…a příběhy
„Když člověk potká koně, setká se se svým stínem… no zároveň i s jiskřičkou naděje, kterou ukrývá.
A tu je potřeba objevit…“
Údajné to pořekadlo našich západních předků, zmíněné v knize K. F. Hempflinga ‚Poznej svého koně’… Možná hodně staré…ale každopádně ne zastaralé. Jeho poselství je platné napříč časem i prostorem, pro všechna lidská pokolení; pro každého, kdo se kdy bude zabývat třeba jen jedním koněm…a třeba jen malou chvíli…
…a co po nás tedy vlastně chtějí?
„Když děje neznásilňujeme…přijde všechno ve správný čas.“
( Zdeňka Pohlreich – Zprávy z nitra )
( srpen 2021 )
Řeč je opět o našich koních…a zvířatech vůbec…
Úvahy o tom, že je netřeba cvičit/trénovat/korigovat zní jako utopie, přesto… Nikdy se vám nestalo, aby se nějaké zvíře zachovalo poněkud jinak (…a někdy úúúplně jinak ), než mělo ‚v popisu práce‘? Udělalo něco neočekávaného…neobvyklého…něco, co je nikdo neučil, a tak to zcela zákonitě učinit nemohlo – a přece… ( Nebo co sice umí, no nedostalo k tomu povel…) Osobně jsem to zažila nejen u svých domácích zvířat ( koní a koček ), se kterými v podstatě bydlím – no párkrát dokonce i s těmi tzv. divokými.
Co mám na mysli? Třeba vaše kočka začne znenadání, bez viditelného důvodu, rozrušeně pobíhat po pokoji sem tam; rozhlíží se přitom na všechny strany a naléhavě mňouká. Že by nějaký duch? Poté, co neshledáte žádnou vnější příčinu, jdete do sebe a zjistíte…že vám přesně v té době, co se spící kočka vymrštila z křesla, prolétlo (…opravdu jen prolétlo ) hlavou ‚žebychsiotevřelaolejovky?‘ Nebo jen chvíli poté, co jste si uvědomili, že jste vaši číču už dlouho neviděli, a starosti o ní už pomalu začínají vystrkovat růžky…tato odněkud přiletí s hlasitým komentářem, s největší pravděpodobností obsahující sdělení ‚tu jsem – netřeba hledat!‘. Zachytila kočka vaše obavy a proto přiběhla…anebo to vy jste naopak cítili, že je už poblíž, a proto si na ni vzpomněli? Aneb co bylo dřív: slepice nebo vejce… Anebo…vyjdete z domu na dvůr, že půjdete s koněm ven, načež si všimnete, že operuje na nejvzdálenějším konci pastviny. „To mě zas ani neuslyší, že na ni volám…a budu muset pro ni jít…ach jo.“ Pak si uvědomíte, že jste ten den ještě neposbírali bobky ve výběhu na dvoře – a tak se do toho dáte… Ve chvíli, kdy nabíráte na lopatu poslední várku ‚koblih‘, máte klisnu za zadkem. Jak mohla na tu dálku vědět, že už máte hotovo? A nebo – dočtvrtice – vám váš kůň, dosud chodící poněkud těžkopádným…hrbolatým, každopádně ne zrovna pro jezdce pohodlným cvalem (…až vás napadá, bude-li vůbec někdy lépe…), předvede zčistajasna a bez varování cval tak sbalený, kulaťoučký a houpavý…tak nádherný, že vás to rázem vystřelí až někam do nebe (…kde jste se – mimochodem – neocitli ani tehdy, když jste mohli okusit jízdu na superpřiježděném drezurákovi, chodící vysoké soutěže…) a v tomto povzneseném stavu podrží po další tři dny. Ta neuvěřitelná lehkost a vyváženost, s jakou se v tomto cvalu kůň pohyboval, vám vyvolala naprostý úžas na tváři…a dokonce i slzy dojetí – či spíše pohnutí (…které se ostatně objeví pokaždé, když si na tento zážitek jen vzpomenete; ano – i teď tam jsou ). Anebo…
Určitě nejsem sama, kdo něco takového už někdy zažil; vím minimálně ještě o jednom člověku (…a jsem si jistá, že je nás mnohem více 🙂 )… Třeba MVDr. Enenkelová – Pokorová… Ve své knize ‚Drezura se svědomím‘ popisuje jednu svou výcvikovou hodinu s jedním – ne zrovna snadným koněm; předcházelo tomu jisté uvědomění na osobní úrovni, které vedlo k vyššímu stavu vědomí, než v jakém se paní předtím běžně nacházela. Samozřejmě byla zvědavá, jaké to bude takto jezdit. A bylo… Obyčejná jízdárenská lekce se změnila v hotový mystický zážitek! ( Celý jeho poutavý popis najdete v oné knize…) Zdaleka nešlo jen o změněné vnímání reality; šlo o to, jak se choval…ale hlavně co dělal její kůň. Zde jen krátký výňatek: „Nevím, jakým způsobem jsem koně ovládala, ale dělal, co jsem po něm chtěla. A přitom to byl čtyřletý hřebec HeartThrob, s kterým jsem obvykle měla potíže. Z ničeho nic se vyrovnaně nesl v plavných chodech a bravurně předváděl cviky o úroveň dál, než kde se právě nacházel…“ Ale tím to nekončí; to, co se odehrávalo při další jejich hodině, mi připadá nejen snad ještě zajímavější, ale zároveň i zásadnější…a dokonce jistým způsobem znepokojující a alarmující: „Další den už se zážitek neopakoval. Měla jsem pocit, jako bych HeartThroba zklamala. Sice jsem stále jezdila mnohem lépe než obvykle, kůň spolupracoval výtečně, a přece jsem měla pocit, že ze mě byl vysloveně otrávený. To mě přivedlo k hledání odpovědi na otázku ‚jak si tedy jezdeckou uvědomělost udržet?‘ „ ( Slovo ‚jezdeckou‘ možno vyškrtnout; uvědomělost je totiž jen jedna…) Když jsem toto četla, zamrazilo mě v zádech; někde vzadu se zachvělo jisté tušení a já se musela nutně zeptat: Co vlastně…co opravdu po nás koně/zvířata chtějí??? ( Ostatně stejná otázka mě napadá takřka pokaždé, když na mě Mia – můj současný tester v koňském těle – namíří ten svůj typický znepokojující pohled – svou upřeností, štíří pronikavostí a vyzývavostí až takřka nekoňský. Jistě – můžete jí třeba dát seno a tím odvést její pozornost ‚od tématu‘; ale na jak dlouho? A chcete to tak? )
Teď nemám na mysli základní péči o ně…žijí-li v našem ‚zajetí‘. Jistě jistě – samozřejmě, že je potřeba; ale dál…? Jaké dál? Starám se o ně přece, jak nejlépe dovedu; to jako nestačí? Možná ano…možná ne; zřejmě případ od případu. Možná ten hlavní důvod, proč je naše zvíře otrávené…nemocné…a já nevím, jaký to další problém s ním je…je někde jinde. Utrácíme často nemalé prostředky za lékaře, léky, super krmení, vitamíny…ustájení; věnujeme čas/energii na jeho trénink, zábavu… V mnoha případech to opravdu i pomůže…problém vyřeší ( v horším případě pouze odsune…potlačí…zkrátka zprovodí z našeho dohledu…); pokud ale náááhodou ne, co když je jádro pudla někde úplně jinde?
