nakonec se odtrhl, protože musel jít taky něco dělat, že… Ale jak to šlo, k oné fotce se vracel…a s velkým otazníkem v očích. Kde jen ten pohled viděl?!? A náhle – blik! Před očima mu vyvstala jedna jeho vlastní fotka,  jen pár let stará. Měl na ní takový zvláštní, specifický výraz; jeho samého to tenkrát zaujalo… Hbitě onen obrázek našel. No jasně… A od té chvíle jej fotka jeho Duála již nedržela v takovém zajetí… Mimochodem – právě od toho tu je energie/archetyp Štíra a jeho vládce Pluta; drží nás a nepustí, dokud neproběhne to, co má…) Kdyby se tyto podobnosti objevily až PO vašem setkání, šlo by to svést na dílo zrcadlových neuronů…ale takhle??? Můžeme nosit podobné, ne-li takřka stejné ( navíc specifické ) oblečení; můžeme mít třeba stejný kabát, který navíc ze sebe naprosto shodným způsobem ‚shazujeme‘. Můžeme mít velmi podobný ( též specifický) dopravní prostředek… Atd., atd. ( V mnoha věcech ale můžeme být naopak zcela rozdílní – jako den a noc; vypadá to, že tyto zvláštní podobnosti jsou něco jako takové malé nenápadné nápovědy typu ‚chytrému napověz, hloupého trkni‘, které nás mají upozornit na fakt, že s tímhle člověkem máme co do činění…) A jednoho krásného dne se ve vás cosi jakoby ‚přesmýkne‘ či překlopí ( nenapadá mě lepší výraz ) a vy najednou máte – při pohledu na vašeho Duála – doslova fyzický pocit, že zíráte vlastně na sebe samé!!! Nebo opačně: ráno na sebe – ještě trochu rozespalí – mrknete do zrcadla a náhle máte – byť jen na vteřinu – pocit, že jste zahlédli jeho!!! (Vzpomínáte na ty scénky z mnohých filmů, v nichž hlavní hrdina nevědomky projde jistou přeměnou, na což přijde až při pohledu do zrcadla? Nechci mezi to dávat rovnítko, no něco na ten způsob opravdu můžete zažít; jen to není tak naráz…) Tohle už fakt začíná být docela psycho a vážný atak na váš zdravý rozum. S tímto se zvláště těžce srovnáváte zejména v případě, kdy vám váš Duál připadal příliš ‚luxusní‘ ( na rozdíl od vás ), příliš dokonalý (…na rozdíl od vás ) či tehdy, kdy jste sami sebe doteď brali jako ‚těžkého‘ heterosexuála, zakládali si tak na vaší jasně vyhraněné roli echtsamce či echtsamice a váš Duál je opačného pohlaví nežli vy ( viz až dojemný případ hostinského z českého seriálu ‚Most!‘, který se zamiloval do ‚předělaného‘ chlapa; jména postav mi bohužel již vypadla )… Kromě výše zmíněného můžete mít s vaším Duálem podobné osudy/zážitky, no zároveň můžete být v mnohém pravé opaky…

Když na svého Duála poprvé pohlédnete, můžete mít zároveň pocit cizosti a zároveň něčeho důvěrně známého. V podstatě víte…lépe řečeno cítíte, jaký je. A ač to bývá často v naprostém rozporu s tím, jak jej vnímá zbytek světa ( a často i jeho nejbližší okolí, které jej zná – na rozdíl od vás – již celá léta ), časem se potvrdí, že pravdu jste měli vy – mnohdy k vašemu vlastnímu překvapení… ( na rozdíl od situací, kdy měl člověk v důsledku tradiční zamilovanosti nasazené růžové brýle ). Můžete mít pocit, že víte…ne – že cítíte, jak se cítí; nebo dokonce, jako by ve vaší hrudi tlouklo jeho srdce; jako by byl ve vás nějak přítomen a hleděl ven vašima očima… Jakoby vám při pohledu na něho/ní došlo, kdo on/ona skutečně je – a zároveň, kdo jste ve skutečnosti vy sám/a….a to vše po dlouhých, dlouhých letech…a možná dokonce poprvé ve vašem životě. A spíše než abyste to ‚věděli‘ v hlavě, ‚víte‘ to někde hluboko uvnitř sebe… ( A když už byla zmínka o srdci: stavy a změny, které můžete zažívat po setkání s vaším Duálem, nejsou nepodobné zvláštním stavům/změnám, které u sebe zaznamenávají někteří lidé po prodělané transplantaci srdce…)

A k čemu že to dochází při setkání s vaším Duálem?
Není-li vztah s karmickým partnerem zrovna procházka růžovou zahradou, co pak lze prohlásit o setkání s Duálem? ‚Postižení‘ se shodují v tom, že po něm již nic není jako dříve… Mnozí hovoří o tom, že po onom osudném setkání se jejich život komplet ocitl vzhůru nohama. Jiní jsou na tom ještě hůře; nad tímto lamentem se jen smutně či ironicky pousmějí a na vysvětlenou dodají, že TO v jejich životě způsobilo takovou spoušť, že tam již nezbylo dočista nic, co by mohlo býti vzhůru nohama obráceno   ( „…takže si, prosím vás, nestěžujte 🙁 “ ). Můžete zažívat nebe i peklo zároveň ( nebo na střídačku ). Může vám to celé připadat jako přenádherný sen, který je ale schopen změnit se – mrknutím oka – na hotovou noční můru, o které se vám nezdálo ani v nejhorších snech… Ač je setkání s Dvojplamenem požehnáním, připravte se na to, že se může jednat o průchod očistcem. V některých etapách této ‚úžasné známosti‘ se můžete svíjet jako červík přišlápnutý k zemi; můžete mít pocit, že vás svlíkají z kůže a vytrhávají vnitřnosti z těla – obojí současně a zaživa. Dále může být na programu klasické smažení se ve vlastní šťávě či dušení v papiňáku. Můžete se cítit jako strom po přechodu tornáda…a přestože z vás zbyl už jenom ten holý ‚klacík‘ trčící ze země, může být s vámi i nadále lomcováno… Přestože můžete mít pocit, že jste již vše vydali/odevzdali…všeho se zřekli…že zkrátka stojíte jako nahý v průvanu s prázdnýma rukama – přesto můžete být dále žádáni… Ale – jak se říká: čeho je moc, toho je příliš. Věci, které dosáhly své krajnosti, se zcela zákonitě překlápějí ve svůj opak – a to platí i o emocích/pocitech. A tak se vaše nejhlubší zoufalství ve formě např. srdceryvného pláče může z vteřiny na vteřinu přehoupnout do smíchu – byť poněkud hysterického; přesto přináší úlevu a jisté nadechnutí…před dalším ponorem (…aneb mír do příští války ). Samozřejmě – ne každý to zažívá takto dramaticky; míra vašeho utrpení se odvíjí od toho, jak moc jste se při vaší cestě životem vzdálili sami sobě – své pravé Podstatě; nakolik trčíte v nezdravých myšlenkových vzorcích a přežitých stereotypech chování… A také od míry vašeho vzdoru… Dobrá zpráva je, že se nejedná obecně o konec světa; jen o konec vašeho světa – tak, jak jste jej znali…

Setkání s Duálem funguje podobně, ne-li stejně, jako kontakt s vysokoenergetickým zářičem ( např. obrazy svatých ) – čímž on pro vás v podstatě je! ( A vy pro něho…) Něco se ve vás zažehne. ( V této souvislosti se mi vybavuje efektní scéna znovuzažehnutí tavících pecí v Ereboru ve filmu ‚Hobit – bitva pěti armád‘. Takže asi tak nějak…) A následek? Obvykle dochází k prudkému nárůstu energie/světla v celém vašem systému ( k jakési celkové excitaci organismu ) – což ale nemusí být ani trochu příjemné! Tím, že se ve vás rozproudí energie v dosud nezažité míře a dosud nevídaným způsobem, může se vám z toho dělat až fyzicky nevolno ( mnohdy přímo na zvracení ), takže jste nuceni se od vašeho Duálu vzdálit/odvrátit; jde ale pouze o zdravou fyziologickou reakci vašeho organismu a obranu proti přetížení systému, který na něco takového není zvyklý. Chce to jen čas a ‚dávky‘ zvyšovat postupně… Po setkání s Duálem se vám navíc můžou začít dít různé podivnosti – počínaje zvýšeným počtem synchronicit, časových anomálií a dalších nejrůznějších ‚strašidelností‘; důvodem je právě ono zvýšení vašich vibrací, které vám doslova otevírá dveře ‚do jinam‘ a umožňuje vám vnímat věci/jevy dosud pro vás nezaznamenatelné. Není proto divu, že mnoho ze ‚zasažených‘ skončí v nějakém z ‚nápravných zařízení‘; buď si s tím nevěděli sami rady nebo si s nimi nevěděla rady jejich rodina, případně obojí. Ač jsou tam kolikrát vlastně omylem ( v důsledku chybějících informací ), pobyt tam jim může pomoci s nastalou situací se v klidu vypořádat – pokud tady nejsou naprosto v limbu vlivem medikace.

Po setkání s Duálem můžete mít pocit, že vám ‚něco‘ dojde (…mnohdy ale ani nevíte, co )…že se vám nějak rozbřeskne v hlavě. Jako když jste v neznámé tmavé místnosti a někdo v ní na okamžik rozsvítí jasné světlo – a vy náhle uvidíte všechny ty obrazy na jejích zdech. Něco ve vás to sice zachytí, nějak se to do vás otiskne ( něco na způsob tzv. podprahové reklamy ), no na to, abyste to posléze byli schopni i popsat, to obvykle nestačí. Má to tak zřejmě být; hezky vše postupně… Váš Dvojplamen funguje jako jakási brána…portál; něco vám zprostředkovává…něco dává zahlédnout. Jednou to může být děsivé, podruhé přenádherné; jde o to, co je ukryto ve vašich Pandořiných skříňkách…třináctých komnatách. Zatímco jedni před tím mohou v hrůze prchat, druzí zůstávají stát na místě jako přikovaní v němém úžasu; odtud pramení rozdělování na runnery ( útěkáře ) a na chasery (pronásledovatele ).

Dá se říci, že při setkání s Duálem se ve vás rozezvučí vaše pravá Podstata, jejíž vibrace jsou tak silné, že začnou rozrušovat (ne-li přímo strhávat ) vše, co nejste vy – a je jen otázkou času, kdy se vše falešné a k vám ( již ) nepatřící začne poroučet k zemi jako věž zasažená bleskem. Někomu se takto může rozpadnout prakticky celý jeho dosavadní život… Představte si řeku, původně hojně meandrující a vytvářející tak nespočet různých zatáček, slepých ramen, odboček a jezírek, z nichž žilo/těžilo mnohé okolo. Co se stane, když se vlivem tektonické síly její tok napřímí? Voda/energie se poslušně vrátí do koryta a vše okolo se tak ocitne na suchu; bez přiváděné vody/energie/pozornosti uschne/uhyne… A přesně to se může začít dít ve vašem životě a okolí… Poté, co se proberete z prvotního omráčení, způsobeného setkáním s Duálem, můžete jaksi začít přestat poznávat svůj dosavadní život – taková jakoby zvláštní forma amnézie; jakoby se ve vás někdo pěkně pohrabal a leccos přenastavil. Váš dosavadní žebříček hodnot, platný po dlouhá léta, se vám nepřeskupí…on se vám přímo sesype k nohám – a to v mžiku. V důsledku toho spousta věcí, činností, událostí…a dokonce i lidí pro vás ztratí na významu – dokonce i něco takového, jako vaše vlastní smrt ( fyzická )!!! Odpadají vaše strachy, úzkosti, naděje, plány, tužby; jaksi pro vás ztratí relevanci… Naopak se ve vás začíná vynořovat něco zcela nového…možná lépe řečeno zapomenutého, no mnohdy těžko uchopitelného, přesto velmi povědomého: takové to ‚kde/kdy jsem to jen viděl/slyšel/cítil???‘ Stejně tak, jako různé živelní pohromy můžou leccos zbořit/zaplavit, můžou zároveň ledaccos jiného – již dávno pohřbeného, co se vám prostě nehodilo do krámu a tak jste to různě pozastrkali – naopak zase vyplavit, odhalit, vynést na světlo. A nyní to tedy hezky vyplouvá na povrch, jedno po druhém – jako bubliny, uvolněné z bahnitého dna, stoupající nahoru až na hladinu, kde se postupně přibližují k sobě, jako puzzle spojují dohromady a dávají vzniknout…nebo často spíše zatím jen tušit…obrazu, ze kterého jednomu nezřídka vstávají všechny vlasy i chlupy, co jich jen po těle má. Ale ne proto, že by to snad bylo něco ošklivého – bývá tomu právě naopak… A jakkoli může tento vynořující se obraz připadat vašemu rozumu neuvěřitelný či dokonce šílený, někde v hloubi Duše cítíte, že je pravdivější…reálnější, než celá vaše dosavadní tzv. realita… Zatímco jste si v počátcích vaší známosti s Duálem říkali, že si možná jen něco namlouváte – postupem času začínáte mít naopak pocit, že pokud jste si něco namlouvali, pak to byl spíše právě celý váš dosavadní život… Krásně tento proces vystihuje následující citát, jehož autora nemohu bohužel uvést, jelikož mi není znám:

„V energii a vzhledu vašeho Duála rozpoznáte velmi hlubokou část sebe sama, vaši podstatu za dualitou, a tímto samotným uvědoměním začnete sama sebe lépe chápat; uvědomíte si, kým skutečně jste. Vaše Dvojče je vaším ‚celkovým přehledem‘, který vás nese za omezující domněnky o sobě samých, které jste přijali během vašeho života a životů předchozích. Osvobodíte se pohledem na odraz vás samých ve svém Dvojčeti…“

Setkání s Duálem může zafungovat jako restart vašeho systému…života; poté začínáte jaksi nanovo (…někdy a v nějakém smyslu dokonce skoro až od píky ) a pomalu a postupně zjišťujete, co vám vlastně zůstalo či nezůstalo, co vám bude dovoleno či nedovoleno dál dělat… Nabízí se celkem trefné připodobnění k člověku, který jako jediný přežil komplet zničení jeho vesnice – v mžiku a náhle smetené nenadálou vlnou tsunami (…jen si na chvíli odskočil do lesa nade vsí pro trochu klestí ); když se vzpamatuje z šoku, začne bloumat po okolí a… Tu najde použitelné prkno…trámek…a hele – tady se krčí dvě slípky…přibíhá k němu vyplašený pes…a támhle se dokonce pase kráva…a o kus dál i kůň!!! Střet s Duálem vás vytrhne ze zaběhnutého života; dostanete se tak nějak mimo čas a prostor a je otázka, kdy ( a zdali vůbec ) dopadnete zpět a co se pak bude dít dál; no pokud ano, určitě to nebude do těch samých vyježděných kolejí. Ze dne na den se může změnit naprosto všechno; naráz přestanete dělat to, co jste dělali předchozích 40 let, či naopak začnete dělat něco, na co jste oněch 40 let neměli odvahu nebo chuť. Například? Tak třeba stravovací zvyklosti… Při inventuře vaší špajsky narazíte na netknutou bonboniéru; ač je to vaše oblíbená, jejíž životnost za běžných okolností nepřekročí týden (…a otevřená nepřežije 48 hodin ), teď tam v poklidu leží již měsíce. Nebo si zajdete na pauzu do oblíbené cukrárny a ke kafíčku si – ze zvyku – zakoupíte zamilovaný dortík, načež ve chvíli, kdy vám přistane pod nosem, na něj zůstanete zaraženě hledět a najednou nějak nechápete, proč byste měli něco takového vůbec pozřít (…a to přestože je kvalitní, domácí ). Anebo si představte člověka, který je tak vášnivým jedlíkem a ‚mlsná‘ je mu neustále v patách – a to natolik, že vlastně ani nemá šanci vůbec pocítit hlad, jelikož stále něco uzobává; a náhle, světe div se – ke svému úžasu zjišťuje, že mu kručí v žaludku! On se ZAPOMNĚL najíst 🙂 (…a po návratu z výletu – a to na něm ani nemusel být se svým Duálem – vytáhne z batohu sváču zabalenou přesně tak, jak ji tam před odchodem strčil ). Uvedené příklady vám třeba mohou připadat jako malichernosti, no garantuji vám, že pro potrefeného jsou to varovné signály, že se děje něco převelice divného, podezřelého, ba přímo zlověstného… Lidem, honícím štíhlou linii, by se mohlo výše uvedené převelice zamlouvat, no dochází i na – bohužel – podstatně méně hodící se důsledky/následky tohoto vašeho upgradu. Např.: necháte si něco vyrobit na zakázku…něco, co se vám velice líbilo, jenže… Jenže – nějakou dobu to samozřejmě trvá, během níž vás potrefí to ONO…a když zboží kónečně dorazí, už se vám nelíbí – a to i přesto, že v reálu vypadá ještě lépe než na návrhu. Jak u blbých na půdě… Co teď s tím? A hlavně – co s vámi samými? Nutně vás napadá, čeho všeho se se sebou ještě dožijete…jakých ‚čár přes rozpočet‘. Zkrátka a dobře – přestáváte se poznávat: „Tohle nejsem já…“ Ale co když právě tohle jste vy…OPRAVDU VY?!? ( Avšak pozor: neznamená, že když někdo odstartuje nějakou – byť závažnější – změnu ve vašem životě, tak musí být zákonitě váš Duál!!!) Je to ale především změna ve vašem vyzařování, která přivádí vaše blízké k domněnce, že vás snad někdo vyměnil – bez ohledu na to, jak moc malé či velké viditelné změny jste ve svém životě udělal (…či spíše byly udělány; a je dobré míti přitom na paměti, že nic z toho neudělal Duál; pouze se tak skrze něho stalo…).

Koho se dotkl Duál, toho jakoby se dotklo něco Většího…něco ‚původního‘ – snad Existence sama. Ten už ‚ví‘. Už jej neuspokojí ‚nic míň‘ – nic ‚normálního‘, včetně vztahů. V porovnání s tím, co cítíte ke svému Dvojplameni, vám všechny vaše dosavadní vztahy mohou nyní připadat poněkud mělké, plytké…prostě ‚o ničem‘ – ač se vám to tak doteď vůbec nezdálo. V souvislosti s Duály dochází navíc ještě k jednomu zajímavému jevu: jakoby se ten váš do vás nějakým způsobem ‚otiskl‘; a to nekompromisně – a vypadá to, že i jednou provždy. (…Že by jako něco na způsob viz. sága ‚Stmívání‘?) Ten ‚otisk‘ je navíc tak specifický, že do něj těžko bude pasovat někdo jiný; buď bude něco přebývat, nebo naopak chybět ( viz. hranatý kolík do kulatého otvoru a naopak )… Od nynějška už ve svém životě nestrpíte žádné povrchnosti…náhražky – a že už je teď poznáte! Raději zůstanete na věky věků sám… Je to jako nemoc z ozáření; jako kousnutí vlka…upíra či uštknutí jedovatým hadem, na nějž neexistuje protijed. Jako zapletení se s nějakou zvláštní, až mytickou bytostí… V různých fantasy filmech jsou popsány nejrůznější případy takovéhoto ‚zasvěcení‘ – no nemusíte být žádná filmová postava, aby se vám to též nestalo… Vybavujete si onen zvláštní výraz, který měla v závěrečném záběru v očích hlavní hrdinka filmu ‚Vlk‘ v podání Michelle Pfeiffer? Podobný výraz se v jisté chvíli objevil ( a již nezmizel ) i v očích hobita Frodo Pytlíka z ‚Pána prstenů‘. Taktéž v jeho případě došlo k setkání s Čímsi, co jej změnilo zásadním způsobem a navždy. Jen oním zprostředkovatelem nebyl v tomto případě žádný Duál, ale…prsten (!!!); symbol to partnerských svazků par excelence. A stejně jako naši partneři i onen kroužek, za kterým se v onom filmu honí kde kdo, otevírá Pandořiny skříňky všech, kdo s ním přijdou do styku. Nemusíte být zrovna nějaký filmový Zaklínač, abyste ‚byli povoláni‘; nemusíte být Frodo, aby se vám ve tváři objevil onen ‚ocelově modrý pohled‘, který může silně – a zcela logicky a oprávněně – znepokojit mnohé lidi ve vašem okolí; je pro ně totiž jasnou zprávou, že už ‚jim nepatříte’…a že na vás tudíž již nebude platit nic z jejich ‚arsenálu manipulací‘. ( Vím, jaké to je. Sama jsem před lety spatřila tento výraz v očích jednoho, mně velmi blízkého člověka – a nebylo to tehdy pro mě ani trochu příjemné; bylo to takřka děsivé… Jenže tenkrát…) Ale nejen to: vy už totiž nepatříte ani sobě samým… A navíc – můžete začít mít pocit ( někdy takřka až fyzický ), že jste hlídáni…že na vás Někdo či Něco dohlíží a dbá, abyste na určitá místa nechodili, někde nepobývali, s někým ‚nevhodným‘ se nezapletli…něco jste neudělali, něco nejedli – zkrátka abyste se neodchýlili z kurzu, aspoň ne příliš… To, co bylo dovoleno včera, dnes už není. Dveře, kterými jste chodili léta, někdo takřka přes noc zazdil. Jiné průchody se naopak otevírají – jen se jim sami musíme otevřít…místo abychom se pokoušeli znovuzprůchodnit ta staré.

