Věřte nevěřte

…aneb perličky všedních dní

Některé jsou velké…nádherné…fascinující…překvapující či dokonce šokující (…a někdy i trošku strašidelné ), že se nám z nich až zatají dech a snad i na chviličku zastaví srdce…a my se tak – díky nim – byť jen na okamžik ocitneme mimo naši obvyklou a zažitou realitu. Mnohdy jako by se nám přímo otiskly do duše…a my tím zůstaneme již navěky proměněni… A jiné jsou zase docela malinké…dokonce tak drobné a nevýrazné, že je v zápalu boje o denní chléb jeden snadno přehlédne; a než ji stihnete uchopit, už je někde zakutálená… Ale snad všechny naznačují existenci jakéhosi ‚vedení’…čehosi ‚nad námi‘ ( či v nás? ). Ukazují, jak Vesmír ‚pracuje’…pro nás (…a mnohdy i za nás 🙂 ), jak nás směřuje a navádí… Ukazují, jak jsme všichni ( a všechno…) navzájem propojení; neboť všechno – a tedy i my – je ‚jen‘ energie…

Název této rubriky je stejný jako onen pořad v TV, v němž diváci mohli hádat, který z příběhů je smyšlený a který se opravdu stal… Zde hádat nemusíte… S jejím zavedením jsem poněkud váhala; přece jenom – pověst má člověk jen jednu, že…aspoň se to tak říká. Ale je také pravda, že lidé, kteří se začtou do mých stránek, budou patrně takoví, co připouštějí ledacos – aniž by hned zavírali jednoho do blázince… Když sledujete, čím se zabývá současná věda, jde vám z toho někdy opravdu hlava kolem (…nemám zrovna na mysli genové inženýrství a podobné věci – z toho jde též hlava kolem, ale jinak…); třeba takové paralelní světy: nejenže věda již připouští jejich existenci – oni se je snaží dokonce už i dokázat! ( Vlastně – asi už i dokázali…) A když může jistý atomový fyzik – solidně vyhlížející starší pán, účastnící se po mnoho let výzkumů v CERNU – veřejně prohlašovat takové věci, jako že například obsah právě obdrženého dopisu z finančního úřadu se odvíjí od vašeho momentálního duševního rozpoložení, tak proč já bych se nemohla přiznat k pár záhadněji vypadajícím příběhům z mého života, že? ( A s laskavým svolením publikovat i podobné zážitky jiných…) Ostatně – co se dnes jeví jako záhada, může být v nedaleké budoucnosti pokládáno za ‚normál‘ (…a mnozí to za ‚normál‘ považují již dnes ). Věřím, že spousta dalších lidí měla někdy v životě podobně podivné zážitky; a tak si aspoň mohou říct: „Fajn…nejsem sám…“

Příběhy k zamyšlení…pro pobavení, povzbuzení, povznesení…pro poučení i pro potěchu… A těch, myslím, není nikdy dost…

25. Metříček

Měla jsem takové móc šikovné, jen metr dlouhé pásmo – doslova takové ‚dámské provedení‘; stále jsem je měla pro všechny případy v kabelce a často jím všelico měřila. Ale jednoho dne nějak zmizelo. Byla jsem si jistá, že jsem je nechala v některé z mých kapes a dala se tedy do jejich systematického prohledávání; v některých jsem byla i opakovaně – no metr nikde. Patrně jsem ho opravdu někde vytrousila či spíše zapomněla. Pátrání jsem tedy vzdala – no když jsem si pak chtěla koupit nový, nikde jsem takový nesehnala – takže dvojitá smůla…

Možná rok poté – v době, kdy jsem milé ztracené pásmo již dávno pustila z hlavy – si tak ležím po probuzení v posteli…a náhle mi padá zrak na vestu, pověšenou zboku na skříni (…má ložnice zároveň slouží i jako šatna ), a zčistajasna mi napadá: „Běž se kouknout do její kapsy – to pohřešované pásmo je určitě tam…“ „Nesmysl…“ oponuji. V té době jsem ji totiž nosila hodně často a její kapsy byly tudíž určitě jedny z prvních, které jsem obracela naruby – a patrně né jednou; dokonce jsem si to i vybavovala. No poté, co jsem vstala, jsem – dílem pro klid duše a dílem proto, aby se ukázalo, že jsem měla samozřejmě pravdu a pásmo tam není – přeci jen zamířila k vestě a zašátrala v kapse. A??? Pásmo tam!

24. Kocour pomahač

Na zápraží domu mám umístěné různé rostlinstvo – okrasné i to k jídlu…a mezi tím i jeden netřesk. Jeho stvoly jsem shledala natolik dekorativními, že ani po jejich odkvetení a zaschnutí jsem se neměla k tomu je odstranit – a to i přesto, že poněkud rozklesly a bránily volnému průchodu po zápraží, takže jsem je musela neustále obcházet. Ale říkala jsem si – až se ohlásí řemeslníci (…měli mi přijít něco kutit na domě ), tak to ostříhám, aby to nepřekáželo ani jim… Minul podzim…přišla zima – a řemeslníci stále nikde…a netřesk stále tak, jak byl.

A minul i Nový rok… Nedlouho poté jednoho dne vyjdu z domu…a koukám – část stvolů netřesku byla ulámaná a válela se okolo po zápraží. No tohle? Nevybavuji si, že bych se den předtím do toho dala; a pokud ano – určitě bych to nenechala takto rozdělané. Přemýšlím, kdo/co v tom mohl mít prsty…a jasně! Jen – že né prsty, ale tlapky: určitě to byl můj kocour! …Což mně ale na stranu jednu přišlo divné, protože až doteď si netřesku vůbec nevšímal; ale kdo jiný???

