Motto:    Dům se staví od základů… Kůň také…  ( autor neznámý )

Objeví-li se při stavbě domu trhlina ve zdi, moudrý a zkušený zedník přeruší okamžitě veškeré práce a jde zjistit příčinu. Je-li třeba, sestoupí o patro níž… Jistě je možné trhlinu i ignorovat, zamáznout maltou, přetřít nátěrem…kvůli splnění plánu. Z původně malé trhlinky se tak ale stává časovaná bomba; třeba ještě unese jedno či dvě patra, ale zhroucení celé stavby je jen otázkou času… Při výchově/výcviku koně jde vlastně o stejný princip; z drobného restíku se může časem stát obstojný problém a ke slovu přicházejí často všelijaké ‚nátěry a udělátka’…

…a čím kvalitnější mám základy, tím vyšší stavbu mohu postavit.

Jedu na koni…objeví se problém…zastavím; pokud to nestačí, slezu dolů. Je něco zanedbáno ve spodních patrech – nebo dokonce v samotných základech. Anebo jsem ten den prostě jen operovala na vyšším patře, než bylo vhodné… Proto věnujme pozornost vybudování solidních základů, ať se nemusíme vracet/slézat ( aspoň ne tak často…).

Kdyby lidé věděli, že na hřbetě koně na ně čekají jejich vlastní resty, myslím, že by tam tak nepospíchali…

( spadlo z višně )

 

Č. 1 je zajištění vhodného zázemí pro koně, tj. krmení, ustájení, vhodná výstroj. Na toto téma existuje nepřeberně odborných publikací, proto zde nechci toto více rozvádět… Jen několik takových mých postřehů/doporučení:

Je  v zájmu nejen koně, ale i našem vlastním udělat maximum pro to, aby se náš kůň cítil dobře ( původně jsem chtěla napsat „…abychom maximálně uspokojili jeho přirozené potřeby“, ale koně jako osobnosti se od sebe mohou někdy až překvapivě lišit a co vyhovuje jednomu, nemusí tomu druhému…). Z mého pohledu je ideální ustájení ve velkém členitém výběhu se stromy ( a když je tam i nějaká voda, tak je to vůbec super ) spolu s dalšími zvířaty, opatřeném přístřeškem pro případ nepřízně počasí.  Samozřejmě ne každý má toto ve svých možnostech ( sama to tak úplně nemám…), ale není proto třeba propadat malomyslnosti. Vždy jde udělat něco pro zlepšení podmínek: Když už musí být váš kůň někde zavřený, umožněte mu alespoň výhled na dění na dvoře; bude dýchat čerstvý vzduch a nebude se tak nudit ( a pak venku všeho lekat )… Že nemáte možnost výběhu? Co takhle mu oplotit kousek ( třeba i maličký ) dvora – ideálně navazující na maštal, aby si mohl chodit sem tam; koník bude otužilejší a aspoň kapánek vychozený… A tak dále… V čím přirozenějších podmínkách budeme koně držet, tím menšími budeme jeho otroky/sluhy; jakýkoli deficit v jeho potřebách totiž spadá na naši hlavu a naše bedra. Nemá společníky? O to více se mu musíte věnovat. Nemá výběh? O to více s ním musíte běhat. Není ‚vykoukaný‘? O to více s ním musíte ‚chodit mezi lidi‘. A tak dále… Pokud chcete pracovat s koněm, který tráví 23 hodin zavřený v boxu, nesmíte se divit, že po vyvedení ven bude věnovat více pozornosti všemu kolem nežli vám, a že pro něho bude prvořadé ‚vypustit páru‘ než nějaká soustředěná práce.

 

 

Vlastní práce s koněm:

Než po koni začnu COKOLI chtít, je vhodné učinit následující:

1. Srovnejte si v hlavě, CO po koni chcete a jestli to OPRAVDU chcete; může se to zdát jako bezdůvodné zbytečné zdržování, ale opak je pravdou: je to jeden ze základních stavebních kamenů. Koně velmi vnímají naše vnitřní rozpoložení/naladění; jestliže se například nutíte do tréninku drezury v hale, zatímco byste nejraději jeli na projížďku do lesa (…anebo se váleli doma na kanapi 🙂 ), kůň tuto vaši vnitřní rozepři může vycítit a pravděpodobně se podle toho i chovat – tj. nebude se mu chtít pracovat…
2. Posuďte, zda to, co po koni chcete, je v jeho možnostech:  psychických, fyzických i zdravotních – a celkově: zda je to vhodné a bezpečné. Pak teprve může následovat
3. srozumitelná pobídka/pokyn.