Zamýšlel se někdo někdy nad tím, proč si právě malé děti tak dobře rozumí se zvířaty? Proč kolikrát zvládnou i taková, se kterými si neví rady dospělí? Protože dosud jsou – na rozdíl právě od těch dospělých – ve spojení samy se sebou…a následně pak i se svým okolím. A okolí to cítí…a reaguje na to; zejména právě zvířata. To je totiž snad ten největší paradox v opravdu kvalitních a fungujících vztazích…a zároveň i klíč k nim: cesta k druhému vede skrze naše vlastní nitro. Často si myslíme, že když se dětem takto dobře daří – což teprve potom, až se ‚o tom‘ (…třeba o ježdění na koni ) ještě něco naučí! A ona to chyba lávky…aspoň v mnoha případech. V těch, kdy dovolíme, aby informace vytěsnily přirozené napojení; v případech, kdy se člověk v zápalu učení trvale přemístí ze srdce do hlavy. Náhle zjistí, že je mimo ( a opravdu je…), což se snaží dohnat dalšími informacemi. A kolo se roztáčí…a my se vzdalujeme; od sebe sama, od naší přirozené moudrosti, od intuice…
Když jsem četla vyprávění dr. Pokorové, vybavil se mi jeden zážitek; přestože se stal již před lety a co do jeho intenzity a způsobu, jak jsem k němu přišla, nejde srovnat s tím jejím – vryl se mi nesmazatelně do paměti…a to daleko více, nežli mnoho pozdějších a navenek působivějších jezdeckých příhod… Tehdy jsem se vracela koňmo od jedněch známých, kde jsem byla na návštěvě. Zrovna přijeli z Moravy, a tak kromě jiného pohoštění nabídli i dobré víno. Poseděli jsme, popovídali…pojedli a popili; poté jsem – posilněná dvěma sklenkami – vsedla na koně a vydala se zase k domovu. Tehdy jsem alkohol skoro nepila; navíc bylo docela horko, takže stačilo opravdu málo, aby mi způsobilo jistou ovíněnost… Zrovna jsem opustila vesnici a vyjela na velkou louku, táhnoucí se až k sousední vsi a tvořící něco jako obří ‚zelený kotel‘; svou rozlehlostí a takřka absencí čehokoli jiného nežli vzrostlé trávy, vlnící se ve větru (…vyjma pár keřů ), připomínala ony široširé pláně, známé z filmů o divokém Západě. Víno mezitím vystoupalo až do hlavy a pomalu začlo měnit vnímání reality. Přestávala jsem rozlišovat, kde končí tělo mé a začíná to koňské ( neměla jsem navíc sedlo…); no úplný kentaur 🙂 Kůň – jindy spíše svéhlavý – teď reagoval na pouhý záchvěv mé myšlenky…kterou jsem vlastně ani jako mou nevnímala. Kolem dokola, kam až oko dohlédlo, se vlnilo zelené moře…což silný pocit neskutečna a i jisté dezorientace ještě umocňovalo. A pak už jen obloha nad námi…a nic víc. Vše bylo vnímáno jako jeden celek, dokonale sladěné a propojené… A náhle…takřka jakoby odnikud se vynořili dva vlci! No – jasně, že ne vlci…to jen dva němečtí ovčáci ze vsi se rozhodli, že si zpestří den menší sledovačkou, a vydali se po našich stopách. Nevěděla jsem o nich; vystartovali po nás, až když jsme přešli do klusu. To ale neměli dělat; kůň se okamžitě přeladil do bojového módu a s mým tichým souhlasem ( a snad i malým ponouknutím ) se rozhodl dát jim co proto. Karty se rázem obrátily a ‚vlci‘ hnali se staženým chvostem zase zpět do vesnice… Zvláštní – neměla jsem vůbec strach; ani o koně, ani o sebe…a vlastně ani o psy ne; jako bych byla vším…a zároveň vše bylo mnou. Celé to bylo vnímáno jako hra; zároveň vážná i nevážná, zároveň jako velkolepá…a zároveň nepatrná epizodka v nekonečném tanci Vesmíru. Jako jeden malý kamínek v úchvatně pestré mozaice života… Kdyby ale nebyl, kdyby se nestalo…něco by chybělo; něco podstatného by chybělo… Komu se zdá popis oné události příliš nadnesený, zveličený či něco podobného (…a vlastně se mu ani nedivím ), tomu přesto – a po pravdě – odpovídám, že použitá slova se velkoleposti onoho zážitku sotva dotýkají… ( Důležité upozornění: toto není výzva k řízení v opilosti! A to čehokoli 🙂 )
Když se tak zamýšlím nad tím, co mají uvedené příběhy/případy společného, pak je to určitý stav ducha…určité naladění člověka, kterému se staly. Zdá se, že podobné ‚záležitosti‘ se dějí na určité frekvenci; jde jen o to se na ni naladit. A k tomu není nutno být mnichem v Tibetu…ani cestovat na druhý konec světa – ať už do nějakého ašrámu v Indii či za šamanem do Amazonie (…ale kdo to tak má, asi bude muset 🙂 ). Když jsme ‚tady a teď‘, konáme ze srdce; jednáme z Přítomnosti…vlastně ne – to sama Přítomnost v nás…skrze nás jedná. Vše se pak děje v souladu se vším. Ale když někdy hlava zavelí (…a já ji poslechnu ), třeba…že bysme si s mým koněm měli na louce zas trochu pocvičit…popracovat – protože ‚by se to mělo‘, protože jsme už dlouho ‚nic nedělali‘, protože…, pak z něho častokrát mívám určitý pocit rozladěnosti, ne-li přímo otrávenosti ve smyslu: „Ježíš…co to tady zas nacvičujem… Nevykašlem se na to…a nebudeme dělat něco pořádného?!? Třeba si jen tak budem…“
Kudy tedy?
( červenec 2021 )
Myslím, že přáním…snem snad každého koňaře ( byť nejskrytějším ) je, aby jeho kůň reagoval už jen na samotnou jeho myšlenku…jedno, co za aktivity spolu podnikají. To proto vznikly veškeré výchovné/výcvikové metody; a že jich je… Od těch v dnešní době braných jako spíše už týrání zvířat až po ty, které už snad ani výcvikem nelze nazývat – aspoň v konvenčním to pojetí – a které se spíše nežli ‚postupy‘ hodí označit za ‚přístupy‘. Stačí si jen vybrat… No jo – ale podle čeho vůbec? Odpovědí je vícero, ale opravdu správná jen jedna jediná… No přece podle toho, která se mi nejvíce líbí, ne? Ano, ale… Co určuje, že se mi jedna metoda líbí více…druhá méně…a třetí vůbec? Většina lidí je posuzuje podle toho, jak dotyčnému trenérovi/horsmanovi jeho koník ‚šlape‘; jak…a jestli vůbec dělá to, co po něm dotyčný chce. No jo, jenže: může se mi stokrát líbit, jak panu či paní XY jeho koně ‚fungují‘, ale co když jejich postupy nejsou pro mě ( či mého koně ) ve skutečnosti to pravé ořechové? Co když se mnou/námi nesouzní? Co když nevyjadřují to, čím jsem/chci být JÁ SÁM/A? A teď nemám zrovna na mysli nějakou brutalitu; to samé můžete cítit ( či spíše necítit ) i u těch naprosto korektních…či dokonce ‚duchovních’… Co je důležitější pro mě…mou Duši: to, jak dobře mi šlape můj koník…či to, jestli jsem sám/a sebou? ( Mimochodem – když je člověk sám sebou, tak mu šlape většinou úplně všechno 🙂 ) Všechny ty metody…všichni ti trenéři by mi měli sloužit jako moje inspirace…a ne že je budu slepě následovat bez ohledu na Podstatu a založení nejen mé, ale i mého koně. A to i kdyby to byly/i ty/ti nejlepší na světě…