Až přijde čas, ONO si vás to zkrátka najde; jedno, kde budete (…zašití ). A přitom se to celé začne kolikrát docela nenápadně…nevinně. Ve vašem životě se objeví ‚něco‘, co se posléze ukáže být poněkud znepokojivým…ohrožujícím – a tak je rozhodnuto, že se to ‚někam uklidí‘, odnese, vrátí… (třeba jako onen prsten ) a zas bude vše jako dřív! Může se vám to dokonce i povést, přesto… Všechno se nakonec opravdu může vrátit do starých kolejí; všechno…až na vás. Vy už nikdy nebudete jako dřív… Další možnost, jak se k tomu postavit, je jít na to vědecky a celou tu záležitost podrobit nejrůznějším analýzám; jenže – brzy zjistíte, že zjištěné informace nejenže nepřispěly k pochopení, ba spíše naopak: způsobily ještě větší znepokojení (…nehledě na to, že čím více bádáte, tím více se s TÍM zaplétáte – ne že byste již tak nebyli dost zapletení ). Frodova úvaha ‚jak lze uvažovat o návratu k dřívějšímu životu, když něco uvnitř vás ví, že to již není možné‘ vám může přivodit řádné zamrazení v zádech – jedno, že právě sedíte zabořeni v pohodlí, teple a bezpečí (domnělém! ) svého gauče. Stane-li se tak, je vám již jasné, kolik uhodilo: byli jste ‚vyžádáni‘ a právě se vydáváte na svou misi, aniž tušíte, o co jde a co vás tam čeká… ( A hlavně si nezapomeňte kapesník…jako pro změnu Bilbo! Patrně ani vám nebude dovoleno se pro něj vrátit… 🙁 )

Některé věci pocházejí přímo od Boha.
A mohou být rozpuštěny pouze v Něm.
A to pouze tehdy, až On uzná za vhodné…

A nějaké to know-how, jak to celé přežít…
Ač ne každý musí prožívat setkání/vztah se svým Duálem tak dramaticky, jak bylo popsáno, stát se může. Aby to jeden ustál, jsou potřeba tři ingredience: určitá vnitřní pevnost v kombinaci se schopností upřímné pokory a…informace; to je ostatně hlavní důvod, proč vznikl tento příspěvek. Takže…

Vztahy s Duály nejsou něčím, co by člověk mohl ‚zvládnout‘ – aspoň tedy v zažitém významu tohoto slova. To ony ( myslím ty vztahy ) zvládnou nás – dříve či později; na to můžeme vzít jed… Ale jistá opatření pro hladší průběh a minimalizaci škod udělat můžeme, to zas jo. A to??? V první řadě je dobré pochopit, s čím máte tu čest. Náš Duál je v podstatě vyslanec samého Boha – navíc na objednávku naší vlastní Duše; a Boha nejde nikterak ukecat, obejít, přečůrat, apod. Čím dříve toto naše Ego pochopí, přijme jako fakt a zachová se podle toho ( tj. bude držet hubu a krok ), tím lépe pro všechny zúčastněné. Uvědomí-li si svou malost v této ‚hře‘ a pokorně přijme veškeré další dění, nebude muset býti okolnostmi sráženo na kolena. Není totiž vůbec potřeba/žádoucí se Ega zbavovat…snažit se jej zničit (…jak bývá často doporučováno ); je potřeba z něho udělat služebníka naší Duše/Boha… A co tedy konkrétně dělat? Uvolnit se. Odevzdat se. Poddat se. V upřímné pokoře pokleknout…tak, jako poklekává rytíř před svým králem. Zároveň se snažit ‚nevypadnout z lodě‘ (…a samozřejmě nedělat vlny ještě větší, než už jsou ). V maximální možné míře být přítomen v Tady a Teď…a ve svém Středu. Poslouchat své Srdce a ‚konat z něho‘ – a to bez ohledu na okolnosti. Proto je dobré zbytečně moc nekoukat napravo ani nalevo…a také se zbytečně neotáčet ( viz Lotova žena: jak dopadla…). A to vše v mezích vašich možností… Tímto vším předáváme vedení svého života do oprávněnějších rukou, v důsledku čehož se nám pravděpodobně velice uleví. ( Komu se ale nic z toho nechce, do ničeho se nenuťte. Až budete řádně vydušení…vycukaní…a vyčerpaní, uděláte to s radostí – a navíc to půjde takřka samo…)

Snažit se vztah s Duálem natlačit do nějakých předem daných, předpřipravených formiček je fatální pro všechny zúčastněné; je jako vzácná, neobvyklá a specifická rostlina, která – aby zdravě prospívala a přinesla své plody – musí být nechána, aby rostla a vyvíjela se zcela podle svého. Zapomeňte proto na veškeré čachry a manipulace, pokud jste něco takového zvyklí ve vašich vztazích používat – ať už na sebe či na partnera. Proč? Tady s tím tvrdě narazíte; a nejen, že ničeho nedosáhnete, no mnohé akorát pokazíte. Patří k tomu i veškeré vaše vzdory, bojkoty, potlačování pocitů/projevů, neupřímnost, přetvářka, nejrůznější pózy a hraní si na cokoli…apod. Nedoporučuje se Duála ( a vůbec celou tu záležitost okolo něho ) jakkoli a čímkoli ‚přebít’…utlouci v sobě…vymazat – ať už jinými lidmi/vztahy, drogami či prací; riskujete tím akorát tak újmu na zdraví – nehledě na to, že se to stejně nepodaří; to dříve zničíte sami sebe… Jak již bylo řečeno na začátku, už jen tím, že o sobě s vaším Duálem víte, se začnou ‚věci dít’…dávat se něco do pohybu; a to dokonce i v případě, kdy o tom druhém ví pouze jeden z nich. Střezte se proto vtrhávat vašemu Dvojplameni ( byť skutečně skutečnému…) do života a přesvědčovat jej o důležitosti vašeho spojení! To by nedopadlo ani trochu dobře… Temnou komoru nelze otevírat předčasně…dokud není film vyvolán a fotky hotové; nelze rozhrabávat hlínu, ve které právě klíčí semena – abyste zjistili, jak na tom jsou… Zapomeňte proto na to vašeho Duála jakkoli přesvědčovat, přemlouvat či dokonce všelijak nahánět, kontrolovat…zkrátka dostat pod svůj palec/vliv; čím více jej budete pronásledovat, tím více bude on utíkat – to je nad slunce jasná věc. Takže marnost…a škodlivost. A další důležitá věc: žádné špehování…sledovačky!!! Tím můžete vše neskutečně podkopat. Život je totiž víceúrovňový: jedna rovina jsou naše veřejné prezentace ( včetně sociálních sítí ), další rovinou je náš ‚skutečný‘ běžný život…a další rovina jsou naše dosud ve hmotě neprojevené úrovně Bytí a různé paralelní reality – onen ‚zbytek‘ ledovce pod hladinou – kde může být vše úplně, ale úúúplně jinak! A právě z těchto důvodů ani není dobré zjišťovat o tom druhém první poslední, zejména tzv. drby; sice je pravda, že na každém šprochu je pravdy trochu, no v tomto případě to může udělat více škody nežli užitku ( viz úsloví o podřezané větvi ). Zde opravdu většinou platí, že méně znamená více – nehledě na to, že ty informace, které máte o dotyčném mít, k vám povětšinou přijdou samy nebo k nim budete přivedeni (…ale ne vaší hlavou )… Dále zapomeňte na zcela jistě dobře míněné rady (…ať už svých bližních či nejrůznějších profiporadců ) typu ‚přetínání nezdravých vazeb/spojení zlatými meči‘ apod. Vše ve vás se tomu bude razantně bránit a není divu – zcela logicky vám to musí připadat, jako byste měli odseknout část sebe samého. Navíc ani není žádný rozumný a opodstatněný důvod se o něco takového vůbec snažit: problémy a utrpení vám totiž nezpůsobuje vazba jako taková, nýbrž vaše nepochopení a z toho následně pramenící nevhodné ( opět vaše ) chování. Místo nějakých hloupých snah o všeliké přetínání ( což jsou beztak aktivity vašeho Ega…) raději zaměřte vaši pozornost zase zpět na vás samé. Byla-li vazba skutečně nezdravá či falešná, pak vyšumí sama od sebe; zemře na nedostatek pozornosti/energie ( viz podobenství o napřímení toku řeky ). Ale pokud to je opravdové… Na stranu druhou – někdy toto vše dělat musíte, abyste zjistili, že nic z toho nefunguje; jeden se musí kolikrát pořádně unavit, ne-li přímo vyčerpat, aby byl ochoten a schopen to ve finále vzdát/odevzdat.

…A co když se náš Dvojplamen nenachází v naší realitě – v té samé,   ve které se momentálně nacházíme my sami?
Pak nezbývá, než propojit světy…
Rozpustit iluze oddělenosti…
Skrze uvědomění propojit dimenze v jediný celek…
…Ať už je druhá část kdekoli…

Bylo již řečeno, že Duálové často pocházejí z rozdílných světů…či dokonce realit (…a dalo by se říci, že je to dokonce i jeden z jejich typických znaků ) – z čehož může pramenit jistý problém…chyták…pokušení. Ale pozor: není to žádná Vesmírná škodolibost a v mnoha případech ani zkouška; je to spíše takové nedorozumění…nepochopení…zmatení; ona záměna prstu, ukazujícího na Měsíc, za Měsíc sám…
Chcete-li dát dohromady nějaké dvě části, které se ale z nejrůznějších důvodů v ten moment nemohou spojit samy od sebe, musíte prostě použít nějakou ‚spojku’…převodník. To je jasné… A co je též jasné, je to, že ona spojka musí být nanejvýš kompatibilní s oběma těmito spojovanými částmi. A jsme u toho: leckdo, když naváže spojení s touto ‚spojkou‘ v podobě člověka/bytosti, může dojít k mylnému a doslova zcestnému – neřkuli přímo nešťastnému – závěru, že ona spojka je to ONO…ON/ONA!!! A to právě a především kvůli onomu pocitu kompatibility či podobnosti s ním samým (…a často i synchronicitám, toto setkání provázejících ), lepší uchopitelnosti a i dostupnosti – aspoň dle vyhodnocení rozumu (…který v těchto případech ale není zrovna tím nejlepším/nejvhodnějším rádcem )… A tak z nevědomosti…v horším případě z vypočítavosti či hraní na jistotu (…a’la ‚lepší vrabec v hrsti’…a budeme-li konkrétní, tak ‚lepší spojka v posteli nežli můj Dvojplamen Bůhvíkde‘ ) ‚sáhneme‘ po oné ‚spojce‘ – která ale skutečně není nic jiného, nežli spojka…prostředník. A že z toho nakonec může vzniknout více škody nežli užitku…a že nás to k naší opravdové touze nepřiblíží ani o píď není třeba dodávat… ( Ale můžeme se divit, že k tomu někdo přistoupí…nebo jej dokonce za to odsuzovat? Že vezme zavděk oním ‚vrabcem‘? To může jen ten, kdo netuší nic o strastech Dvojplamenné cesty…)

A dále: lidé předpokládají, že poté, co se Duálové konečně jednou setkají (…ve ‚hmotě‘), již se od sebe nehnou…fyzicky. Že všeho rázem nechají a okamžitě poběží k sobě. Člověk se totiž mnohdy mylně domnívá, že pokud s někým není fyzicky, není s ním vlastně vůbec. Je to nešťastný omyl…dokonce spíše blud, mající za následek velké utrpení – zejména oněch Dvojplamenů… V mnoha případech pro to dosud nedozrál čas; jeden nebo oba dosud nemusí mít dodělané ‚své věci‘; jeden nebo oba se mohou tohoto spojení dosud bát a nechce se mu/jim do toho jít… Vztah Duálů bývá jako ten taneček ‚k sobě – od sebe‘. ( „Hergot – a k čemu jsme se teda setkali??? K čemu je, že jsme se o sobě dozvěděli?“ „No právě proto, abyste se o sobě dozvěděli! 🙂 Jste totiž jeden pro druhého silnou stimulací k osobnímu vývoji…na cestě k celistvosti. Nehledě na to, že vy už spolu na nějaké úrovni ‚fungujete’…) Chce to tedy pevné nervy a pracovat na sobě – né na tom druhém! Cokoli uděláte na sobě, odrazí se i na partnerovi, jelikož jste spojeni. ( Hlavně to, prosím, nekontrolujte! 🙂 ) Na svého Duála vždy myslete v dobrém a s láskou – a to dokonce i v případě, že momentálně má vztah/žije s někým jiným; určitě je pro to důvod. Nezapomínejte, že vztah s Dvojplamenem je jedna velká zkouška/lekce nepodmíněné a bezpodmínečné lásky!
Toto je maximum, co můžete pro vás oba udělat (…případně můžete nahlédnout do rubriky ‚Rychlokurs svépomoci‘, kde je pár dalších ověřených tipů, jak si v životě pomoci – ať už s kýmkoli/čímkoli ). A dál nechť se děje vůle Boží…

A dvě důležité připomínky na závěr…
Při setkání s Dvojplamenem jde především o transformativní procesy, které to ve vás obou rozpoutá…a o to, jak se k nim postavíte; kdo ( či co ) za tím stojí, je …mělo by být…’až‘ na druhém místě. Takže uvíznout ve zkoumání, zda spouštěč vaší přeměny je či není váš Duál, je jaksi mimo mísu (…a stejně tak řešit, zda něco takového jako Dvojplameny vůbec existuje ). Ač téma Duálů může být pro mnohé velmi přitažlivé, ne-li přímo fascinující ( stejně, jako se může jevit jako fascinující sám Duál…), váš Dvojplamen není ve skutečnosti nic více ( a též nic méně! ), než onen pověstný prst, ukazující tentokrát ne na Měsíc, ale na vás samé – a to i kdyby byl vyroben z nejčistšího zlata a osázen drahokamy! (Ten prst…myslím. ) Setkání s ním je dar, no zaseknout se na něm by znamenalo ztrátu – lépe řečeno promrhání toho, kvůli čemu zde vlastně je…kvůli čemu jsou zde oba Duálové: a tím je dosažení maximální celistvosti/velikosti každého z nich. A pak, když je to hotové…když se to pak celé podtrhne a sečte…pak to může být docela Síla; a hukot…

A ještě něco: Duálové jsou – z mnoha důvodů – závažné a velmi citlivé, ne-li přímo intimní/delikátní téma, které prostě nelze ‚beztrestně‘ probírat s každým na potkání. Ač sama jsem od přírody člověk sdílný ( někdy až příliš ), ohledně Duálů jako by platila nějaká zvláštní, jiná, specifická pravidla – ne-li přímo informační embargo. A nemám to jen já; i jiní lidé, mají-li hovořit na toto téma, se u toho častokrát kroutí jako žížaly a leze to z nich jak z chlupaté deky – a to dokonce i v případě, že se jedná o ‚kované‘ profesionální poradce/terapeuty! Další verze je, že sice jste ochoten/ochotna ‚vypovídat‘, no ve finále je vám v tom nejrůznějším způsobem zabráněno; a pokud již přesto bylo vyřčeno/ukázáno, pak je často nějak způsobeno, že okolí ono vyřčené/ukázané prostě neslyšelo/nevidělo… Je samozřejmě zcela na vás, koho poctíte svými zážitky – no toto upozornění jsem si nemohla odpustit. Jasně – jsme lidé, sdílné to bytosti, a jednomu se určitě velmi uleví, může-li něco někomu povyprávět ( zvláště, je-li to velmi silné) – JENŽE… Duálové nejsou ‚něco‘; jsou to NĚCO… Nevhodným probíráním tohoto tématu můžete často negativně ovlivnit průběh celého procesu; člověk totiž často ani netuší, co vše je ve skutečnosti (…a v zákulisí ) ve hře… Je zde i otázka efektivnosti svěření se: jednak riskujete, že dotyčnou vrbu více či méně vyděsíte a ona vás posléze v rámci sebeobrany označí za cvoka, duševně narušeného – s případnými dalšími následky…a jednak: jaká myslíte, že je šance, že vás ten druhý opravdu a správně pochopí? Vaši blízcí vám pravděpodobně budou váš vztah rozmlouvat coby nezdravý, nefunkční a vás ničící; předkládáte-li jim barvitě vaše utrpení či jsou-li toho přímo svědky – nedivte se jim. Víte – možná mají pravdu a vy jste se skutečně zapletli s někým opravdu nepravým/nevhodným. Ale také mít nemusí… Řiďte se Srdcem (…a zejména pak v případě podezření na Dvojplamen ); to vás vždy povede tou vaší správnou cestou, i kdyby vás na ní měla čekat nějaká bolestná zkušenost; měli jste jí projít… ( Zde od Duálů na chvilku odbočím a zmíním případ jedné ženy: moc toužila po miminku, no nějak se stále nedařilo; jeden potrat za druhým. Její nezměrná bolest – zejména psychická – ji nakonec přivedla k zamyšlení, co tím vším chce básník říci. A náhle si uvědomila: ono prožívané utrpení a prolité slzy se postaraly o znovuotevření…znovuzměknutí jejího srdce, zatvrdlého předchozím způsobem jejího života… Těch největších zrad, provinění a ublížení se dopouštíme my sami na sobě samých. ) Ze všech výše popsaných důvodů proto mnozí raději zvolí ( zejména ti pravdomluvní…a aspoň zpočátku) nejrůznější vyhýbací strategie, aby otázkám svých bližních typu ‚jak se máš?‘ nemuseli pro jistotu vůbec čelit…

Tak co, ještě toužíte – po tom všem zde popsaném – po setkání s tím vaším…’Něčím‘ ??? 🙂

Ach, ty vztahy… 3.
…aneb zamilovaností k celistvosti

Motto:  „Otevřít se obrazu…“

( listopad 2021 )
Tato hláška mi zčistajasna zazněla v hlavě, když jsem nedávno kráčela při obvyklé vycházce po louce, dumajíc už Bůhví o čem – no ne zrovna o tomto. Přesto jsem okamžitě věděla, odkud vítr vane…k čemu přesně se ona poznámka vztahuje…

Jen pár dní předtím jsem v TV sledovala dva jezdce, cválající bok po boku na svých koních; ti se moc pěkně nesli a jejich jezdci na nich seděli tak ‚jakoby nic‘. „Bože – taková lehkost…taková krása“, proběhlo mi hlavou, zatímco jsem se očima přímo vpíjela do obrazu. ( Zde důležitá vsuvka: nebylo tam přitom přítomno žádné ‚chci chci chci!!!‘. Pouze jsem se kochala, nic víc…) Takto jet na koni – to totiž není jen tak! Potřebujete k tomu jisté nezbytné ingredience: umět jezdit na koni, být ochoten/schopen nechat se jím nést…a samozřejmě koně – a to ne ledajakého: musí být na určitém stupni vývoje/výcviku, který mu umožní ‚sám se nést‘. Což je něco, čím má mladá kobylka dosud příliš nedisponuje; řečeno trefně lidově: ještě není vycválaná 🙂 Zatím se pohybuje spíše poněkud impulsivně…takové to ‚kopytem sem kopytem tam‘; mnohdy těžko vysedět…a o nějaké lehkosti ani nemluvě. Chce to prostě čas; netřeba řešit…tlačit na pilu. ( A jak jsem na tom po jezdecké i jiné stránce já, toť další věc, že…) A přesto…

Za dva dny se TO stalo… Vracíme se s kobylkou z vyjížďky a já ji mírně pobídnu do rychlejšího tempa; terén sice nic moc, přesto ochotně a plynule přechází do cvalu. A jak si tak běžíme, náhle zjišťuji, že cválá nezvykle pravidelně…lehce…načež si s úžasem uvědomím, že na ní sedím tak…’jakoby nic‘! ( A to jsem navíc ani neměla sedlo…) A že kdyby se na nás někdo díval, uvidí to, co já tuhle v TV… No toto?!? Bylo to neuvěřitelné; skoro jako nějaký skok v čase…či do jiné reality? Bůh holt někdy dopustí celkem nečekaně… A za další dva, tři dny kráčím po louce a přichází ona ‚vsuvka do hlavy’…onen návod – doslova. Prostě ‚otevřít se obrazu‘; vpustit jej do sebe…nechat jej vejít, aby se stal naší součástí…a jehož odraz by se pak objevil v naší vnější realitě jako její součást. Náhle mi došlo, že o tomto to je! To může být ona podstata tvoření ( nebo aspoň jedna z jeho forem…), onen mechanismus; vlastně jde o zrcadlení! A tím se dostáváme k fenoménu, zamilovanost zvanému…

Jednoho krásného dne si jedna dáma ve středních letech položila otázku, zdali by ještě vůbec byla schopna – ve svém věku a po tom všem, čím si prošla – zamilovat se; ale ne jen tak nějak ‚normálně‘ – ale prostě takříkajíc zblbnout/zvencnout se. A taky si tak trochu postěžovala…možná spíš jen tak nějak zkonstatovala, že již nějakou dobu necítí své srdce…neslyší jeho tlukot; takové nějaké mrtvo tam… „Tak jo, fajn…chceš to vědět?“ pravil Vesmír. „Co bych pro Tebe neudělal… A pamatuj – řekla sis…“ 🙂

Na odpověď nemusela čekat dlouho; jak se říká – ‚o kom/čem se mluvívá…‘ Asi za dva ( ! ) dny se TO stalo… Pohlédla do tváře jednoho muže. Záblesk… Přesný zásah…přímo na komoru! Oslňující exploze s epicentrem v oblasti srdeční krajiny… ( „Tak co, děvenko, už ho cítíš???“ 🙂 ) Vzedmutá vlna energie zaplavila jako tsunami celé tělo…celé její Bytí. Vše dosavadní bylo v jednom okamžiku smeteno…zapomenuto…přepsáno. Jakoby byla katapultována na nějakou jinou oběžnou dráhu, na vyšší level. Paní jenom zírala… „Proboha – takhle ulítnout…jako nějaká dvanáctka…ne – spíš desítka!“ ( nebylo míněno pivo, nýbrž předpubertální slečny a jejich milostná vzplanutí…) „Tohle nemůžu ani nikomu říct…“ ( Tím myslela své kamarádky…) Jak už jsem zmínila – dáma ta nebyla dnešní a naštěstí tedy již měla nějaké ponětí o tom, jakže to zde chodí; věk totiž má své nesporné výhody – ovšem za předpokladu, že jste svou energii investovali vhodným způsobem (…teď zrovna nemám na mysli penzijní fondy – no nic proti nim ). Neměla proto potřebu běžet si někam pro prášek (…na hlavu ) či se objednat na psychiatrii. Rozhodla se, že za a) si to užije…a za b) že z tohoto božího dopuštění vytěží maximum: udělá vše proto, aby převzala poselství v celé jeho šíři. Za účelem tímto si hbitě sehnala potřebná data…a začalo jí svítat.

Když jednoho něco takového potrefí, je dobré vědět o tom pár věcí… Když se do někoho zamilujete…možná trefněji řečeno zakoukáte, není potřeba, aby to vždy skončilo sňatkem… Není potřeba, abyste spolu začli chodit…a dokonce není ani potřeba, abyste se osobně setkali…či byli spolu v jakémkoli kontaktu! ( A pokud by to potřeba bylo, buďte naprosto v klidu – Pánbůh to zařídí! ) To je jednoznačně dobrá zpráva pro ty, kterým to takzvaně nedopadlo/nevyšlo…či pro ty, kteří nedávají tomuto svému vzplanutí vůbec žádnou budoucnost – třeba pro fyzickou či jinou nedostupnost vašeho idolu. Ať už vás odděluje vzdálenost, věk, předsudky, momentální zadanost jednoho či druhého ( nebo obou ), společenské postavení a já nevím, co ještě – nic není ztraceno! Lidé se totiž potkávají/zakoukávají z nejrůznějších důvodů; ač děti, společný majetek či firma mohou být gró mnoha vztahů, v jiných jsou to spíše ‚jen‘ něco na způsob ‚vedlejších produktů‘. ( Ne všechny páry jsou zde proto, aby tvořily ‚ve hmotě’…prostřednictvím hmoty…) Při zamilovanosti jde především o to se tomu druhému otevřít…lépe řečeno otevřít se tomu, co vás na něm tak okouzlilo! Takže – co si počít, a to nejenom v těchto ‚beznadějných případech‘? Pro začátek si můžete pořídit obrázek onoho objektu vašeho zájmu (…píšu objektu, neboť se zdaleka nemusí jednat pouze o člověka ); čím větší, tím lepší! 🙂 Pověste si ho třeba nad postel a pravidelně před ním ‚meditujte‘: prostě si jen sedněte, dívejte se a vstřebávejte. Nechte TO na sebe působit. Dovolte, aby TO do vás vstoupilo. Nechte se TÍM naplnit. Užívejte si/prociťujte tu energii, která vámi protéká, když myslíte či pohlédnete na předmět/osobu vašeho zájmu ( platí samozřejmě i pro případ, jste-li spolu fyzicky ). A hlavně – nezapomeňte přitom dýchat! A proč byste jako měli zapomenout na něco tak základního? Protože někdy to může být opravdu ‚síla‘, představující velký nápor na celý váš organismus. To, co můžete spatřit, když hledíte na obraz…když se otevřete obrazu, může být někdy tak přenádherné…tak překrásné, až se ve vás vše zastaví – i ten dech. Ale právě ten je nesmírně důležitý: jednak abyste nezkolabovali…a jednak aby se vám vybuzená energie hezky rozprostřela/rozproudila do celého těla… Takže hezky pomalu a zhluboka…nááádech a výýýdech – nejlépe skrz srdce ( právě tam se to často ‚štosuje‘ ). A je-li toho na vás už příliš, prostě na chvíli zavřete oči, rozdýchejte to a pak buď pokračujte dál, nebo si dejte pro tentokrát padla; nic se nemá přehánět… Jakýkoli ‚přetlak‘ jde samozřejmě i rozchodit či jinak ‚rozehnat‘- no pak je to takové ‚bez užitku‘; sice se vybudila energie, ale jakoby ulítla pryč oknem (…ale pořád lepší než infarkt )… Potlačování absolutně nedoporučuju: jednak to dost dobře ani nejde a jednak se vám při tom může něco nepěkného stát (…někde to prostě rupne ). Nic dalšího není potřeba řešit…

V horoskopech bývá krásně vidět, proč jsou lidé k sobě přitahováni…co je ve skutečnosti ve hře – no k tomu, aby člověk pochopil, není nutno hned běžet k astrologovi, psychologovi či jinému mudrci. Stačí si vzít papír a tužku, v klidu si sednout a napsat, co se mi na druhém tóóólik líbí…co mi na něm tak fascinuje. Vsadím boty, že se bude jednat o ty stránky vaší bytosti, které sami máte – no zatím leží někde ve stínu vás samých; zatím jste si jich nevšimli a mnohdy vás ani nenapadlo, že byste jimi mohli též disponovat… Člověk nemůže uzřít/zaregistrovat to, co by v sobě již neměl (…ostatně zde má původ rčení ‚v někom/něčem se shlédnout‘ ). Herec nemůže zahrát roli, která by v něm již nebyla přítomna. Bůh vždy tvoří sám ze sebe ( nic jiného mu vlastně ani nezbývá )…a jsme-li stvořeni k obrazu Jeho, je pravděpodobné, že to máme stejně. Vnější okolnosti dělají pouze to, že z nás naše potenciály vytahují na světlo Bóží. Není náhoda, že některé jevy/věci/lidé nás oslovují velmi ( ne-li přímo fascinují ), zatímco jiné o nás ani neškrtnou – jak je náš život dlouhý. Tak se hlásí ( nebo naopak nehlásí ) ke slovu to v nás, co jsme dosud nežili…

Řešit…či neřešit?