Na druhý den telefonát od řemeslníků – že by další den přišli kutit… Aha… 🙂 Tak jsem šla a jen dokončila kocourovu rozdělanou práci…

23. Inkaso

Bydlím na malé vsi a poštu k nám vozí listonošky z několik kilometrů vzdáleného Jičína; vždy jednou denně (…asi jako všude jinde ), kolem poledního. A kromě balíků vozí vše: dopisy…časopisy…inkaso.  A to poslední jmenované chodí vždy hned zkraje měsíce…a pokud ne, tak se buď  někde zatoulalo anebo je někde špatně něco jiného – a to bývá častější. No – a tento měsíc inkaso pořád nikde; čekala jsem…čekala…až jednoho dne večer jsem už přikročila k činu a na poštovní schránce nechala listonoškám vzkaz/urgenci…

Na druhý den kolem poledního jdu zkontrolovat kaslík; tam dopis…časopis…no inkaso opět nikde. Ale říkám si, že můj vzkaz si snad přečetly a už se to tedy někde nějak řeší; a byla jsem v klidu. (…A to právě byla asi ta nezbytná ingredience k tomu, aby se dala věc do pořádku; ostatně – skoro jako vždy 🙂 ) Ani ne za půl hodiny slyším štěkat sousedovic psa – a to přesně takovým způsobem, kterým ohlašuje příjezd pošty; ale blbost – ta už tady dnes přeci byla, že… ( viz obsah kaslíku ). A vzápětí slyším, jak mi někdo něco háže do schránky; nezaměnitelný to zvuk. No jasně – už je mi to jasné: nějaký soused našel ve své poště zatoulané mé inkaso…a teď mi je přinesl. Jdu k oknu, abych se koukla, která dobrá duše to byla…a vidím, jak od vrat akorát odjíždí auto, ve kterém jezdí naše pošťačky… No toto?!? To jsem blázen… Neumím si to vysvětlit… Pošťáci možná dvakrát zvoní – ale že by dvakrát denně obcházeli svůj rajón?  Hmmm… Že by tedy zas nějaké ty čachry s časy/realitami?!? Po pravdě – připadá mi to pravděpodobnější nežli to, že by si listonošky přečetly mou urgenci, obratem se vydaly zpět na poštu do Jičína, tam někde vyhrabaly mé zapadlé inkaso a zase s ním hned letěly zpět hodit mi je do schránky; nebylo to nic zas tak urgentního, aby to nepočkalo do druhého dne a jejich obvyklé pochůzky… A co myslíte vy?

22. Čokoláda až do domu

Takhle jednou již dosti pozdě večer, pár dní před vánoci, dostávám z ničeho nic velkou chuť na čokoládu…tak velkou, že jsem nelenila a hned si ji šla vyrobit; domácí je stejně nejlepší… Dala jsem tam samé dobré věci – no ouha: nějak se mi tentokrát nepovedla; prapodivně se zdrcla a celé to vypadalo natolik nevábně, že mi nenapadlo ani ochutnat… No toto?!? Hmmm…

Na druhý den se probouzím do vydatného sněhového nadělení. Při snídani si všimnu cizího auta, tak nějak podivně najetého před mými vraty…zatímco jeho řidič dupe okolo s mobilem u ucha; evidentně marně se snaží někam dovolat. No jasně: na státovce je kalamita, a tak ji chtěl objet přes naši ves…a patrně místních poměrů neznalý nezvládl zatáčku a skončil v hromadě sněhu, vyhrnutém pilnými silničáři (…a kterou pí. Kořínková ještě nestačila odklidit ). Jdu tedy k němu zeptat se, co se stalo, a nabídnout lopatu, aby se mohl vyprostit. A dozvídám se: to ne on, ale řidička jedoucí v protisměru poněkud nezvládla a doslova jej ze silnice vyšoupla přímo před má vrata; nikomu se naštěstí nic vážného nestalo…

Poněkud rozhozenému pánovi poskytuji nějaký ten servis vč. dobití jeho jako naschvál vybitého mobilu…a když pak po vyřízení formalit s policií odjíždí, jako projev díků mi podává jakousi krabičku. Napřed ‚ze slušnosti‘ (…a též proto, že se – nevím proč – domnívám, že jde o nějaké výživové doplňky, kterým zrovna neholduji ) odmítám, no pak přeci přijímám… Až doma zjišťuji, že se opravdu jedná o něco na způsob ‚výživových doplňků’…ale tenhle – tenhle si tedy nechám fákt líbit: krabička byla plná čokoládových tyčinek…navíc ‚de luxe‘! 😀

21. Klíče

Zas taková ‚blbost’…
Tak jsem si na dnešek stanovila uklízecí a přerovnávací odpoledne…v dílně, kolem domu, a tak. Vycházím z domovních dveří na dvůr, že se tedy pustím do díla, a řeším dilema: zamykat či nezamykat? Záleží na tom, jaký budu mít akční rádius, že… Nakonec zamykám (…aspoň si to tedy myslím ) a klíče ukládám na obvyklé místo (…aspoň si to tedy myslím).

Práce je hotová, venku se stmívá – akorát čas jít domů. Sahám pro klíče – a klíče nikde. „Bože můj, kam já je zas zašantročila…mam tak akorát náladu je teď v té tmě hledat…“ nadávám si pro sebe. „OK – tak půjdu hezky sama sobě po stopě a najdu je – ostatně jako vždy…to by v tom byl čert…“ uklidňuji se. Jako první mě napadá, že jsem je nechala zvenku ve dveřích. Nenechala. Hmm… Postupně tedy obcházím všechna svá ‚pracoviště‘ a trasy, no klíče nikde. Začínám čout nějakou lotrovinu – lépe řečeno nějaký ‚vyšší smysl‘ této hry na schovávanou… A vida – klíče sice stále nenacházím, zato něco jiného: v regále v dílně nečekaně objevuji tabulku skla, na kterou jsem si zrovna tuhle vzpomněla, že ji potřebuji najít…no už jsem na to zase zapomněla. A tady je, paráda! 🙂 „OK Vesmíre…díky díky, ale teď už bych ty klíče mohla najít, co říkáš?“ V té chvíli si uvědomuji existenci rezervních klíčů, které jsem nechala zhotovit teprve nedávno pro případy podobné tomuto, a které jsou uložené na bezpečném místě ( mimo byt, samozřejmě ); nyní si za to přímo blahořečím. A napadá mě: „Hned si je vezmi; uklidníš se a snáze najdeš tamty…“ Provedu. Hbitě po nich sahám a dávám si je do kapsy. „Uf – aspoň že ty tam byly…“ A další pátrací kolečko – tentokrát v obráceném pořadí… Nakonec se dostávám opět k domovním dveřím a něco ve mně tvrdohlavě trvá na tom, že klíče jsou tam. Ale zase nejsou… Blik!!! Ale jsou – jenže zevnitř…
Jak jsem říkala: jen taková ‚blbost’…