Byly doby, kdy jsem veškeré postupy posuzovala především podle toho, zda se při nich dosahovalo dobrých výsledků a byly přijatelné a srozumitelné pro koně; sebe…své pocity jsem už v potaz tolik nebrala. Tímto způsobem se člověk může sám sobě vzdálit, ani neví jak. A jak poznám, že jsem se vzdálila? Činnost mě nebaví; musím se k ní nutit…motivovat. Pokud někdo podle některé z těch úúúžasných metod nechtěl se svým koněm pracovat, byl v mých očích buď hloupý ( ve smyslu sám proti sobě )…nebo líný ( nebo obojí 🙂 ); co jiného, no ne? Jsou lidé, kteří než aby něco dělali jinak, radši svého koně prodají…a v některých případech opravdu může jít o lenost či hloupost; nebo si potřebují ještě něco odžít… Ale i kdyby? Není to naprosto jejich věc? Ale může se naopak jednat o naprostou věrnost své/jejich Podstatě; prostě to ( momentálně ) mají jinak než to má ( též momentálně ) dotyčný vychvalovaný trenér… Až totiž jednou staneme, dáli-li Pánbůh, u nebeské brány, nebudeme prý dotázáni, proč jsme nebyli více jako náš spolužák Pepíček ( měl samé jedničky…), náš soused Josef ( dotáhl to až na pana řiditele…) či ten který úspěšný nebo svatý; budeme dotázáni, proč jsme nebyli více sami sebou…
Jsem člověk, který se ze své podstaty neustále rád vzdělává a zkouší nové postupy – ať už se to týče koňařiny či něčeho jiného… Se svou druhou kobylkou – Išou – jsme se po létech společného soužití dopracovaly k určitému druhu komunikace, který byl patrně vlastní jen nám dvěma (…jistě znají majitelé nejen koní ). V té době jsem odložila veškeré naučné knihy, přestala sledovat instruktážní videa, navštěvovat kurzy; již to nějak nebylo potřeba. Našly jsme svůj jazyk…svou cestu. Vlastně…byl jeden horseman, na jehož seminář bych bývala jela, kdyby se ocitl v Česku. No buď neocitl…nebo jsem ho propásla. Nakonec však došlo i na něho; už bych nejela ani na jeho kurs…a jeho instruktážní knihy šly – patrně pro jistotu – též z domu. Vůbec ne proto, že bych snad vše věděla a uměla; to ani náhodou!!! Ale měla jsem zkrátka pocit, že dál už musím sama – bez všech těch nápověd, vzorů a berliček…
Jenže…pak dorazila ‚mladá‘. Na mysli mám Miu – malou tu španělku; ve srovnání s Išou nebe a dudy ( více viz jinde ). Ač jsem v životě měla tu čest s hodně různými koňmi – teď jsem měla pocit, že ‚tohle‘ je opravdu něco jiného. Nastoupily pochyby, zda ‚to‘ zvládnu…strach, abych ‚to‘ nezkazila. A mé vibrace šly hezky dolů…a s nimi klesalo i napojení na mou intuici. Co naopak bylo – zcela logicky – na vzestupu, byla potřeba zas někde ‚brát rozumy‘, hledat rady a pomoc, kopírovat ty ‚úspěšné a zkušené‘. Takže knihy, co jsem dala pryč, jsem si zase hezky půjčovala nazpátek 🙂 …opět koukala na instruktážní videa… A co se musela zcela zákonitě dostavit? Do plno věcí, spojených s výcvikem, jsem se musela nutit; vytrácela se spontaneita…plutí s Proudem…a s nimi i radost. Ne, že by nebyly výsledky – ale za jakou cenu? A co když by se dostavily i bez toho…bez všeho toho ‚nezbytného‘ úsilí…samy od sebe, až by přišel čas…až by to dozrálo (…ostatně jako už vícekrát )? Některým mým praktikám – přesněji řečeno mnou převzatým – učinila přítrž sama Mia ( např. zdravotními problémy – zmínka viz jinde )… Chci zde zdůraznit: výše napsané neznamená, že by ony použité postupy byly obecně nějaké špatné a škodlivé! Jen to patrně nebyla naše cesta…
S další úvahou se už dostáváme na poněkud tenčí led… Již zde šla řeč o tom, že koně mohou fungovat jako naše zrcadla…projekční plochy; jako ukazatelé našeho duševního/duchovního růstu…vyspělosti. Když přijde poznání, že to na naší vlastní tváři jsou čmouhy…že to ona je ve skutečnosti špinavá – ne zrcadlo…jaký pak má smysl a význam další cídění zrcadla ( či jeho náhrada jiným )??? Pokud je kůň mé zrcadlo…pokud to, jak se chová…co mi dává…je reakcí na mé vlastní rozpoložení, na mě jako na celek – jaký význam pak má další ‚práce‘ na něm? ( Či jeho výměna za jiného – v případě nespokojenosti s ním…) Nakolik má smysl jeho chování korigovat? Napadá-li někoho, že se tady snažím zpochybňovat výcvik koní/zvířat jako takový, není dále od pravdy. Celý život jsem se zabývala zvířaty a jejich ‚korigováním‘; takto označené to nezní moc hezky, no nemohu to nazývat jinak – byť jsem se vždy snažila, aby to probíhalo ve vší korektnosti (…AC v Panně, že 🙂 ); neznamená samozřejmě, že to přes veškerou snahu i korektně proběhlo – no, jsme jen lidi, že… A přesto… Před tím, k čemu jsem za ta léta došla, nemohu zavírat oči. O žádné zpochybňování se nemusím snažit; děje se zcela samo – a to na základě dosud zjištěného…uvědomělého.
To, že tyto otázky pokládám, vůbec neznamená, že sama v tom mám jasno. Naše koně JE potřeba nějak vést, ale…? Napadá mě, že všechny ty tréninkové metody jsou tu spíše než pro koně možná pro nás – lidi; abychom se jejich prostřednictvím sami něco naučili…na něco přišli. Na to ostatně naráží i Pat Parelli se svou známou hláškou: „Pracujeme na sobě – s koňmi si pak už jen hrajeme!“ Jasné je v tuto chvíli to, že duchovní úroveň člověka bude patrně tím určujícím – a to zdaleka nejen v koňařině, no zřejmě ve všem lidském konání. Různé metody a postupy jsou a zůstanou pouhými nástroji, které nám jsou/budou v určitých situacích houby platné – a to dokonce i tehdy, umíme-li s nimi zacházet na jedničku. K čemu jsou prvotřídní barvy, štětce, plátna…prvotřídní znalost techniky malování…když chybí talent? Fantazie? Inspirace? Nadšení? To nelze naučit jako techniku…to nelze zakoupit jako malířské potřeby… Tomu lze pouze ‚udělat místo‘; pozvat a počkat, zdali nás poctí svou přítomností.