( červenec 2021 )
‚Řešení‘ je ono nekonečné tlachání v naší hlavě, nevedoucí k ničemu kalému – ledaže byste za kalé považovali jen další zmatky a komplikace, vedoucí ještě dál do chaosu, nedorozumění, zmatku, strachu, vyčerpání… Ale někdo to tak rád, a tak mu to neberme; je jen na nás, jestli se těchto jeho her a dramat budeme chtít účastnit…
Při ‚konání‘ nás naopak vede Prozřetelnost ( naše vyšší Já ) a my v podstatě vykonáváme – lépe řečeno – naším prostřednictvím je vykonávána Vůle Boží. Plujeme s proudem…a věci jdou snadno…
‚Řešit‘ je věc jedna – ‚konat‘ druhá. Vyberte si…

Onehdy jsme si tak povídaly s jednou paní a řeč přišla na alkoholismus; domnělý…i ten skutečný. Vyprávěla mi o svém vztahu k němu…o svém negativním vztahu k němu – a jako oprávnění předkládala různé situace/historky ze svého života. Zamyslela jsem se a povídám jí na to: „Člověče…tohle já nějak neřeším. To jde nějak mimo mě…“ Jen jsem tak konstatovala. „No bodejť“, odpovídá ona už trochu podrážděně, „Ty to v rodině nemáš!“ Měla určitě pravdu…s tím, že to nemám v rodině (…no v rodu ano ). Ale… Ona to řeší/musí řešit, protože to má v rodině…nebo to má v rodině proto, že ‚to řeší‘? Přijde vám tato úvaha…tento úhel pohledu na věc trochu za vlasy přitažený? Zeptám se: co myslíte, že bylo dříve – slepice…nebo vejce? Řekla bych, že obojí nastejno…muselo být. A řekla bych ( jeví se mi to tak…), že v životě je to ohledně toho, s čím jsme konfrontováni, némlich to samé… Dotyčná paní alkoholismus ‚řešila‘; měla na něj pifku. A na co máme pifku, to zkrátka pak ‚vidíme všude‘ – doslova ‚kam se podíváme‘. Protože: kdo se dívá? My. A kdo je s onou záležitostí na štíru? My…

Cokoli nám přijde do cesty ( a zvláště přichází-li opakovaně…), s tím máme co do činění. Spolehlivě zde funguje jistý druh přitažlivosti: povětšinou jsou to lidé/věci/záležitosti, které se nám buď velmi líbí…anebo velmi naopak nelíbí (…a čím je to ‚velmi‘ větší, tím je přitažlivost silnější 🙂 ). Nic mezi tím. ( Teda – ano, jistěže; jenže toho, co na nás působí neutrálně, si prostě většinou ani nevšimneme. ) Co se nám líbí, s tím není problém, že. Zato s tím druhým ano… A proč se nám vlastně nelíbí? Protože ‚jedeme‘ v programu, že je to špatně/špatné; protože máme přes onu nežádoucí záležitost ‚hozený černý hadr‘; protože neumíme s dotyčnou energií/nástrojem zacházet a často se v souvislosti s ním ‚řízneme‘, takže ho už pak ‚nechceme ani vidět’… To tímto způsobem vznikají všechny ty nechtěné/ošklivé věci v našem okolí…všichni ti strašáci… Jak už je nastíněno v úvodu celého webu – jedna věc je odmítnout guláš prostě proto, že na něj nemám zrovna chuť ( či mi fakt nechutná nebo nedělá dobře ), věc druhá je vytáhnout proti němu na křížovou výpravu s cílem vymýtit jej z povrchu zemského. ( Za něco je ale přece potřeba bojovat, no ne? Tak proč ne třeba za svět bez guláše… 🙂 Za ‚guláš‘ si dosaďte cokoli dle libosti… ) A tak, jako se říká (…a asi i platí ), že ‚lepší jeden prd, než deset doktorů‘, podobně bude platit, že ‚lepší jeden boj/konflikt, nežli žlučníkový záchvat‘. ( Viz historka, jak přišel pán k lékaři praktikujícímu psychosomatiku, aby si tam pořešil své potíže se žlučníkem. „To máte z toho, jak potlačujete svůj hněv“, dí lékař. „Ale pane doktore“, protestuje pacient, „já přeci nejsem ani trochu hněvivý!“ No právě… )

Příběh ze života… Na malé klidné vesnici žila byla jedna paní; ticho a klid nejenže milovala, ba přímo potřebovala – vzhledem ke své poněkud rušnější práci… Ale nic netrvá věčně; v těsném sousedství se začala vyskytovat omladina a s ní ruku v ruce i hudba, a to často dost hlasitá. Tuc…tuc…tuc… Dokonce tak, že se paní proti tomu už musela ohradit – ač to zrovna není její styl.
Jednoho krásného dne si zas tak jednou vyhrává hlasitá hudba a paní si v duchu nadává; náhle toho má fakt už dost a zoufale a nahlas zvolá: „Pane Bože…je to tu jak na pouti…vrrr… 🙁 “ Pak se ale zarazí: „No jo…na pouti…“ Náhle ji zaplaví sladká vzpomínka z dob jejího dětství…jak u babičky na vsi vymetali místní poutě, hezky jednu za druhou. Hlasitá hudba, atrakce, stánky…a hlavně střelnice a žužu! Rozladěnost je rázem ta tam a úšklebek se mění na rozzářený úsměv. A od té doby… Kdykoli zazněla od sousedů hudba, jedno jaká a jedno, jak hlasitá – ocitla se ona paní zase v pouťové náladě 🙂
Ale věčně netrvá nejen klid, ale ani hudba; jako na potvoru se ta odvedle ozývala čím dál méně často, až ustala docela. Nebo že by jí ta paní přestala vnímat?

Leze-li nám někdo/něco trvale na nervy, jednou z možných řešení je prostě si ho/toho úplně přestat všímat ( tj. ‚neřešit‘ ); ač účinky tohoto jsou jsou mnohdy takřka zázračné a okamžité, zdaleka ne v každém případě je tento postup tou správnou medikací: určitě ne třeba v případě, kdy nám předmět našeho rozčilování slouží jako záminka k uvolnění nahromaděné potlačené energie. Neříkám, že je to to nejlepší řešení na světě – no furt lepší než zdravotní problémy, způsobené natlakovanou energií v našem nitru; takže zaplať Pánbůh za ventil… Ale bylo by dobré se zamyslet, zdali by nešlo onu energii ventilovat ‚nějak lépe pro všechny zúčastněné’…a až bude dostatečně vyventilována, zkusit s ní zacházet lépe, vhodněji… Což znamená/vyžaduje napřed ji vůbec uchopit… Už chápete, proč mnohdy nepomáhá takové to ‚posílání lásky‘ a podobné…věci? Za 1) většinou je to pouhá póza…a za b) i kdyby nebyla: onen dobrák, co nás tak nasírá (…a ten, co to dělá vědomě úmyslně, tak zvláště…), to prostě dělat musí – pokud se uvolil k tomu dělat nám ventil. (…A to patrně právě z lásky k vám… A potom – kdo koho tady vlastně miluje, že? 🙂 ). To zde má kořeny ona duchovní myšlenka, že právě naši největší trapiči jsou ve skutečnosti našimi největšími dobrodinci, neboť nám pomáhají na cestě k sobě samým…

Nevím, jestli je to spíše legrační…nebo smutné, jak se lidé někdy drží svých problémů; svých ‚kuřích ok’…’švábů na mozku’… Můžete s nimi vcelku beztrestně tlachat o všem možném – jen jim nesmíte brát ty jejich problémy (…a nemocí se to týká též! ), kterých se sami ještě nechtějí vzdát (…čehož si kolikrát ani oni sami nejsou vědomi – což je další problém ). A jak to poznáte…že jste jim chtěli něco vzít? Jejich náhlou, neočekávanou a mnohdy i dost ošklivou reakcí, která může překvapit ( ne-li přímo vyděsit ) i je samé. Následná otázka: „Co to ksakru jako bylo?!?“ je celkem na místě. Chtěli-li jste někomu pomoci, aniž jste byli žádáni – dobře vám tak… Můžete namítnout, že vy jste ale nikomu pomoci nechtěli…nebo naopak – že jste byli dotyčným o pomoc přímo požádáni…a přesto se stalo. Ano, děje se, bohužel… Povídali jste si s kamarádkou ( klidně i nejlepší )…a bezděky se dotkli jejího bolavého místa ( o kterém ani ona sama nemusela vědět ); stává se to i zkušeným terapeutům…  Bolest je tak veliká, že může ve vztahu vést doslova až k jistému ‚zamrznutí‘ a následnému rozpadu mnohaletého, a dokonce i kvalitního partnerství/kamarádství. Často nepomůžou žádné omluvy…vysvětlování; takřka jakékoli vaše aktivity namířené k urovnání situace ji naopak budou ještě zhoršovat, takže jako jediné smysluplné se jeví celou věc odevzdat do rukou Božích (…případně udělat předtím pár opatření z ‚Rychlokursu svépomoci‘ ).

Důvod oné mnohdy šokující reakce našeho protějšku je možná překvapivý: naše problémy/nemoci, byť nenáviděné, jsou součástí naší osobnosti/Ega – a tou se zde v případě, že nejsme ve spojení se svým Středem ( Bohem – tedy ‚vrchním velením‘ ), určitým způsobem vymezujeme. Ona slavná věta ‚myslím, tedy jsem‘ by se dala parafrázovat i takto: „Mám problémy/choroby – tedy jsem“ (…to jsme v módu ‚život je boj‘ ); je to právě totiž naše myšlení, které problémy/nemoci vytváří! Komu ona otázka v nadpisu tohoto příspěvku evokuje ono slavné ‚být…či nebýt?‘, je tedy pravdě blíž, než by jej možná napadlo… Vezměte mi problém – byť jen jeden jediný – a status quo tím bude narušen; a současně s ním i můj pocit bezpečí a jistoty. Takto řečeno to zní trochu šíleně, no mnohé to vysvětluje…a na určité úrovni našeho bytí to opravdu takto funguje – jedno, na co si hrajeme, a kde se vidíme být… Brát člověku jeho problémy je podobné jako brát někomu jeho hůl, o niž se opírá. Možná ji už dávno nepotřebuje, možná ji používá už jen ze zvyku…aby pak, je-li jí náhle zbaven, po prvotním šoku třeba zjistil, že může chodit i bez ní. A nakonec vám za vaši intervenci třeba i poděkuje. Ale někdy taky ne… Každý jsme strůjcem štěstí svého a intervence – sebelépe míněná ( vzpomeňme na nejrůznější misionáře a ‚osvoboditele’…) – intervencí je a intervencí zůstane. Co vy víte, co si sem kdo přišel odžít…

Zamyšlení nad motivací…

( červenec 2021 )
Je snad nutné motivovat (…ať už pozitivně či negativně ) sedmikrásku, aby byla sedmikráskou? Vrabce, aby byl vrabcem…srnku, aby byla srnkou? Nebo snad řeku, aby tekla? Ale my lidé – koruna všeho stvoření – že bychom se neobešli bez všelikého toho popostrkování…lákání…manipulací? Protože přesně tohle veškerá motivace ve své podstatě je…a to navzdory tomu, že jí bývá přisuzována  – co se přínosu pro život člověka i celé společnosti týče – veskrze pozitivní role. Není to nějaké divné…ba přímo na hlavu postavené??? A co ta motivace vlastně je? A k čemu má sloužit? ( A to mám teď na mysli zejména tu tzv. pozitivní…) A proč něco takového potřebujeme? A potřebujeme to vůbec? Přijde na to… Zkusme o tom pouvažovat spolu…

Představte si, že přehradíte nějakou vodoteč…že ji přehradíte více, než bylo zdrávo. Co se stane? Stagnující voda se začne kazit…neřkuli přímo zahnívat, a  původní život v ní začne odumírat. Co naopak vzroste, je počet rozkladných organismů – mají tu teď prostě podstatně více práce… Místo čisté řeky teď máme ‚puchové jezírko‘. Co s tím? Nápad! Vezmeme nějaké výkonné provzdušňovadlo či čerpadlo a začneme jím vodu honit; ať se pěkně hýbe, lenoška! Geniální…anebo ne? Jasně…blbost… Za vodoteč si teď dosaďte člověka…za vodu energii/životní sílu…za čerpadlo motivaci. Myslím, že všichni chápeme… Ale ještě nám zde něco chybí: co dosadit za ‚přehrazení‘?

Začíná to už v našem dětství – výchovou typu ‚tohle nedělej – tamto nedělej‘ ( plzeňáci řeknou ‚tůdleto…‘ ). Zdravé směrování je věc jedna – ‚utloukání‘ a nejrůznější ‚přehrazování‘ věc druhá. ( Naše vychovatele ale neobviňujme – pouze aktivují naše programy, se kterými jsme na tento svět již přišli. ) Léta se věnuji koním… Jednou z důležitých, ne-li přímo zásadních věcí v jejich tréninku ( platí zejména pro mladé koně ) je příliš je nebrzdit v pohybu vpřed…nebrat je moc zpátky…zkrátka ‚nebrat je za hubu‘. Pokud to děláme, hrozí totiž, že si doslova vypěstujeme zvíře s nechutí jít dopředu, a my pak z popohánění jej vpřed (…čili z neustálého motivování ) nevyjdeme… A s dětmi se děje nemlich to samé – čili se to velmi pravděpodobně dělo i s námi… No a pak? Přijdou ke slovu ona ‚čerpadla‘: „Tůdleto dělej…támdleto dělej! Dostaneš bonbónek…nebo na zadek!“ Problém je, že my už ani kolikrát nevíme, co je ‚to naše‘, takže se necháváme druhými – a dokonce i sebou samými – popohánět a natláčet do aktivit/oblastí, kde nemáme co pohledávat. A co hůře – dokonce i tam, kam přirozeně/opravdu patříme…ale už jsme zapomněli. Každopádně platí, že kdykoli v životě sáhneme po nějaké motivaci, je to známka toho, že pravděpodobně není úplně vše tak úplně v pořádku (…dokonce může být špatně naprosto vše – a to též úplně ). K nástrojům motivace…k oněm ‚popohánědlům’…samozřejmě patří i naše staré známé kávičky ( kofeinové…) a nejrůznější energo-drinky. Není to ale o tom, že bychom si měli odříci veškeré své oblíbené siesty s kafíčkem…či že by si člověk nemohl – čas od času – vypomoci nějakým tím ‚nakopávadlem‘, když třeba potřebuje dovézt svou rodinu – bezpečně a v co nejkratším čase – na dovolenou k Jadranu (…a být proto po delší dobu fit za volantem ). Je to o tom uvědomit si, co to vlastně dělám… Na životabudičích není nic špatného – tedy kromě toho, že nám umožňují dělat věci, které bychom sami od sebe nedělali…nebo v době, kdy bychom je nedělali – čímž nás odvádí od nás samých…a stále více…a stále dál…

Proč se vlastně tak těšíme na víkendy, prázdniny, dovolenou…do důchodu? Proč chceme vyhrát a už nikdy nemuset chodit do práce? No to je přeci jasné: „Abych si mohla dělat co chci, kdy chci a jak chci…co mi napadne…na co dostanu chuť…“ Tak se ohlašuje onen Proud v nás, přátelé! Tak o sobě dává vědět… A představte si, že tak lze i žít! Ale má to dvě základní, nezbytná ‚ale‘: za a) musíte tu možnost vůbec připustit…a za b) musíte si v sobě uklidit, tj. vyházet haraburdí ( to, co není ‚vaše‘ ); ‚vyškrtat rovnici’…vyčistit pramen a odstranit zátarasy. A nechat řeku téci… A kam zrovna míří proud, to se nám chce také nejvíce dělat…obvykle. Protože ‚tam teče energie’…’na to jdou peníze‘ 🙂 Když proud teče doleva…ale já si myslím, že bych měla doprava, pak přichází ke slovu bič (…či bonbónky – čili naše stará známá motivace ), krumpáč, pot…a často i ty slzy. Chcete to tak? OK. Proti gustu… Kolikrát v životě se vám stalo, že jste z důvodu únavy či dokonce vyčerpání přerušili nějakou práci…abyste se jen o chvíli později přistihli, jak ‚si s něčím hrajete‘?!? A o tom to je…

Když jsme ve svém Středu…v onom Proudu…pak prostě JSME – jako ta kytička (…na rozdíl od ní ale vědomě ); děláme vždy to, co JE POTŘEBA udělat – ne to, co SI MYSLÍME, že je potřeba udělat…v čemž je mnohdy nebetyčný rozdíl. Když totiž ‚myslíme‘, jsme v ….. ve své hlavě (…koho napadlo, že někde jinde – má vlastně také pravdu; v konečném důsledku to totiž vyjde skoro nastejno…); ta sice může být dobrým sluhou, avšak špatným rádcem…

Co tedy s tou milou motivací? Rovnou ji celou hezky vyhodit? No, když už tady jednou je, proč ji nevyužít, že. Ale k dobré věci: k tomu – zjistit, kdo skutečně jsme. A pak odházet…no, ještě lépe nechat odpadnout to, co k nám nepatří, co není ‚naše‘; přestat to dopovat energií, pozorností…a naopak se věnovat tomu, co nás baví, naplňuje – ‚pro co plane naše srdce‘. A jakmile okusíme naše ryzí Bytí, veškeré ‚bonbónky‘ světa budou rázem zapomenuty…neboť ono je tou největší a naprosto bezkonkurenční laskominou na světě… Není to složité, opravdu. Začněte malými krůčky – a ono se to pomalu pročistí, po/přeskládá… Úúúž slyším ty námitky: „To není jen tak…Vám se to řekne…já přeci musím tohle…a ono…“ Vím vím – za ta léta zapomnění jsme se nechali ( či se sami vlastnoručně zavlekli ) do spousty závazků a povinností – zapomínaje přitom na tu naší největší: být sám sebou. To je totiž opravdu to jedno jediné na světě, co za nás nikdo…ale opravdu nikdo neudělá; protože ani nemůže. Ale klid – nikdo po vás nechce (…a ani vy sami byste to po sobě neměli chtít ) převrátit váš život vzhůru nohama, a k tomu ještě naráz (…pokud by to opravdu byla potřeba, nebojte – Pánbůh se postará; nástrojů na to má dost ). Půjdem na to hezky pomalu…a v mezích našich možností; začneme ‚blbostma‘: „Támhle jít přeci nemusím, ne? Beztak mi to tam už nebavilo… A tohle už nemusím sponzorovat (…ať už penězi, pozorností…zkrátka mou energií )“. Mohu vyřadit oblečení, ve kterém ‚se necítím‘ či je léta nenosím. Atd… To vše ale předpokládá umět a být ochoten se na sebe nacítit…a pak jít či dělat, kam nás ‚to‘ vede. Hlavně žádný spěch ani nátlak – pak totiž hrozí, že s vaničkou vylejeme i to pověstné dítě. Rozjetý tanker také neotočíte ‚na pětníku’… Jak budete pozornější, možná si začnete všímat, že vás to z určitých míst/situací samo jaksi ‚vykopává’…a do jiných zase ‚nepouští‘: přátelé vás zapomenou pozvat na oslavu narozenin…potenciální budoucí zaměstnavatelé vás nepozvali na slíbený pohovor, atd. Možná skutečně šlo o pouhé nedorozumění… Možná? Ale ať už jste vypadli z číhokoli seznamu…či něco jiného – zkuste teď s těmito událostmi zacházet jinak než dosud…kdy byste se tam pravděpodobně i přesto chtěli ‚natlačit‘ (…a na místě pak shledali, že se tam cítíte poněkud nepatřičně )… Kromě výše popsané vylučovací metody na to můžeme jít i jinak a ve snaze přijít na to, kdo jsme, si položit následující otázky: „Co mi tak baví/jde, že to prostě ‚nemůžu nedělat‘?“ ( Jsou lidé, kteří prostě ‚nemůžou‘ nemluvit, neradit…nezpívat, nekreslit, nevařit…a já nevím, co dalšího…) Nebo: „Co bych dělal/a i zadarmo?“ ( Můj bývalý manžel kupříkladu začal vypomáhat – zadarmo – v přírodní rezervaci jako dobrovolný strážce…a zanedlouho mu toto místo bylo nabídnuto i jako oficiální placené zaměstnání…) Ale dobrá zpráva je, že jste-li kupříkladu v zaměstnání, kde vás to už nebaví – počkejte chvilku s výpovědí. Třeba není ve vašem případě potřeba rovnou z místa odejít…třeba je jen potřeba svou práci vykonávat jinak. ( Znáte tu historku, jak se ptali zenového – či jakéhože to mistra: „Mistře, co jste dělal před Vaším osvícením?“ Odpověď: „Nosil jsem vodu…a štípal dříví“. Otázka: “ A Mistře – a co děláte teď…po?“ Odpověď: „Nosím vodu…a štípám dříví.“ 🙂 )

Pamatujete na tu složitou a nepřehlednou ‚vyškrtávací‘ rovnici z hodin matematiky? Matiku jsem zrovna nemusela – ale tohle mě bavilo, ne-li přímo fascinovalo: tu se něco vyškrtlo…tam se něco vyškrtlo…a nakonec z celé té složitosti zbylo něco na způsob ‚a+b=c’…nebo ‚a=b na druhou‘. A to je to ONO…to jsme MY! To je to naše zdravé/pravé jádro…to je naše podstata. A k tomu se potřebujeme dobrat… A pak…pak můžeme veškerou tu motivaci s klidem a definitivně odložit. (…A to dokonce i tu pozitivní; protože motivace motivací je…a motivací zůstane – jedno, zda pozitivní či negativní. No – být k něčemu dostrkán ‚pod pohrůžkou‘ lákavé odměny je ale bezesporu příjemnější než za řevu šéfa či pod hrozbou trestu. ) Protože…motivovat se k tomu, co už vlastně ( a hl. bytostně ) jsme, je přeci zbytečné…no a motivovat se k tomu, co nejsme…proboha – kdo a proč by něco takového vůbec jako dělal?!?  🙂

Hezky je řečeno v knize ‚Od počátku k prvopočátku‘:

„…když se člověk odevzdá s tím, ať mu Bůh řekne, ať mu dá najevo, co od něj potřebuje, aby tady dělal…potom stejně zjistí, že v lásce a naplnění si plní to, co vždycky chtěl. Možná to nemá přesně ty původní kontury, ale teď už ví, co opravdu chce…a vlastně si to splní.“

„V podstatě se tedy soustředit na jednotlivé radostné krůčky…a postupně roztancovat celý tanec…“ 

