Blog

Rozjímání nad vadnou cihlou…

„No toto?!?“ praví si pro sebe Mistr cihlář, hledíce až nevěřícně na nepovedenou cihlu. „Co je to, Proboha živého, za patvar?!? To jsem snad ani nebyl já…při vší té mé letité praxi… Jaký čerchmant jen vedl mou ruku…na co jsem jen myslel, když jsem ji vytvářel…já – tolik zkušený cihlář???“ A už už napřahuje ruku, aby s tím svým ‚selháním’…s tou ‚ostudou‘ mrštil někam hodně daleko, jen aby to neviděl…když tu se mu ozve za zády: „Počkej počkej…zadrž!“ volá Mistr zedník. „Ukaž??? No ano – přésně takový kousek právě hledám! Akorát se mi hodí do stavby…na jedno takové speciélní místo… Nááádhera! Dokonalé! Dej ho sem!“ „Ééééé???“ dí na to cihlář a s povytaženým obočím podává ten ‚zázrak‘ zedníkovi…

Znáte to: někdy se něco prostě nepovede…něco uděláte špatně (aspoň si to tedy myslíte či jste o tom dokonce skálopevně přesvědčeni); ‚šlápnutí vedle’…nějaký ‚nepěkný přehmat‘ či naopak ‚pěkná bota‘. Každopádně si nadáváte do jánevímkohovšeho a do alelůja… Ale co když…
Nemůžu si pomoci, ale mám čím dál tím větší pocit, že i Bůh/Stvořitel tak nějak už dopředu počítá s těmi našimi ‚ústřely‘ coby stavebními kameny…coby přesně zapadajícími puzzlíky do jeho Díla, nad jehož nádherou a dokonalostí užasneme nakonec i my sami – navíc chtíc nechtíc uznávaje, že na něm máme dokonce  i svůj vlastní podíl…
Co když přesně tím vším, ‚co jste komu udělali‘, ti ‚oni‘ právě potřebovali projít? Je to proto omluva vašich činů? Ne… Vyčítat si to? To už vůbec ne. Poučit se z toho? ANO. Byl to zážitek…obohacující zkušenost – pro obě strany. Takto se v nás rodí moudrost…a pokora.

„VĚŘIT VE VÝSLEDEK,
 NA KTERÝ JSTE DOSUD
 ANI NEPOMYSLELI…“

Po několika dnech vzdorování jsem dnes konečně otevřela jednu z knih dr. Dispenzy, abych tam vyhledala jistý údaj (…který jsem přitom ale nepovažovala za ani trochu důležitý – proto ten odklad ) – a tam hned zkraje, hned za titulní stránkou narážím na tento citát, mnou samotnou z této knihy vlastnoručně vypsaný… Jó – aha… Už mi bylo jasno, proč jsem tu knihu měla otevřít; ten ‚potřebný-nepotřebný‘ údaj byla jen záminka 🙂

A hned vzápětí mi vstoupily slzy do očí, neboť se mi vybavila jedna záležitost: vzpomínka z raného dětství, kdy jsem se shlédla v něčem opravdu moc krásném, fascinujícím, cizokrajném a magickém – no bohužel mně zcela nedostupném (…aspoň v tehdejších očích mých a taktéž všech kolem, kdybych se jich zeptala )…nedostupném tak moc, že mě ani nenapadlo o tom byť jen snít, nedej Bože si to dokonce přát! A tak jsem si místo toho začla přát něco jiného, dostupnějšího (…opět dle mého soudu ), ale též krásného…a toto si stanovila za svůj cíl. A když uběhlo čtvrtstoletí a já měla tento svůj cíl už takřka na prahu mých dveří, stalo se něco naprosto šokujícího – ba skoro nemožného: přes cestu mi doslova přeběhl onen můj ‚sen-nesen‘ z dávných dob; v naprosto nečekané chvíli, na naprosto nečekaném místě…
No zkrátím to (…kdo si chce přečíst celý příběh, račte se odebrat do rubriky ‚Koně a my‘ – ‚Moje koňařská historie‘ ): za půl roku jsem měla onen zázrak jménem Ištar na dvoře a dalších celých požehnaných patnáct let mi dělal společnost (…než jej vystřídal další můj ‚sen-nesen‘).