„Jestliže již malíř nepřemýšlí o malování, ale jen tvoří…jestliže už zpěvák nevidí noty, ale je pouze prostorem a tónem…jestliže již člověk od koní nehledá pravidla, míru, tvar a takt, ale jen jednoduše tvoří na popud vlastního nitra – aniž by chtěl vědět jak, pak je to největší mistrovství,,,“
( K. F. Hempfling – Poznej svého koně )
Celkem nedávno jsem se dozvěděla o jedné paní; za přispění vážných zdravotních potíží u ní došlo k jistému ‚prozření‘ a od té doby vnímá svět jinak, nežli většina nás – ‚obyčejných smrtelníků‘. Paní se kromě jiného věnuje též koním a jejich majitelům; dle jejích slov – problémy koní mizí v její přítomnosti samy od sebe. Neříká to ani trochu namyšleně; prostě jen konstatuje… Byla povolána ke koni, který nešel celé dny naložit do přepravníku; pak přijde ona a…za patnáct minut je uvnitř (…ne ona – kůň ). Ač jsem nikdy na vlastní oči neviděla, jak s koňmi zachází, tuším, že za tím vším není ani tak nějaká speciélní metoda – nýbrž ONA sama…její vyzařování (…a za oním nenaložením zas majitelka onoho koně ). Když je totiž člověk probuzený…tedy ‚čistý‘ a vědomý…není pak už nic, co by ‚házel‘ na své okolí…co by na druhé projektoval; a tím pádem už není nic, co by mu oni druzí museli zrcadlit. Třenice a problémy jsou ta tam. Není potřeba nic řešit; jsou jen věci, které je potřeba udělat (…třeba naložit koně 🙂 ). Jistě – naše okolí se i nadále bude ‚nějak‘ chovat…projevovat ( to bude vždycky…); nás už to ale ‚nebude brát’…už nebudeme mít potřebu to nějak řešit… Pokud ale probuzení nejsme, pak valná část našeho konání…valná část našeho snažení o nápravu či zdokonalení okolního světa bude v podstatě snahou o vycídění zrcadla – které ale ve skutečnosti není ani trochu špinavé; a vlastně ani nikdy nebylo – pouze zobrazuje špinavou tvář…
Toto poznání…tato dáma – ač jsme se nikdy osobně nesetkaly…jako by mě vrátila zpět k sobě samé; jakoby mi připomenula, kde jsem již byla, ale zase se odtud vzdálila – ba možná dokonce ‚spadla‘ do nižších úrovní. A to jen kvůli tomu, že jsem si přestala věřit…kvůli strachu, že na něco nemám, že něco zkazím…
Myslím, že jsou mnozí další koňaři/horsemani, kteří jednají s koňmi z té ( nebo podobné ) úrovně, jako ona zmíněná paní. Lidé je přirozeně obdivují a chtějí to dělat, jako oni; chtějí ty výsledky. Lze ale něco takového vůbec naučit? Předat??? Tito trenéři se o to často snaží, ale… Jak lze předat naladění…duchovní vyspělost? Říká se, že zkušenosti jsou nepřenosné; a což teprve toto… Obávám se, že toto opravdu nelze předat; k tomu se jeden musí dobrat…dozrát. Do jaké míry má pak tedy vůbec smysl napodobovat jejich práci…zacházení s koňmi? Ono asi má…ale právě jen do té určité míry… Napadá mě teď jistá podobnost s proutkařením: u babičky na vsi byl pán, co uměl hledat vodu pomocí proutků. Jako děti jsme to také zkoušeli – no nešlo nám to. Pak ale ten pán chvilku podržel ruce na mé malé sestřenici a…představte si – náhle jí to šlo také! Ale nevydrželo to. Na chvíli ji sice naladil/přeladil…ale jen na chvíli. Pokud člověk na té úrovni již není sám od sebe, je jen otázkou času, kdy zase ‚spadne‘ tam, kde byl. ( Po pravdě řečeno – ono je to jen a jen dobře. Představte si, jaký by byl na světě nepředstavitelný chaos, kdyby se lidé vzájemně a svévolně přelaďovali 🙂 )
Již před lety jsem četla o jednom zahraničním trenérovi ( jméno bohužel již nevím ), který – ač se věnoval tradiční jezdecké disciplině, své koně trénoval poněkud netradičně: po obsednutí na nich jezdil celý rok ( ! ) pouze krokem. Výsledky byly ohromující: koně prý byli po onom roce naprosto přiježdění… Mistr Hempfling se oproti tomu s nějaký lezením na koně – aby ho obsedl a přijezdil – ani neobtěžuje; ze země si s ním ‚trochu potancuje’…a když se na takto ‚upraveného‘ koně poté nasedne, chová se prý též jako již přiježděný… No není to celé zas jen tak, že… Předcházela tomu léta práce na sobě…a léta poznávání, které na první ( ale asi ani na druhý…) pohled s koňařinou vůbec nesouvisely.
Znamená to všechno, že bychom své koně neměli – probůh – vůbec vychovávat…cvičit…korigovat?!? A to jako že vůbec??? Po pravdě řečeno – naprosto upřímně odpovídám: „Já nevím…“ A to jako že fakt; nemyslím to jako vtip…prostě nevím. Mohlo by všechno nakonec znamenat, že veškeré tréninkové metody…’výrobní postupy’…jsou zbytečné? To určitě ne. Možná ale existuje jistá hranice, po jejímž překročení je ‚všechno jinak‘. A možná je těch hranic více; jsou to vlastně takové portály do jiných skutečností…realit. Každý se k té hranici může ‚dopracovat‘ jindy…jinak…a mnozí se k ní za celý svůj život třeba ani nedopracují…či ani dopracovat nechtějí 🙂 ; a další o ní pro jistotu vůbec ani neví. Poznávacím znakem, že se k ní blížíte (…nebo jste ji dokonce již překročili ) může být třeba to, že věci/postupy vám již tak dobře nefungují, jako dřív. Nebo že vás to už nebaví…dělat věci jako dosud.
Vždy, když jsme s mým koněm na něčem ‚pracovali‘ a pak dosáhli úspěchu ( zaslouženého…), byl tam samozřejmě/sice pocit dobře odvedené práce a ‚splněného úkolu‘ – no i jistá a nepřehlédnutelná pachuť ‚vydřenosti’…upachtěnosti; a – ruku na srdce a po pravdě řečeno – k nějakým povznášejícím zážitkům to mělo daleko. Avšak tehdy, dal-li mi kůň něco sám od sebe…když chtěl on a co chtěl on…jó, panečku – to bylo o něčem jiném. Tam bylo to ONO…to úžasné, za čím se tolik pachtíme…a co – obávám se – nám žádná práce, byť sebevíc poctivá, nemůže nikdy přinést… Vím vím – zavání to anarchií a zaděláváním si na budoucí problémy: nechat zvíře, ať ‚si dělá, co chce‘. Ale nejde o to nechat zvíře, ať samo rozhoduje; jde o to nechat je, ať samo nabídne… A někdy…za určité situace…rozhodnout, že stojí za hřích nechat je i jednat… Každopádně je to balanc na hraně, který vyžaduje své.
Shrnuto sečteno: pokud se mnou nějaká metoda/postup rezonuje (…a je jedno, o jaký obor lidského konání se jedná ), pak je to patrně i moje cesta a s klidem se po ní mohu vydat. Kolik km ale mám po ní ujít, to by mi měl opět sdělit můj cit – nikdo jiný. Především mi to bude bavit…po ní jít. Pokud ne – asi je načase poohlédnout se po nějaké odbočce…
Esence…to je, oč tu běží
( květen 2021 )
Esence a koně…jak to spolu souvisí?
Je to již pár let, co jsem pozorovala jednu paní, jak v ohradě provádí cviky se svým koněm. Šlo jim to dobře…velmi dobře; paní dělala ‚vše správně‘ a koník šlapal tak, jak měl – prostě nádhera. No – vlastně ani tak ne; ač to celé vypadalo navenek hezky, přesto tam byl pocit, že celé je to tak nějak špatně…že tomu NĚCO – a to něco zcela zásadního – nějak chybí… Nějakou dobu jsem si lámala hlavu, o co jde, no nepřišla jsem na to. Až po letech…
Veškeré nádoby byly vyrobeny proto, aby se do nich něco dávalo. Vznikly právě kvůli tomu ‚něcu‘; bez toho by tady nebyly…k čemu taky? Vlastně jo – některé nádoby jsou opravdu výstavní, hotová umělecká díla; tak krásná, že lidé je mnohdy mají už jen kvůli nim samým. No právě kvůli jejich kráse je někdy zapomínán jejich původní účel; proč vlastně přišly na svět… Ale zpět k oné paní; se svým koněm pracovala naprosto správně…po technické stránce. Forma byla téměř bezchybná – jejímu konání však chyběl obsah. Chybělo tomu ono NĚCO, co vše kolem produchovňuje…co vše na světě spojuje do jednoho celku – ona ESENCE. Pochází od Boha…možná je dokonce jím samým? Bez ní je vše jako ta prázdná nádoba…