Odevzdat se Bohu znamená odevzdat se té Síle, která námi proudí; která se námi manifestuje na tomto světě…a díky které vůbec existujeme. Nechat řeku v nás/skrze nás téci… A pamatovat, že ani ten tanker nelze otočit ‚na pětníku’…

Věnováno jedné plzeňské firmičce 🙂

Esence…to je, oč tu běží

( květen 2021 )
Je to již pár let, co jsem pozorovala jednu paní, jak v ohradě provádí cviky se svým koněm. Šlo jim to dobře…velmi dobře; paní dělala ‚vše správně‘ a koník šlapal tak, jak měl – prostě nádhera. No – vlastně ani tak ne; ač to celé vypadalo navenek hezky, přesto tam byl pocit, že celé je to tak nějak špatně…že tomu NĚCO – a to něco zcela zásadního – nějak chybí… Nějakou dobu jsem si lámala hlavu, o co jde, no nepřišla jsem na to. Až po letech…

Veškeré nádoby byly vyrobeny proto, aby se do nich něco dávalo. Vznikly právě kvůli tomu ‚něcu‘; bez toho by tady nebyly…k čemu taky? Vlastně jo – některé nádoby jsou opravdu výstavní, hotová umělecká díla; tak krásná, že lidé je mnohdy mají už jen kvůli nim samým. No právě kvůli jejich kráse je někdy zapomínán jejich původní účel; proč vlastně přišly na svět… Ale zpět k oné paní; se svým koněm pracovala naprosto správně…po technické stránce. Forma byla téměř bezchybná – jejímu konání však chyběl obsah. Chybělo tomu ono NĚCO, co vše kolem produchovňuje…co vše na světě spojuje do jednoho celku – ona ESENCE. Pochází od Boha…možná je dokonce jím samým? Bez ní je vše jako ta prázdná nádoba…

A dál? Říká se, že my lidé máme na této planetě jisté výsadní postavení; že jsme něco jako její vládci – což je slovo, které většina lidí zcela mylně chápe. Části z nich toto nepochopení umožňuje zneužívat a vykořisťovat vše, co se na Zemi jen nachází…a ta druhá část lidstva od nějakého vládcovství dává raději vůbec ruce pryč – pro jistotu… Já sama jsem kvůli tomu měla léta letoucí potíže s přijetím svého jména: Vladimíra. Vladimíra…Vladimir…no slyšíte to?!? ‚Mir‘ znamená ‚svět‘ – takže ‚vládce světa‘? No to snad ne… Já přeci nejsem žádný šéfík…a ani nechci být! Takto a podobně jsem uvažovala… ( Původně jsem se měla jmenovat Alexandra… Alexandr Veliký…taky dobrý, což??? Ha, ha, ha… Z bláta do louže… ) Smířila jsem se s ním až poté, kdy mně – díky knize V. Sinelnikova – došel pravý význam slova ‚vláda‘. Je odvozeno od ‚vlad‘, což je složenina předložky ‚v‘ a slova ( slovního základu ) ‚lad‘. LAD rovná se SOULAD, dohromady tedy V SOULAD… VLÁDNOUT tedy znamená/obnáší UVÁDĚT VŠE KOLEM SEBE V SOULAD… To je něco, co? A teď můžete vyhodnotit, jak je na tom s vládnutím naše vláda 🙂 …ale především vy sami!!! Protože člověk si má nejprve zamést před vlastním prahem…

A proč zrovna člověk by měl být vládcem planety…co by jej k tomu vůbec mohlo opravňovat? No – náš rozum a inteligence zrovna teda ne… Jako jediný tvor na Zemi má v sobě ( údajně ) část Boha – onu Boží jiskru, na rozdíl od ostatního zde přítomného tvorstva. Onou Boží jiskrou může ( či snad dokonce měl by??? ) prosvětlovat a harmonizovat vše kolem sebe, spojovat, uvádět v soulad…a to ne nějakou činností – ale svou pouhou Přítomností, svým Bytím… Ale to by napřed musel opravdu být přítomen, že… 🙂 S tou fyzickou by to nebyl až tak problém…ale s tou druhou, s tou už je to trochu horší. Znáte to: děláte jedno, ale duchem jste Bůhvíkde… Lidé – když se jim nedaří (…a to často právě z tohoto důvodu ) – se pořád honí za nějakými dalšími a novými ‚know-how’…a ono je to takhle jednoduché: být přítomen…být Tady a Teď, ve svém Středu (…a jsme zase u toho 🙂 ). Ona Boží jiskra je v nás stále přítomná; nemůžeme o ni nikterak přijít. Jen může být zakrytá všemi těmi nánosy a haraburdím, co jsme za život nasbírali – často paradoxně právě při snaze zkvalitnit svůj život. Ironie to osudu…

A když se vrátím k té paní, zmíněné na začátku… Byla tehdy všude jinde, než u svého koně (…měla jsem z ní dokonce dojem, že tam ani nechtěla být ) – a přesto ta dobrá koňská duše ‚fungovala‘ tak, jak měla. No ‚nebylo to ono‘; pohled na to vlastně nebyl vůbec příjemný. Jak by také mohl, když byla přítomna jen forma; její obsah – to skutečně důležité, to naplňující…to povznášející chybělo… Člověk má schopnost vnášet Ducha do všeho kolem sebe. Pak je vyhledáván – lidmi i zvířaty; pak se všemu v jeho okolí dobře daří, aniž pro to onen člověk musí cokoli dělat – kromě onoho Bytí v přítomnosti. Nejvíce jsou na to citlivé děti a veškerá příroda, neboť ještě nemají zanesené/otupené cítění. To proto jednomu koně šlapou bez donucování a děti poslouchají bez mektání…zatímco druhého zlobí a ignorují. V tom to je…to je ono ‚tajemství úspěchu’… Tzv. ‚duchovní vyspělost‘ není totiž o žádném poletování v nadoblačných výšinách – ba právě naopak: o plném a vědomém Bytí v přítomnosti, ve svém Středu…o vědomém spojení s Boží jiskrou v nás…

Lidé toto všechno tak nějak podvědomě cítí a ví, no uchopují to po svém – podle toho, na jaké duchovní úrovni se nalézají. Cítí správně, že mají druhým co dávat a dát, ale pokud neví o existenci Boží jiskry v sobě lautr nic, na potkání cpou dětem různé hračky a sladkosti, zvířatům pak pamlsky.      ( Klasické cukrovinky bývají nazývány ‚prázdnými kaloriemi‘; dietologové si ani neuvědomují, jak velká a trefná pravda se v tomto označení vlastně skrývá! ) Cokoli nepochází od oné Boží jiskry, co není dáváno tzv. ‚od srdce‘, co není prodchnuto (…slyšíte to tam? ) Duchem…je prostě prázdné/bezduché (…nehledě na to, že takovéto nezdravé ‚přikrmování‘ dětí i zvířat může vést ke skutečným zdravotním potížím – a u koní dokonce i ke smrti; mají totiž jiné trávení/metabolismus než lidé a kromě toho neumějí zvracet – takže pokud sežerou, co neměli, mají prostě smůlu…). Mimochodem – touha po sladkostech a záliba v nich může být právě převlečená touha po Bohu; spojení s ním totiž přináší pocit naplnění, sladkosti. (…Ale to vůbec neznamená, že už si pak nikdy nepochutnáte třeba na višních v čokoládě! Paradoxně si na nich pochutnáte ještě více 🙂 Anebo si na ně naopak už ani nevzpomenete…) Lidé též cítí puzení ( a mnohdy opravdu velké ) svět kolem sebe měnit…zdokonalovat. A on se mění, ať už se o to snaží či nikoli; reaguje na naladění/rozpoložení lidí, které je dané stupněm jejich uvědomění. Člověku se mnohdy ale pranic nelíbí, co vidí kolem sebe, načež vstupuje do hry a ‚ručně‘ se snaží tento obraz předělat (…čemuž se okolí samozřejmě a zcela oprávněně brání ). Těmito svými – doslova svévolnými, a v podstatě i neoprávněnými zásahy pak často nadělá více škody nežli užitku…

Zpět ke koním… V životě člověka mají – vedle psa, kočky, delfínů a dalších zvířat – jistě významné postavení; v určitém smyslu a směru dokonce možná přímo výsadní. Vypadá to, že jsou – více než jiní tvorové – ukazateli jisté ‚pravdivosti‘ člověka, jeho čistoty – ve smyslu ryzosti…snad dokonce duchovní vyspělosti. Takový prubířský kámen… Vpusťte jednoho do ohrady společně s koněm a sledujte; pravda o dotyčném člověku vyjde na povrch. Koně jakoby z nás vytahovali především to skryté…potlačené; to, o čem kolikrát ani sami nevíme…anebo naopak víme až moc dobře a důkladně se to snažíme před sebou i světem skrýt. Kůň to ale vycítí…najde – přestože to nehledá. Ani totiž nemusí – samo to z nás vyplave… ( Více o tom v knihách K. F. Hempflinga. Existují dokonce i terapeutické metody, založené na této schopnosti koní – viz knihy Lindy Kohanov. ) Otázka zní, stojíme-li vůbec o to… Mnohdy to totiž není ani trochu hezké a koni je pak zazlíváno ( ne-li je za to dokonce potrestán ), že se kvůli němu chováme jako ‚hovada’…a my přitom chceme být ‚svatí ještě za života‘. Koně na jakoukoli přetvářku reagují rozladěně, podrážděně…a na lidi tohoto typu někdy dokonce až agresivně (…pokud tedy již nejsou totálně otupělí )… A tak mě napadá – nemůže lidské puzení koně ovládat z velké míry pramenit právě z výše uvedené schopnosti koní otevírat naše třinácté komnaty? Klíč od této místnosti chceme mít pod kontrolou přece my, ne? Jistě – člověk by měl mít svého koně pod kontrolou…vlastně ne – výstižnější a lépe vystihující podstatu věci by bylo napsat ‚…svého koně vést‘ – a to z mnoha rozumných, moudrých, praktických a bezpečnostních důvodů. Jde o to, s použitím jakých prostředků: ducha…či hrubé síly? To druhé mnohdy nefunguje a člověka vystavuje nebezpečí, zranění, bolesti a frustraci…

Dle K. F. Hempflinga – renesanční to bytosti, žijící v dnešní době – jsou koně od přírody chaoti a symbolizují materii, tedy hmotu. Jak je na tom člověk, o tom již byla řeč: sice též hmotná bytost – no s duchovním potenciálem. Jak to bude vypadat, když se potká s koněm spíše hmotně orientovaný člověk? „Pokud člověku chybí duch, pak se setká materie s materií, chaos s chaosem…a násobí se. Kůň ale chce být veden duší a moudrostí. Pak se setká materie a duše…teprve pak vznikne úplný tvar…“ ( K. F. H. )

Žil byl jeden dobrý koňař; s koňmi mu to šlo…a to dokonce tak dobře, že mu byli svěřováni i ti tzv. problémovější. Tak to šlo léta…až do jednoho krásného dne. Ten den jakoby se něco zvrtlo…a věci náhle začly být jinak; to, co roky dobře fungovalo (…co dostačovalo ), přestalo… Jeho koně se začli pod sedlem chovat nevyzpytatelně a v pravidelných intervalech jej doslova sestřelovali ze svého hřbetu ( nebo se o to aspoň pokoušeli…). Závada/vina byla shledávána v nich, a tak byli postupně, jeden po druhém, vyměňováni za jiné…další…kteří ovšem začli svému majiteli dělat to samé; v podstatě to vždy byla jen otázka času… Když začal takto ‚zlobit‘ jeho poslední kůň ( do kterého by to nikdo…ale opravdu nikdo neřekl ), milému koňaři začlo svítat, že jádro pudla bude asi opravdu někde jinde…

Co se tehdy vlastně stalo? Esoterika jasně ukazovala, že onen zlom v životě koňaře se kryl s jistou astrologickou událostí v jeho horoskopu, která by se do češtiny dala přeložit jako něco ve smyslu ‚kvantového skoku‘ – tedy převibrování do vyšších frekvencí; duchovní posun/vzestup… ‚Nový začátek‘ – no o level výše; a k vyššímu levelu patří jiné nástroje, že… A jsme zpět u tématu koně a duchovno: že by to ti jeho cítili? Že mu to vlastně chtěli zprostředkovat? Těmi svými ‚extempóry‘ jej vyhodit ze zajetých kolejí ( ne nadarmo se říká ‚být vyhozen ze sedla‘ ) …a tím ho pohnout k onomu potřebnému posunu – ať už po dobrém či po zlém??? ( Viz příspěvek ‚Úloha zvířat/koní v životě člověka‘ ) Mělo to všechno znamenat, aby náš koňař ježdění opravdu zanechal – ať už nadobro…či jen na čas? Aby si dal pauzu…odstup, aby si něco uvědomil a…začal pak ke koním přistupovat/jezdit na nich jinak? …Snad z prožité bolesti tělesné i duševní…snad z oné potřeby pauzy…snad z vyčerpání a bezradnosti…či snad z prosté lidské pohodlnosti, lenosti a strachu z neznáma ( v případě, že by se odhodlal opustit svou komfortní zónu )…možná z tohoto všeho dohromady…a možná taky z něčeho úplně jiného – rozhodl se náš koňař svého posledního jezdeckého koně nakonec prodat a jiného již nekoupit… Můžeme se mu divit? Můžeme se na něho zlobit? Odsuzovat ho? Můžeme… Ale až na něho budeme ukazovat prstíkem – vzpomeňme na další tři, mířící přímo na naši osobu. Jestli udělal správně, to ukáže jen čas…

Člověk udělá velký posun ve vědomí, když si uvědomí, že koně nejsou vůbec povinni jej nosit na svém hřbetě… Anebo je to spíše naopak?!? Že právě onen posun v jeho vědomí mu umožní uvědomit si tuto skutečnost? A zařídit…či naopak nezařídit se podle toho…

Ach, ty vztahy… 2

( březen 2021 )
Existují báje, dle kterých v dávných dobách lidé žili ve formě dokonalých bytostí, složených z mužské a ženské části – něco ve smyslu 2 v 1. Z nějakých důvodů ale došlo k jejich rozdělení (…prý se bohům zdáli až moc dokonalí a žárlili na ně ) a od té doby se obě části – sice s většími či menšími úspěchy, zato však neúnavně – hledají, aby se opět spojily v jeden celek… Co je na tom pravdy – to samozřejmě nevím, no lidé toto prokazatelně dělají! S většími či menšími úspěchy, zato neúnavně… A mnoho z nich říká, že až toho druhého najdou, všechno přesně zapadne na své místo. Jenže…

Co se stane s talířkem či šálkem, rozbitým na dva kusy, které vezme ‚řeka života‘? Zatímco jeden střep zanese voda třeba do hluboké klidné tůně, kde začne ‚obrůstat mechem‘ – ten druhý bude proud unášet dál a dál…a mlít s ním o kameny… Dá-li Pánbůh a oni se jednoho krásného dne opět setkají, co myslíte – poznají se? Budou-li se posuzovat podle svého vzhledu, tak asi těžko. A také k sobě nebudou již tak dobře pasovat fyzicky – právě díky oněm nánosům a ohlazeninám; právě díky nim to může mezi nimi nějakou dobu navenek i docela ‚skřípat‘. Ale uvnitř…uvnitř je spokojenost; pocit, že vše je přesně tak, jak má být…vše je na svém místě. To hlavní je v pořádku…a to ostatní – to jsou banality, které můžeme jednou nechat s klidem plavat a podruhé se kvůli nim třeba i trošku poškorpit…ze sportu…podle nálady 🙂 Srdce totiž ví. Jen Srdce pozná toho Pravého/Pravou; nepotřebuje vymýšlet žádné seznamy, jak by měl ten druhý/á vypadat – to dělá Hlava. Nic proti seznamům; když jdu nakupovat, jsou dobré. Když si chci pořídit nové auto…či jinou užitkovou věc, tak též. No na všechno se nehodí…

Jedna paní, inspirovaná metodou VOS ( ‚vesmírný objednávkový servis‘ ), si napsala dlouhý a přesný seznam, jak má vypadat její vytoužený partner. A on skutečně přišel! Ačkoli byl přesně dle seznamu, žádné ‚wow‘ se nekonalo; milé paní zkrátka ‚nic neříkal‘. To je teda pech… Takovýto partner možná uspokojí naši osobnost/Ego, no už nemusí uspokojit naši Duši ( aneb jak kdosi pravil: „Naše Duše touží po růstu, Ego po pohodlí…“ ). Vtip je ale v tom, že není-li spokojená Duše/Srdce, není ve finále spokojen nikdo – tedy ani Ego… Potkáme-li skutečně toho ‚Našeho’/’Naší‘, něco uvnitř nás ‚prostě ví‘, že je to ON/ONA. A častokrát vypadá úplně…ale úplně jinak, než co máme ‚na papíře‘. Protože onen seznam psala Hlava – nikoli Srdce; to ono vybírá partnera naší Duše…

Malá odbočka ke zvířátkům… Snad každý koňař ( pejskař, kočičkář…atd. ) se s tím už setkal – ať už u sebe či u kolegy. Jdete si koupit koně; přesně víte, jak má vypadat: vysoký, černý, vysportovaný, štíhlý…lesklá srst. Vypravíte se k chovateli; prohlížíte stáje, výběhy…a náhle, v rohu rozbahněného plácku stojí ON! Malý, obtloustlý, vyválený v bahýnku…a aby toho nebylo málo – zpod přírodní ‚pleťové masky‘ prosvítá bílá srst. Ale nemůžete si pomoct – láska je na světě! Když se majitele ptáte, není-li náhodou na prodej, pouze utrousí: „Jo tééén… Toho tady někdo nechal místo placení…“ A je hotovo ( sedlák řekne ‚vykydáno’…). No, pokud jste kupříkladu majitel pohřebnictví a potřebujete koupit koně do smutečního spřežení, patrně se v tom případě neodchýlíte od původního záměru (…ledaže byste si koupili rovnou koně dva ), ale pokud nejste… 🙂 A s chlapy/ženskými je to némlich to samé… Tož tak.

To, zda si s někým ‚padneme do noty‘, zda budeme ‚na stejné vlně’…zda k sobě zkrátka ‚budeme pasovat‘ není dáno vzhledem, věkem, postavením…profesí, vzděláním…národností či vyznáním…no dokonce ani povahou. Je to dáno našimi vibracemi; a ty spolu buď ladí…nebo neladí. S tím nikdo nic neudělá…a ‚vlak přes to nejede‘. A proto…chce-li si člověk partnera ‚objednat‘, není lepší – místo složitého vymýšlení všelijakých seznamů – si prostě rovnou zadat ‚partnera mé Duše‘, ‚spřízněnou Duši’…nebo prostě ‚tu/toho nejlepší/ho pro mě‘?

Když děti nepřicházejí…

( březen 2021 )
Příběh již klasický…a častý: po letech neúspěšných pokusů o zplození vlastního potomka se manželé rozhodnou pro adopci či pěstounskou péči. Ujmou se cizího bezprizorního děťátka…a hle! Netrvá dlouho…a paní otěhotní. Medicína to okomentuje tak, že organismus ženy se uklidnil, hormony vyladily, tělo i psychika daly do pořádku… A co na to esoterika? Že lékaři mají určitě pravdu…jen malý dodateček: že nejprve ze všeho a všech se musela ‚uklidnit‘ Duše oné paní; muselo se jí ‚učiniti zadost’…

Děti – to bývá hodně citlivé téma…zejména ty vlastní; jedno, kolik je jim let…a zda vůbec existují. Není proto lehké o tom psát tak, aby sdělené bylo správně pochopené; aby pomohlo…a né ještě více ublížilo… ( Tento příspěvek byl původně určen do rubriky ‚Astro v praxi‘, no pro závažnost tématu jsem se jej rozhodla zařadit i sem…)

Do existence ( či neexistence ) našich dětí ‚mluví‘ – z hlediska astrologie – zejména dvě tělesa: Slunce a Luna; to, v jakém znamení a domě stojí…a jaké mají vztahy se zbytkem horoskopu. Naše Slunce je něco jako náš ‚osobní kapesní Bůh’…Stvořitel…Tvůrce. Je – tedy měl by být – zodpovědný za vše, co ve svém životě stvoříme/vyplodíme. Za VŠE! A tvořit se dá opravdu…ale opravdu na milion a jeden způsob; a ‚tvoření‘ vlastních dětí je pouze JEDNOU z forem, jak vyjádřit své Bytí… A pak je tu Luna – náš mateřský princip: tedy schopnost o někoho pečovat, vyživovat jej, poskytovat zázemí… Mají ji – a tím pádem i ony schopnosti – naprosto všichni! Tedy i muži… Jistě – muži kojit zrovna nemohou; ale mohou napájet! Majitelé či provozovatelé všech možných ‚náleven‘ ( kavárnami počínaje přes vinotéky až k vesnickým putykám ) se proto rekrutují především z řad Raků – tedy znamení, jemuž Luna vládne – či mužů, kteří mají znamení Raka – nebo Lunu – nějak zvýrazněné (…a spousta dalších o nějakém tom ‚šenku‘ aspoň jednou v životě uvažovala ). A proč nemají ony podniky ženy ( tedy – aspoň ne tak často )? No protože mohou kojit… 🙂 (…a protože si více než muži uvědomují cenu života a zdraví ). Ženy si svou potřebu pečování realizují tak nějak ‚přirozeněji‘, k čemuž mají od přírody přeci jen asi o něco blížeji než muži; společnost sama si teprve pomalu začíná zvykat na to, že i muži mohou být na mateřské… V případě Luny platí to samé, co bylo řečené i u Slunce: pečovat/vyživovat se dá mnohými způsoby a zdaleka to nezahrnuje jen malé děti. Každý dospělý člověk se v životě jistě už dostal do situace, kdy potřeboval něčí péči – byť jen uvařit a podat čaj, když jej sklátí chřipka či leží se zlomenou nohou. Péče o děti je opět pouze JEDNÍM ze způsobů, jak realizovat princip Luny v našich životech… Už asi tušíte, kam tím mířím…

Ale ve hře nejsou jen výše uvedení… Každá planeta/znamení/dům horoskopu má v popisu práce něco jiného…pro něco jiného plane její srdce – a tudíž i na problematiku dětí hledí každá jinak. Stručně řečeno – všechna znamení mohou mít děti, no každé je bude mít z trochu jiných důvodů. V astrologických publikacích jsou dokonce vyjmenována ta znamení, která mají jisté sklony k bezdětnosti ( na čemž bude i něco pravdy ) – přesto… Lidi opravdu nejde ‚napytlovat‘ podle toho, v jakém z nich se narodili…ať už je na těch pytlích jakákoli nálepka; ke každému člověku a případu nutno přistupovat individuálně.