A mně vstupovaly další slzy do očí, neboť v mé paměti vyvstávaly další a další podobné, takřka neuvěřitelné příběhy/případy, ať už mé vlastní či jiných – důkazy neskutečné štědrosti Vesmíru či Boha či koho chcete…a též Jeho neméně uvěřitelného ‚menežmentu‘ a důvtipnosti, kterých je schopen při vyřizování našich ‚objednávek‘ – ať už těch vědomých či nevědomých. A říkala jsem si, co vše bychom jen mohli mít a zažívat – jen kdybychom si to dovolili a považovali to za možné…  A na to konto se mi vybavila jedna taková bajka, jak kdosi zemře a přijde do nebe…a je odveden do krásného, velkého apartmánu, připraveného přesně a jen pro něho. Ale ouha – jeho velká část byla zastavěna krabicemi a balíky nejrůznějších tvarů a velikostí, což značně ubíralo na prostoru. Když tak na ně onen dotyčný rozpačitě hleděl a posléze se přeci jen odvážil zeptat, co že to, bylo mu odpovězeno: „Milý zlatý – tohle vše tady bylo určeno Tobě; bylo to tady pro Tebe připraveno…čekalo to tu na Tebe po celý Tvůj dlouhý život…a čekalo se na jedno jediné: až si o to všechno řekneš. Ale Ty sis neřekl…“

PF 2024

Letos trochu netradiční…

Příjemnou pouť celým příštím rokem přeji…
A hlavně zvolit ta správná předsevzetí; s těmi to jde vždycky lépe! 🙂

 

O ‚šíleném střelci a nevinných obětech’…

…a navíc a dozajista ještě mladých a krásných k tomu.

21. 12. 2023  Praha
Při střelbě v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v centru Prahy zemřelo 11 lidí včetně útočníka a velké množství lidí je zraněných.

Nic pěkného, pravda… Co si o tom myslím? Povím…ale hlavně napřed: pokud jsou mezi vámi tací, kteří při této události ztratili své blízké, pak vězte, že s vámi ze srdce a hluboce soucítím…a bylo by rozumné, kdybyste teď nepokračovali ve čtení – alespoň do té doby, dokud nepřebolí to nejhorší a neodezní prvotní šok; domnívám se totiž, že dříve, než se tak stane, by vám níže napsané spíše ještě přitížilo, nežli pomohlo. Můj záměr je samozřejmě to druhé…a právě z toho důvodu jsem se rozhodla napsat tyto řádky…