A dál? Říká se, že my lidé máme na této planetě jisté výsadní postavení; že jsme něco jako její vládci – což je slovo, které většina lidí zcela mylně chápe. Části z nich toto nepochopení umožňuje zneužívat a vykořisťovat vše, co se na Zemi jen nachází…a ta druhá část lidstva od nějakého vládcovství dává raději vůbec ruce pryč – pro jistotu… Já sama jsem kvůli tomu měla léta letoucí potíže s přijetím svého jména: Vladimíra. Vladimíra…Vladimir…no slyšíte to?!? ‚Mir‘ znamená ‚svět‘ – takže ‚vládce světa‘? No to snad ne… Já přeci nejsem žádný šéfík…a ani nechci být! Takto a podobně jsem uvažovala… ( Původně jsem se měla jmenovat Alexandra… Alexandr Veliký…taky dobrý, což??? Ha, ha, ha… Z bláta do louže… ) Smířila jsem se s ním až poté, kdy mně – díky knize V. Sinelnikova – došel pravý význam slova ‚vláda‘. Je odvozeno od ‚vlad‘, což je složenina předložky ‚v‘ a slova ( slovního základu ) ‚lad‘. LAD rovná se SOULAD, dohromady tedy V SOULAD… VLÁDNOUT tedy znamená/obnáší UVÁDĚT VŠE KOLEM V SOULAD… To je něco, co? A teď můžete vyhodnotit, jak je na tom s vládnutím naše vláda 🙂 …ale především vy sami!!! Protože člověk si má nejprve zamést před vlastním prahem…
A proč zrovna člověk by měl být vládcem planety…co by jej k tomu vůbec mohlo opravňovat? No – náš rozum a inteligence zrovna teda ne… Jako jediný tvor na Zemi má v sobě ( údajně ) část Boha – onu Boží jiskru, na rozdíl od ostatního zde přítomného tvorstva. Onou Boží jiskrou může ( či snad dokonce měl by??? ) prosvětlovat a harmonizovat vše kolem sebe, spojovat, uvádět v soulad…a to ne nějakou činností – ale svou pouhou Přítomností, svým Bytím… Ale to by napřed musel opravdu být přítomen, že… 🙂 S tou fyzickou by to nebyl až tak problém…ale s tou druhou, s tou už je to trochu horší. Znáte to: děláte jedno, ale duchem jste Bůhvíkde… Lidé – když se jim nedaří (…a to často právě z tohoto důvodu ) – se pořád honí za nějakými dalšími a novými ‚know-how’…a ono je to takhle jednoduché: být přítomen…být Tady a Teď, ve svém Středu (…a jsme zase u toho 🙂 ). Ona Boží jiskra je v nás stále přítomná; nemůžeme o ni nikterak přijít. Jen může být zakrytá všemi těmi nánosy a haraburdím, co jsme za život nasbírali – často paradoxně právě při snaze zkvalitnit svůj život. Ironie to osudu…
A když se vrátím k té paní, zmíněné na začátku… Byla tehdy všude jinde, než u svého koně (…měla jsem z ní dokonce dojem, že tam ani nechtěla být ) – a přesto ta dobrá koňská duše ‚fungovala‘ tak, jak měla. No ‚nebylo to ono‘; pohled na to vlastně nebyl vůbec příjemný. Jak by také mohl, když byla přítomna jen forma; její obsah – to skutečně důležité, to naplňující…to povznášející chybělo… Člověk má schopnost vnášet Ducha do všeho kolem sebe. Pak je vyhledáván – lidmi i zvířaty; pak se všemu v jeho okolí dobře daří, aniž pro to onen člověk musí cokoli dělat – kromě onoho Bytí v přítomnosti. Nejvíce jsou na to citlivé děti a veškerá příroda, neboť ještě nemají zanesené/otupené cítění. To proto jednomu koně šlapou bez donucování a děti poslouchají bez mektání…zatímco druhého zlobí a ignorují. V tom to je…to je ono ‚tajemství úspěchu’… Tzv. ‚duchovní vyspělost‘ není totiž o žádném poletování v nadoblačných výšinách – ba právě naopak: o plném a vědomém Bytí v přítomnosti, ve svém Středu…o vědomém spojení s Boží jiskrou v nás…
Lidé toto všechno tak nějak podvědomě cítí a ví, no uchopují to po svém – podle toho, na jaké duchovní úrovni se nalézají. Cítí správně, že mají druhým co dávat a dát, ale pokud neví o existenci Boží jiskry v sobě lautr nic, na potkání cpou dětem různé hračky a sladkosti, zvířatům pak pamlsky. ( Klasické cukrovinky bývají nazývány ‚prázdnými kaloriemi‘; dietologové si ani neuvědomují, jak velká a trefná pravda se v tomto označení vlastně skrývá! ) Cokoli nepochází od oné Boží jiskry, co není dáváno tzv. ‚od srdce‘, co není prodchnuto (…slyšíte to tam? ) Duchem…je prostě prázdné/bezduché (…nehledě na to, že takovéto nezdravé ‚přikrmování‘ dětí i zvířat může vést ke skutečným zdravotním potížím – a u koní dokonce i ke smrti; mají totiž jiné trávení/metabolismus než lidé a kromě toho neumějí zvracet – takže pokud sežerou, co neměli, mají prostě smůlu…). Mimochodem – touha po sladkostech a záliba v nich může být právě převlečená touha po Bohu; spojení s ním totiž přináší pocit naplnění, sladkosti. (…Ale to vůbec neznamená, že už si pak nikdy nepochutnáte třeba na višních v čokoládě! Paradoxně si na nich pochutnáte ještě více 🙂 Anebo si na ně naopak už ani nevzpomenete…) Lidé též cítí puzení ( a mnohdy opravdu velké ) svět kolem sebe měnit…zdokonalovat. A on se mění, ať už se o to snaží či nikoli; reaguje na naladění/rozpoložení lidí, které je dané stupněm jejich uvědomění. Člověku se mnohdy ale pranic nelíbí, co vidí kolem sebe, načež vstupuje do hry a ‚ručně‘ se snaží tento obraz předělat (…čemuž se okolí samozřejmě a zcela oprávněně brání ). Těmito svými – doslova svévolnými, a v podstatě i neoprávněnými zásahy pak často nadělá více škody nežli užitku…
Zpět ke koním… V životě člověka mají – vedle psa, kočky, delfínů a dalších zvířat – jistě významné postavení; v určitém smyslu a směru dokonce možná přímo výsadní. Vypadá to, že jsou – více než jiní tvorové – ukazateli jisté ‚pravdivosti‘ člověka, jeho čistoty – ve smyslu ryzosti…snad dokonce duchovní vyspělosti. Takový prubířský kámen… Vpusťte jednoho do ohrady společně s koněm a sledujte; pravda o dotyčném člověku vyjde na povrch. Koně jakoby z nás vytahovali především to skryté…potlačené; to, o čem kolikrát ani sami nevíme…anebo naopak víme až moc dobře a důkladně se to snažíme před sebou i světem skrýt. Kůň to ale vycítí…najde – přestože to nehledá. Ani totiž nemusí – samo to z nás vyplave… ( Více o tom v knihách K. F. Hempflinga. Existují dokonce i terapeutické metody, založené na této schopnosti koní – viz knihy Lindy Kohanov. ) Otázka zní, stojíme-li vůbec o to… Mnohdy to totiž není ani trochu hezké a koni je pak zazlíváno ( ne-li je za to dokonce potrestán ), že se kvůli němu chováme jako ‚hovada’…a my přitom chceme být ‚svatí ještě za života‘. Koně na jakoukoli přetvářku reagují rozladěně, podrážděně…a na lidi tohoto typu někdy dokonce až agresivně (…pokud tedy již nejsou totálně otupělí )… A tak mě napadá – nemůže lidské puzení koně ovládat z velké míry pramenit právě z výše uvedené schopnosti koní otevírat naše třinácté komnaty? Klíč od této místnosti chceme mít pod kontrolou přece my, ne? Jistě – člověk by měl mít svého koně pod kontrolou…vlastně ne – výstižnější a lépe vystihující podstatu věci by bylo napsat ‚…svého koně vést‘ – a to z mnoha rozumných, moudrých, praktických a bezpečnostních důvodů. Jde o to, s použitím jakých prostředků: ducha…či hrubé síly? To druhé mnohdy nefunguje a člověka vystavuje nebezpečí, zranění, bolesti a frustraci…