20. Záševky

Od dětství mám poněkud nekonvenční, a tím pádem i nekonfekční postavu – takže většinu zakoupeného oblečení nutno dodatečně všelijak upravovat, což si dělám z praktických důvodů povětšinou sama. Ne, že bych se v tom zrovna vyžívala – ale tak nějak jsem si zvykla, že to holt patří k mému životu… Proto jsem velice zajásala, když se mi asi před rokem podařilo sehnat šusťákové kalhoty, které mi padly téměř dokonale; to ‚téměř‘ znamená, že je pouze stačilo zabrat v pase. Byly tak pěkné, pohodlné a slušivé, že jsem si o dva dny později letěla do oné prodejny koupit ještě jedny – ‚do foroty‘. Naštěstí je ještě měli – úplně stejné, včetně velikosti; jen místo malých, červených doplňků na nich byly doplňky modré…

Jedny jsem si tedy hned upravila a ty druhé dala zatím odpočívat do skříně, že ‚až někdy‘. V upravených šusťákách jsem chodila od podzimu do jara všude po venku; mimo jiné jsem v nich i jezdila na koni – a to bez sedla (…staré odešlo do věčných lovišť a nové dosud nedorazilo ), takže si asi dovedete představit, jak vypadaly – byť po jedné jediné jízdě… A pak se staly dvě věci: za prvé – prodělala jsem jakýsi osobní ‚upgread‘, v důsledku čehož jsem začala pociťovat přímo neskutečný odpor k jakémukoli předělávání čehokoli. „No – to jsem, holka, zvědavá, jak teď budeš v tom reálu jako fungovat“, kroutila jsem nad sebou hlavou… A za druhé: konečně dorazilo krásné nové ( a tedy i čisťounké ) sedlo; na ně přece nemůžu lézt v těch špinavých gatích! Jízdu ‚bez‘ chci provozovat i nadále ( za tu dobu jsem si ji oblíbila ), takže…pro jízdu v sedle vytáhnu ony nové čisté šusťáky; což ale znamená je upravit, že… No tak holt jo – dám se do toho…

Vytahuji je ze skříně, vytahuji šitíčko…a že se teda pustím do díla. Ale ještě by to chtělo donést ty již upravené kalhoty, abych záševky ( dosti velké ) udělala stejně velké, že… Už už začínám se zabíráním, když tu náhle zaslechnu ve své hlavě hlas: „Vole – snad ty kalhoty napřed poměříš, ne?!?“ Oponuji: „A proč jako? Dyť jsou úplně stejné!“ ( Jestli něco nesnáším, pak je to zbytečná práce – byť patnáctisekundová…) Hlas opakoval: „Změř to!“ „No dóbře…“, souhlasím nakonec. Porovnávám tedy ony v pase zabrané kalhoty s těmi dosud nezabranými…a během oněch patnácti sekund ke svému úžasu zjišťuji, že oboje kalhoty – ty upravené i ty dosud neupravené – jsou v pase STEJNĚ široké! Není možno… Zázrak! Ale než jsem stihla začít jásat, že nemusím nic předělávat, přepadla mě pochybnost: „Houby zázrak…určitě jsem nějakým nepatřením koupila menší velikost…což znamená, že mně budou zaručeně krátké! Do prčic… A po roce mi je už nevymění…a budu je muset zase pracně nastavovat… Nééé! Vrrr…“ Rezignovaně beru oboje kalhoty a začínám je komplet přeměřovat. A hádejte: i všechny ostatní míry jsou naprosto stejné 🙂

19. Zhmotnilo se jablíčko…a nebo?

Obvykle snídávám obilné vločky s oříšky, do kterých si vždy nastrouhám ještě jedno jablko. K účelům těmto jich mám vždy tak pět…deset přichystaných na tácu na kuchyňské lince – omyté a hezky odražené na pokojovou teplotu; komu by se chtělo jíst hned po ránu něco studeného, že? Mně teda ne – obzvláště ne teď v zimě… Takže – jakmile si všimnu, že začínají docházet, hned donesu ze skladu další… Ovšem tentokrát tomu bylo jinak než obvykle: přestože jsem den po dni sledovala, jak jablka z tácu jedno po druhém mizí, nějak jsem se nedokázala přimět k tomu, abych zásoby doplnila. Nadešlo ráno, kdy jsem zpracovala poslední jablko. „No, dneska je už fakt MUSÍM donést…“, nakázala jsem si. Ale ač jsem celý zbytek dne průběžně chodila okolo prázdného tácu, nepodařilo se…

Už jak jsem na druhý den ráno brala za kliku od dveří kuchyně, vzpomněla jsem si na ta nedonesená jablka a zabrblala jsem si, že kvůli své zapomnětlivosti budu teď muset snídat jedno pěkně vychlazené! ( Akorát byla ta zima…) Vcházím dovnitř a cestou do koupelny mi padá zrak na včera prázdný tác. A na něm bylo – světe div se – jablko! Jedno jediné… No toto??? Abych je předešlý den přehlédla, nepřichází do úvahy: na tmavě hnědém tácu toto velké, žlutooranžové jablko zářilo jako slunce – slepý by jej nepřehlédl! A kdybych pro ně přece jen ještě večer došla (…a pak na to přes noc zapomněla ) – určitě bych nepřinesla jen jedno, no ne?

Toto podivné objevení se jablka bylo samo o sobě zvláštní, no neméně zvláštní bylo, v jaké době k tomu došlo. Ve větší míře jsem se totiž akorát zabývala tématikou zhmotňování, utváření si své reality…paralelními světy. ( Na zhmotňování jablek jsem ale fakt nepracovala 🙂 Spíše mi to přišlo jako ukázka/připomínka, co že je jako všechno možné…) Existují názory, že v daný okamžik na světě již existuje úplně…ale ÚPLNĚ vše, na co jen můžete (…a asi i nemůžete ) pomyslet. V tom případě by vlastně ani nebylo potřeba nic vyloženě ‚zhmotňovat‘ – ‚jen‘ se přesunout do reality, kde již žádané existuje… Takže – jak to vlastně bylo: zhmotnilo se jablíčko…nebo to byl přesun do ‚jinam‘???