V našem životě/horoskopu jsou energie/záležitosti/oblasti života, které máme k dispozici zcela k našim osobním ( někdo by řekl ‚sobeckým‘ ) účelům…kde si takříkajíc můžem ‚hrabat na svém vlastním písečku‘ ( jedná se o tzv. osobní planety a domy ). A jsou jiné energie/oblasti ( tzv. transpersonální – tedy naši osobnost přesahující ), kde se náš osobní život prolíná se zbytkem světa…s celým Vesmírem. Tam už nám prostě není dáno ‚kopat jen sami za sebe‘; tam sebe sama musíme dát k dispozici/do služeb Univerzu…v podstatě komukoli – třeba tomu poslednímu z posledních ( viz známý Ježíšův výrok…). Jsou-li ony zmíněné osobní planety a domy v našem horoskopu provázány s těmi druhými – transpersonálními, nemusí to být s prosazováním a dosahováním našich osobních cílů už jen tak. Jinak řečeno – vždy musíme zohlednit i ostatní…protože ‚ti ostatní‘ jsme v těchto případech vlastně také MY SAMI!  Naše osobnost sahá zkrátka mnohem dále, než je běžné… ( Úmyslně zde nebudu ony druhé jmenované jmenovitě jmenovat – a to z důvodů těch, aby si nějaká snaživá, no astrologie neznalá dušička za pomoci internetu nezhotovila svůj horoskop a při pokusech o jeho analýzu se naprosto zbytečně nevylekala a neudělala tak více škody nežli užitku… )

Lidé se zmíněnými aspekty se zkrátka nemohou starat ‚jen‘ o své děti, rodinu, zvířata, zemi… Pro ně je každé dítě/rodina/zvíře jejich…každá země jejich…doslova celý Vesmír je jejich! Trápení cizích vnímají jako trápení vlastních…lépe řečeno – oni to spíše ani nerozlišují 🙂 Nemůžou si pomoci: potřebují se o druhé starat, pomáhat jim (…někdy se o nich nelichotivě říká, že se jednoho krásného dne ‚přimíchají prasatům do žrádla‘; to tehdy, když přestanou být v péči o druhé soudní…). A pořídí-li si vlastní rodinu, ta jim může časem začít vyčítat, že se o ‚cizí‘ starají více než o ně…a můžou mít často i pravdu. Ale jejich Duše to tak chce; od toho jsou tady… Pokud takový člověk neuposlechne Její volání a třeba kvůli svému okolí se chce podřídit běžným zvyklostem a konvencím, jeho Duše může tyto jeho snahy ‚být normální‘ prostě všelijak sabotovat. Ke slovu pak přichází neplodnost, v horším případě potraty…mrtvá/zemřelá miminka (…k tomu jsou nutné ještě další příčiny/důvody ). Někteří si naopak své poslání silně uvědomují a vědomě se rozhodnou zůstat bez vlastních dětí či rodiny ( nebo dokonce i partnera ), protože tuší, že by to vše časově nebo energeticky ‚prostě nedali‘. Jejich poslání jim to v některých případech neumožňuje; jejich naplnění pramení z jiných zdrojů, nežli je vlastní rodina… Ale můžu všechny uklidnit: zdaleka ne každý, kdo má ve svém horoskopu inkriminované aspekty, zůstane bez vlastních dětí. No na stranu druhou – valná většina skutečně ‚bezdětných‘ horoskopů, které jsem doposud viděla, ony aspekty obsahovala… A právě v těchto případech dochází k onomu ‚zázraku‘, popisovanému v úvodu tohoto příspěvku: poté, co je Dušičce ( a našemu poslání zde ) učiněno zadost – třeba právě tou adopcí či pěstounstvím, může nám být dovoleno trochu si pohrát i na tom ‚našem vlastním písečku‘. Ale až poté… ( možná pro jistotu 🙂 )

Shrnuto sečteno… Dobrá zpráva je ( zejména pro ty, kteří plánují vlastní děti ), že planety ‚zodpovědné‘ za vznik a existenci vlastních dětí – tedy Slunce a Lunu – má ve svém horoskopu naprosto každý; a tedy každý člověk chce nějakým způsobem tvořit ( měl by chtít…) a každý člověk chce ( měl by chtít…) nějakým způsobem pečovat. (…No ten, o kterého bychom se měli starat/pečovat ze všech nejvíc, je hádejte kdo? Přece my sami! Na což ti ‚chroničtí pomahači‘ tak rádi a často zapomínají… 🙂 ) Mít vlastní děti je ale pouze jedním ze způsobů, jak lze tyto energie ve svém životě realizovat. A další zpráva (…sami posuďte, zda dobrá či špatná ): vypadá to, že ne každý má v popisu práce mít v tomto životě vlastní děti… Takže – pokud je nemáte (…a dokonce po nich ani netoužíte ), vůbec to nemusí znamenat, že je s vámi něco v nepořádku…že jste nějací divní či dokonce vadní! Můžete prostě tyto své energie realizovat jinak, než je běžné. ( Nutno vzít samozřejmě v úvahu i tu možnost, že ony energie dosud nemáte z nějakého důvodu vůbec uchopené…)

Obecně lze říci, že pokud něco chceme a ono to nejde, je prostě někde něco špatně. Lidé pak dělají všechno možné i nemožné, aby si své přání splnili…no málokoho ale napadne, že třeba může být špatné – vhodněji řečeno ‚nevhodné‘ – právě samotné jejich přání…že je nevhodné/špatné PRO NĚ! Zde pomůže přezkoumání našich motivací – proč chceme to, co chceme. A budeme-li k sobě opravdu upřímní, za odměnu se dozvíme kolikrát opravdu zajímavé, někdy až překvapující či dokonce šokující věci…( no ne každý o to stojí…). Pokud toužíme po něčem, co nám opravdu přísluší, a pokud si nestojíme našemu štěstí v cestě nějakými nevhodnými, převzatými názory/přesvědčeními…a pokud neděláme něco ‚úplně blbě‘, pak opravdu není důvod, aby se nám naše sny nesplnily! Ať už je to cokoli…

Pro ty, kteří se ‚snaží‘ o miminko, ale nějak se zatím nedaří, mám na závěr proto jedno doporučení: dříve, než se půjdete někam léčit či zkoušet nějaké alternativy, zkuste nejprve zevrubně proklepat vaše motivace…vaše ‚proč vůbec chci dítě?‘ Upřímná odpověď vás může mnohého ušetřit…

Emoce…

( březen 2021 )
…jsou energie; ostatně jako vše ve Vesmíru. A jako takové nejsou dobré ani špatné; prostě jen JSOU. Více či méně vhodný může být pouze pohled na ně a způsob zacházení s nimi. Dobře uchopené jsou nejen neškodné, no dokonce i užitečné – a to včetně těch tzv. negativních! Na co? Třeba na určení naší polohy… A též nás mohou pohnout k činům, které bychom bez nich neudělali/nespáchali… Přes to všechno na ně bývá pohlíženo tak trochu ‚přes prsty‘, jako na něco podezřelého, necivilizovaného, ne-li hůře. Pořekadlo, že ‚brečet nad rozlitým mlíkem nepomůže‘ dozajista nepomůže mléku dostat se zpět do sklenice ( či odkud že se vylilo…) – no pomůže nám se s onou ‚havárií‘ vyrovnat. Ale nejen to; pláč je hluboce očistný mechanismus, který z našeho těla vyplavuje programy ( voda/tekutina je nosič informací ). Není náhoda, že po vydatném pláči následuje úleva; ne nadarmo se radí ‚vyplakej se‘. Slzy uvolňují, odplavují…zprůchodňují. Pláč je jeden ze způsobů, jak ze sebe emoce dostat ven; jinak hrozí, že v nás ‚zůstanou viset‘ a budou způsobovat nejrůznější blokády v proudění energie…a následně nemoci. A to zdaleka neplatí jen o pláči…

Ale od začátku… Jednoduše řečeno – člověk může fungovat ve dvou základních módech: buď jsme ve svém Středu (…v Srdci, u Boha…každý to nazývá jinak ) nebo ve své hlavě/Mysli. Jaké je to, jsme-li v tom prvním, je podrobněji popsáno jinde ( např. ‚Jít a hledat…‘ ), no alespoň stručně pro připomenutí: je tam klídek a pohoda, no zároveň maximální bdělost a připravenost konat…’jít do akce‘; vše jde hladce a snadno – jako po másle; vše funguje…vše do sebe krásně zapadá. Jako byste se vezli na nějaké mocné a krásné vlně…jako byste byli rukavicí či maňáskem na Čísi ruce (…je mi jasné, že takto vyjádřeno to mnohým nemusí připadat zrovna lákavé – no nenapadá mě výstižnější vyjádření; ale věřte, je to moc fajn – tedy za předpokladu, že už máte dost všeho toho nekonečného snažení, bojůvek, dramat a dokazování si…). Zde není potřeba žádné motivace – ani cukrem ani bičem; vše se totiž děje ‚samo’… A emoce aby tady jeden pohledal; žádný strach, úzkost, obavy…vztek…ale ani žádná euforie. To vše jsou ve skutečnosti vedlejší produkty naší Mysli ( lépe řečeno její následky ). Všechny emoce jsou v podstatě reakcí našeho těla na naše myšlenky/představy…

A to už se ocitáme v módu č. 2: ve své hlavě/Mysli; fungujeme ‚z ní‘ (…na rozdíl od módu předchozího, kdy Mysl funguje ‚jen‘ jako jakýsi transformátor/přijímač a my konáme ‚skrze ni‘ ). A nekonečná hra na Dobro a Zlo může začít; dualita si s námi může začít hezky pohazovat… Hlava/naše osobnost vymyslí, že něco je špatně; potkáme-li to, začneme pociťovat odpor, zlost, vztek…smutek, zklamání… Hlava označí něco za dobré – a my při setkání s tím pociťujeme radost, uspokojení…a to tak dlouho, dokud nám cestu nezkříží zase to ‚špatné‘ ( což je jen otázkou času, že ). A tak stále dokola… Pociťujeme-li tedy jakoukoli emoci, můžeme si být takřka jisti, že se nacházíme ve své hlavě/Mysli – tedy mimo svůj Střed…

Jak již bylo řečeno – na emocích není nic zlého; to, že s nimi lidé mnohdy neumí zacházet, není jejich vina ( myslím – těch emocí…). Nikde se tomuto umění nevyučuje, no co do důležitosti by to mělo patřit k základním lidským dovednostem. Největší potíž logicky bývá s těmi tzv. negativními emocemi. Ti, kteří jim dávají naprosto volný průchod, riskují mnohdy pobyt za mřížemi – ať už blázince nebo vězení; ti, co je naopak potlačují, zase pobyt v nemocnici. V obou těchto případech prostě někomu ublížím; druhým…nebo sobě. Emoce je ve své podstatě rozpohybovaná duševní energie; něco jako vlna na rybníce ( vzniklá nějakým impulsem )…jako proud. Každý ví, co se stane, když se jakémukoli proudu postaví do cesty překážka; dlouhodobě či silně potlačené emoce se v těle ukládají coby bloky/hráze nebo narušují naše vnitřní struktury ( tzv. nás něco žere/užírá ). Následně vznikají poruchy označované jako nemoci… No jedno horší než druhé, což? Naštěstí existují ještě další možnosti, jak s emocemi naložit. Třeba takové ‚kontrolované vybití‘ či ‚upuštění  páry‘. Znáte to: chlapi jdou nasekat dříví, vyřvat se na hokej/fotbal, vysílit se do posilovny či trochu se pošťouchat do hospody ( to už ale zase trochu zavání těmi mřížemi, že…). Ženské rozdupávají plastové láhve, dávají si pěstní souboj s polštářem a vyřvat či vyplakat se chodí do lesa ( nebo k nějakému dojímavému filmu ). Určitě lepší než předešlé možnosti…

No existuje ještě další způsob…trošku vyšší level ( též popsaný v rubrice ‚Rychlokurs svépomoci‘ ). Když cítíte, že se ve vás začíná vzdouvat nějaká emoce, všeho nechte a otočte svou pozornost o 180 stupňů – tedy z venku do sebe; na ‚spouštěče‘ tam venku se úplně vykašlete… A tak jako se doma občas na všechno úplně vy…… a jdete si zarelaxovat do vany plné teplé vody ( a třeba i bublinek…), stejně tak se s důvěrou a úlevou ponořte do oné vlny energie, přelévající se ve vašem těle, a s hlavou hezky nad hladinou ji prociťujte. Tím onu emoci/energii jakoby ‚vypotřebujete’…’vsáknete do sebe‘ (…opravdu to není nic špatného ani škodlivého – je to přece vaše vlastní energie! ), čímž takřka úplně zaniká potřeba a nutkání vypustit ji ven… No, my ji vlastně ven vytlačujeme – a to tím, že ji odmítáme procítit. ( Mně osobně tomuto prociťování vlastních emocí doslova otevřela dveře metoda zvaná ‚Focusing‘; díky ní jsem zjistila, že emoce fakt nekoušou…a ani se v nich neutopím 🙂 )

Pády na objednávku
…aneb vesmírný objednávkový servis

( březen 2021 )
Dávejte si bacha, CO vám běží hlavou…protože na TO si zaděláváte…

Koňmi se zabývám odmalička… V dobách mých jezdeckých začátků ( a ještě nějaká ta léta po ) patřily pády z koní k celkem častým příhodám; bylo to způsobeno samozřejmě mým neumětelstvím, no velkou měrou též způsobem, jakým se v oněch časech a oněch stájích ke koním přistupovalo a zacházelo s nimi. Pády jsem počítala do počtu 30 ks; pak jsem toho nechala… Postupem času – jak jsem získávala zkušenosti, ale i změnou přístupu ke koním – jich ubývalo, až se staly v podstatě vzácným jevem. Což je samozřejmě dobře…ale i špatně. Když padáte často – a máte to štěstí, že bez následků – získáte v padání jistý grif…a také se jich přestanete bát, což zase vede k tomu, že jste uvolnění a případné pády pak dopadají lépe, než když jste strachy celí ztuhlí…

Nedlouho před mými padesátinami jsem si pořídila mladou kobylku – španělku Miu (…no – možná si pořídila spíše ona mne…). Jsou to nesmírně mrštní a impulsivní koně; mají to už v povaze…musí mít – jinak by nestačili uskočit a býk by je nabral na rohy ( jsou používáni v koridě…). Koně si vychovávám a trénuji sama ( ono je to spíše oboustranné…). Od mého posledního pádu uplynuly již dlouhé roky, takže jsem vůbec nevěděla, jak že na tom teď vlastně jsem…s mou ohebností…reflexy…pevností kostí… Už mi není dvacet, že… Jak by tedy teď dopadl můj případný pád, který je – vzhledem k výše popsaným skutečnostem – více než pravděpodobný? Takovéto úvahy mi šly již pár dní hlavou…

Nasedám na dvoře na kobylku, že se pojedeme do terénu trochu projet. Ještě se ze sedla nahýbám do strany, abych dotáhla řemen od podbřišníku. Náhle se dává do pohybu neuvěřitelná řetězová reakce; hotové domino – hodno zařazení do silvestrovského vysílání blbinek… Jak se tak snažím provést závěrečné úpravy, registruji v blízkosti zadních nohou koně mou kočku; zrovna si přinesla myš a blbne tam s ní (…je to přesně ta číča bez pudu sebezáchovy…viz ‚Astro v praxi‘ ). Možná Miu píchla drápkem do nohy, možná chtěla kobylka jen uhnout jejich hrátkám – každopádně udělala krok stranou, čímž milou kočku přišlápla. Ta zařvala, klisna se lekla a uskočila ještě víc. Tímto prudkým pohybem se mi sedlový řemen vytrhl z ruky, sedlo se uvolnilo a společně jsme se začly poroučet z koňského hřbetu na zem. To zatím nepříliš zkušené Mie ještě přidalo, takže udělala prudkou otočku, čímž našemu pádu přidala navíc i hezký švih a doslova námi mrštila směrem k vratům stodoly. V setině sekundy jsem provedla monitoring mé přistávací plochy; nebylo to dobré – v místě dopadu se nacházelo kovové kolečko; je tam jeho obvyklé parkovací místo. Ještě jsem se stihla svinout do klubíčka a…očekávala nepříjemný náraz… Nic… Teda jo – samozřejmě, že jsem dopadla; jen jinak, než jsem čekala. Kolečko nikde! V mžiku jsem byla na nohou a hledala ho. Stálo o pár metrů dál… No jasně; něco jsem s ním předtím vozila…a už jsem ho neuklidila na jeho místo; nepořádnice jedna… Ještě že tak 🙂 No i bez kolečka to bylo poměrně tvrdé přistání ( onen povoz parkuje na pevné gumové dlažbě ) – naštěstí bez následků pro všechny zúčastněné. Jen jsme se lekly; všechny tři…a docela pořádně!

Dosti brzy mi došlo, o co šlo; chtěla jsem vědět…a svou odpověď jsem dostala: kosti pevné, reflexy dobré…všechno dobré. Mohla jsem být spokojená…no nebyla. Znáte to pořekadlo, že ‚když se něco stane jednou, jako by se vůbec nestalo‘? Nebo, že ‚to byla náhoda‘??? Prostě mi to jednou nestačilo… Když jsem se asi za další týden vracela z vyjížďky, před vesnicí jsem Miu zastavila, abych z ní slezla. A jak jsem tak sesedala, kobylka náhle – bez viditelné příčiny – doslova ustřelila do opačné strany a já se svalila na záda jako převrácený brouček. No toto??? Na rozdíl od něho jsem ale nezačla hrabat nožičkami ve vzduchu ve snaze se zase postavit, spíše jsem zauvažovala, jestli má vůbec cenu se zvedat (…když nespadnete možná 15 let, a pak si během jednoho týdne hned dvakrát ‚kousnete do drnu‘, tak je to fakt docela opruz ). No nechtěla jsem děsit kolemjdoucí, takže jsem se nakonec zvedla… I tento druhý ‚pád‘ byl – stejně jako ten první – silně podezřelý svou podivností až praštěností, takže mně i v tomto případě záhy došlo, odkud že vítr vane… Vesmír se o nás vážně stará 🙂 K oběma incidentům navíc došlo – asi pro jistotu – v místech, kde bych byla brzy nalezena…kdyby pády nějak ‚nedopadly‘.

Takže pozor na naše myšlenky; Vesmír má tendenci brát je jako naše objednávky…

Od robotů k ranní kávě
…aneb o lidských vynálezech trochu jinak

Tzv. ‚vědeckotechnický pokrok‘ ( a vymoženosti, které přináší ) patří k naší době. Má své zarputilé příznivce a na straně druhé stejně zarputilé odpůrce; no ani oni se mu zcela nevyhnou. Výdobytky civilizace většinou sami používají – byť s povzdechem ‚taková holt je doba…‘. Já osobně mám k oněm ‚vymoženostem‘ ( ostatně jako k celému technokratickému vývoji společnosti ) poněkud…no – řekněme, že ‚střízlivý postoj‘; mnohé z nich samozřejmě používám, čímž se řadím k onomu zbytku – tedy k většině obyvatelstva. Odmítat v dnešní době za každou cenu technický pokrok považuji za projev spíše jisté nemoudrosti/nerozumu, zaslepenosti a umanutosti nežli za cokoli jiného…no ‚technický pokrok za každou cenu‘ je projevem toho samého! Smutným faktem zůstává, že se v jeho jménu drancují zdroje Země ( v obou případech ) a my lidé se stáváme čím dál závislejšími na nejrůznější technice ( též v obou případech ) – což mi přijde snad ještě horší/závažnější… Kam až to může vést? Opravdu zničíme sami sebe? Skončíme zdegenerováni a zahlceni svým vlastním odpadem? Bylo toto příčinou zmizení vyspělých civilizací či se prostě přemístily jen někam jinam? Je naše prognóza opravdu tak zlá, jak mnozí hrozí?

Nedávno ( konec r. 2020 ) byl v TV na Primě ZOOM vysílán velmi zajímavý dokument o skládkách odpadu. Zejména dvě informace stojí za zmínku – jsou totiž překvapivé…a potěšující. Vědci se jali zkoumat, co že to v upěchovaném netříděném odpadu, neprodyšně izolovaném od okolí, vlastně žije za breberky a byli šokováni množstvím nových, dosud nepopsaných druhů. Patrně se vyvinuli přímo na místě a dělají to samé, co jim podobné – rozkládají materiál; v tomto případě tedy naše odpadky. A to nejen ty ‚přírodní’… A druhá dobrá zpráva…nebo spíše myšlenka: jakýsi vizionářský odborník na odpady se vyjádřil, že v budoucnu se skládky mohou začít vytěžovat stejně tak, jako dnešní doly – kvůli uloženým zásobám všech možných surovin/prvků (…jen třeba takové mobily – co za cennosti v sobě ukrývají! ). Takže dnešní skládky odpadu jsou něco jako ‚zlaté doly‘ budoucnosti… Tedy – pokud nám ty poklady do té doby nevytunelují ony breberky 🙂

Ale co kdybychom se na celou věc podívali ještě z úplně jiného úhlu pohledu… Snad od nepaměti si lidé snaží vylepšit svůj život; začíná to výrobou jednoduchých nástrojů ( to koneckonců dělají již i některá zvířata…) a končí složitými stroji a zařízeními, která pro nás ( a ZA NÁS! ) dělají kde co: pracují a vyrábějí, přemisťují, vyhledávají informace…atd. Proč to všechno? Nemohou lidé tak nějak podvědomě tušit, že jde prostě žít ‚lépe, snáze a radostněji‘? ( Na to slyšíme, což? ) Dle některých zdrojů existovaly doby, v nichž žili lidé disponující schopnostmi/vlastnostmi, o kterých se nám nyní může jen zdát. Kam to zmizelo? Pokud jsme někdy takoví opravdu byli, musí to v nás být přece někde uložené. Proč bychom jinak toužili létat/levitovat, rychle se přemisťovat v prostoru, vždy mít potřebné informace, být s každým ve spojení – ať je kde je, být zdráv a šťasten, žít v hojnosti… Pracně a nákladně vymýšlíme nejrůznější ‚udělátka‘, která nám toto vše mají umožnit: letadla, rychlá auta, počítače, TV, telefony, léky, nejrůznější hračky a atrakce…šlechtíme rostliny a zvířata pro větší výnosy. Možná si řeknete, že pokud coby lidstvo opravdu disponujeme výše zmíněnými vlastnostmi, jsou všechny tyto ‚vynálezy‘ vlastně úplně zbytečné; stačilo by ony ‚zázračné schopnosti‘ prostě jen odněkud vytáhnout, oprášit a zprovoznit, ne? Ale co když tak úplně zbytečné nejsou? Jejich prostřednictvím si můžeme zkusit ( nebo připomenout? ), jaké to je…létat…rychle se přemisťovat…všechno hned vědět… Připustit a znovu si zvyknout na to, že ‚i toto umíme‘ – byť prostřednictvím našich všech možných ‚udělátek’… Vlastně je to něco na způsob trenažéru…či poúrazové rehabilitace; napřed nám s poškozenou končetinou hýbe terapeut – ‚aby si noha/ruka zase vzpomněla‘ – a pak my sami… A stejně tak nás naše navigace v autě může zvykat na pocit, že jsme někým/něčím vedeni… A takové to ‚protinabourací‘ zařízení zase na to, že nás něco/někdo hlídá, abychom nenarazili…v autě i v životě. Vakcína ( kterou se necháme naočkovat ) na pocit, že jsme něčím/někým chráněni… Dostatek/nadbytek jídla nás uvyká na pocit plnosti/hojnosti… Atd… Je ovšem potřeba ještě dalšího kroku – a to opustit přesvědčení, že všechno to můžeme prožívat a zažívat pouze a jen díky existenci právě všech těch ‚udělátek‘ a civilizačních vymožeností… Před časem jsem viděla v TV jakýsi futuristický dokument z 50. či 60. let, kde bylo divákům předkládáno, jak to bude jednou v budoucnu chodit: lidé jen seděli doma v křeslech a ve všem je obsluhovali roboti; umělý svět. Tenkrát mně z toho šel mráz po zádech… No, zatím se nic takového neděje – aspoň ne v běžné praxi; ale kdyby jednou přece? Lidé by si díky tomu mohli vyzkoušet pocit, že vše k nim může přicházet opravdu samo (…kdyby na to náhodou zapomněli 🙂 ).