Dle K. F. Hempflinga – renesanční to bytosti, žijící v dnešní době – jsou koně od přírody chaoti a symbolizují materii, tedy hmotu. Jak je na tom člověk, o tom již byla řeč: sice též hmotná bytost – no s duchovním potenciálem. Jak to bude vypadat, když se potká s koněm spíše hmotně orientovaný člověk? „Pokud člověku chybí duch, pak se setká materie s materií, chaos s chaosem…a násobí se. Kůň ale chce být veden duší a moudrostí. Pak se setká materie a duše…teprve pak vznikne úplný tvar…“ ( K. F. H. )
Žil byl jeden dobrý koňař; s koňmi mu to šlo…a to dokonce tak dobře, že mu byli svěřováni i ti tzv. problémovější. Tak to šlo léta…až do jednoho krásného dne. Ten den jakoby se něco zvrtlo…a věci náhle začly být jinak; to, co roky dobře fungovalo (…co dostačovalo ), přestalo… Jeho koně se začli pod sedlem chovat nevyzpytatelně a v pravidelných intervalech jej doslova sestřelovali ze svého hřbetu ( nebo se o to aspoň pokoušeli…). Závada/vina byla shledávána v nich, a tak byli postupně, jeden po druhém, vyměňováni za jiné…další…kteří ovšem začli svému majiteli dělat to samé; v podstatě to vždy byla jen otázka času… Když začal takto ‚zlobit‘ jeho poslední kůň ( do kterého by to nikdo…ale opravdu nikdo neřekl ), milému koňaři začlo svítat, že jádro pudla bude asi opravdu někde jinde…
Co se tehdy vlastně stalo? Esoterika jasně ukazovala, že onen zlom v životě koňaře se kryl s jistou astrologickou událostí v jeho horoskopu, která by se do češtiny dala přeložit jako něco ve smyslu ‚kvantového skoku‘ – tedy převibrování do vyšších frekvencí; duchovní posun/vzestup… ‚Nový začátek‘ – no o level výše; a k vyššímu levelu patří jiné nástroje, že… A jsme zpět u tématu koně a duchovno: že by to ti jeho cítili? Že mu to vlastně chtěli zprostředkovat? Těmi svými ‚extempóry‘ jej vyhodit ze zajetých kolejí ( ne nadarmo se říká ‚být vyhozen ze sedla‘ ) …a tím ho pohnout k onomu potřebnému posunu – ať už po dobrém či po zlém??? ( Viz příspěvek ‚Úloha zvířat/koní v životě člověka‘ ) Mělo to všechno znamenat, aby náš koňař ježdění opravdu zanechal – ať už nadobro…či jen na čas? Aby si dal pauzu…odstup, aby si něco uvědomil a…začal pak ke koním přistupovat/jezdit na nich jinak? …Snad z prožité bolesti tělesné i duševní…snad z oné potřeby pauzy…snad z vyčerpání a bezradnosti…či snad z prosté lidské pohodlnosti, lenosti a strachu z neznáma ( v případě, že by se odhodlal opustit svou komfortní zónu )…možná z tohoto všeho dohromady…a možná taky z něčeho úplně jiného – rozhodl se náš koňař svého posledního jezdeckého koně nakonec prodat a jiného již nekoupit… Můžeme se mu divit? Můžeme se na něho zlobit? Odsuzovat ho? Můžeme… Ale až na něho budeme ukazovat prstíkem – vzpomeňme na další tři, mířící přímo na naši osobu. Jestli udělal správně, to ukáže jen čas…
Člověk udělá velký posun ve vědomí, když si uvědomí, že koně nejsou vůbec povinni jej nosit na svém hřbetě… Anebo je to spíše naopak?!? Že právě onen posun v jeho vědomí mu umožní uvědomit si tuto skutečnost? A zařídit…či naopak nezařídit se podle toho…
Úloha koní v našem životě
…zdroj obživy, pomocníci, dopravní prostředky ( tahači a nosiči ), sportovní či léčebné náčiní, společníci… Však těch rolí je ještě více a některé jsou poněkud skryté, nebo nás prostě ani nenapadnou: třeba partneři na duchovní cestě…léčitelé…naše zrcadla…nalévači ‚čistého vína’…nástroje Osudu…a další. Chcete příklad?
Léta se věnujete…třeba drezuře koní. Jde vám to skvěle – no bodejť by ne – máte přece ta léta praxe…a taky talent, vybudované fungující zázemí (…co to stálo času, energie, peněz ). Ale…už vás to trochu nebaví. Nicméně pokračujete dál; ze zvyku, z důvodů výše uvedených…a co byste taky dělal/a jiného, ne? No nicméně jednoho dne váš starý dobrý kůň doslouží a tak sháníte náhradu. Protože… A zdá se, že jste i sehnali. Jenže…ukáže se ale, že přes všechnu pečlivost při výběru se váš nový kůň pro vaše účely nehodí. No toto?!? Řešení je nasnadě: prodat a koupit jiného… Ale – nějak nemůžete; onen kůň vás totiž nějak ‚chytil za srdce‘. Co tedy s ním? A ejhle – nápad: sice se nehodí na TO, hodí se však na ONO. A to dokonale. A já jsem to ONO vždy toužil/a zkusit, léta jsem po tom tajně pokukoval/a… Anebo nepokukoval/a; ale zkusil/a jste to ( aby kůň něco dělal ) a ono vás to chytlo. Najednou vás život zase baví, skoro jako ‚zamlada’…
I o tom to může celé být…
A konkrétní příklady ze života? Třeba…
- Kůň katapult… Kůň začne ‚zlobit‘ pod sedlem; má snahu svého jezdce doslova ‚vystřelit/vynést do výšin‘ – v jednom případě formou působivých ‚kočičáků‘, v druhém formou obstojných, až nebezpečných ‚svíček‘. Shodou okolností mají jejich páníčkové zrovna v té době v popisu práce jistý posun duchovního rázu, čili někam ‚výš‘, ne-li přímo ‚kvantový skok‘; koně je v podstatě vynášeli ze zajetých kolejí…aby se mohli ‚kouknout zhora’… V prvním případě je po neúspěšné snaze o nápravu kůň prodán; jeho nástupce – úplně jiný kůň jiného plemene s jinou výstrojí – dělá svému majiteli po čase to samé…
- Mnohokrát mi koně překazili z nějakého důvodu nevhodnou práci/vyjížďku/výlet tím, že se u nich zčistajasna objevily záhadné zdravotní potíže (…na to já slyším ). Plánovanou akci odvolám…a hle – potíže ustanou. Fajn, přestalo to – jedem! A hádejte: znova… Tak fajn, balíme to… Potíže opět mizí, nyní už definitivně.
- Velmi nerada svá zvířata kamkoli zavírám či je jinak prostorově omezuji. Přesto se bez toho člověk úplně neobejde. Když je čas/potřeba je zavřít/přivázat a mně se do toho dvakrát nechce, začne zvěř často ‚zlobit‘ a vymýšlet lumpárny, takže jsem pak OPRAVDU donucená je zavřít/přivázat… Děje se to tak pravidelně, že o náhodu jít nemůže.
- Kůň zrcadlo… Také jeden můj známý měl s výše uvedeným problém…ale nevěděl o tom, dokud mu to jeho kůň ‚neodzrcadlil‘. Ačkoli spolu jinak dobře vycházeli, kůň se od něho nechtěl nechat navečer na pastvině odchytit a odvést na noc do stáje, což byla v místě, kde byl kůň ustájen, zažitá praxe. Zvláštní ale bylo, že pokud onoho koně zavírala místní ošetřovatelka, problémy nedělal. Jelikož známý ve způsobech, jakým oba koně odchytávali, neshledal žádného rozdílu, šel uvědoměle do sebe s cílem najít příčinu onoho jevu. A našel… Svého koně totiž zavíral do boxu zčásti proti své vůli; nejraději by ho nechával venku stále, tedy i přes noc…na rozdíl od ošetřovatelky – ta s tím problém neměla. A pak s tím neměli problém ani koně…
- Senzory pohybu… Jedna místní sousedka zde spolehlivě – byť neoficiálně – zastávala funkci obecní ostrahy; k těmto účelům využívala služeb mých koní. Průběžně je sledovala ( byla již v důchodu…) a jakmile zaregistrovala, že nějak zvláštně a nezvykle dlouhou dobu kamsi civí, nelenila, vzala svého psa a vydala se na průzkum…
Ale hlavně…
Zvířata nás neustále vtahují do přítomnosti.
Proto je nám s nimi tak dobře…
O zrcadlení
Motto: Když na někoho ukazuješ prstem, podívej se na svou ruku: zjistíš, že zatímco na dotyčného míří jeden Tvůj prst, na Tebe míří rovnou tři !!!
Takže…o kom to vlastně celé je???