18. Štoudev

Jednoho dne, když jsem vstala a šla ven podívat se na kobylku, zaregistrovala jsem ke své nemalé nelibosti, že svůj plastový soudek na vodu přestěhovala o kus dál. Dělávala to jako hříbě a dorostenka…a většinou pouze v zimě, kdy není na pastvě a mezi jednotlivými porcemi sena měla dost času na vymýšlení nejrůznějších blbin (…patrně dle hesla ‚kdo si hraje, nezlobí‘ ). X-krát kvůli tomu dostala vyhudáno; většinou si totiž při té příležitosti vylila vodu, přidělávala mi tak práci a navíc hrozilo, že si soudek ještě ke všemu rozbije a já pak budu muset shánět nový… No, nakonec s tím – patrně v důsledku nástupu dospělosti – naštěstí přestala…

Až zase dnes… Nechápu; je pastva, má co dělat – tak co zas blbne, můra jedna? Z mého rozladění Mia hned pochopila, že je něco špatně, a s tušením sprďáka se hbitě odklidila z mého dosahu na kraj pastviny. Když jsem si tam pro ni šla (…nemůžu to přeci nechat jen tak, že…musím ji přeci připomenout, že toto se nedělá, že…), všimla jsem si, že odtud zmizel velký trs vzrostlých kopřiv. „To jsem blázen…včera tam ještě byly“, mudruju nad prázdným místem. „Pravda – chtěla jsem je včera ještě posekat, ale nestihla jsem to… Nebo ano??? Když tam již nejsou? To už blbnu, nebo co?“ A tak… Kam by jinak zmizely, že? Koně totiž kopřivy nastojato normálně nespásají (…dokonce ani Mia ne 🙂 ); ale když jim je posečete a usušíte…nebo jen necháte zavadnout, s chutí si je dají (…patrně proto, že kopřivám jsou připisovány silné krevčistící účinky a velký obsah železa a dalších prospěšných látek ). „Ne ne, vážně jsem je neposekala“, vzpomněla jsem si. Takže to opravdu bylo dílo Mii; když jsem to neudělala já, holt to udělala ona. A to dokonale – žádné ožužlané stonky; hezky čistě a nakrátko – jako by je někdo opravdu posekal… A mělo mně to napovědět; připomenout, jaká je to Mia pomahačka…

O chvíli později si to tak sedím na zápraží se snídaní, když tu mi padne zrak na velkou sklenici od okurek, částečně naplněnou zeminou…a umístěnou tak, abych si jí všimla. Evidentně jsem tím něco zamýšlela; ještě by bylo dobré zjistit, co… A náhle…ŤUK!!! No jasně… Do sklenice jsem chtěla přemístit na pozorování pár bílých kuliček – čísi vajíček, která na mě vykoukla zpod oné štoudve, když jsem ji kobylce den předtím čistila a posléze opět naplnila čerstvou vodou. Až poté mi napadlo, že bych si pár vajíček mohla ‚vypůjčit‘ a jejich další vývoj sledovat v ‚laboratorních‘ podmínkách velké sklenice. Ale nebudu teď přece šíbovat právě naplněným soudkem, že; počkám do druhého dne, až ho kobylka zase vyprázdní… A vyprázdnila…a odsunula; díky tomu jsem si vajíček zase všimla! Kdyby to neudělala, automaticky bych štoudev opět doplnila vodou a… Je to jasné?!? 🙂

17. Bílá růžička

Když odešla má maminka, bylo mi vcelku brzy jasné, v jakém duchu se ponese rozlučka s ní…a též, jakou kytičku jí při ní dám: jednu bílou růži. Zatímco obřad viditelně odrážel náturu a smýšlení mé maminky, ta bílá růže mi byla trošku záhadou. Nevím, kde jsem ten nápad vzala; nikdy jsem si nevšimla, že by v nich měla nějakou obzvláštní zálibu…

Bylo už po obřadu a já přespávala v jejím prázdném bytě. V noci mi probudila potřeba toalety. Vstávám tedy, potmě se doštrachám k oné místnosti, otevírám dveře a rozsvěcuju… Než napíšu, co bylo dál, tak malá exkurze na maminčino WC: Naproti míse byly na zdi pověšeny nad sebou dvě skřínky, mezi nimi asi třiceticentimetrový prostor. Na spodní z nich se nacházel malý dekorativní květináček a v něm nastrkány všelijaké umělé miniaturní kytičky; a jedna z nich ( pouze jedna z nich! ) – bílá růžička. Rostliny byly vzájemně tak propletené, že v podstatě nebylo možno jednu z nich vytáhnout, aniž byste nevytáhli i několik ostatních. A též nebylo jen tak o dekoraci zavadit ( třeba rukávem ), neboť se nacházela na chráněném místě, zastrčena mezi docela hlubokými skříňkami… Tak tedy…vcházím dovnitř, rozsvěcuji a…na podlaze, přímo před mýma nohama, leží ona umělá bílá růžička…jen ona. Květník na svém místě, ostatní kytičky rovněž… Stojím tam celá zkoprnělá… V bytě nikdo jiný kromě mě nebyl a mě napadá jen jedno jediné vysvětlení… Jako dítě jsem měla z duchů dosti hrůzu, a tak jsem své odejité blízké vždy prosila, ať se mně hlavně nezjevují, že by mi z toho mohlo klepnout a rychle bych byla tam, kde oni 🙂 Maminka tedy patrně zvolila šetrnější způsob…

Květináček s kytičkami mám dodnes. Stojí na okenním parapetu u mě doma v kuchyni, frekventovaném to místě. Neustále na něj něco pokládám/odkládám, lezou tam kočky. Ještě se nestalo, že by květník někdo shodil…či z něj kytky vypadly. A už vůbec ne jedna jediná…

O pár let později dala má maminka o sobě vědět podruhé…mohu-li to takto vyjádřit… Zrovna jsem si v koupelně u sebe doma čistila zuby a při tom tak o ní přemítala; kde asi tak je, jak se má, co asi tak dělá…a tak. A co kdyby mi tak poslala o sobě nějakou zprávu – bleskne mi hlavou hříšná myšlenka… Po dokončení procedury jdu do kuchyně, kde si odkládám kapesník na lednici tak nešikovně, až mi mizí ve škvíře za ní. A jak se jej snažím vydolovat, všimnu si, že společně s ním je tam zapadlá i nějaká pohlednice ( veškeré došlé si zastrkávám za skříňku, visící nad lednicí…či za její sklo – abych je měla hezky na očích ). Vytahuji i ji a…ona to od mé maminky; z jejího výletu po milované Šumavě… Vlastně jako by mi ji teď poslala podruhé.

