Archiv autora: admin

…jak u Škopkových

To, co by mohlo zdálky vypadat jako appaloosa – tečkovaný kůň…

…je ve skutečnosti jen potentočkovaný kůň.

Někdo má pos…ého koně, někdo auto…a někdo obojí 🙂

Rozjímání nad vadnou cihlou…

„No toto?!?“ praví si pro sebe Mistr cihlář, hledíce až nevěřícně na nepovedenou cihlu. „Co je to, Proboha živého, za patvar?!? To jsem snad ani nebyl já…při vší té mé letité praxi… Jaký čerchmant jen vedl mou ruku…na co jsem jen myslel, když jsem ji vytvářel…já – tolik zkušený cihlář???“ A už už napřahuje ruku, aby s tím svým ‚selháním’…s tou ‚ostudou‘ mrštil někam hodně daleko, jen aby to neviděl…když tu se mu ozve za zády: „Počkej počkej…zadrž!“ volá Mistr zedník. „Ukaž??? No ano – přésně takový kousek právě hledám! Akorát se mi hodí do stavby…na jedno takové speciélní místo… Nááádhera! Dokonalé! Dej ho sem!“ „Ééééé???“ dí na to cihlář a s povytaženým obočím podává ten ‚zázrak‘ zedníkovi…

Znáte to: někdy se něco prostě nepovede…něco uděláte špatně ( aspoň si to tedy myslíte či jste o tom dokonce skálopevně přesvědčeni ); ‚šlápnutí vedle’…nějaký ‚nepěkný přehmat‘ či naopak ‚pěkná bota‘. Každopádně si nadáváte do jánevímkohovšeho a do alelůja… Ale co když…
Nemůžu si pomoci, ale mám čím dál tím větší pocit, že i Bůh/Stvořitel tak nějak už dopředu počítá s těmi našimi ‚ústřely‘ coby stavebními kameny…coby přesně zapadajícími puzzlíky do jeho Díla, nad jehož nádherou a dokonalostí užasneme nakonec i my sami – navíc chtíc nechtíc uznávaje, že na něm máme dokonce  i svůj vlastní podíl…
Co když přesně tím vším, ‚co jste komu udělali‘, ti ‚oni‘ právě potřebovali projít? Je to proto omluva vašich činů? Ne… Vyčítat si to? To už vůbec ne. Poučit se z toho? ANO. Byl to zážitek…obohacující zkušenost – pro obě strany. Takto se v nás rodí moudrost…a pokora.

„VĚŘIT VE VÝSLEDEK,
 NA KTERÝ JSTE DOSUD
 ANI NEPOMYSLELI…“

Po několika dnech vzdorování jsem dnes konečně otevřela jednu z knih dr. Dispenzy, abych tam vyhledala jistý údaj (…který jsem přitom ale nepovažovala za ani trochu důležitý – proto ten odklad ) – a tam hned zkraje, hned za titulní stránkou narážím na tento citát, mnou samotnou z této knihy vlastnoručně vypsaný… Jó – aha… Už mi bylo jasno, proč jsem tu knihu měla otevřít; ten ‚potřebný-nepotřebný‘ údaj byla jen záminka 🙂

A hned vzápětí mi vstoupily slzy do očí, neboť se mi vybavila jedna záležitost: vzpomínka z raného dětství, kdy jsem se shlédla v něčem opravdu moc krásném, fascinujícím, cizokrajném a magickém – no bohužel mně zcela nedostupném (…aspoň v tehdejších očích mých a taktéž všech kolem, kdybych se jich zeptala )…nedostupném tak moc, že mě ani nenapadlo o tom byť jen snít, nedej Bože si to dokonce přát! A tak jsem si místo toho začla přát něco jiného, dostupnějšího (…opět dle mého soudu ), ale též krásného…a toto si stanovila za svůj cíl. A když uběhlo čtvrtstoletí a já měla tento svůj cíl už takřka na prahu mých dveří, stalo se něco naprosto šokujícího – ba skoro nemožného: přes cestu mi doslova přeběhl onen můj ‚sen-nesen‘ z dávných dob; v naprosto nečekané chvíli, na naprosto nečekaném místě…
No zkrátím to (…kdo si chce přečíst celý příběh, račte se odebrat do rubriky ‚Koně a my‘ – ‚Moje koňařská historie‘ ): za půl roku jsem měla onen zázrak jménem Ištar na dvoře a dalších celých požehnaných patnáct let mi dělal společnost (…než jej vystřídal další můj ‚sen-nesen‘).

A mně vstupovaly další slzy do očí, neboť v mé paměti vyvstávaly další a další podobné, takřka neuvěřitelné příběhy/případy, ať už mé vlastní či jiných – důkazy neskutečné štědrosti Vesmíru či Boha či koho chcete…a též Jeho neméně uvěřitelného ‚menežmentu‘ a důvtipnosti, kterých je schopen při vyřizování našich ‚objednávek‘ – ať už těch vědomých či nevědomých. A říkala jsem si, co vše bychom jen mohli mít a zažívat – jen kdybychom si to dovolili a považovali to za možné…  A na to konto se mi vybavila jedna taková bajka, jak kdosi zemře a přijde do nebe…a je odveden do krásného, velkého apartmánu, připraveného přesně a jen pro něho. Ale ouha – jeho velká část byla zastavěna krabicemi a balíky nejrůznějších tvarů a velikostí, což značně ubíralo na prostoru. Když tak na ně onen dotyčný rozpačitě hleděl a posléze se přeci jen odvážil zeptat, co že to, bylo mu odpovězeno: „Milý zlatý – tohle vše tady bylo určeno Tobě; bylo to tady pro Tebe připraveno…čekalo to tu na Tebe po celý Tvůj dlouhý život…a čekalo se na jedno jediné: až si o to všechno řekneš. Ale Ty sis neřekl…“