Lidé, mající tzv. ‚hodná zvířata‘ ( nejen koně ) – a leccos toho s nimi proto můžou – se často setkávají s reakcí okolí a’la „…no jo, s TÍMHLE zvířetem si to můžete holt dovolit…to s tím naším bláznem ( blbem, pitomcem, magorem, nervákem…) by to nešlo“. Na vaši poznámku, že by se s tím třeba nechalo něco udělat, reagují: „On už takový je…on jiný nebude…koukněte přeci na něj…“. Vy ale koukáte spíš na majitele a spolu s přihlížejícím okolím se shodujete na jednom: spíše než s jejich zvířetem by to nešlo s NIMI; spíše než zvíře je takový jeho majitel; spíše než zvíře nebude jiný on. (…A chce to vůbec jeho majitel? Pak by třeba neměl komu nadávat; na kom si vybíjet své frustrace… ) A že spíše než o svém zvířeti mluví o sobě; jen si to neuvědomuje…
Proč má jeden člověk koně líného a druhý hyperaktivního? Proč máte doma takového žrouta…poseru…nenechavce…divocha??? Vzpomeňte si na způsob, jak jste ke svému koníkovi přišli; kolikrát jsou to náměty na román. Zdá se vám to jako náhoda? Zkuste si odpovědět sami… Kupovali jste klidného koně k dětem a on se vám doma začal ‚stavět na uši‘? ( …no jasně, něčím ho nadopovali, aby byl klidný…abyste ho vzali…) Kupovali jste zkušeného koně do tahu a on pak hleděl na vaši bryčku, jako by v životě neviděl kolo od vozu? Kupovali jste výkonného sporťáka a on by se nejraději ze všeho jen coural na vycházkách?
Zrcadlení ‚může‘ za mnoho sporů při obchodu s koňmi ( a nejen s nimi ) a mnohdy končí až u soudu. A v mnoha případech vás ani nechtěl nikdo podvést… Se ‚zrcadly‘, o kterých zde mluvím, je na rozdíl od běžných zrcadel jedna potíž: když koukáte do zrcadla ve vaší koupelně, víte, že tam vidíte sebe; ale když koukáte do toho, co vám podupává ve stáji… Tohle ‚zrcadlo‘ může totiž odrážet ty naše vlastnosti, které buď potlačujeme nebo o nich nemáme ani potuchy. A čím víc to děláme, tím víc nám to naše okolí ( v tomto případě kůň ) cpe zpátky, často v notně zdeformované podobě ( ono totiž při potlačování k deformaci dochází ). Jakoby říkali: „Na, vezmi si to zpátky – je to Tvoje…“. Zlobíme se na koně, že je nesoustředěný, přitom sami jsme duchem Bůhvíkde… Náš kůň by nejraději nevytáhl paty ze stáje – a co jeho páníček: nebyl by náhodou raději doma na gauči? ( nic proti gaučům…)
Moje kobylka Mia mi zkraje dávala – a stále občas dává – řádně zabrat; dokonce tak, že jsem se párkrát přistihla při myšlence ‚poslat ji dál‘. Nešlo ani tak o to, jestli to s ní ZVLÁDNU, spíš o to, jestli to s ní vůbec CHCI zvládnout; a také, jestli je u mě to pravé místo pro ni. Nechtěla bych se jí ale jen tak zbavit, nýbrž jí najít opravdu vhodného majitele a prostředí. Kdyby přece jen došlo na prodej, co bych o ní napsala? Nakonec mi napadlo – ohledně přístupu k ní – krátké a výstižné ‚know how’… A náhle mi to došlo! Onen návod doporučoval použití přesně těch vlastností a energií, které mám JÁ SAMA U SEBE na půdě partnerských vztahů rozvinout… A můj kůň je pro mě partner… Málem jsem upadla 🙂 Tak to někdy prostě chodí…
Neposlušnost?
Když kůň odmítá dělat, co po něm chceme, může to mít opravdu 100+1 důvod. Když deset koní odmítá skákat překážky, každý z nich tím může říkat něco jiného…ÚPLNĚ něco jiného! Od zdravotních problémů fyzického či psychického rázu přes nevhodný trénink či zacházení až k příčinám takřka metafyzickým. Třeba skákání prostě není ‚jeho práce‘. „Blbost“, říkáte. „Byl k tomu přeci vyšlechtěn: koukněte na jeho původ…figuru…“. Ano, ale přesto… Nebo není skákání pro změnu ‚vaše práce‘ 🙂 A váš kůň vám jen dává nápovědu…
Znáte ty případy: kůň má pověst neskokana; nedokončuje jeden parkur za druhým. Nějakým řízením osudu si na něho jednoho krásného dne sedne někdo jiný, než jeho obvyklý jezdec – a všichni se nestačí divit! Přeletí parkur jako nic, navíc ve slušném stylu a čase; prostě úplně jiný kůň…
Vyskytne-li se JAKÝKOLI problém s vaším koněm, dříve než přikročíte k nějakému radikálnímu řešení, zkuste se na celou situaci podívat s odstupem. Položte si třeba dvě konkrétní otázky: Co z této situace mám nebo naopak nemám? Co díky tomu mohu/musím – nemohu/nemusím? (…co měla ona jezdkyně z toho, že její kůň od začátku parkuru štycuje jednu překážku za druhou? No prostě, že mohla parkur předčasně ukončit…nerada skákala, bála se…ale myslela, že musí…). Odpovědi nás mohou šokovat – a to tím víc, čím víc si sami sobě něco namlouváme…na něco si hrajeme.
Nechat jít…
Stalo-li se vám někdy, že jste byli dohnáni k tomu vašeho koně z nejrůznějších důvodů prodat, nemusí to nutně znamenat, že jste udělali něco špatně…že jste selhali ( …a to nepíšu proto, že mně se to také stalo – přísahám na holý pupík! ). Vše v životě má své trvání – i soužití vás a vašeho koně. Mohl nastat čas nechat vašeho koně jít jeho vlastní cestou, bez vás po jeho boku. Ačkoli jste to tušili, nechtěli jste ho pustit – z nejrůznějších, často ‚rozumných‘ důvodů ( je přece krásný, zdravý, vycvičený…co nás to stálo úsilí…tak ho teď přece nebudem prodávat! ). A to ubohé zvíře 🙂 pak muselo vymýšlet vše možné i nemožné, aby vám kónečně došla trpělivost…a nechali ho jít…
Ve výše zmíněném případě mě musel můj kůň – podotýkám, že obstojně vychovaný – doslova přejet (…táhl totiž zrovna povoz ); dodnes nechápu, jak k té události – po technické stránce – vůbec mohlo dojít; a to, že jsem přežila takřka bez úhony, považuji za zázrak a milost Boží… Ale došlo mi, co mi dojít mělo, a co mi kůň již nějaký čas naznačoval – ale já to nechtěla připustit… Samozřejmě, že to nemusí dojít až takhle daleko, nejste-li tak zabednění, jako tenkrát já…
Poznat, kdy nastal čas jít/nechat jít, je mnohdy opravdu oříšek. A uznat to někdy nesmírně bolestné. Vždyť jsme toho do něj/ní/nás tolik investovali! A co když se s prodejem spletu a budu hořce litovat? O své ‚investice‘ ve skutečnosti nepřijdete; vaše soužití vás vzájemně obohatilo, vyrostli jste, někam se posunuli, něco si předali; to jsou ty pravé ‚zisky‘ a ty vám nikdo nevezme. A pokud má váš kůň u vás zůstat, kupec se prostě nenajde. Nebo najde, ale po čase vám koně zas vrátí…možností je nepřeberně.