A co takové tolik diskutované genové manipulace? To, co za velikého úsilí provádějí vědci v laboratořích se může v běžném životě dít naprosto samovolně! To též dokázali vědci; možná dokonce ti samí 🙂 No považte – vaše vlastní geny se vám můžou v průběhu života samy změnit!!!      ( No, po pravdě řečeno – zas tak úplně samy ne; to se jen tak může jevit. Je k tomu potřeba jistého vašeho přispění…no rozhodně k tomu není nutný zásah genetika…) Každopádně je to zjištění, jehož dopady mohou být dalekosáhlé…

K výdobytkům civilizace se kromě již zmíněných léčiv a vakcín řadí i veškeré životabudiče a drogy – a to i přesto, že se mnohé z nich vyskytují v přírodě ( byť ne v čisté formě ) a holdují jim i některá zvířata! Ony prostředky nám přinášejí krásný pocit živosti, svěžesti a energie (…vždyť my JSME energie! ), tzv. ‚plutí v proudu’…a také sladký pocit bezpodmínečné lásky a přijetí všeho, co je…což jsou přesně ty pocity, které nás zaplaví, když se nacházíme ve svém Středu (…stoupnout si tam všichni, tak cukrárny mohou rovnou zavřít; a též výrobci a dealeři všech opojných prostředků…). Tak vidíte – i tohle si doslova nosíme v sobě…

Příběh ze života:
Žil byl jedem muž; už ne žádný mladík, no stále velmi činorodý. Každý svůj den zahajoval ‚silným turkem‘; prostě ráno na stole MUSEL MÍT silný kafe – přes to ‚nejel vlak‘ a on se nerozjel ( aspoň si to myslel )… Žil bez partnerky, ale jinak kolem něho bylo od rána do večera živo – plno zvířat, lidí… A mezi nimi jedna mladá slečna; něco jako kolegyně a klient zároveň. Vídali se už dlouho a pravidelně. Kromě většího věkového rozdílu tu byly i jiné statuty, co je ‚rozdělovaly‘, takže oba po celou dobu ani nenapadlo na sebe byť jen pomyslet… A přesto… Přispěním jistých událostí si onen pán s překvapením uvědomil své city k oné slečně…a dovolil si je. Totéž udělala i ona – ani on jí totiž nebyl lhostejný. A tak to dali dohromady; začli spolu žít jako pár. Ranní káva byla  k velkému údivu pána náhle a naprosto zapomenuta 🙂 Přiznáním se ke svým citům a jejich prožíváním došlo ke stržení hrází a energie opět mohla volně proudit. Žádného umělého životabudiče již nebylo potřeba…
Po nějaké době si slečna našla ‚sobě rovnějšího‘ a odešla; lekce skončila. Zda-li se onen pán vrátil ke svým dřívějším zvyklostem, mi už není známo. Ale bylo mu ukázáno a dál je na něm…

Jednou nastane doba, kdy se musíme rozloučit s fyzioterapeutem i holí a vykročit vpřed vlastními silami a bez cizí podpěry…kdy si musíme uvědomit, že to byly pouze dočasné pomoci a pomůcky – dočasné náhražky našich pozbylých schopností… A stejně tak nám jednoho krásného dne dojde ( dá-li Pánbůh ), že jídlo nás nikdy trvale nezaplní/nenaplní… ( nedá-li Pánbůh, tak se cpeme…a cpeme…a cpeme…až…). O tom ostatním platí to samé; tudy trvale cesta opravdu nevede. Lidské vynálezy tu prostě jednou už jsou – tak proč je nevyužít k našemu OPRAVDOVÉMU prospěchu? Technokratický vývoj pak nutně nemusí vést do záhuby. Záleží na lidech, jak uchopí jeho plody. Zdali jako připomínku našich zapomenutých či dosud neosvojených schopností – či jako nástroj své ještě hlubší degradace…a devastace. Volba je na každém z nás – ostatně tak jako vždy…

Jít a hledat…

Představte si místo, kde byste byli vždy v suchu a teple. Kde byste měli vždy naprosto vše, co byste právě chtěli/potřebovali. O nic se nemuseli starat…nic shánět. Kde by vše fungovalo samo, bez námahy a komplikací – jako kdyby vás nesla nějaká vlna… Nic, co zde děláte, nepovažujete za práci…takže vlastně nikdy nepracujete!!! A máte pocit, že ZDE jste OPRAVDU DOMA… Když jste tam, všechno do sebe tak hezky zapadá, vše jde hladce. A hlavně: když jste tam, okolnosti vašeho života tak nějak ztrácí na důležitosti…naléhavosti. Už nejsou to hlavní – protože to hlavní už máte… Není, co hledat; za čím se honit. Čas se zastaví (…protože jsme se zastavili my??? ). Jen vyjadřujete, čím jste; děláte, co je zrovna potřeba…s lehkostí. Necháváte TO, ať vámi volně proudí… Tak to tedy vnímám já, když Bůh dopustí a jsem TAM 🙂 Že by ona ‚Země zaslíbená‘? „Nejprv hledejte Království nebeské…a vše ostatní vám bude přidáno“…

Tohoto stavu se lidé snaží od nepaměti dosáhnout – všemi možnými i nemožnými prostředky… Jít a hledat Eldorádo… Lidé vždy tušili, že existuje, a od nepaměti ho hledali. Pátrali tu i onde. Marně. I když již měli pocit, že ho našli, ukázalo se nakonec, že to byl zase jenom přelud. Máme všemožné výdobytky civilizace, ale jsme na tom pořád stejně; vlastně ne: náš seznam, kudy cesta nevede, je delší… Naše vytoužené DOMA ale opravdu existuje – jen musíme změnit směr hledání. Je totiž blíž, než by koho napadlo: v našem nitru, v Tady a Teď. Když jste UVNITŘ, je to jako být v útulném vytopeném domečku, zatímco venku zuří živly; můžou se třeba ‚čerti ženit‘ a vy je klidně necháte – hluboko zabořeni v pohodlném ušáku… Je to, jako když plavete v moři; plujete-li po hladině, jste vystaveni slunci, větru, dešti…házejí s vámi vlny… Ponoříte se pod hladinu – a je klid. Čím jdete hlouběji, tím je větší… Jsme-li VNĚ sebe, je to to samé; zmítají námi nálady, emoce… Jsme-li UVNITŘ a zvedne se vítr, maximálně nám tak počechrá vlasy na hlavě; jsme-li ale VENKU, rovnou nás celé někam odnese… Jako v té písničce ‚Jednou zrána přišel vítr…‘ Jestli chcete taky někam letět, proč ne…

Potíž je v tom, že když nevíte/zapomenete, jaké je to být UVNITŘ, pak vám vůbec nedochází, že jste vlastně VENKU. A tím pádem ani pořádně nevíte, CO a KDE máte hledat, a tak hledáte špatné věci na špatných místech. Může to zabrat plno času…plno životů… Plody vnějšího světa ( jídlo, oblečení, domy, auta…) potřebujeme k životu na této planetě, jen jimi není možné sytit hlad po tom ONOM, který vzniká opustíme-li svůj Střed/Boha. Máme-li hlad – to, že se napijeme, nám pomůže jen nakrátko. Žízeň budeme marně hasit chlebem…a nejen chlebem živ je člověk… A tak zažíváme opakovaná zklamání; tomu, té či onomu vyčítáme, že nás neuspokojil/a/o. Frustrace narůstá a nastupují ‚opravdové‘ drogy; rozpouštějí naši bolest a dostávají do stavu podobnému ( a někdy opravdu hodně…) tomu, když jsme DOMA. Problém je, že ne vždy; navíc uměle, dočasně a s neblahým dopadem na naše zdraví. Ale často je to právě droga, která nám ukáže, co to vlastně hledáme. Jen ukáže…připomene…na chvíli zapůjčí… Ale nedá!
( Zde nutno zmínit, že abstinence ve smyslu ‚nesmím, abych znovu nezačal‘ není ve skutečnosti opravdovým vyléčením ze závislosti – tedy zdravým přístupem k předmětu závislosti – ale pouze jejím opakem. Ale pravda – asi pořád lepší, než být ‚pod drnem‘ či mít poničené zdraví…)

…nezáviděníhodná jsou rána opilcova…

Každý už jsme TAM někdy byl; pravděpodobně v raném dětství – budu-li mluvit o našem nynějším pozemském životě. Ale pak jsme se nějak dostali ven a zapomněli, kudy zpátky. Tak dlouho jsme se vykláněli/natahovali přes okraj ( …čeho? ), až jsme vypadli/přepadli. Jako když se kapka vody pomalu odděluje od zbytku. Nějak jsme si zabouchli dveře a nemáme klíče… Nebo ano? Zámečník v tomhle případě ale nepomůže… A jak se TAM tedy dostat? O tom je v podstatě každé náboženství, každá duchovní škola…existuje nepřeberně knih. Ale – má to svá ale. Někdo může léta ‚praktikovat‘ a nepohne se ani o píď. Jiný se tam dostane, ani neví jak; prostě se mu ‚to stane‘ – jakoby natruc všem ‚duchovním snaživcům‘ ( právě naše urputná snaha je jednou z věcí, co nám znemožňuje postup ). A další věc: neznamená, že když už TAM jednou jsem, že mi to už zůstane! Někomu ano, někomu ne. Ale alespoň už vím, jaké to tam je!

Sama naše existence je naším domovem…

A tak:
uvolněte se do svého bytí…

P. S. Ještě ‚pár slov do pranice’… A bylo to vůbec nedopatření – to naše ‚vypadnutí‘? Proč by to Bůh, starostlivý a milující to náš otec, probůh vůbec dopouštěl…tohleto naše zapomnění? Jsou tací, kteří tvrdí, že se Pánbůh ve své Velikosti, Jedinečnosti – a tím pádem i jisté osamělosti – nudí, a tak si trochu vymýšlí a hraje… Ostatně – my lidé přece děláme to samé; cítíme-li se osamoceni, jsme schopni začít si povídat s nohou od stolu a kamaráda si vymyslet/vyrobit doslova z čehokoli ( viz hlavní hrdina filmu Trosečník v podání Toma Hankse: svého společníka si udělal z míče )… Takže se ve skutečnosti jedná o záměr Boha/Vesmíru – vystrčit nás ‚do světa‘, aby si naším prostřednictvím mohl hrát…tvořit…a pak to opět naším prostřednictvím prožívat…vlastně zažívat sám sebe? A bez toho zapomnění – kdo jsme – by to přece nebyla ta správná hra, že… Stejně jako děti bohatých rodičů, které nemají zapotřebí ani trochu krást, musí zapomenout na svůj původ…chtějí-li si zahrát na lupiče a policajta… Co když jsme tu právě od toho? A je-li to tak, co potom ti, kteří se snaží do života příliš nenamočit – co oni mají pro Boha? Co mu pak mohou nabídnout, když nemají skoro žádné zážitky? ( A vůbec – nepůsobí na vás takoví ti ‚odpírači‘, co se snaží být svatí ještě za života, jako bez života? )

Co tedy všichni chceme?

…jen jedno: cítit se dobře. A děláme pro to vše, co je v našich silách: poctivě pracujeme…pomáháme druhým…lžeme…krademe…vraždíme. Od toho všeho jsme schopni si slibovat, že nám to přinese dobrý pocit. Ano, vím; pro někoho může být poněkud silná káva si toto uvědomit – zvláště pro takové ty poctivé obětavce; připustit fakt, že nás všechny pohání v podstatě jedno a totéž… Ale čím dříve si nalijeme čistého vína, tím pro nás lépe… A někdo další ( třeba nějaký masochista ) může také nesouhlasit – protože on se chce cítit špatně! Ale právě to, že se cítí špatně, mu přináší uspokojení… Lidé jsou prostě různí.

Lidé mohou fungovat ve dvou základních módech: v módu osobnosti/Ega a v módu své Duše/Boha. V případě toho druhého jsou ‚za vodou‘; v podstatě stále tak nějak v pohodě. Ke svým činům nepotřebují žádnou motivaci – ať už ve formě kofeinu či různých heců; ta je vždy umělá a vede k ‚prázdným‘ činům. Konají bezděčně, vedeni jejich Duší a napájeni energií Zdroje ( pozor – nezaměňovat s fungováním a la automat v případě více či méně vymytého mozku! )… V případě prvním určuje konání lidí jejich osobnost se všemi jejími návyky a závislostmi. Jako náhradu za své odpojení od Zdroje si vytvářejí své image, na které se pak upínají jako svlačec k telegrafnímu sloupu a dělají vše pro to, aby o ně nepřišli. Ale image je stále image – ať se jedná o image Matky Terezy či sériového vraha… Nezaplní naši prázdnotu…

Člověku se nedaří ani tak podle jeho skutků, jako spíše podle jeho naladění. To vysvětluje, proč navenek krásné a bohulibé snahy nesou mnohdy trpké ovoce. Měly pachuť naší nepohody…našich požadavků – byť skrytých za dobrými skutky. Ostatní to cítí… A pak padají slova jako ‚nevděk světem vládne‘ a ‚proč se vůbec snažit – tamten se nesnaží a má více než já; je to tááák nespravedlivé‘. Ona je snaha…a snaha. ‚Sebevětší námaha nemůže vyvážit špatné naladění‘ ( učení Abrahamovo )… Snažíme se předělávat své okolí, aby bylo pro nás přijatelné a my je mohli přijímat – protože když přijímáme/milujeme, cítíme se dobře. V opačném případě viníme za své špatné rozpoložení všechny kolem a žádáme po nich, ať se ‚napraví‘ – kvůli nám. Jestli nás teda mají rádi :-)… Jenže napravit potřebujeme my! To my máme problém… Mimochodem – všimli jste si, že vždy, když máte s někým/něčím problém, je u toho pokaždé i vaše osoba?

Jsou tací, kteří tvrdí, že naše naladění máme zcela ve svých rukou. No, jak se to vezme…máme i nemáme. Řekla bych, že jestli to má někdo opravdu ve svých rukách, pak spíše naše Duše; a ta se ve svých záměrech může více či méně odchylovat od naší osobnosti. Ta má fungovat jako její prostředník a není v její moci – a už vůbec ne kompetenci – záměry Duše měnit. Samozřejmě se o to pokouší – spíše neúmyslně než úmyslně – nicméně následky tohoto jejího snažení na nás stejně dolehnou v podobě naší nespokojenosti, frustrace, nenaplnění… Odpojení od Duše znamená odpojení od Zdroje/Boha; vzniká v nás jakási bezedná ‚hladová jáma‘, naprosto nezaplnitelná, ať už do ní hodíme cokoli ‚z venku‘: vztahy…peníze…majetek…zážitky… A tak je nasnadě zvážit otázku: čemu vůbec slouží naše přání? Co je v jejich pozadí? Je za tím snaha o vyplnění těchto děr či touha našeho Bytí po sebevyjádření? Je-li naopak naše osobnost ve službách Duše, daří se nám dobře – lépe řečeno: cítíme se dobře. Jsme spokojeni, ať už náš život vypadá jakkoli… Protože máme to hlavní…

Když něco chci, většinou to má i důvod, proč to chci. Něco mi to má přinést – aspoň si to myslím. Dejme tomu, že se zadaří a dosáhnu toho, co jsem chtěla. A výsledný efekt? Kolikrát se jaksi nedostaví, anebo ano – ale jiný, než jsem si představovala. Takže zklamání. To, o co nám jde především, je onen efekt… Když si něco začneme přát, zkusme se napřed zeptat, co si od splnění přání vůbec slibujeme. TO a TO. Dobře… A opět se zeptat: „A proč chci TO?“ „Pro ONO.“ A dál: „A proč chci to ONO?“ …Soustavně a vytrvale aplikovat na naše touhy ono známé – a často i značně otravné – dětské ‚a plóóóč ?‘ A to tak dlouho, dokud se nedostaneme k poslednímu kýženému: CÍTIT SE DOBŘE! A nešlo by se k tomuto dostat i jinak, třeba podstatně jednoduššeji, bez všech těch oklik a výdajů? ( často velkých )

Kdo tomu tady tedy velí?
(…taky bych ráda věděla…)

Před časem jsem na jedněch – dnes bohužel již neexistujících –  stránkách četla krásný příběh. Byť kraťoučký a jednoduchý, přesto působivý… Převyprávím jej tak, jak si pamatuji; nebude to slovo od slova, pointa však – doufám – zůstane zachována…

Žil byl jeden muž a ten velmi toužil po partnerce. Pro seznámení podnikal dlouhou dobu kde co, avšak bez úspěchu. Tak si řekl, že to stačilo; přestane se sháněním a udělá si hezký pohodový den. I sedl si na balkon (…někdo si sedá pod strom, někdo na balkon 🙂 ) a jak si tak vegetí, zčistajasna dostane neodolatelnou chuť na jahody… A jelikož to nebyl žádný lenoch, šetřílek ani ekolog, sedl prostě do auta a jel do marketu. V obchodě mu cestu zkřížily dvě moc hezké, usměvavé slečny/paní (…zvláště ta jedna…); dali se spolu do řeči a zjistili, že si skvěle rozumí. A jestli se nerozešli, povídají si dodnes…

A takhle to vypadá, když je někdo to, co výše zmíněný pán nebyl:
…do Čech přišla vlna veder a moje tělíčko žádalo jediné: melouna. Jednoho macka právě dojedlo a mně bylo jasné, že bude žádat další příděl, neboť ‚Palermo‘ mělo pokračovat. Jenže nepoženu se přeci do města jen kvůli melounovi, že; nějak to bude muset přežít i bez něj… Druhý den sedám na kolo a vydávám se do Jednoty ve vedlejší obci pro běžný nákup; obvykle jezdím ještě před snídaní, ale tentokrát dostávám pokyn, že mám jet až po. No, aspoň zastihnu listonošky – třeba mi přijde zrovna nějaká pošta na podpis ( ne že bych něco čekala…). Nikdo na mě nezvonil a já vyrážím. Cestou se ještě máchám v potoce – je opravdu vedro… Přijíždím zpět s nákupem, ze zvyku kouknu do schránky a tam oznámení o doporučeném dopise. No toto?!? Musely jsme se minout o pár minut…to bylo to mé cachtání… Ale stejně – jely tentokrát o hodně později, než obvykle…zvláštní načasování… No co, zavolám jim, jestli by mi zásilku nedovezly další den, ať kvůli tomu nemusím do města. Telefon neberou; asi už jsou někde u rybníka. Dochází mi, že je pátek…tak holt až v pondělí; beztak to není nic důležitého… Jenže pak si všimnu odesílatele: městský úřad Jičín… Ježíši – to je určitě od policie! Zase nějaký přestupek… Přestože mi něco říká, že jde o ‚blbost‘, začínají mě brát nervy a rozčilení; v duchu skenuji moje poslední pohyby autem po městě ve snaze zjistit, co jsem kdy, kde a komu provedla. Na nic nemůžu přijít… Tak, jak kulminuje odpolední vedro a dopravní špička ( je pátek ), vrcholí i má nervozita, a v předtuše, že to takhle bude celý víkend, sedám do auta a letím do města. No, ale aspoň si koupím toho melouna…a vlastně ještě potřebuji vyřídit to…a tohle ( kvůli tomu jsem tam také nechtěla jet extra…); všechno zlé je pro něco dobré… Zchvácená dorážím na poštu; paní za přepážkou je v dobrém rozmaru: akorát se láduje vychlazeným melounem. Vyzvedávám zásilku, zpocenými prsty rozbaluji a …no blbost! „Dyť jsme to říkali…“ slyším hlásek za zády (…jenže tentokrát ho nešlo poslechnout: bylo potřeba dostat Kořínkovou do města…). Ruka i s dopisem klesá ulehčeně do klína; mám co dělat, abych usměrnila záchvat smíchu. Vše je mi jasné…
Uplynulo dalších pár dní. Meloun je zkonzumován. Další vedra na obzoru… Tentokrát poslušně, zcela bez remcání sedám do auta a jedu pro dalšího 🙂

Tyto událost všedních dní ilustrují, jak může Vesmír fungovat: a to úplně stejně v případě výše zmíněných banalit, tak v podstatně závážnějších záležitostech. Zná nás jako své boty a má páky, jak každého dostat tam, kde má být. A když to nejde jednoduše a po dobrém…

A ještě jedna čerstvá minihistorka na konec… Zrovna před pár dny jsem upravovala a vkládala na stránky jeden příspěvek. Stálo mě to docela dost času a energie ( …a také krve; byl již večer a žrali mě komáři…). Konečně jsem byla hotova a v návalu ulehčení jsem na počítači ještě chvilku s něčím dalším blbla a experimentovala… A pak to prostě zavřela…neuložené, tedy ztracené…  Jakožto – svého času – grafička jsem byla vycepována k neustálému průběžnému ukládání svého odvedeného díla; to už mi teda měkne mozek, nebo co?!? Nejradši bych si nafackovala…
Když třetí den ( ten druhý jsem se nemohla na noťas ani podívat…) znovu přepisuji ztracený text, zjišťuji, že jsem předtím vynechala jeden odstavec. Kdybych práci uložila, už bych na to nepřišla a chyběl by tam dodnes. Asi byl dost důležitý, když to všechno 🙂 …

Evidentně je nějaká ‚vyšší šarže‘, která na to tady dohlíží; někdy ji přímo cítím. Je to naše Duše…vyšší Já…Prozřetelnost…Bůh…??? Nebo všichni dohromady? Nebo to jsou jeden a tentýž? A není to skoro jedno ? Hlavně, že jsou… 🙂

…vlna veder se chýlí ke konci, a tak bychom si mohli dát ještě jednoho melouna…co říkáte? Tak já pro něj teda sjedu…
Před odjezdem ještě prohrabávám hromádku nevyřízených papírů na stole; tuším, že je tam něco k ofocení… K mému překvapení a zděšení nacházím několik měsíců starou nezaplacenou ( mnou! ) fakturu. No toto?!? Nejsem zas takový bordelář; všechno platím pokud možno hned, abych to mohla pustit z hlavy. No jo, jenže…dotyčná organizace to tak nechce; chtějí zaplatit až po uplynutí doby na případné reklamace, což v tomto případě činí asi dva měsíce… A tak se milá fakturka svojí vlastní vahou hezky propadala a propadala… K jejímu včasnému zaplacení zbývalo posledních pár dní… Jasně, že by se svět nezbořil; ale penále by bylo v tomto případě docela slušné… A ještě něco: když jsem držela v ruce onu znovuobjevenou fakturu, všimla jsem si, že částka na ní uvedená se nápadně podobá částce, která měla naopak na můj účet dorazit – a to již před nějakou dobou…a zatím ticho po pěšině… Tak mi z legrace napadlo, že v mé pokladničce je asi přeplněno a čeká se, až něco odsypu, aby se udělalo místo pro další penízky… No, ten den, co jsem zaplatila, mi přišla zpráva, že ony peníze byly odeslány (…byť asi hodinu předtím, než jsem provedla platbu já; úmysl asi stačil 🙂 ).

Autíčko Modrásek a nejlepší šéf na světě

Příběh první:

Jistá paní se rozváděla a jelikož spolu s manželem dobře vycházeli, snažili si společný majetek rozdělit spravedlivě a s přihlédnutím k tomu, kdo co zrovna nejvíc potřebuje. Manželovi tak připadl jejich starší červený osobák; paní ho (…po pravdě řečeno – oba…) skoro obrečela; ne, že by auto tak nutně potřebovala k životu, ale měla ho ráda (…no, vlastně oba 🙂 ) a bude ji chybět… Dál se rozhodla žít bez auta; na nové neměla a k nadcházejícím povinnostem a starostem ( které ještě nevěděla, jak bude sama vůbec zvládat ) si ještě nechtěla dělat hlavu s nějakou cizí ‚ojetinou‘, ze které netušíte, co vyleze… To radši bude chodit pěšky ( nehledě na to, že ji tenkrát přišlo jako rozcapenost mít auto jen sama pro sebe )… Jejímu okolí se ale její rozhodnutí pranic nelíbilo a začlo na ni tlačit a la ‚přece nebudeš bez auta…auto potřebuješ mít…‘ atd. Paní jejich přesvědčení sice nesdílela, ale aby měla pokoj – řekla: „Fajn, Vesmíre…jestli teda mám mít nějaké auto, tak chci: nového malého modrého Peugeota“. Fertig. A pustila to z hlavy; měla opravdu jiné starosti, než lámat si hlavu, jak přijít k autu, které vlastně ani nechce (…a jak by se k ní takové auto mohlo dostat, by stejně nevymyslela )… Za dva měsíce ho měla…přesně takové; no, vlastně – ještě daleko hezčí, než řekla…

Do záležitosti se postupně začala montovat i její maminka a nenápadně se jí vyptávala, na kolik by takové auto přišlo. Aby ji paní umlčela, jednala s pár prodejci, zjišťovala ceny…jen aby měla od ní pokoj! Neměla… Za pár dní se částka objevila na stole, s tím, že je to půjčka ( jako dar by to neprošlo…); netušila, že její maminka má tolika peněz…ale i kdyby. Co paní zbývalo, než se vydat pro auto…když se proti ní takto všichni spikli 🙂

Měla jasno, co chce: základní verzi se základním vybavením v základní modré barvě. Jenže – chybička se vloudila: právě modrá v nabídce základních barev nefigurovala! No toto??? No – vlastně byla…ale jednalo se o svítivě modrou metalízu; jeden takový exemplář doslova zářil ve výloze. V tom pochmurném, šedivém zimním dni působil skoro jako přízrak…jako nějaké vozítko z jiné dimenze. „Působivý…no na můj vkus poněkud extravagantní“, pomyslela si paní. Nehledě na to, že by si musela připlatit ještě docela dost peněz ( které stejně neměla…) za barvu. „Nejsem blázen… A v něčem takovém jezdit…“ Nebylo co řešit – modrá prostě nebude; vezme se červená – na tu jsme aspoň zvyklí… Jenže jako na potvoru zrovna žádná na skladě není; ale žádný problém – objedná se a vyrobí.

