Na břehu moře sedí dva lidé…a pozorují vodní hladinu. A přestože se nacházejí na břehu toho samého moře…jen pár metrů od sebe, jejich rozpoložení nemůže být odlišnější. Zatímco jeden z nich zažívá neutuchající okamžiky krásy a velkoleposti, druhý naproti tomu jen samý zmar, smutek, zklamání, frustraci… Jak je to možné?

Ten první vnímá oceán před sebou jako jeden celek…jako nikdy nekončící, fascinující hru barev, světel a tvarů. Ten druhý z tohoto nevnímá nic; vlastně ani nemůže: v hlavě má jasnou představu, jak by přesně měla vypadat ideální vlna…a veškerý čas tráví jejím hledáním…vyhlížením. A když ji konečně najde…když se ona dokonalá vlna konečně vynoří ze vší té změti…touží a pokouší se ji uchopit – a už nepustit. No je jen otázkou času – mnohdy samotných vteřin – než opět zmizí…než se opět změní…než se roztříští o mořský břeh.
A co pak? Co pak zbyde…co vůbec může zbýt v jeho nitru?