Koňské konce a já
…dalo mi docela práci vymyslet název pro tento příspěvek; pojednává totiž o záležitostech ne zrovna přitažlivých a já nechtěla jeho případné čtenáře nějak zbytečně strašit, znechucovat či jinak odrazovat… Ano – ‚zbytečně‘; protože třeba nakonec uznáte, že se jedná o zajímavé, poučné a svým způsobem i zábavné čtení ( máte-li smysl pro tragikomedii )… Konce jsou součástí života; bez nich by nebylo začátků. Jak se s nimi ale popasujeme, to je zcela na nás…
Jako holka jsem naprosto odmítala představu, že by jednou můj kůň ( dá-li Pánbůh ) měl skončit na jatkách či v kafilerii. Pro mě to byla ‚pekla na Zemi‘; jak to tam vypadá a co na takovém hrozném místě může pracovat za hrozné lidi, jsem si raději ani nepředstavovala. Prostě odmítání a odsuzování x-tého stupně… Snad mě omlouvá fakt, že jsem byla hodně mladá – směs idealismu ( a to v dobrém smyslu ) a hlouposti… Nojo, jenže… Ten náš Vesmír pracuje na principu lásky…tedy přijetí; a to všeho, co existuje. A když píšu ‚všeho‘ – myslím tím opravdu VŠEHO! A tak se postará, aby odsuzované bylo přijato… A že na to má páky, o tom ať nikdo nepochybuje…
Jako 20-letá jsem se zaláskovala do veterinárního technika – jak se později ukázalo – pracujícího toho času na jatkách 🙂 … Fajn – takže jatka bysme měli odbytá… Když jsem si o pár let později pořídila svého prvního koně, nebyl už vůbec žádný problém v případě potřeby poslat koně na onen svět doma; zde nemám na mysli žádnou ‚domácí zabijačku‘, ale uspání injekcí… Zbývá nám tedy ta kafilerka…s tou to byla podstatně větší štrapáce. ( …A že nakonec přijde ‚zrada‘ z úplně jiné strany, to by mi nenapadlo ani ve snu…) Ale nepředbíhejme… Naštěstí uplynulo drahně let, než bylo potřeba něco takového řešit. Za tu dobu jsem učinila jistý duchovní posun a při pomyšlení na kafilerii mě už nebraly takové hrůzy jako dřív; v podstatě jsem ji začla vnímat jako takového umělého novodobého mrchožrouta, bez kterého nevím, co bychom si zde – ve střední Evropě – počali… Toto uvědomění hodně pomohlo. S pomocí dalších rozličných metod jsem si k ní dál snažila pomalu najít cestičku – mimo jiné proto, že už jsem tak nějak tušila, že jí asi jednou stejně úplně neuniknu/neuniknem…a to i přesto, že mezitím přišla doba, kdy bylo povoleno pohřbívání koní na vlastním pozemku, splňoval-li tedy určitá kritéria. Ten můj, ač půlhektarový a na malé vesnici, nesplňoval… Jak jinak, že… Sice mně to žádný úřad vyloženě nezakázal, ale v okolí měli sousedé studny, na kterých byli v té době zcela závislí, a já nechtěla riskovat nějaké nežádoucí průsaky… ( Píšu ‚v té době’…je ironií osudu, že pouhé dva měsíce ( ! ) poté, co si mého koně odvezl onen ‚mrchožrout‘, byl do obce zaveden vodovod a všichni inkriminovaní majitelé okolních studní se k němu připojili. A studna, která by byla pohřbem potenciálně nejvíce ohrožena, přišla dokonce zasypat!!! )
A tak jak se pomalu zhoršoval stav mé staré klisny, zvyšovalo se mé úsilí co nejvíce se s kafilérkou ‚skamarádit‘ ( …a také nalézt nějaký způsob, aby tam klisniny ostatky – až přijde čas – přece jen nemusely zkončit; všechna naše dosavadní zvířata totiž mají hrobečky u nás doma; pravda – nebyli to koně…). Když jsem totiž tenkrát před lety přijala s manželem i jatky, přestal na nich po čase pracovat; tehdy to ale nebyl můj záměr…na rozdíl od teď… Jenže to je právě to: jak něco nechcete a děláte vše pro to, aby to nebylo, ve skutečnosti každý váš čin tomu naopak napomáhá… Měla jsem v úmyslu nechat kobylku přirozeně dožít; to jsem ale narazila… Lidé jsou zvyklí na všelijaké belhající se či nemohoucí stařečky a stařenky, nikterak ale na stará zvířata – byť naprosto soběstačná a bez prášků. A tak na mě poslali udání za týrání koní hladem. Nějak patrně přehlédli, že vedle hubenější, hůře chodící plňasky se po pastvině pohybuje napapkaná španělka v rozpuku mládí – tedy dvě naprosto rozdílná zvířata i plemena; srovnávali nesrovnatelné. Kontrola přijela, žádné závady neshledala; zkonstatovala, že mám doma koňský domov důchodců…no spíše LDN (…patrně nikdy nebyli v té lidské ) a zase odjela…
Zde filosofická vsuvka… Chápu, že někdo ‚dá pryč‘ koně z ekonomických důvodů. Ale s tím tzv. humánním přístupem je to někdy tak trochu na hlavu postavené. Těchto ochránců trpících zvířat bych se ráda zeptala, co udělali s nějakým svým starým či těžce nemocným příbuzným; také je nechali ‚z humánních důvodů‘ utratit? Ne? A proč ne? Se zvířetem mají soucit a s člověkem ne??? Vždyť lidé snad také cítí bolest či nepohodlí… Že je to něco jiného? Ano, je – utrácet lidi není legální ( aspoň tedy u nás ). A kdyby bylo??? Zde tuto úvahu ukončím…
Přicházel pomalu podzim a Ištarka se stále držela. Přesto – pro svůj klid – jsem konečně sebrala všechnu odvahu a rozhodla se zkontaktovat s kafilérií, abych věděla, co mě patrně čeká, a byla připravena. Telefon zvedl podle hlasu mladý, velmi ochotný a příjemný muž – až jsem měla pocit, že jsem se dovolala někam jinam… Nicméně mi k mému velkému zklamání sdělil, že jeho rajón končí bohužel mně za humny a dal mi kontakt na svého kolegu. „Ale asi Vám to dnes už nezvedne“ ještě dodal. Byly čtyři odpoledne… Měl pravdu…kolega nezvedl… Ale zavolal mi sám v šest večer. Opět nevěřím…byl snad ještě lepší než ten první! Ochotně poskytuje všechny potřebné informace; připadá mi, že hovořím spíše se zaměstnancem nějaké ‚lepší‘ pohřební agentury než s …
Blížily se vánoce a s Išou to začlo jít rychle z kopce. Ač jsem původně chtěla nechat její odchod v její režii, jen s mou případnou asistencí, tak nějak jsem měla obavy, jestli to nemá naplánované akorát na svátky. Při představě, že tahám kamarády od vánočního stromku s prosbou, ať mi jdou pomoci přestěhovat mrtvého koně (…a oni by určitě šli ), jsem si řekla, že všechno má své meze a zavolala veterinářku… Poté kontaktuji ‚odtahovku‘; pán mě opět dostává svým přístupem. Ještě se omlouvá, že může přijet až pozítří. Nic se neděje – je zima; a já jsem za to jen ráda – aspoň budu mít dost času na rozloučení… Na pána jsem moc zvědavá; vím, zní to hrozně…ne-li přímo úchylně – ale já se na něho skoro těším! …Pozítří brzy ráno, ještě za hluboké tmy, přijíždí menší bílá vypulírovaná dodávka, kterou byste tipovali spíše na rozvoz nanuků… Ne zrovna lehkého koně je nutno ještě o pár metrů posunout, aby se mohl naložit. Odskočím si jen pár kroků do dílny pro rukavice, abych pánovi pomohla; když se po pár sekundách vracím, je už hotovo… Místo, abych tesknila nad mrtvým koněm ( pobrečela jsem si už dost a ještě pobrečím…), obdivuji sílu, akčnost a ochotu cizího chlapa! Úplný kavalír… Tedy – docela slušný bizár… V duchu se vidím, jak vyprávím svým kamarádkám: „Potkala jsem chlapa…byl příjemný, komunikativní, ochotný…akční, silný…sympatický…“ „Jééé, a kdo to byl???“ „Zaměstnanec kafilérky…“ Odjeli a rozhostilo se zase ticho a klid. Je stále hluboká tma…pro mě vlastně ještě noc ( mám od přírody trochu obrácený režim ). Připadám si neskutečně; nezdálo se mi to celé?
Tak to byla hezká lekcička… Vesmír mi to tedy dává…i s úroky… Pura vida…
Ištarka má symbolický hrobeček na svém oblíbeném místě…na dvoře pod jabloní.