Asi po měsíci volá paní z prodejny; ač jinak výřečná, teď z ní informace lezou jak z chlupaté deky. „Víte, máme tady takový problém…oni to auto nestihnou ve stanovené lhůtě vyrobit, takže nemůžeme dodržet termín na objednávce. Ale my nechceme porušit naši smlouvu…tak bychom Vám místo toho objednaného auta nechali to modré, co máme ve výloze… Má daleko větší výbavu…a barva je také dražší…ale my bychom Vám ho nechali za cenu, uvedenou ve smlouvě… Víme – chtěla jste sice červenou…ale dyť je ta modrá taky hezká, ne???“ Paní nevěřila svým uším; měla se co držet, aby nevyprskla smíchy. Tak oni ji budou ještě přemlouvat…

Když si pak jela auto vyzvednout a vyřídily (…to ‚y‘ je správně; v oné pobočce prodávají auta samé ženy ) vše kolem jeho převzetí, pocítila paní jakousi morální povinnost jít s pravdou ven a celé jim to povyprávět. „No, Vy to teda máte zařízené!“ kroutila hlavou obsluha. Paní si nebyla ani v nejmenším vědoma toho, že by ‚něco zařizovala‘. Pravda je, že existují jisté zákonitosti; plujeme-li s jejich proudem, mohou se dít věci nečekané – zázraky nazývané… A tak se Modrásek stal členem rodiny; funguje zde nejen jako spolehlivý dopravní prostředek, ale zejména jako každodenní nepřehlédnutelná ( zvláště, je-li umyté 🙂 ) připomínka toho, jak může Vesmír zafungovat… Paní nakonec byla ráda, že ho má; ale aby si na něj zvykla, aby v něm mohla jezdit, musela udělat cosi jako ‚kvantový skok’…přesněji řečeno – nebránit se mu.

Příběh druhý:

Jeden pán měl v práci letité problémy se svým šéfem; bez viditelných důvodů se po něm jeho nadřízený průběžně ‚vozil‘ – bez ohledu na to, jak moc se onen pán snažil dobře pracovat. A on pracoval dobře a poctivě, tak nějak to měl dané ‚od přírody‘; jenže teď ke své nelibosti pozoroval, jak tyto jeho dobré vlastnosti díky chování šéfa berou poněkud za své – takže ho to celé štvalo dvojnásob… Jelikož ho to po těch letech už přestávalo bavit, rozhodl se jít do sebe, zda-li tam není příčina… To, co našel, ho šokovalo: uvědomil si, že taktéž ON SÁM po svém šéfovi ‚jde‘ – ovšem na rozdíl od něho pouze v duchu; jinak to asi nejde, když jde o šéfa, že… Kdo to celé začal, to čert ví – prostě si tak nějak nesedli, a to od samého začátku. ( Ostatně už to, že ho do firmy vůbec přijali, bylo trochu zvláštní; pán zrovna dvakrát nesplňoval jejich požadavky…a když se navíc dozvěděl, kolik jiných kandidátů na toto místo nechal za zády, nechápal už vůbec…)

A jelikož měl těch potyček ale už OPRAVDU dost, jednoho dne ( taktéž v duchu ) rezolutně prohlásil: „Můj šéf je ten nejlepší šéf na světě.“ Tečka. Nic od toho nečekal – stejně tak, jako nečekáte nic od prohlášení, že ‚tráva je zelená‘. Prostě konstatujete… Stalo se tak v práci…a výsledek byl nečekaný a ohromující. Jeho šéf zareagoval takřka okamžitě; otočil o 180 stupňů a hned: „Pepíčku sem…Pepíčku tam…“ ( nikdy předtím mu zdrobnělinou neřekl ). Pán nevěřil… Říkal si, jak dlouho to tak asi může vydržet…a vydrželo víc jak rok… Samozřejmě – zvyk je železná košile; ještě párkrát pán cítil, jak se v něm začínají formovat myšlenky namířené proti jeho šéfovi ( teď už opravdu bezdůvodně ). V těch případech uchopil nekompromisně svoje ‚zaklínadlo‘ jako nějaký kyj a milé myšlenky jím pořádně bacil přes hlavu. A byl klid. Netrvalo dlouho a vyšumělo to úplně… Asi po roce nastal čas pro změnu a pán z firmy odešel realizovat se jinam – jistěže ne kvůli neshodám se šéfem! Dodnes jsou spolu v pohodě, když se potkají 🙂

Po nějaké době jsem řízením osudu měla možnost porovnat horoskopy obou aktérů a skutečně tam byly nastíněny jisté třecí plochy, které se léta projevovaly i v realitě. Přesto stačilo jedno jediné rozhodnutí, které celý obraz zcela změnilo: uchopit a použít své energie zcela jinak, než dosud. A ani k tomu nebylo potřeba žádného astrologa 🙂

Co spojuje tyto příběhy? Zdánlivě nemožné se stalo možným… Nestalo by se tak, kdyby se oba jejich protagonisté nehodlali vzdát svých zažitých přesvědčení „takové auto nikdy nemůžu mít“ a „šéf je prostě takový…nikdy se nezmění“ (…nepřipomíná vám to třeba taky něco??? ). Jsou to právě tyto a jim podobné myšlenkové stereotypy, které dělají věci nemožnými…které nás oddělují od tzv. zázraků… Oba aktéři už byli příliš unavení, zaneprázdnění, otrávení…chtěli jenom trochu toho klidu; a tak ve svém rozpoložení vyřkli to, co vyřkli. A…stalo se tak… Jaké síly – a jak – byly uvedeny do chodu? O co tady vlastně šlo? O objednávky z ‚vesmírného katalogu nekonečných možností‘? O volbu v ‚počítačové hře Universum‘? (…No – spíše ‚Multiverzum’…alespoň dle vědců zabývajících se existencí paralelních světů…) Nebo o formu vlastního tvoření? Či jen o pouhou reakci…projev afektu? (…Jako když jedna paní po ošklivé hádce poslala svého manžela ‚do p…..‘ a to bylo to poslední, co mu v tomto životě řekla; on ten den opravdu odešel…pro jistotu ale rovnou na ‚onen svět’…) Jak se píše v Bibli: ‚Na počátku bylo Slovo…‘ A jak pravil Bůh: „Budiž světlo…“ A bylo… Soudě podle oněch dvou příběhů to vypadá, že i my lidé možná disponujeme něčím na ten způsob ( no, nebylo by divu – utvořil-li nás Bůh opravdu k obrazu svému…). Ale… Můžeme si prostě jen tak říci: „Budiž tohle“ nebo „Budiž támhleto“? Nemůžeme…rozhodně ne ‚jen tak’…

Co se těch našich ‚objednávek‘ týče… Kudy chodíme, tudy si přejeme…objednáváme si – a to tím, na co jsme zrovna naladěni, na co myslíme, čemu věnujeme pozornost. Děláme to často – lépe řečeno převážně – nevědomky, v čemž je právě potíž. Ale jakmile si to uvědomíme a začneme si přát ‚vědomky‘ – nastává potíž další: jak víme, co je pro nás OPRAVDU to dobré, to ‚naše‘? Čí přání to chceme vůbec splnit? Přání naší Duše či naší osobnosti – která chce právě často plnit přání druhých/společnosti, a to z nejrůznějších důvodů: aby byla milovaná, přijímaná, oceňovaná…

( Další příběhy ze soudku ‚vesmírný objednávkový servis‘ v rubrice ‚Věřte nevěřte‘. )

Na motivaci záleží…

…přesněji řečeno – na pozadí našich činů; to ono určuje výsledek…

Někdy to může vypadat, že se proti nám spikl celý Vesmír/okolí…že nám kazí naše plány; nebo, že se nám špatně odvděčuje za naše ‚dobré skutky’… A on nám přitom jen pomáhá být více sebou samými…

Jeden člověk měl problém: kdykoli měl více koní než jednoho ( tj. dva ), dostavily se sousedské problémy a stížnosti. Lidé, kterým o tom vyprávěl ( a to často i na úřadech ), moc nechápali, o co jde; jak může mít zrovna on takové problémy? Jeden nebo dva koně – není to skoro jedno? Nehledě na fakt, že byli umístěni na poměrně velkém pozemku v řídké zástavbě na vsi… Onen člověk se snažil mít svou ‚malodržavu‘ koní  naprosto v pořádku, a tak obíhal nejrůznější úřady, aby bylo vše tak, jak má být a nebyly důvody ke stížnostem. Zažíval přitom různé, často až humorné situace – třeba, když kontaktoval jeden úřad ve snaze zjistit směrnice ohledně výstavby stájí; byl dotázán, kolik koní plánuje v hřebčíně mít. „V jakém hřebčíně?“ divil se, „já žádný hřebčín stavět nechci!“ „Tak proč sem teda voláte…“ ( „…a otravujete“…to už sice na úřadě neřekli, ale z tónu jejich hlasu to jasně vyznívalo ). Když vysvětlil, že chce budovat stáj pro dva koně, nechápali, co řeší. Pro jeho ‚případ’ zkrátka neexistovaly žádné kloudné směrnice, o které by se dalo opřít…

Stížnosti se přesto opakovaly a celé se to už zdálo kapku za vlasy přitažené. Navíc úřady už daly od celé záležitosti ruce pryč a všechny účastníky, kteří od nich čekali nějaké rozřešení, tak nechaly – k jejich nevůli – na holičkách. Věc dospěla do patové situace… Ale objevila se jistá nápověda: vždy, když se druhý kůň odstěhoval, zavládl na všech frontách takový až zvláštní všeobecný klid a mír. A to nejen v okolí, ale i v nitru onoho člověka. Napadá vás, že to byl logický důsledek klidu vnějšího – no ono to bylo současně, ne-li dokonce naopak! Toho si onen člověk povšiml, a tak se rozhodl jít do sebe a zkusit nalézt odpověď tam ( ono mu stejně nic jiného nezbývalo…). A nalezl…

Zeptal se sám sebe, co jej vůbec vede k tomu pořídit si více koní… A zjistil: dělá to proto, aby vyhověl…ale ne sobě ( a tomu, co je ideální/správné pro něho ), ale druhým a jejich přáním a požadavkům; a také svým převzatým představám, jak věci mají být, aby to bylo ‚správně‘ (…dle obecně zažitých norem a pohledů )… A tak to byli zase ‚ti druzí‘, co museli zasáhnout a postarat se o nápravu… Uvědomil si, že on sám vlastně nikdy netoužil po tom mít více koní; ‚jeden muž, jeden kůň’… A připustil možnost, že i koně mohou být – tak jako lidé – různí… A že mu Vesmír může poslat právě takového koně, který bude spokojen právě u něho…

Vzpomínáte na zakletého Ivánka z ruské pohádky Mrazík? Za jeho nevhodné chování mu byla přičarována medvědí hlava. Když prosil o radu, co má dělat, aby bylo vše jako dřív, dostalo se mu odpovědi, že má konat dobré skutky. A tak šel a konal…lépe řečeno páchal. Ale efekt žádný. Jen frustrace. Vzdal to. A pak…vykonal něco od srdce; a medvědí hlava byla fuč!

Na motivaci záleží…lépe řečeno – na pozadí našich činů. To, zda něco děláme kvůli výsledku či jako vyjádření toho, kým/čím jsme, může výsledek ovlivnit daleko více, než by nás napadlo…a než cokoli jiného. Proto dva lidé, vykonávající – navenek stejně vypadající – věc, mohou dosáhnout naprosto odlišných efektů. Dobrý úmysl opravdu mnohdy nestačí; větu ‚cesta do pekel je lemována dobrými skutky‘ pravděpodobně vymyslel nějaký podobně zhrzený ‚Ivan’…než přišel na to, že tudy cesta nevede.

Skutky jsou dobré tehdy, vycházejí-li z naší pravé Podstaty. Sebehezčí skutek, konaný z ostatních důvodů, moc dobré ovoce nepřinese. To první je ‚jízda na vlně‘; to druhé unavuje a přináší komplikace.

O pomoci v bezmoci?

Možná jste to už zažili: vypipláte nějakého tvora ( bez vaší pomoci by zašel…), načež sotva se z toho dostane, nechá se přejet autem… Jeden den vytáhnete někoho z příkopu, abyste ho tam druhý den znovu našli… Že byste se na to nevyprdli… Aneb – pomoci či nepomoci?

Každý může občas šlápnout vedle. Ale je to opravdové ‚šlápnutí vedle‘, co se prostě stává, nebo úmysl? Nemohlo by to být někdy tak, že si chce Dušička tou zkušeností/zážitkem projít? A tím, že jí pomůžeme, že jí ‚osvobodíme od utrpení‘ (…protože se na to zkrátka nemůžeme koukat…), jí onu možnost zažít onu zkušenost vlastně bereme… A ona do toho musí ‚spadnout znova’… Dopřát druhým prožít jejich lekce je projevem OPRAVDOVÉ lásky a úcty k našim bližním a jejich osudu (…i když to navenek může vypadat jako projev absolutní lhostejnosti ) a mnohdy to není vůbec lehké – zvláště pro nás, ženy. Jsem nesmírně vděčná konstelacím, které mě naučily, že litovat někoho za to, jaký má život/osud, je v podstatě to samé, jako říkat mu, že je chudák a nezvládne to ( zde doporučuji použít kouzelnou formulku ‚Ctím Tvůj osud‘ + hluboká poklona…). Snad by nám mohlo pomoci uvědomění si faktu, že žádná bytost na světě – dokonce ani naše děti a zvířata – nám ve skutečnosti doopravdy nepatří. I když je vlastníme ‚papírově‘ a máme k nim jisté povinnosti a závazky, za jejichž porušení/zanedbání můžeme jít i ‚sedět‘, ale… Máme do jisté míry odpovědnost za jejich těla, ne však za jejich Duše. Ty patří výhradně jim a Bohu a určují jejich cestu životem… Život má nesmírně faset; a my často chybujeme, když soudíme podle sebe…

V průběhu života jsem kolem sebe měla hodně zvířat – domácích i divokých; valnou většinu z nich neúmyslně :-). Co jsem s nimi zažila radostí i starostí, smíchu…ale i rozčilování a slziček… Ale hlavně – co mi toho naučila…o životě… To je furt něco…
Zrovna tuhle… Ve stáji a kolem ní je rozrůstající se kolonie vlaštovek. A jak tak  jdu kolem, všimnu si vypadlého mláděte; celkem běžná to věc. Mělo štěstí; kočky byly díky nevlídnému počasí zalezlé doma na křesle a kobylka byla na opačném konci pastviny, takže ho neměl kdo sežrat, rozšlápnout či umamlat k smrti. Vysazuji ho zpět do hnízda s varováním, že jestli ho znovu najdu na zemi, tak už ho tam nechám. Přesto jsem se tam šla ještě párkrát za odpoledne podívat…a dobrý; v tomto případě asi šlápnutí vedle…
Za pár dní jsme si s kamarádkou, co byla u mě na návštěvě, všimly, že z jiného hnízda visí hlavou dolů další ‚výsadkář‘. Je mi to divné, tak se lezu nahoru podívat, co že tam dělá. Aha: zatímco lidé mají k vázání staveb k dispozici dráty, vlaštovky k těmto účelům používají stébla trav. Ty moje udělaly inovaci a zvolily regionální produkt – koňské žíně. Mládě se do nich nožičkou zamotalo, jenže žíně jsou žíně – hned tak se nepřetrhnou. Musela jsem ho odstřihnout nůžkama; ještě vyprostit do žíní zapletenou nožku, trochu občerstvit a šup zpátky k ostatním… A zase varování… V duchu si říkám: ‚A co bys jako udělala…kdybys ho tam zase našla?‘ ‚To teď nebudu řešit…‘ Zase se tam jdu párkrát podívat; vypadá, že dobrý… Je podvečer; už jsem doma a vařím, když tu zvenku slyším nářek chyceného ptáčka. Vykouknu ze dveří – kocour si něco nese; běžně ptáky neloví, takže mám tušení. Je ochoten mi kořist ukázat a já poznávám podle pochroumané nožičky onoho ‚kamikaze’… Vesmír se postaral; ‚čistič‘ uklidil…

Následují dvě ‚pohádky se šťastným koncem‘ :

O vlaštovkách z rendlíku 

To takhle jednoho večera jsem se už – docela upracovaná – viděla na kanapi u večeře s nohama nahoře. Teplé jídlo na talíři… Hm…ještě by to ale něco chtělo… Jasně – pažitku! Vyběhnu na dvůr, utrhnu pažitku…ale místo, abych se s ní hned vrátila zpět k ohřáté večeři, z nějakých záhadných důvodů na dvoře ještě chvíli čumákuji. Náhle se z maštale ozve hlučná rána; kobylka si dupla, napadá mě. Nic zvláštního by na tom nebylo, kdyby tam kobyla byla; jenže nebyla: právě operovala na vzdáleném konci pozemku. Co to tedy bylo? Jdu se podívat – a aha: hliněné vlaštovčí hnízdo je spadlé na zemi a jeho takřka ještě holí osadníci rozkutálení všude kolem. Předpokládám, že je po nich; aspoň je posbírám, aby je kůň nerozšlapal… A ejhle: jakmile se ocitla v teplé dlani, začala sebou vrtět a usazovat se – jako v hnízdečku! (…a okolo prošla kočka; to tedy bylo o fous…) Hlavou mi bleskl nápad: kdyby se našla nějaká šikovná miska…za pokus by to stálo. Miska ne, ale starý vyřazený červený rendlík. Vystlala jsem ho senem, usadila vlaštovky ( skoro to vypadalo, že si chystám druhý chod! ), upevnila zpět na místo a…děj se vůle Boží… Byla už skoro tma, když se k nim vrátili jejich rodiče nocovat. Hned druhý den ráno začali s krmením, jakoby nic…
A jak to dopadlo? Ze všech čtyř vyrostly krásné zdravé vlaštovky. A jestli nezemřely, lítají tu dodnes… A když ne ony, tak určitě jejich potomci.

…A další ‚rendlíkový odchov‘ – tentokrát ročník 2023; že by přeci potomci? 🙂

( Více viz Blog – srpen 2023 )

Beauty z polní cesty

Tak se u mě jednou v srpnu stavil kamarád a přinesl mi opožděný dárek k svátku – lahvinku Metaxy… Hmmm, to jsme ještě neměly…ochutnáme! Dávám si dva malé panáčky, aby se nám lépe šlo, a vyrážíme s kobylkou na obvyklou procházku…
Je krásný podvečer; jdeme si po cestě mezi poli, když tu upoutá moji pozornost předmět podezřelého tvaru a barvy, trůnící si přímo uprostřed… Myslím si: „Když už to na ně přijde, to s tím nemůžou zalézt někam do křoví nebo to udělat aspoň u kraje cesty??? Dobytkové jedni…“ ( v té době jsem nějak všude narážela na podobné ‚dárečky‘ a byla jsem na jejich autory už řádně napružená…). „Hlavně do toho teď nešlápni, moralistko jedna…“ říkám si ještě. Jsem od domnělého enóna už jen kousek, když…se jeden konec pohnul! „Ježíš, dyť sem snad toho tolik nevypila! Lejno – a hýbe se…“. Přijdu až k tomu…a ono to malinkaté kotě! Ale v jakém stavu: vypadá jako zdechlina, a to se vším všudy…doslova kost a kůže – včetně násady muších vajec v kožíšku. Nechápu, jak může být vůbec ještě naživu… Vzala jsem ho do košile jako do klokaní kapsy a donesla domů; dala opatrně najíst, napít, vyčesala srst, vystříhala muší líhně…
Kotě mě od samého začátku doslova šokovalo svou chutí k životu, tak silně kontrastující s jeho fyzickým stavem, a udivovalo vděčností, že se jím někdo zabývá ( koťata z polí se při setkání s člověkem chovají jak divá zvěř; dodnes je mi záhadou, kde se tam právě tohle mohlo vzít…). Od první minuty se u nás chovalo jako doma a věčně jsem ho měla za patami. Tehdejší kočičí osazenstvo jej bez problémů přijalo a tak u nás zůstalo… Jeho žravost byla neuvěřitelná; patrně ve snaze dohnat, co zameškalo (…a co kdyby zase třeba jednou nebylo, že…), zkonzumovalo vše, co mohlo spolknout – kromě svého přídělu i veškeré zbytky po ostatních včetně několik dní staré ožvejkané hlavy mohutného hryzce, s níž to vzdala – kvůli jeho masivní horní čelisti se silnými hlodáky – i dospělá kočka… Prostě takový ‚čistič‘. Za tři měsíce se dostalo z původních 40 dkg na 3 kg 🙂 . Vyrostl z něj krasavec – no prostě ‚Beauty’… To jméno mi napadlo, už jak jsem ho tenkrát sbírala ze země; jinak by se asi jmenoval ‚Metaxa’…

Z malého škvrněte…                                             …velký potkanobijec.

Koronavirus jako příležitost?