Vše stojí/padá na dobré spolupráci. A ta stojí na dobré komunikaci. A v pozadí je – jako ‚šedá eminence‘ – naše naladění. Tato ‚silná trojka‘ stojí za pohodovými vyjížďkami i velkými vítězstvími/úspěchy.

Pokud nejsem vyladěná, musím vymýšlet ‚jak na koně‘, aby udělal, co chci…
Pokud jsem vyladěná, kůň reaguje ‚na myšlenku’…ne-li ještě dříve… Věci se samy dějí…

Právě ono vyladění dělá Mistra…

Nezapomínejme, že kůň má tendenci nás napodobovat – a to tím víc, čím více náš považuje za ‚šéfy‘. A to nejen naše fyzické chování, tak i naši náladu. Spíše než na naši pobídku reagují koně na naše vnitřní rozpoložení; dáme-li povel „rychleji“ a přitom sami jsme jak ‚zvadlá lilie‘ ( nebo se rychlejšího tempa prostě bojíme a vnitřně se mu bráníme ), nezlobme se pak na koně, že nás ‚neposlechne‘ (…no, on nás ale ve skutečnosti poslechl, takže zaslouží pochvalu 🙂 ).

Pokud se přes veškeré dosavadní snahy stále nedaří, mohou být ve hře jisté psychologicko-metafyzické záležitosti ( viz ‚Postřehy a úvahy‘ ).

Další tipy…

Pár úvah k pobídkám…

( červenec 2021 )
Zrovna jsem se úspěšně – podruhé či potřetí v životě – prokousala objemnou knihou K. F. Hempflinga s taktéž objemným názvem ‚Ne ty hledáš koně…kůň hledá tebe‘ a v samém závěru se mi vybavila letitá – na první pohled s koňmi vůbec nesouvisející – vzpomínka…

Tehdy před lety jsem zrovna nastoupila jako obsluha kamenného obchodu v centru jednoho menšího města. Jeho majitel si dosti potrpěl na slušné chování a vystupování vůbec…a též na jistém přístupu k zákazníkům, vyznačujícím se určitými zákony a zásadami. Jedním z prvních poučení, jakých se mně a mé kolegyni – taktéž v této branži dosud takřka nezkušené – dostalo, bylo: „Neskákejte na zákazníky!“ O co jde? Zažili jsme to asi už každý; ještě ani nejste oběma nohama v obchodě ( natož abyste se vůbec stihli rozhlédnout…) a už slyšíte: „Můžu Vám poradit/pomoci?“ či „Přejete si???“ Člověk má skoro chuť se otočit na podpatku a odejít…a mnohdy to i udělá, nepotřeboval-li nic nutného. Důvody, proč se obsluha takto chová, mohou být různé: třeba potřebují, aby ‚to odsejpalo‘; mají v zákulisí nějakou nutnou práci…rozjedené teplé jídlo…rozpité kafe ( taky jsou to jenom lidi…). Třeba se bojí, aby nebyla nařčena z nezájmu o zákazníka… Ale ať je to ‚třeba‘ jakékoli, není to pro zákazníka vůbec příjemné…

A co to všechno má společného s koňmi? Způsob, jakým nám odpovídají na naše pobídky…požadavky vůči nim, je z velké části určen právě způsobem, jakým je pobídneme/požádáme…jak s nimi jednáme. Sebemenší jejich úšklebek, pohození hlavou, švihnutí ocasem (…reakce na hovado se nepočítá…myslím teda ‚ováda’…) je znamením něčeho nevhodného v našem požadavku – byť i jen ve způsobu, jakým byl přednesen. A mnohdy je ta chyba právě v jeho náhlosti. A nebo také…

Představte si, že jste šli do sebe a rozhodnete se dobrovolně ( tj. bez pobídky ) udělat pro rodinu/domácnost něco, co zrovna běžně o své vůli neděláte – třeba vynést koš s odpadky. Jdete k němu, shýbáte se pro něj…už už ho máte v ruce, když tu se odněkud zpoza rohu ozve direktivní, generálské: „Vynes ten koš!!!“ Co se stane? Minimálně to, že váš dosavadní úsměv na rtech se změní v úšklebek; dobré naladění je ta tam a koš vynesete s nechutí (…a být koněm, hezky si u toho zašviháte ocasem 🙂 ). Jsou tací, kteří tak jak se pro koš sehli, tak se zase hezky narovnají a odkráčejí středem…a bez koše 🙂 Zvířata jsou nám v mnohém podobná, ne-li přímo stejná; reagují podobně. A tak jako se v určitých situacích nechce poslouchat nám, nechce se ani jim. A proč by taky mělo? Zvířata jsou na tom podobně i co se rychlosti reakcí týče; někdo – jak se říká – startuje na první našlápnutí, jiný má poněkud ‚delší vedení‘. I na to je potřeba při komunikaci s nimi pamatovat; kůň, který hned nereaguje, nemusí ‚nechtít‘ – může mu to prostě jen déle trvat. V tomto případě to chce z naší strany více trpělivosti a také pozornosti, abychom zachytili byť jen drobný náznak dobré vůle koně a okamžitě jej patřičně odměnili… Kdykoli si vše výše zmíněné ve větší míře uvědomím a začnu se podle toho ke koni i chovat, jsem překvapena – mnohdy přímo šokována – velikostí pozitivní odezvy v jeho reakci/chování. A znovu mi dochází, že to, co u koní máme potřebu korigovat, není vlastně nic jiného, než jejich odpovědi/následky našeho nevhodného chování vůči nim… Přečtěte si to, prosím, znova…a znova. Tolikrát, než vám to dojde… A pak v tomto duchu zkuste i konat; ušetříte si tím spoustu zbytečné práce, námahy, energie, času…rozčilování. ‚Neskákejme‘ na naše koně…vlastně na nikoho a na nic – tedy ani na sebe samé 🙂