16. Anežka – rebelka česká

Co bylo dříve: pohádka/mýtus…či realita/skutečnost? Co se připodobňuje čemu…připodobňuje-li se vůbec? Co je předobrazem čeho? A je to, co považujeme za skutečnost, skutečně skutečnější, nežli pohádka? Myslím, že není (…a kvantová fyzika je téhož názoru ); je jen hmotnější – a tedy našim zrakům viditelnější. Jsou to dvě strany jedné mince; existují současně…a jedna se prolíná s druhou.     ( Zájemce o tyto záležitosti odkazuji na zajímavou knihu ‚Frodova cesta‘, autor Robert Ellwood…mimochodem – krásné a příznačné jméno, což? )

Také máte rádi takové ty kreslené filmy? Bývá to hezké a zábavné pokoukání – často dokonce s překvapující dávkou moudra. Sami jejich tvůrci říkají, že zdaleka nejsou určené jen pro děti; třeba taková ‚Rebelka’… I tato pohádka má svůj protipól ve reálném životě; minimálně jeden. Řízením osudu přišel…lépe řečeno přišla na svět ve stejný rok, co onen film. Dosud je malá, základní školou povinná ( psáno 2021 ), no už má svůj luk…a dokonce i koně (…a dokonce i hodně podobného onomu Angusovi – koníkovi hlavní hrdinky z filmu ); a též notnou dávku kuráže ( je Beranka; vsadím boty, že ta filmová také…). Teprve čas ukáže, jaké skutky jí její osud přiměje udělat, jaké zkoušky a výzvy na ni čekají…

Anežka se narodila s láskou ke koním…a naštěstí do rodiny, kde vždy nějaký byl. Měla tedy kde čerpat své první zkušenosti, nejen ty jezdecké. Už jako malinká si z nějaké vyvýšeniny vylezla na svého oblíbence a jen s klacíkem v ruce na jeho usměrňování ( měla na jeho ovládání dosud krátké nožičky ) na něm drndala po pastvině. To byla psina, když se pak celé stádečko rozhodlo změnit lokaci a i s malou jezdkyní na hřbetě jednoho z nich si to namířilo cvalem rovnou z prudkého kopce. Prostě taková malá indiánka…

Jednou se mi její maminka – má kamarádka – zmínila, že na ní Anežka dyndá černého koníka, kterého by měla jen a jen pro sebe. Na mé hecování, ať jí tedy nějakého pořídí, argumentovala, že jejich už letitá teta hůře zvládá péči o svého koně a že jej chce dát k nim na ustájení. Dcerka by tedy zatím měla tohoto a až bude velká, ať si sama pořídí, co bude chtít. Jenže…vzpomínáte, když jste byli malí: termín ‚někdy‘ byl pro vás v podstatě to samé jako ‚nikdy’… Když navíc dodala, že se jedná o plemeno ‚tinker‘, pomyslela jsem si: ‚To nééé…‘ Tinkeři, které jsem dosud viděla, byli mohutní…strakatí, a působili těžkopádným dojmem – zkrátka nic pro drobounkou Anežku, toužící po svém vraníkovi… Samotné mně z té představy bylo smutno; jenže to jsem nevěděla…

Uplynula nějaká doba a já se dozvěděla, že tinkerka je již přestěhovaná u nich ( no jo – kamarádka dobrodějka, napadlo mě ); i rozhodla jsem se jet se na všechny zase podívat. Po delším dámském pokecu u kafíčka a dortíků jsme se vydaly ven obhlédnout koníky… Vyjdem z domu a první, co upoutá mou pozornost, ja malá Anežka, střílející  – za asistence jednoho z jejích bratrů – na louce z luku. Blížíme se k pastvině…a já vidím menšího tmavého koníka; na nohou dlouhé rousy, bílé ponožky, na hlavě široká lysinka. „To je ona…Myška…od té mé tety“, vysvětluje kamarádka. Koho mi to jen připomíná…? Nemůžu na to přijít… Až při zpáteční cestě mi to dochází: takového přeci měla princezna Merida, filmová ‚rebelka‘! Úplný Angus – jen v takovém malém, kapesním vydání… Pro Anežku jako dělaný 🙂 ( Hlavně, že jsem dostala nápovědu – malou holku s lukem a šípy…) Hned po návratu volám kamarádce. „Rebelka? Ten film neznám… A Anežka o něm také nikdy nemluvila…“, dí na to ona.

Až teprve teď jsem se dozvěděla celý příběh… Když si kamarádčina teta před pár lety Myšku pořídila, jely se hned s dcerkou na kobylku podívat. Anežka se do ní zamilovala od prvního okamžiku a chtěla také takového koníka! ( Zde tedy mělo její dyndání původ…) Ale maminka argumentovala vším možným, a tak Anežka zůstala bez svého vysněného koníka. Zatím… Vesmír ale už napovídal: když byly spolu s maminkou na výstavě koní, přesně takového koníka tam vyhrála! Sice byl zatím jen na pohlednici, ale přesto… 🙂 Teta mezitím pomalu stárla; byla si vědoma ubývajících sil a čas od času pronesla, že Myšku jednou Anežce odkáže. Nakonec skončila ze dne na den v nemocnici…a koník ustájen kdesi v cizí stáji. A pak…jednoho večera, se u kamarádky doma zastavily starožitné hodiny; patřily mamince oné tety…tedy kamarádčině babičce. Velmi se tomu podivila – přeci je natahovala?!? To její teta; dávala jejich prostřednictvím vědět, že právě odešla z tohoto světa. Dědicové její přání respektovali a Myšku Anežce opravdu přenechali. A tak si pro ni holky s velkou radostí jely…

Tak to byla pohádka o tom, jak malá Rebelka ke svému koníkovi přišla.
Anežka a Myška ( A + M )…Merida a Angus ( M + A ).

15. Vlaštovky

Je polovina září; podnájemkyně mé kobylky – vlaštovky – odletěly již před čtrnácti dny. Dříve, než obvykle; tehdy se dosti ochladilo, a tak se zřejmě rozhodly přesunout se již do teplejších krajin. Jelikož jsem od té doby nezahlédla ani jednu, měla jsem za to, že pro letošek už definitivně… Tohoto úkazu se hbitě chopili škarohlídi a začli šířit poplašné zvěsti o brzkém příchodu zimy; bla bla bla…znáte to. A co čert nechtěl: léto se vrátilo a s ním i hejna much. Kdo je ale teď bude redukovat, když jejich hlavní pojídačky už odtáhly? To abych dala Mie do maštale mucholapku, napadlo mě. Jééé – už vidím, jak by to dopadlo! A hlavou mi jdou nejrůznější scénáře toho, jak by nenechavá a kreativní kobylka s mucholapkou naložila… Takže to raději ne… Takovéto a jim podobné úvahy mi tak šly hlavou.

