…plyšáci ožívají 🙂
…májové nadělení
Copak se tu asi stalo…že by UFO přistálo?
Anebo tu nakrátko
přivazují pejska…kozu
nebo jiné zviřátko?
Ani jedno, ani druhé:
je to koňské drbátko! 🙂
Slunce svítí…kytky kvetou…jahody zrají…
Prostě – vánoce jsou tu!
Tak ať jsou pohodové…a ať je pohodový i celý nadcházející rok.
Rozjímání nad vadnou cihlou…
„No toto?!?“ praví si pro sebe Mistr cihlář, hledíce až nevěřícně na nepovedenou cihlu. „Co je to, Proboha živého, za patvar?!? To jsem snad ani nebyl já…při vší té mé letité praxi… Jaký čerchmant jen vedl mou ruku…na co jsem jen myslel, když jsem ji vytvářel…já – tolik zkušený cihlář???“ A už už napřahuje ruku, aby s tím svým ‚selháním’…s tou ‚ostudou‘ mrštil někam hodně daleko, jen aby to neviděl…když tu se mu ozve za zády: „Počkej počkej…zadrž!“ volá Mistr zedník. „Ukaž??? No ano – přésně takový kousek právě hledám! Akorát se mi hodí do stavby…na jedno takové speciélní místo… Nááádhera! Dokonalé! Dej ho sem!“ „Ééééé???“ dí na to cihlář a s povytaženým obočím podává ten ‚zázrak‘ zedníkovi…
Znáte to: někdy se něco prostě nepovede…něco uděláte špatně ( aspoň si to tedy myslíte či jste o tom dokonce skálopevně přesvědčeni ); ‚šlápnutí vedle’…nějaký ‚nepěkný přehmat‘ či naopak ‚pěkná bota‘. Každopádně si nadáváte do jánevímkohovšeho a do alelůja… Ale co když…
Nemůžu si pomoci, ale mám čím dál tím větší pocit, že i Bůh/Stvořitel tak nějak už dopředu počítá s těmi našimi ‚ústřely‘ coby stavebními kameny…coby přesně zapadajícími puzzlíky do jeho Díla, nad jehož nádherou a dokonalostí užasneme nakonec i my sami – navíc chtíc nechtíc uznávaje, že na něm máme dokonce i svůj vlastní podíl…
Co když přesně tím vším, ‚co jste komu udělali‘, ti ‚oni‘ právě potřebovali projít? Je to proto omluva vašich činů? Ne… Vyčítat si to? To už vůbec ne. Poučit se z toho? ANO. Byl to zážitek…obohacující zkušenost – pro obě strany. Takto se v nás rodí moudrost…a pokora.
„VĚŘIT VE VÝSLEDEK,
NA KTERÝ JSTE DOSUD
ANI NEPOMYSLELI…“
Po několika dnech vzdorování jsem dnes konečně otevřela jednu z knih dr. Dispenzy, abych tam vyhledala jistý údaj (…který jsem přitom ale nepovažovala za ani trochu důležitý – proto ten odklad ) – a tam hned zkraje, hned za titulní stránkou narážím na tento citát, mnou samotnou z této knihy vlastnoručně vypsaný… Jó – aha… Už mi bylo jasno, proč jsem tu knihu měla otevřít; ten ‚potřebný-nepotřebný‘ údaj byla jen záminka 🙂
A hned vzápětí mi vstoupily slzy do očí, neboť se mi vybavila jedna záležitost: vzpomínka z raného dětství, kdy jsem se shlédla v něčem opravdu moc krásném, fascinujícím, cizokrajném a magickém – no bohužel mně zcela nedostupném (…aspoň v tehdejších očích mých a taktéž všech kolem, kdybych se jich zeptala )…nedostupném tak moc, že mě ani nenapadlo o tom byť jen snít, nedej Bože si to dokonce přát! A tak jsem si místo toho začla přát něco jiného, dostupnějšího (…opět dle mého soudu ), ale též krásného…a toto si stanovila za svůj cíl. A když uběhlo čtvrtstoletí a já měla tento svůj cíl už takřka na prahu mých dveří, stalo se něco naprosto šokujícího – ba skoro nemožného: přes cestu mi doslova přeběhl onen můj ‚sen-nesen‘ z dávných dob; v naprosto nečekané chvíli, na naprosto nečekaném místě…
No zkrátím to (…kdo si chce přečíst celý příběh, račte se odebrat do rubriky ‚Koně a my‘ – ‚Moje koňařská historie‘ ): za půl roku jsem měla onen zázrak jménem Ištar na dvoře a dalších celých požehnaných patnáct let mi dělal společnost (…než jej vystřídal další můj ‚sen-nesen‘).
A mně vstupovaly další slzy do očí, neboť v mé paměti vyvstávaly další a další podobné, takřka neuvěřitelné příběhy/případy, ať už mé vlastní či jiných – důkazy neskutečné štědrosti Vesmíru či Boha či koho chcete…a též Jeho neméně uvěřitelného ‚menežmentu‘ a důvtipnosti, kterých je schopen při vyřizování našich ‚objednávek‘ – ať už těch vědomých či nevědomých. A říkala jsem si, co vše bychom jen mohli mít a zažívat – jen kdybychom si to dovolili a považovali to za možné… A na to konto se mi vybavila jedna taková bajka, jak kdosi zemře a přijde do nebe…a je odveden do krásného, velkého apartmánu, připraveného přesně a jen pro něho. Ale ouha – jeho velká část byla zastavěna krabicemi a balíky nejrůznějších tvarů a velikostí, což značně ubíralo na prostoru. Když tak na ně onen dotyčný rozpačitě hleděl a posléze se přeci jen odvážil zeptat, co že to, bylo mu odpovězeno: „Milý zlatý – tohle vše tady bylo určeno Tobě; bylo to tady pro Tebe připraveno…čekalo to tu na Tebe po celý Tvůj dlouhý život…a čekalo se na jedno jediné: až si o to všechno řekneš. Ale Ty sis neřekl…“
To, co zde zažíváme,
brát ‚jen‘ jako zážitek…
To, co zde zakoušíme,
brát ‚jen‘ jako zkušenost…
Ano… To…to…a to – tohle všechno je zde, na tomto světě, možno; všechno všecičko – a to od těch nejnepředstavitelnějších příšerností (…viděno našima očima ) až po ty nejnádhernější úchvatnosti (…viděno našima očima). Páni! Jaká to úžasná, přepestrá realita!