Jak na ‚strašáky u cesty‘

Takže…jdeme si hezky po cestě; koník svižně vykračuje. Náhle upře zrak na NĚCO před sebou, natočí ouška a jeho chůze znejistí. To je ten pravý okamžik k tomu dát povel k zastavení. A hezky klidně stojíme…což znamená, že v první řadě musím být v klidu já sama! Je důležité, aby byl kůň k tomu ‚něcu‘ natočený celým tělem, nejen hlavou. Také mu povolíme otěže, kdyby si chtěl snížit hlavu, až si bude chtít objekt lépe prohlédnout… Pokud koník klidně nestojí a nejraději ze všeho by ‚vzal roha‘, znamená to, že jsme zastavili moc blízko; v tom případě koně sami otočíme, kousek se vrátíme a zase se zkusíme k předmětu přiblížit, ale jen tolik, aby byl kůň schopen v klidu stát… Po chvilce klidného stání dáme povel k vykročení; pokud vykročí sám od sebe, necháme ho. Je jedno, kolik uděláme kroků, hlavně v klidu… A zase to samé: ve chvíli, kdy kůň znejistí, dáme povel ‚stát‘. A zase rozejít… Takto pokračujeme tak dlouho, dokud se neocitneme až u ‚strašáka‘; já tam nechávám koníka chvilku popást nebo mu dám něco na zub. A samozřejmě mu nechám předmět prozkoumat…

Zpočátku to může být na vaši trpělivost a čas trochu náročnější, postupem času se ale celá procedura značně zkrátí. Vlastníte-li obě výše zmíněné nezbytné ingredience, jděte do toho; tato investice se vám vrátí i s úroky v podobě iniciativního, sebevědomého a odvážného koně. ( Se zvířaty je to jako s dětmi; přehání-li se to s oním „tohle nesmíš, támhleto nesmíš“, úplně je ‚utlučeme‘ a v budoucnu budeme muset vymýšlet všemožné motivace, abychom je přiměli aspoň k nějaké činnosti.) …A taky se přitom docela pobavíte; kůň totiž po chvilce počáteční nejistoty začne být předmětem svého strachu – někdy až fascinovaně – přitahován. Je zvláštní pocit na něm v tu chvíli sedět a stát se tak přímým svědkem toho, jak se v něm jeho strach pere se zvědavostí a stoupající odvahou a odhodláním. Koník se pohybuje zvláštním napruženým krokem, jakoby byl k předmětu přitahován nějakým neviditelným navijákem… V podstatě to celé necháváte v jeho režii; když cítíte, že chce jít dopředu, pobídnete; když zpomaluje, dáte zádrž. Jinak se jen vezete; je to úplně jiný pocit, než když člověk koně někam dotlačí… To je celé…

Když jsem tohle začla praktikovat s Miou, mým třetím vlastním koněm, šlo to zkraje pomalu…hódně pomalu – aspoň v porovnání s předchozími koňmi; dost dlouho nebyly viditelné naprosto žádné pokroky. Až jsem dokonce začla, přiznám se, pochybovat – ani ne tak o metodě, jako spíše o Mie samotné. Pokračovala jsem spíše ze setrvačnosti, a taky proto, že dostávat koně někam násilím jsem už asi opravdu nějak odvykla (…to si to radši úplně odpustím ). A když už jsem to skoro nečekala, úspěch se dostavil – najednou to bylo tu, bez varování ! Vždy jsem udivena tím – mnohdy nečekaným – obratem, který je důkazem toho, že ač se navenek nic neděje, pod povrchem přesto můžou probíhat/dozrávat velké změny…které když pak vyrazí na povrch, můžou překvapit všechny zúčastněné 🙂 Mie tímto děkuji za připomenutí, že vše má svůj čas a že každý jsme jiný… 