Ani ne za hodinu poté sedím s kávou na zápraží a koukám, co kde lítá. A náhle… Moji pozornost upoutá povědomý pohyb na obloze…a též povědomý zvuk. No toto??? Nad dvorem krouží dobrá stovka vlaštovek…

14. Dvakrát na téma hnůj…

Tak mě tak jednou uprostřed léta napadlo, že bych měla posekat vjezd na pastvinu, kudy si jezdí zahrádkáři pro hnůj. Přestože mi to připadalo jako poněkud podivný nápad ( hnojaři jezdí takřka výhradně na jaře a na podzim…), toto nutkání jsem po pár dnech remcání nakonec přece jen uposlechla. Záhy nato mi volá sousedka, jestli mám hnůj – že by si přijela… Aha – tak proto! Místo s nějakým povozem ale přijela s kolečkem – že si to postupně odvozí takto; mohla jsem ji proto pustit zkratkou přes dvůr – kolečko tudy na rozdíl od většího povozu snadno projede. ( Takže ne proto…) Jenže… Vjezd přes dvůr byl vlivem dešťů silně rozbahněn a sousedka se bála, že tam zapadne i s hnojem – a tak nakonec přeci jen jezdila hlavním vjezdem. Takže přece jen proto! 🙂

A podruhé… Už třetí den stálo na dvoře kolečko plné koňských koblížků a nějak se nemohlo dočkat toho, až se ho chopím a vyvezu nahoru na pastvinu na hnojiště. Není to má běžná praxe; kolečko vyvážím hned po jeho naplnění, takže jsem se tomu sama podivovala. Třetí den navečer mi volá sousedka ( ta samá ), jestli nemám náááhodou zrovna naplněné kolečko – že by si ho zrovna odvezla. Jó, tak proto…

13. Hrátky s časem?

12. Potopa koupelny

Tak mi tak onehdy napadlo, že podlaha v koupelně by – navzdory pravidelnému úklidu – potřebovala nějak zevrubněji vycídit – především to spáry mezi dlažbou. Nápad byl, čin však již nenásledoval… Asi za týden jsem se dala do praní; napustila pračku vodou, přidala prací gel, prádlo, pustila praní…a z koupelny odešla dřív, nežli jsem stihla zaregistrovat, že jsem neuzavřela výpusť z prací vany… A ještě jsem za sebou hezky zavřela dveře…

Vrátila jsem se v momentě, kdy podlaha byla pokryta skoro centimetrovou vrstvou teplé mydlinkové vody; akorát včas, aby nezačla přetékat přes práh do kuchyně. Velké gruntování mohlo začít 🙂 …a bylo to i s důkladnou ‚předpírkou‘.

11. Happy End

Jedna paní sledovala jednoho večera jeden film. Líbil se jí…a dobře dopadl; tak to obvykle máme – my ženské – rády… Ale snad nejvíce ze všeho onu paní zaujala hláška, která padla na samém jeho konci…asi nějak takto: ‚Pro happyend musí člověk občas něco udělat. Ale to nejdůležitější je se pro něj rozhodnout!‘ A tak se rozhodla…
Druhý den jela dle plánu do zahradnictví pro nějaké rostliny. Když vybrala, pro co přišla, zabrousila ještě do oddělení se skalničkami, jestli jí tam něco nepadne do oka. Vybrala si jednu hezky kvetoucí kytičku a pak ještě sáhla po nic neříkajícím, dosud nekvetoucím zeleném trsíčku čehosi. Když studovala nálepku s popisem rostliny, tak přestože usoudila, že ji vlastně ani moc nepotřebuje – nakonec ji také vzala. Když si pak ve frontě u kasy na onom štítku pořádně přečetla, cože za odrůdu si vlastně nese domů, musela se smát: stálo tam ‚Happy End‘ (…a ještě ke všemu růžový 🙂 )

10. Mobil

Tuhle si tak myju nádobí a na skříňce za mnou se nabíjí můj mobil. Náhle mi napadne, že bych se na něj měla podívat, jestli už není dobitý. Blbost – dí rozum – vždyť tam je krátkou dobu. Bodejť – odpovídám mu. V ten moment mobil pípne; nabíjení skončilo…

9. Bílý kůň

Valná většina mých snů se mi v životě již splnila; jeden z těch zbývajících je bílý kůň – ostatně o tom sní asi každá malá koňařka (…nebo naopak o černém ). Ale jen tak jít…a koupit si ho (…nebo – nedej Bože – ho přímo od někoho dostat darem! ) – to je prostě nuda. Já to mám totiž ráda trochu napínavé; ráda se nechávám překvapit…ráda se těším…ráda pozoruji, jak se něco vyvíjí. Takže na to jdu jinak: koupím si hříbátko, u kterého je určitá pravděpodobnost bílého zbarvení ( kdo neví – bílý kůň se nerodí bílý, ale barevný; bílým se stane až v průběhu života…a postupně ). A čekám, jak to dopadne…a jestli vůbec 🙂

A s tím jsem si kupovala i Miu, mého posledního koníka ( psáno v dubnu 2021 ). Přišla ke mně jako rok a půl staré hříbě, na těle asi tak 3 ( slovy: tři ) bílé chlupy – tedy kromě jedné bílé ponožky a srdíčka na čele; jinak byla světle hnědá… ( Její tatínek je běloušek, takže jisté dispozice k bílé barvě by tu byly…) Jednoho krásného dne jsem tak nějak nedočkavě uvažovala, o kolik asi tak bude mít více bílých chlupů po těle po skončení výměny srsti, která u ní akorát probíhala…a jestli tedy bude nakonec vybělovat, či ne… Druhý den koukám po kobylkách na pastvině – a úplně se mi překvapením zastavilo srdce: Mia byla celá špinavě bílá! Vypadala přesně tak, jak vypadají koně zhruba v půlce vybělování – tedy ani barevní, ani bílí…tak napůl; vypadají, jako by byli plesniví. Přesně tak teď Mia vyhlížela… To přece není možné – nemohla takto zbělat přes noc! Musela se v něčem vyválet…v nějakém vápně (…doufám, že vyhašeném! )…ale já žádné vápno, ani nic podobného na pastvině přece nemám! Že by ji někdo něčím popráškoval??? A jenom ji? ( Druhá kobylka byla normální…) Celá rozrušená jdu blíž…a blíž…a blíž…a náhle mi to dojde! Asi před týdnem jsem vzadu na pastvině pálila nějaké větve; a z toho je takový pěkný jemný, světlounce šedý popel… A kobylka se v něm vyválela, a to tak důkladně a poctivě, že jej měla souměrně po celém těle…