Chceme – z lásky k bližnímu svému – vymýtit ze světa to či ono (…což běžně používanými prostředky ale beztak nejde – aspoň tedy ne zcela ), aby to druzí již nemuseli zažívat…ale co když si sem právě pro tento zážitek přišli?!? Pochopíme-li…nebo alespoň připustíme-li, nesmírně se nám uleví…a nakonec třeba i sami sebe přistihneme, jak prohlašujeme ono ‚Páni! Jaká to úžasná, přepestrá realita!‘
Na nás totiž je ‚jen‘ jít poctivě do sebe a upřímně si odpovědět na otázku: „Chci JÁ toto či ono ještě dále zažívat? Opravdu ještě potřebuji (JÁ ) tímto či oním procházet (…nebo si jen myslím, že to jinak nejde )?? Mám (…opět JÁ ) to či ono ještě zapotřebí…nebo opravdu už ‚stačilo a popojedem‘???“ ( A ostatní svobodně nechat, ať si odpoví – či neodpoví – na totéž…) Toto je to, co si potřebujeme srovnat v hlavě, neboť o toto jde především…protože to není ani tak svět, kdo potřebuje napravovat; jestli něco potřebuje nápravu, pak je to náš pohled na něj…
Zkusme se – dříve, než se zase někdy někam bezhlavě poženeme něco (…a tím ‚něčím‘ nemyslím zrovna situaci, kdy jde někomu o život a tudíž o vteřiny ) ‚napravovat‘ – na vteřinku zastavit a vzít tuto možnost v úvahu. A pokud i pak budeme mít nutkání k činu, pak neváhejme už ani tu vteřinu…
Chceme-li něco změnit…něco ‚tam venku’…musíme změnit v první řadě naše myšlenky: myšlenky o tom ‚něčem’…o nás samých…o světě.
Protože myšlenka stojí na počátku všeho; ona JE počátkem všeho!
A chceme-li změnu, musí být ona naše nová myšlenka silnější než vše okolo…
A půjde nám to lépe, když budeme mít na paměti, že toto ‚vše okolo‘ není nic jiného než to, co jsme ‚upekli včera’…
Nejlepší způsob, jak předpovědět budoucnost
je VYTVOŘIT JI !
PF 2024
Letos trochu netradiční…
Příjemnou pouť celým příštím rokem přeji…
A hlavně zvolit ta správná předsevzetí; s těmi to jde vždycky lépe! 🙂
Konečně třmeny…
…ve kterých se cítím opravdu dobře! 🙂
Vzhledem k tomu, že se od nepaměti v mojí hlavě občas objeví nepěkná představa uvízlé nohy ve třmenu (…asi jsem to někdy někde již zažila ), jsem už před pár lety začala pro jistotu (…dokud tu představu nějako nezprocesuji – anžto čeho se jeden bojí, o to si koleduje, že…) jezdit v bezpečnostních třmenech. A jelikož jsem žádné kloudné, které by mně opravdu seděly a též se mi líbily i na pohled, nemohla sehnat, vyrobila jsem si doma na koleně takové ‚prototypy‘; a sloužily mi dobře a dokonce dlouhá léta… Až jsem si tuhle všimla na netu nabídky tzv. camargských ‚klecových‘ třmenů…a přestože jsem jedny takové originály už před lety měla na vyzkoušení a nesedla mi jejich humpoláckost, přesto jsem si je objednala; v nejhorším vrátím, že (…a popravdě jsem s tím i počítala ). Domnívala jsem se, že i tyto budou opět takové (…a tím pádem i příliš těžké ), no navíc – a poněkud paradoxně – se mi zdály v chodidlové části poněkud úzké – rozhodně uzší, než je u nás norma…a obávala jsem se tedy, že se mi do nich nevejdou má zimní ‚bagančata‘.
Třmeny dorazily a musím říci, že se konalo překvapení na všech frontách – a
překvapení to milé. Humpoláckost žádná; váha jen o 10 dkg vyšší ( tj. 60 dkg ), nežli u mých klasických kovových třmenů, opatřených bezpečnostní koženou botičkou. A světe div se – i přestože jsou opravdu užší, zimní bota do nich vklouzne i vyklouzne bez problémů! Jsou pohodlné, pohodlnější nežli klasické třmeny…a v náročnějším terénu (…třeba tam, kde se musíte prodírat křovím ) či při v náročnějších akcích si je navíc nemusíte vůbec ‚hlídat‘. A kromě všech těch výhod se mi i líbí…a k našemu ‚stylu‘ myslím docela sedí… Takže za mě spokojenost naprostá – nicméně chápu, že né každému a né každé jezdecké disciplíně či stylu budou vyhovovat.
( Jen jedno jediné ‚ale’…nebo spíše obava: aby se mi v nich v letních vedrech neugrilovaly nohy… 🙁 )