K výstroji jezdeckých koní…

Představte si, že si jednoho dne všimnete vašeho souseda, jak na zahrádce (…jasně, že své 🙂 ) leze v jahodiní s plechovkou barvy a štětcem…a zelené, dosud nezralé jahody natírá na červeno. Asi vás napadne, že se nejspíš zbláznil…

Jednou jsem někde četla, že pokud kůň dozraje k nějakému cviku, ve vhodných podmínkách a při srozumitelné pobídce jej prostě nemůže neudělat… Tato myšlenka se mi líbí; má to logiku. Klíčové slovo je zde DOZRAJE ! Párkrát v životě se mi stalo ( a nejsem určitě jediná…), že kůň udělal – sám od sebe – cvik, který dle běžně zažitých názorů a představ prostě ještě udělat nemohl. Proč? Nikdo ho to přece dosud neučil…nemá na to postavu…vhodný cajk… A nikdo to po něm ani nechtěl! Přesto to udělal… ( A přece se točí! …Ještě, že už nejsme ve středověku 🙂 ) Udělal to, protože k tomu dozrál… A protože jsem ho nechala. A bylo to krásné…překvapující…povznášející… A úplně jiné, než když k tomu koně donutíte – byť sebejemněji. ( Každopádně to byly další hřebíčky do rakve mému zvyku koně někam tlačit…)

A jsme zpět u zmíněných jahod; natírat nezralé jahody na červeno nikoho z nás asi nenapadne – přesto děláme v podstatě to samé našim koním. Jak? Třeba všemi těmi ‚nezbytnými‘ tzv. pomocnými otěžemi. Uměle jimi svazujeme koně do pozic, které by zaujal SÁM OD SEBE, až by k tomu nastal vhodný čas, až by k tomu dozrál ( původně jsem chtěla napsat ‚…za podpory svého jezdce‘; no – výstižnější možná bude ‚…pokud mu nebude jezdec překážet‘ ). Jezdec a kůň spolu tvoří spojené nádoby. Pokrok jezdce – zejména ten duchovní – nemůže zůstat u jeho koně bez odezvy. Buď budou růst společně, mají-li na to, nebo se rozejdou/budou odděleni ( to ostatně platí pro všechny vztahy ).

Máme-li vybudovanou fungující komunikaci s naším koněm, k tomu, abychom s ním udělali cokoli a dojeli kamkoli, nepotřebujeme nic víc, než ‚kus špagátu‘ ( o tom, že vhodné vybavení jisté činnosti usnadňuje, samozřejmě nebudu diskutovat…). A k vybudování oné komunikace totéž (…a jsou tací, kteří nepotřebují ani to lano ). V opačném případě je takováto jízda na koni spíše časovanou bombou a pocit, že svého koně ovládám, má spíše než k reálu blíže k iluzi…k docela nebezpečné iluzi… Rozhodně zde nechci kandidovat za ježdění typu ‚bez‘ a též vyzývat k nějakému hazardování; nejsem žádný kaskadér ( celá koňařina je – i při seriózním přístupu – celkem riskantní podnik…). Spíše mně jako nerozumný a zbytečný hazard připadá vystavování koně jakýmkoli situacím, na které prostě ‚ještě nemá‘ ( ať už fyzicky nebo psychicky ) a nucení do cviků/prací, do kterých dosud nedorostl/nedozrál. Jakýkoli sebedražší či sebeúčinnější ‚cajk‘, použitý coby náplast na jakýkoli náš rest v přístupu ke koni, jeho výchově či výcviku, nás nezachrání – přijde-li na ‚lámání chleba‘; kůň má prostě vždycky fyzicky navrch…

Je velmi moudré a užitečné – kdykoli zase budeme chtít svého koně ‚vytunit‘ nějakým dalším ‚nezbytným‘ cajkem – zeptat se: Na co to? Co tím sleduji? Co si od toho slibuji? Dělám to ze zvyku…že se to tak dělá, z lenosti, pohodlnosti, neznalosti, neinformovanosti, netrpělivosti, strachu, nezdravé či zbytečné parádivosti (…sama jsem se tuhle přistihla při myšlence, že by mé klisně slušela ‚páka‘ )…? To vše a další může být ve hře…

Současná doba je úžasná v nabídce nekonečného množství čehokoli z jakéhokoli oboru. V tomto ‚nekonečnu zboží‘ se také dá parádně zabloudit, ale také, dá-li Pánbůh, zjistit, že tudy cesta nevede. Že méně bývá kolikrát více – na to musíme přijít sami.