Záhada tedy vyřešena, přesto… Je zvláštní, že se v něm nevyválela i druhá kobylka; jak se totiž začne válet jeden kůň, ostatní jej většinou následují. A za další – že se v onom popelu Mia vyválela akorát den poté, co jsem tak intenzivně přemýšlela o jejím případném vybělování… Jakoby říkala: „Hele – já fakt se snažím!“

8. Výměnný obchod

Žili byli jedni mladí manželé. Právě dokončovali rekonstrukci svého domečku na Hrubé Skále u Turnova, kde bydleli, když…je napadlo, jestli by jim nebylo lépe jinde. Důvodů bylo vícero: pán pracoval v 30 km vzdáleném Jičíně – takže by se docela šiklo bydlet blíže… Paní zase plánovala koníka, a pro ty účely by se lépe hodil nějaký domeček se stodůlkou a rovným dvorečkem ( zde to byl opak ). A vůbec… A tak šli do toho – rozhodnuti sehnat vhodnější objekt u Jičína.

Abyste něco mohli koupit, musíte mít peníze – a ty oni neměli; všechno spolkla rekonstrukce stávajícího domečku ( pánův tatínek jej nazýval ‚perníkovou chaloupkou‘ – taky se tak loupal 🙂 …stářím ). Takže je jako první napadla výměna; lidé si mezi sebou běžně mění byty, tak proč ne domy, ne? Dávali inzeráty, navštívili několik realitek; všude jim tvrdili jedno a to samé: „Výměna je samozřejmě možná…no víte – ale pravděpodobnost, že si lidé a nemovitosti vzájemně ‚sednou‘ – co se požadavků týče – je v podstatě nulová…“ Tak fajn – zbývá tedy ‚prodat a koupit’… A opět: inzeráty, prohlížení vývěsek, ježdění po celém jičínském okolí, vyvěšování letáků…a nic. Neviděli žádný volný objekt, co by se jim aspoň trochu líbil…a – co bylo ještě podivnější – ani žádný pořádný kupec na jejich dům; přitom se nacházel ve vyhledávané lokalitě Českého ráje! Fakt divný…

Takto se snažili rok…rok a půl; pak toho nechali s tím, že asi mají zůstat tam, kde jsou. Není to tam přeci špatné… Bylo to akorát v listopadu a oni zjistili, že díky tomu všemu shánění nějak opomněli oslavit výročí jejich svatby; to musí napravit! Pán tedy hned zamluvil místo v turnovské restauraci; chtěl stůl jen pro dva, no byly již všechny obsazené. Byl mu tedy nabídnut stůl pro čtyři – s tím, že jej budou mít jen sami pro sebe. Tak dobře… Vyrazili do restaurace, usadili se…a užívali si večera. Lidé přicházeli a postupně zaplnili celý podnik do posledního místečka…až na ta dvě volná místa u jejich stolu. A další a další přicházeli…no byli už posíláni pryč. Obsluhující personál nervózně pokukoval po jejich poloobsazeném stole, až už to nemohl vydržet a přistoupil k nim s prosbou, zdali by přece jen k nim nemohli někoho posadit. Nastal napjatý okamžik…no nakonec manželé svorně souhlasili ( byli v jádru dobráci 🙂 ). A tak k nim přibyl další manželská pár…

Netrvalo dlouho a začali se spolu bavit. I onen druhý pár přišel oslavit výročí své svatby…a taky opožděně 🙂 Svatbu měli shodou okolností na Hrubé Skále a rádi by si tam též pořídili domeček. A dlouho sháněli…ale marně…marně. A tak nakonec vzali zavděk usedlostí u Jičína ( 30 km daleko! ); blíže prostě nic nesehnali… Druhý pár nevěřícně poslouchal a pak na sebe významně pohlédl; a přidal do placu svou historku. Teď zase nevěřícně hleděli ti druzí… A pak, po chvíli ticha, někdo z nich pronesl: „Tak si to vyměníme!“ Vzápětí se od jejich stolu nesl jejich společný výbuch smíchu – jak je ten ‚vtip‘ pobavil…

No smích je brzy přešel, když si pak – jen tak pro zajímavost – začli své majetky popisovat; nestačili se divit! Nemovitost u Jičína byla opravdu blízko Jičína; měl by to blízko do práce – lebedil si pán. Měla hezky rovný a prostorný dvoreček se šikovnou a zachovalou stodůlkou; tam by se naváželo a skládalo seno jedna radost – lebedila si paní… Dosavadní majitelé oné nemovitosti však považovali rovný dvůr za nudný ( paní se chtěla věnovat zahradní architektuře a svahy skýtají daleko více možností možností k vyřádění se…) a stodolu za zbytečnou a překážející. Zato z popisu domečku druhých manželů ( = absence stodoly a svažitý terén ) byli naopak naprosto nadšení 🙂 Nápad s výměnou začli tedy brát vážně…

Samozřejmě netrvalo dlouho a vzájemně se navštívili, aby popsané shlédli na vlastní oči…a okamžitě si plácli. To bylo v zimě. A hned v předjaří zavládla mezi oběma místy čilá doprava – mnohdy přímo kyvadlová. Prostě mmmigrace…vše se stěhovalo sem a tam; zařízení bytů, dílny…kytky. O víkendech manželé pořádali na svých nemovitostech vzájemné ‚výměnné pobyty‘, až se s příchodem jara přemístili natrvalo – každý už ‚do toho svého’…

Pohádka? Ano. A opravdu se stala… Vesmír/Pánbůh je neuvěřitelný kouzelník…žonglér…dohazovač – prostě všechno dohromady. A když ho necháme, může nám pak předvést kousky, o kterých se nám ani nesnilo…

7. Vrata od stodoly

To se mnou ještě bydlel můj manžel… Jednoho dne na jaře, nedlouho před jeho odjezdem do práce ( kde byl vždy několik dní v kuse ) jsem zjistila, že nejdou otevřít vrata u stodoly. Byl to docela problém – akorát nám tam totiž měli něco přivézt a složit. Manžel nelenil a honem se snažil závadu odstranit; oba jsme předpokládali, že stará a těžká vrata stejně staré stodoly svou váhou a stářím nějak poklesla, takže je nutno opět je nějak nadzvednout a upevnit… Sledovala jsem svého manžela, jak odhodlaně a statečně bojuje s vraty; obdivně jsem hleděla na jeho napínající se svaly na vypracovaném těle…a napadalo mě něco jako ‚ještě že ho mám‘ a ‚co bych si bez jeho mužné síly já – chudák slabá ženská – počala’… Ale ať se můj silný a šikovný manžel snažil, jak se snažil – vrata se ani nehla; lopotil se s nimi možná hodinu… No nic, akci tedy odvoláme; až se vrátí z práce, bude mít na opravu více času a určitě to dá do pořádku… Sama jsem ho ode vrat odehnala, aby se stihl ještě osprchovat a uchystat k odjezdu, a poté už jsem jej autem vezla do města na autobus…