Jedna zarouškovaná paní ve středních letech povídá druhé: „Řeknu Vám, paní – ony ty náhubky MAJÍ něco do sebe… To už se mi léta nestalo, aby mě někdo oslovil ‚mladá paní‘!“

Frčíte si takhle po dálnici, starým známým směrem a obvyklým tempem, když tu se přihodí něco – nehoda, oprava na silnici… – co vás přinutí zpomalit, zastavit či dokonce vystoupit z auta. Napřed samozřejmě chvilku brbláte, ale když vám dojde, že to stejně není nic platné, začnete se rozhlížet po okolí. A náhle si všimnete věcí, co dříve unikaly vaší pozornosti… „Hele Pepo, támhle je nějaká odbočka; co kdybychom tentokrát jeli jinudy? …Anebo někam úplně jinam??? …A koukej támhle to krásné místečko u rybníka – neuděláme si tam piknik?“ …Tak nějak vnímám poselství/přínos koronaviru…
Asi tak měsíc před jeho vypuknutím v Čechách jsem z čista jasna pocítila silné nutkání ( řekla bych až fyzickou potřebu ) meditovat; sednout si prostě na zadek a ‚jít do sebe‘. Na tom by nebylo zas tak nic neobvyklého; jenže dříve ten nápad vyšel pokaždé spíše z hlavy a podle toho to také dopadlo; vždy jsem to vydržela jen pár dní… Tohle ale bylo jiné; ‚odseděla‘ jsem si onen měsíc…a pak to vypuklo… Zprávy o objevení nákazy v Česku a první opatření…
Od samého začátku mně to připadalo celé nějaké podivné, až neskutečné, se silným pocitem, že ‚za tím NĚCO je‘ ( …to nemám na mysli žádné konspirační teorie ani něco podobného ). Ale co??? Napověděl mi sám pan Babiš, když v televizi okomentoval první ‚uzavírky‘ slovy: „Nechceme, aby se nám lidi nastěhovali do nákupních center…“. Nákupní centra…novodobé zábavní parky… No jasně! A následovala další… Valná část se týkala podniků, kam chodíme za zábavou či rozptýlením. Teď musíme sedět doma jako pecky…není kam jít… Leda tak na druhou stranu – ne Ven, ale Dovnitř…do Sebe. Takové postavení mimo hru. Vytržení ze zaběhlých kolejí… Vždycky je to napřed trochu šok; ale když pomine a my přestaneme lamentovat, co všechno nemůžeme, můžeme zjistit, co všechno naopak můžeme: třeba se pustit do věcí, co jsme léta odkládali… Třeba zjistíme, že některé činnosti jsme vykonávali už jen ze zvyku… Že nám některé aktivity/věci/lidé vlastně ani nechybí…nebo že nám naopak chybí moc moc moc! Prostě taková čistka…vnucená.
Vůbec to není o tom, že všichni musí nějak změnit svůj životní styl – proč taky? Je to jen možnost…nečekaně nabídnutá alternativa…něco ve smyslu ‚hele, můžeš jet i tudy‘. A kdo měl namířeno – ať už vědomě či podvědomě – blíže k Sobě, ke Zdroji, k Bohu…možná využil příležitosti, šlápl na brzdu a střihl to zkratkou…
Je možné, že způsob, jakým koronavirus ( a hlavně opatření s ním spojená; protože ta se dotkla naprosto každého z nás…) zasáhl populaci, odstartoval změny v lidské společnosti i lidech samých, které se v celém jejich rozsahu teprve projeví. Je možné, že důsledky celého ‚koronaviru‘ budou daleko dalekosáhlejší, než ‚jen‘ ekonomického rázu; můžou být zatím nepříliš viditelné, s pozdějším dopadem, ale o to větším rozsahem. Je možné, že jsme už odbočili – aniž jsme si toho všimli..
( květen 2020 )

Kočka v karanténě? Nene…to jen Kelišová z tepla domova sleduje okolní cvrkot ( Blíženec s AC v Býku…)

Ach, ty vztahy…aneb kam se poděl můj úžasný Pepa?!?

   Možná jste se s tím už setkali (…a když ne u sebe, tak u kamarádů ): potkáte Pepu…úžasného Pepu! On je tak skvělý, že s ním trávíte čím dál více času – třeba s ním začnete i žít… No jo, jenže. Pepa se začíná pomalu měnit…připadá vám čím dál méně a méně úžasný. Nakonec to už nejde vydržet a rozejdete se. No, holt jste šáhla vedle…stane se… Vzhůru tedy vstříc šťastným zítřkům – dalším vztahům! …Objevíte Fandu…úžasného Fandu… Mám pokračovat? Ani tato pohádka nemá šťastný konec ( ale mohla by mít! ) Máte prostě smůlu na chlapi ( …ženské, šéfy, sousedy, psi, koně, auta…dosaďte, co je libo ).

Takhle uvažuje a jedná spousta lidí a spousta jich tak žije v domnění, že prostě mají ve vztazích smůlu. A ve valné většině případů je to BLUD – velmi smutný a nešťastný blud – v podstatě ‚pouhý‘ nedostatek informací. A jaká je pravda? To, že jde-li jakýkoli vztah do hloubky ( a o to jde asi většině lidí ), otevírají se 13. komnaty všech zúčastněných. A my tak máme jedinečnou příležitost uzřít, co tam vlastně máme. Odvrácená strana Měsíce: o tu na obloze se zajímáme…ale o tu naši?!?

Máme dvě možnosti: za a) vyděsit se a utéct – dalším Pepům vstříc ( viz výše ) …anebo vymazat vztahy z našeho života ( …a jde to vůbec??? ). A za b) přijmout to, protože i TO jsme my. Uchopit a postarat se o TO jako o roky vězněné a zanedbávané zvíře, živořící v našem sklepě; protože i to, je-li konečně vypuštěné na svobodu, na nás může zpočátku vytahovat drápy a zuby a být nevábného vzhledu… A pak může mít naše pohádka OPRAVDU POCTIVÝ šťastný konec ( viz Kráska a zvíře…) – ne jen takový ten lakovaný narůžovo…

Zaujmout místo ve svém Středu je ten jediný způsob, jak se skutečně a opravdově spojit s naším okolím…a jak je správně vnímat.
Skutečná cesta k druhým vede skrze naše vlastní nitro…

S ‚druhým‘ se setkáváme proto, abychom spolu něco prožili, něčím si prošli, něco si odbyli, něco si předali; může to trvat pět minut…nebo také celý život. Když máme ‚hotovo‘, jsme volní a můžeme si jít každý svou cestou. Ale můžeme také zjistit, že se vlastně máme OPRAVDU rádi – tak proč spolu nezůstat i nadále 🙂 Přeji nám všem hodně odvahy a trpělivosti…

( Další náhledy na problematiku vztahů a partnerství najdete v rubrikách Astrologie a Astro v praxi – zejména v pojednáních o descendentu )

Oprava auta je náročná záležitost…

…to jsme se to unavily…unavily…

O lidském konání

Snad pro všechny lidské obory platí, že osvojí-li si člověk nějakou techniku – byť prvotřídně, ale nedává-li do svého konání srdce, výsledek je jako váza bez květin; může být krásná, ale nebyl splněn její účel. Je to bez obsahu, zkrátka O NIČEM. Proto existují lidé, kterým ‚se daří‘, ač tvoří ‚na koleně‘, a naopak jiní, kteří vynikají ve znalostech, technice i vybavení, ale jejich konání je tak nějak prázdné; druzí to cítí a nemají o jejich ‚produkty‘ zájem, a oni sami se cítí být nenaplněni… Protože to, co nás OPRAVDU a TRVALE naplňuje, je naše srdce…láska…cit. To ostatní jsou ‚prázdné kalorie‘.

Proto možná tak rádi vzpomínáme na dětství; neměli a neuměli jsme NIC, takže nám nezbývalo nic jiného než prostě BÝT, konat s citem, intuitivně ( …samozřejmě jsme o tom tenkrát takhle nepřemýšleli…). Možná se nám dokonce dařilo lépe než teď – kdy jsme kolikrát jako chodící encyklopedie, ale za cenu ztráty srdce. A tím pádem i citu…radosti… A nejrůznějším náhražkám se otevírají dveře.

O zodpovědnosti…aneb co nám může napovědět ‚krize zdravotnictví‘?

Když vás pětileté dítě poprosí, ať mu spočítáte obsah jeho pokladničky, jistě vyhovíte. Když vás o totéž požádá jeho starší sourozenec – úspěšný absolvent první třídy, pošlete ho ‚někam‘; ať si to spočítá sám, ne???

Kdyby lidé, strkající nos do nejrůznějších esoterických nauk, věděli, co je čeká, velká část z nich by vzala zpátečku – kdyby mohla… Není cesty zpět…bohužel… Nebo bohudík? S každou další informací, s každou další pochopenou zákonitostí vzrůstá naše odpovědnost. Už nám nebude procházet to, co dříve. Může se stát, že se nám najednou rozsype celý náš život – jakoby šlo vše ‚do kelu‘: zdraví, vztahy, zaměstnání… Je to ‚trest za pokrok’… Posunuli jsme se na jinou úroveň a vše okolo nás na to reaguje; musí se to zase přenastavit. Ale hlavně musíme přenastavit naše vlastní fungování. Pak bude zas dobře. Mír do příští války :-)…

Snad nejcitlivěji to lidé vnímají v oblasti zdraví; jde přeci o život, ne? Operace ( často banální zákroky ) se nepodaří; léta osvědčené léky přestanou účinkovat; doporučené bylinky, homeopatika taktéž… Zůstáváme na holičkách, odkázáni sami na sebe. Pokud se tak stane, jde pravděpodobně právě o to… Lékaři dělají pro nás tu laskavost, že uklízejí ZA NÁS naše vlastní nepořádky. A když se jim to nepovede, ještě jim spíláme a honíme je po soudech… A když se jim to povede, místo abychom jim poděkovali za další příležitost a takto získaný ‚čas navíc‘ využili k tomu jít do sebe, zpytovat svědomí a sjednat nápravu v ‚našich řadách‘ , kolikrát vesele jedeme dál – šťastné remisi choroby vstříc… ( asi to ‚nevybrali vše’…).

Onemocnět či utrpět úraz ( jedno, čím zaviněním ) můžeme z mnoha důvodů, ale vždy je to ‚v naší režii‘; ať už nežitím/potlačováním svých energií…svým naladěním…či ze solidarity se svým bližním. Nemocí se můžeme za něco trestat či si v něčem zabránit, něčemu se vyhnout; nelze vyloučit ani to, že si prostě chceme zkusit, jaké je to mít to či ono… A pak se vydáme k lékaři a chceme ( mnohdy přímo vyžadujeme ), aby nás naší choroby zbavil… Taky to občas udělám…

Tuhle jsem zaslechla v TV zajímavý útržek z rozhovoru s jednou mladou hezkou ženou, patrně mediálně známou. Reportér se jí ptal, jak je teď – po té operaci ( nevím, o co šlo…) – na tom se svým zdravím. A ona pravila: „Hned, jak mě odoperovali, jsem si to v hlavě přehodila…že jsem zdravá…a od té doby se cítím výborně!“ Co k tomu dodat… Chápete? Proč, když se operace povede, se pacient přesto neuzdraví? Anebo ano, ale jen na čas? Protože když ‚si to v hlavě nepřehodí‘, když zkrátka nepřestane fungovat ‚v módu nemoci‘ ( ať už z jakéhokoli důvodu ), může být jen otázkou času, kdy se choroba zase vrátí nebo objeví jiná…
( květen 2020 )

Na dveřích jednoho zdravotnického zařízení viselo toto krásné oznámení:

Pokud nás nenajdete, nejsme tady.
Určitě jsme někde jinde.
Ještě se nestalo, abychom nebyli nikde.

…žádná fotomontáž ani genové inženýrství; to si jen hraje Matička příroda…

O evoluci

Co by kamenem dohodil od mého domu se nachází malá přírodní rezervace; takový podmáčený lesíček ponechán sám sobě. Chodíme tam pravidelně na vycházky a takhle jednou si všimnu, že si někdo dal tu práci a veškerý podrost divokého bezu vyřezal. Nechápavě na to koukám – kdo tím mohl co zamýšlet? Kvůli bezovým větvím to asi nedělal ( byly tam ponechané ) a jestli tím chtěl někdo ( kdo??? ) docílit vyhubení keřů, tak to byla marná snaha a škoda vydaného času a energie, včetně benzinu do motorových pil; keře samozřejmě obrostou…ledaže by je chtěl někdo zmladit – no, to mi nenapadlo!!! Dál to neřeším a po čase se dozvídám, že to prý bylo dílo ochranářů; černý bez je tam nežádoucí, anžto to není původní dřevina… Nevěřím… Ale kdo jiný by tam mohl provádět takový masivní zásah, že?

Může mi, prosím, někdo povolaný vysvětlit, co to je vlastně ten ‚původní/nepůvodní druh‘??? Když se všechno a všichni na planetě Zemi – ba v celém Kosmu – od počátku věků neustále mění, stěhuje (ať už ‚po svých‘ nebo prostřednictvím někoho či něčeho jiného ), mizí a zase objevuje – co svět světem stojí? Jak může tedy být něco někde původní/nepůvodní… A kdo jiný než přírodovědec by to měl především vědět? (…nehledě na to, že se to učí už děti ve škole ).  Asi mi něco uniká…nebo jinému něco nedochází… Třeba takový kůň; dá-li se věřit vědcům, byly časy, kdy vypadal spíše jako dnešní liška. A co se stalo pak? Přestal se mu líbit jeho dosavadní ‚outfit‘? Přestalo ho bavit, že je v lese (nebo mu ten les někdo zničil ), a tak se vydal na otevřené pláně – a tak začala jeho proměna? Nebo zasáhla ‚vyšší moc‘ či mimozemšťané? Jak to tenkrát doopravdy bylo se už asi nedopátráme… Každopádně platí: chcete-li zachovat druh v jeho nynější podobě, je nutno v nynější podobě zachovat i podmínky, ve kterých se takto vyvinul… Je to ale vůbec reálné/vhodné/nutné…? A za jakou cenu?…Abyste mohli pozorovat změny na organismech, nepotřebujete miliony, tisíce, ba ani stovky let; stačí jeden lidský nebo zvířecí život, aby nám bylo napovězeno, jak to asi funguje… Stačí pár týdnů nepoužívat nějaký orgán či končetinu a on/a začne atrofovat; a naopak – co používáme více, zesílí.

Tam, kde nyní máme pastvinu, se před lety nacházel sad; posléze jej družstvo zrušilo a udělalo tam pole. A my pozemek pak odkoupili a oseli pastevní směsí s úmyslem zřídit tam pastvinu. Bylo nádherné – až fascinující – sledovat, jak se louka vyvíjela; jak se tam postupně začly objevovat i rostliny, co jsme tam nenaseli – rostoucí stovky i tisíce metrů daleko! Botanik by jásal… Za rostlinami přišla všelijaká luční havěť včetně krásných motýlů, známých z dob mého dětství; dále nejrůznější myšky, veverky, zajíci, ještěrky, hadi… ( jmenuji ty, co jsem přistihla ); srnky daly o sobě vědět potrhanými ohradníky; a za znovuvysazenými stromy přilétli ptáci… Hotová mmmigrace… Ale to není konec; pozemek se stále proměňuje. Žije svým vlastním životem; reaguje na roční období, výkyvy počasí, způsob obhospodařování… Pro co tam zrovna jsou vhodné podmínky, to tam zrovna vegetí; pro co ne, to zmizí, aby se pak znovu objevilo ( a nebo taky ne )… Neumím si představit, že by mi tam naběhl nějaký chytrolín a začal vykládat, co tam patří a co ne 🙂

Příroda takříkajíc prostě ‚ví všechno nejlíp‘; takřka cokoli uděláme, má potřebu začít to po nás opravovat, případně uvádět do původního stavu ( viz návraty řek po povodních do jejich původních koryt ) – a to ihned poté, co opustíme své ‚pracoviště‘. Má své představy o tom, jak mají věci vypadat a fungovat – a konáme-li proti tomu, musíme se připravit na to, že udržet naše dílo bude znamenat jeden velký nekončící boj, v jehož finále vyhraje vždy Příroda. Cokoli se vzepře jejím zákonům, je určeno k zániku. Ne, že by to ona sama chtěla zničit úmyslně; spíše se to samo vyčlení z ‚řeky života‘ a tedy z proudu energie. A ‚zemře na úbytě’… Ale kdo je ochoten nechat se vést, hrát podle jejích pravidel, zjistí, že se v životě nemusí tolik namáhat :-). To ale znamená přestat si hrát na ‚pána tvorstva’…přestat se snažit vše řídit…přestat ji využívat, ale zdravě a moudře používat její dary…vděčně je přijímat a radovat se z nich – tak jak to umí malé děti… Strachujeme se o přírodu…o planetu Zemi; snažíme se ji chránit, ale spíše bychom měli mít strach sami o sebe…a ze sebe; chránit sebe samé před sebou samými…před svými mnohdy opravdu ‚úžasnými‘ nápady a vynálezy. Výše zmiňovaní se o sebe vždycky nějak postarají; horší je to s námi: není vyloučeno, že v rámci sebezáchovných a rovnováhu obnovujících procesů matičky Země prostě ‚vypadneme z lodi’…

Naprosto chápu, že na zahradě milovníka růží budou převládat růže. Též chápu, že zahrádkář/zemědělec redukuje jisté rostliny ( tzv. plevel ), aby měl vyšší výnosy ovoce a zeleniny… Zde jsou ale důvodem osobní preference – potřeby a záliby – člověka, a ne nějaká prazvláštní teorie o původnosti či nepůvodnosti druhů…

Úloha zvířat v našem životě

…zdroj obživy, pomocníci, dopravní prostředky ( tahači a nosiči ), sportovní či léčebné náčiní, hlídači, společníci… Však těch rolí je ještě více a některé jsou poněkud skryté, nebo nás prostě ani nenapadnou: třeba partneři na duchovní cestě…léčitelé…naše zrcadla…nalévači ‚čistého vína’…nástroje Osudu…a další. Chcete příklad?

Léta se věnujete…třeba drezuře koní. Jde vám to skvěle – no bodejť by ne – máte přece ta léta praxe…a taky talent, vybudované fungující zázemí (…co to stálo času, energie, peněz ). Ale…už vás to trochu nebaví. Nicméně pokračujete dál; ze zvyku, z důvodů výše uvedených, a co byste taky dělal/a jiného, ne? No nicméně jednoho dne váš starý dobrý kůň doslouží a tak sháníte náhradu. Protože… A zdá se, že jste sehnali. Jenže…ukáže se ale, že přes všechnu pečlivost při výběru se váš nový kůň pro vaše účely nehodí. No toto?!? Řešení je nasnadě: prodat a koupit jiného… Ale – nějak nemůžete; onen kůň vás totiž nějak ‚chytil za srdce‘. Co tedy s ním? A ejhle – nápad: sice se nehodí na TO, hodí se však na ONO. A to dokonale. A já jsem to ONO vždy toužil/a zkusit, léta jsem po tom tajně pokukoval/a… Anebo nepokukoval/a; ale zkusil/a jste to ( aby kůň něco dělal ) a ono vás to chytlo. Najednou vás život zase baví, skoro jako ‚zamlada’…

I o tom to může celé být…

Konkrétní příklady ze života:

• Kočka mediátorem… Kočka ( shodou okolností Blíženec, tedy zprostředkovatel ) se dostane do rodiny, kde vázne komunikace mezi rodiči a dospívající dcerou. Čičina zde úspěšně působí doslova coby mediátor; stane se zdrojem zábavných a nekonfliktních témat hovoru, čímž vydatně přispěje ke zprůchodnění komunikace mezi všemi členy rodiny.
• Kůň katapult… Kůň začne ‚zlobit‘ pod sedlem; má snahu svého jezdce doslova ‚vystřelit/vynést do výšin‘ – v jednom případě formou působivých ‚kočičáků‘ ( kůň se prudce vymrští do vzduchu všemi čtyřmi najednou s vyhrbeným hřbetem ), v druhém formou obstojných, až nebezpečných ‚svíček‘ ( tj. stoupne si na zadní tak, až se ocitne téměř na kolmici ). Shodou okolností mají jejich páníčkové zrovna v té době v popisu práce jistý posun duchovního rázu, čili někam ‚výš‘, ne-li přímo ‚kvantový skok‘; koně je v podstatě vytrhávali ze zajetých kolejí…aby se mohli ‚kouknout zhora’… V prvním případě je po neúspěšné snaze o nápravu kůň prodán; jeho nástupce – úplně jiný kůň jiného plemene s jinou výstrojí – dělá svému majiteli po čase to samé…
• Mnohokrát mi koně překazili z nějakého důvodu nevhodnou práci/vyjížďku/výlet tím, že se u nich zčistajasna objevily záhadné zdravotní potíže (…na to já slyším ). Plánovanou akci odvolám…a hle – potíže ustanou. Fajn, přestalo to – jedem! A hádejte: znova… Tak fajn, balíme to… Potíže opět mizí, nyní už definitivně.
• Velmi nerada svá zvířata kamkoli zavírám či je jinak prostorově omezuji. Přesto se bez toho člověk úplně neobejde. Když je čas/potřeba je zavřít/přivázat a mně se do toho dvakrát nechce, začne zvěř často ‚zlobit‘ a vymýšlet lumpárny, takže jsem pak OPRAVDU donucená je zavřít/přivázat… Děje se to tak pravidelně, že o náhodu jít nemůže.
• Kůň zrcadlo… Také jeden můj známý měl s výše uvedeným problém…ale nevěděl o tom, dokud mu to jeho kůň ‚neodzrcadlil‘. Ačkoli spolu jinak dobře vycházeli, kůň se od něho nechtěl nechat navečer na pastvině odchytit a odvést na noc do stáje, což byla v místě, kde byl kůň ustájen, zažitá praxe. Zvláštní ale bylo, že pokud onoho koně zavírala místní ošetřovatelka, problémy nedělal. Jelikož známý ve způsobech, jakým oba koně odchytávali, neshledal žádného rozdílu, šel uvědoměle do sebe s cílem najít příčinu onoho jevu. A našel… Svého koně totiž zavíral do boxu zčásti proti své vůli; nejraději by ho nechával venku stále, tedy i přes noc…na rozdíl od ošetřovatelky – ta s tím problém neměla. A pak s tím neměli problém ani koně…
• Kočičí rosničky… Když uprostřed třeskuté zimy mé kočky viditelně omezí příjem krmiva, mohu se spolehnout, že se radikálně oteplí – ať už si ty ‚televizní‘ říkají, co chtějí. A obráceně: pokud se kočky pro změnu začnou ‚vyžírat‘ – oficiální předpovědi navzdory, ochladí se… ( Jak je to s kočkami, chovanými trvale v bytě, to nevím. )
• Koně – senzory pohybu… Jedna místní sousedka zde spolehlivě – byť neoficiálně – zastávala funkci obecní ostrahy; k těmto účelům využívala služeb mých koní. Průběžně je sledovala ( byla již v důchodu…) a jakmile zaregistrovala, že nějak zvláštně a nezvykle dlouhou dobu kamsi civí, nelenila, vzala svého psa a vydala se na průzkum…

Ale hlavně…

Zvířata nás neustále vtahují do přítomnosti…proto je nám s nimi tak dobře.

Jak vidno z přiložené fotodokumentace, naši zvířecí spoluobčané mají široké použití a uplatnění        (…obzvláště někteří se mi v tomto ohledu jeví jako opravdu multifunkční 🙂 ).

„Travičku vám pokosíme…                              …nákup hezky vybalíme.“ ( nutno ještě doladit )

„S naší pomocí přemístíte leccos…“

Jako alternativa psa…                                                                                                     …nebo květinové výzdoby.

Důležitá součást vozového parku…                                                   …či člen opékacího týmu.

Vkusná zarážka do dveří…                                                                        …nebo funkční zátěž stojanu slunečníku?

Dekorativních předmětů není nikdy dost…

…a rohožek též ne.

Zúčastní se s vámi přepadení…                                                               …slisují seno ( též nutno doladit ).

Strážci prahu…

Odborný dozor…nebo ochranný dohled?

Hlavně, když všichni táhnou za jeden provaz…

…to jsem šla takhle jednou na pastvinu něco dělat a při té příležitosti si všimla, že sousedovic slepice podlezla pod plotem k nám a nyní v panice běhá podél něj sem a tam ve snaze dostat se zase domů; nějak už zapomněla, kudy tudy… Tak jsem se přidala…a běhala sem tam podél plotu za ní, že ji jako chytím a hodím přes plot zase zpátky; bohužel tam ale nebyl žádný roh, do kterého by ji bylo možno nahnat, takže jsem to po chvíli vzdala. Když jsem se ale otočila, že odejdu, vidím, že z louky se k nám blíží – nezávisle na sobě a každý z jiné strany – moje mladá kobylka Mia a sousedovic kocour Vojta; přilákáni ruchem u plotu se přišli podívat, co že se to děje. Když došli až k nám, pravidelně se rozestavili…takže jsme kolem pipky utvořili hezký půlkruh, čímž jsme ji – aniž to bylo původně v plánu – vlastně obklíčili. Sousedovic ovčačka za plotem se zátahu též zúčastnila; ač byla na druhé straně, přesto slípce úspěšně bránila v tom, aby nám podél plotu zase proklouzla…
Slepici pak už v podstatě stačilo jen zvednout ze země 🙂