Tak tedy k věci… Co si tedy o tom myslím? Těm, kteří jsou střelcovým skutkem silně rozrušeni a nechápou, jak se něco takového vůbec může stát (…a obzvláště pak těm ‚mladým a krásným’…a dozajista ještě i ‚nevinným‘ k tomu ), odpovím otázkou: „Proč se domníváte…proč je tak zažitá představa, že ‚mladí a krásní…a nevinní‘ nemají hlavy???“ „Co je to za pitomost?!?“, může leckdo z vás namítnout. Jasně, že je to pitomost; hlavu má přeci každý (…aspoň teda ten, který dosud žije): hlavu mají mladí i staří; krásní i oškliví; vinní i nevinní…atd. A v každé té hlavě něco je…přesněji řečeno: tam vám je věcí!!! ( Né – piliny teď nemám zrovna na mysli…nehledě na to, že nejsou zdaleka to nejhorší, co tam jeden může mít, že…) A to takových, že sami vlastníci těch hlav o nich nemají často ani potuchy. Jsou tam jejich myšlenky; jsou tam jejich názory; jsou tam jejich záměry…a jsou tam jejich přesvědčení – vědomá i nevědomá…a to všechno dohromady – shrnuto a sečteno – doslova dává jejich naladění. A je to především právě toto naladění (převládající ), které určuje, kde a v jaké situaci se dotyčný jedinec nalezne…a jak se mu tam povede! A teď můžete namítnout: Probůh – zastřelen snad nikdo nechce být! ( Nebo snad ano??? ) Každý přeci chce žít – zvláště jedná-li se o mladého člověka! ( Nebo snad ne?!? ) Abyste si na tuto otázku mohli odpovědět, museli byste oněm lidem doslova vlézt do hlavy; co vy víte, co se jim tam honí…co tam mají za programy, o kterých často neví ani oni sami. „Ale on/ona měl/a přeci tolik plánů do budoucna…chtěl/a tady být!“ Ale KDO měl ty plány??? Jeho/její Duše…nebo jeho/její Ego? Kdo tohle ví??? Nikdo – jen ta Duše; její nositel snad jen něco mlhavě tušil, no její slabý hlásek evidentně neuposlechl. Jak se říká: ‚Věděl, ale nedbal…‘ Kdyby jo, třeba by tady ještě byl; třeba by ten den do oné školy vůbec nešel…ba co více – třeba by do ní ani vůbec nechodil, protože by si ustál ‚to své‘ a všem navzdory by se místo studia vydal třeba na cestu kolem světa či pekl za rohem rohlíky (…a byl u toho šťasten ). Třeba…třeba…třeba… Třeba to ty odejité tady už opravdu nebavilo – jen bohužel nevěděli, jak si zařídit život jinak – tak, aby je bavil; či tady už opravdu ‚měli hotovo‘ a prostě ‚jen‘ nevěděli, jak odtud odejít jinak – nějak ‚kulturněji‘. A tak zvolili tuto cestu, tento způsob…a v tom případě se pak musel samozřejmě najít někdo, kdo celou tu ‚hrůzu‘ provede…kdo vyřídí ony ‚objednávky’…kdo se k tomu uvolí/propůjčí – a to doslova. Tečka. A to je vlastně celé.

Pokud byť jen připustíte, že na výše uvedeném by mohlo něco být, začíná vám být jasná odpověď na otázku/postesknutí ‚…jak si to zasloužili – vždyť přeci nikomu nic neudělali!‘ Udělali – a to sobě samým… Nemusíte totiž ‚dělat‘ v obvyklém slova smyslu – bohatě stačí myslet; a kdo si stále ještě myslí, že ‚myšlení je nic‘, tak docela riskuje…přesněji řečeno hraje něco na způsob ruské rulety. A kolikrát se pak nestačí divit… Každý jsme svým způsobem ‚vinni‘: ‚vinni‘ tím, že máme vědomí…a že máme svobodnou vůli zvolit si, čemu budeme věnovat svou pozornost – a tedy energii – a tím určovat své naladění…a tím svoji životní dráhu. ‚Vinni‘ ve smyslu zodpovědnosti za výše uvedené. Z toho vyplývá, že ve skutečnosti nikdo není pachatelem a nikdo není obětí; jsou to ‚jen‘ jimi zvolené role. A nehody nejsou náhody; nic není náhoda – ani to největší Boží dopuštění. Jsou jen svobodné bytosti s nekonečným potenciálem tvoření vlastní reality…s nekonečnými možnostmi volby – v čem ‚pojedem‘ a v čem ne; čeho se budeme účastnit a čeho ne.