Ač jsme cestou ona vrata již neprobírali, stále mně nešla z hlavy – a to ani na cestě zpět. Nechápala jsem to; když je nespravil manžel – jak bych mohla já??? (…chudák slabá ženská, že… 🙂 ) Nesmysl… Přesto… Přijedu domů, zaparkuji auto a něco mi táhne ke stodole. Chvilku tam stojím a v takovém nějakém zvláštním rozpoložení civím na vrata. Pak jdu do dílny a vracím se s kladivem a majzlíkem v ruce. Stačí pár dobře mířených úderů a…vrata se otevřou… Stojím tam jako opařená, s pusou dokořán. No toto???

A co že se to s vraty stalo? S vraty samými nic; závada byla jinde… Zem pod nimi je zpevněná řadou položených cihel. A jak tak v zimě mrzlo, jedna cihla se – mrška jedna – jeho přičiněním malounko nadzdvihla… Sice jenom jedna jediná…a sice jenom o jeden jediný centimetr, ale stačilo to… A stačilo jen onen kousek odseknout a vrata byla osvobozená.

6. Taková jedna malá hezká synchronicitka…

Své paní účetní jsem odeslala podklady pro vyhotovení mé daně. Vždy, když to má hotové, zašle mi vše zpět poštou… Asi po týdnu jsem si uvědomila, že jsem paní zapomněla poprosit, aby mi dala pro jistotu vědět, až je bude odesílat – abych si to pohlídala a někde se nezatoulaly. Takže jí píšu dodatečnou SMS… Odpověď je takřka okamžitá…a plná smajlíků a podobných ‚pitominek‘; stojí v ní: „Právě sedím nad tou Tvou (…daní ). Za chvilku odesílám…“

5. Zachráněné stromky

Kamarádka vyprávěla… Jednoho dne koncem zimy zaregistrovala, že jí nějak nefunguje elektrický ohradník. V přístroji závadu neobjevila, a tak jí nezbývalo nic jiného, než jít obejít celý oplocený pozemek a zjistit příčinu (…je to pěkně do kopce ). Při té příležitosti zjistila, že mladé, teprve na podzim tam vysazené stromky mají od zvěře poškozené kmínky. Všeho hned nechala a šla rány rychle ošetřit; bylo to v hodině dvanácté, neboť s nástupem jara by ve stromcích začla proudit míza a mohly by tak ‚vykrvácet‘ a uschnout… A na druhý den ohradník zase fungoval – aniž by ho kdo opravoval…

Když mi to vyprávěla, povídám jí, jak to má dobře zařízeno – že tam byla takto navedena ( na zahradu nechodí zrovna každý den…a v zimě už vůbec ). Kamarádka se významně pousmála a povídá: „No – ono mně to tam táhlo už den dva předtím… Všimla jsem si, že mi tam lítá sousedovic pes; podlezl pod plotem a soused ho vůbec nemohl přivolat. Říkala jsem si, jestli tam mám jít…no nakonec jsem nešla…“ ( Je to pěkně do kopce… 🙂 )

4. Načasování skoro dokonalé…

To jsme se takhle jednou s mou kamarádkou vypravovaly na přednášku do Prahy. Hlavou mi šly dvě věci, respektive obavy: za a/ zdali dorazíme včas ( kamarádka bývala trošku na štíru s dochvilností…), a za b/ že kamarádka-řidička pojede moc rychle a já jí nestihnu cestou vylíčit vše, co bych ráda ( nějakou dobu jsme se neviděly…). No kámoška překvapuje: upozorňuje mne, že bude potřeba vyrazit o notný čas dříve, neboť v Praze lze očekávat zácpu…což se nám nakonec i daří. Paráda – vše jde podle plánu; kamarádka sice jede – jako obvykle – jako širón, no za půlkou cesty je na dálnici havárka a ucpávka, takže na nějakou dobu zůstáváme stát. Přesně na tak dlouho, abych jí stihla vše dopovědět – což se děje přesně v okamžiku, kdy míjíme ceduli ‚Praha‘. Pak už musíme nekecat a místo toho se soustředit na cestu ulicemi…

Přestože je město ucpané, na místo dorážíme deset minut před avízovaným začátkem přednášky; jen ještě najít ten správný dům a dveře. Běháme po ulici sem tam, ne nepodobny slípkám, které prolezly pod plotem a teď hledají, kudy zpátky… Správné dveře nakonec nalezeny – ale ouha: jsou zamčené! Kamarádka hbitě kontaktuje pořadatele a ukáže se, že jsme sice správně u sídla firmy, no přednáška se koná v jiné části Prahy; nějak bylo přehlédnuto… „Ale nebojte – jste tam za 15 minut“, uklidňuje nás pořadatelka a radí kamarádce, kudy jet. „No bezva, takže o kus přijdem…už vidím, jak jsme tam za těch 15 minut…“ brblám v duchu. ( Navíc se mi chce na záchod…a to opravdu děsně…) Na místě jsme za 20 minut…hotový zázrak! Vlítneme do sálu, akorát když je na programu kulturní vložka v podobě živé duchovní hudby. Pořádáno někde venku v přírodě pod širým nebem, byla by to určitě nádhera; produkce je však dosti hlasitá a v uzavřeném sále navíc nějak zvláštně rezonuje, takže mi z toho už po chvilce solidně třeští hlava. Říkám si, že další případnou ‚vložku‘ budu muset jít přečkat na chodbu… Po dalších asi deseti minutách je konečně konec a…přednáška teprve začíná!!! No toto? Dozvídáme se, že účinkující měl zpoždění a před onou hudební vložkou proběhlo akorát přivítání a jeho stručné představení…

Takže – my nejen že nepřijely pozdě…my naopak dorazily ještě moc brzy 😀  ( Jo, a další hudební vložka se už nekonala…)

3. Dvě tašky