Co bylo dříve…

…aneb zamyšlení, jak je to vlastně s těmi našimi přáními…a to nejen vánočními (…když zrovna máme ten předvánoční čas )…

V životě to (…obvykle ) chodí tak: v hlavě se nám vylíhne nějaké přání…nějaká touha…a od tohoto okamžiku se snažíme o její naplnění (…v tom lepším případě; v tom horším naběhnou naše programy typu ‚na to nemám’…’to si nezasloužím’…a tak, a tím to celé skončí ); každý dělá tak, jak to umí a jak je zvyklý. Někdo to bere tvrdě přes hmotu: v práci si nabere směn, co jen unese, a lopotí se od nevidím do nevidím, aby vydělal potřebný peníz na zakoupení své touhy; jiný je někde ukradne…a další jiný sáhne po nějakých těch duchovních ‚zhmotňovacích praktikách‘. A – když to dobře dopadne, tak to dopadne a přání se nám splní/zhmotní… Ale: je/probíhá to ve skutečnosti opravdu takto? V tomto pořadí? Sice to tak na první pohled může vypadat…a i vypadá…ale: nemůže to být jinak…a to naprosto jinak…a to přesně obráceně???

Toto vnuknutí ke mně přišlo včera…a takřka okamžitě po vyslechnutí jednoho ‚zhmotňovacího‘ příběhu jednoho muže… Tedy né, že bych se s tímto pohledem na věc již předtím párkrát nesetkala; již jsem zaslechla pár lidí o tomto hovořit, no zdálo se mi to – no, zkrátka ‚příliš‘: příliš neuvěřitelné, příliš úžasné, příliš…bez práce??? 🙂 ( Ale mezi námi: ono je tam ve skutečnosti té práce až až až – možná dokonce více a náročnější, nežli v nějaké fabrice…protože práce na sobě sama, na odstranění všech těch našich nezdravých, kontraproduktivních návyků/přesvědčení, bývá nejtěžší…) Ale zpět k onomu muži; i on se zabývá ‚vědomou manifestací‘ a jednoho dne ho tak zčistajasna napadlo docela podivné přání: aby jej jisté médium požádalo o rozhovor pro veřejnost, neboť je zaujala jeho práce. Podivné proto, že onen muž byl s médii docela a poněkud ‚na štíru’…a proč by tedy měl toužit po tom jakkoli se s nimi zaplétat? Co bylo dál… Onoho muže akorát čekala několikahodinová cesta do zahraničí…a jak využít onen čas? I dal se do živých představ o tom, jak s ním ono médium dělá onen rozhovor… Když dorazil konečně na místo určení, jal se prohlížet došlé zprávy…a jak jimi tak procházel, užasl: jedna z těch zpráv byla od jednoho ze dvou médií, která ‚dal Vesmíru na výběr‘ coby kandidáty na onen rozhovor s ním. Stálo tam psáno, že je velmi zaujala jeho práce a rádi by s ním udělali rozhovor, která by pak zveřejnili… 😀 A stalo se tak…

A v ten moment mě to napadlo…to, co píši v úvodu; ba co více – v tu chvíli jsem si tím byla naprosto jistá (…jako když vám v nějaké detektivce dojde…najednou ‚to víte’…kdo je vrah ). A napadlo mi to z vícero důvodů: Přání onoho muže bylo totiž poněkud a dosti specifické: ona dvě média, která ‚stanovil‘, nejsou zrovna Bůhvíjak známá (…třeba já o nich slyšela poprvé v životě)…a to nemluvím o tom, jaké kvantum všech možných médií v dnešní době a po celém světě existuje; k tomu si připočtěte mužův ne zrovna přátelský vztah k nim…a do třetice: ta až neskutečná rychlost manifestace! Nenapadá mě prostě nic jiného, než že TO UŽ BYLO na cestě k němu! On to ‚jen‘ nějak podvědomě zachytil a v jeho mysli se to objevilo…doslova to vyplulo na hladinu jeho vědomé mysli jako jeho vlastní přání/touha… A co když je to takto (…obráceně) s každým naším přáním/touhou?!? To je představa, což?!? Anebo ještě přesněji: co když je to úplně stejně jako s tou pověstnou slepicí a vejcem: že prostě oboje existuje současně a přichází najednou/spolu ( i když to ještě nemusí být vidět ) – a to čistě proto, že jedno bez druhého prostě nemůže existovat?

Přeji příjemný, poklidný adventní čas…