…dává lehkost našemu Bytí
Jednoho krásného dne vám může dojít…a být nad slunce jasné, že to jediné místo na celém širém světě, kde může dojít k ‚napravení všeho’…kde můžeme ‚něco přepsat‘ a tím pádem změnit…SKUTEČNĚ ZMĚNIT, je v našem vlastním nitru. Pokud ‚vyjdeme ven’…a tam venku, v reálném světě, budeme chtít něco ‚ručně‘ napravovat, často věci lámeme násilím a akorát jen dál pokrucujeme již pokroucené…
„Změň sám sebe a staneš se obyvatelem obnoveného světa.“
Vstávám a den hodlám zahájit výletem kolmo do cca 2 km vzdálené Jednoty, bych tam nakoupila… Vycházím na zápraží, abych zjistila, jak venku je, a…ono si tam prší! Sice mírně, ale prší. No toto? Nic takého nebylo předvídáno a já s nelibostí hledím na moknoucí seno, sušící se na dvoře; proč já – blbka jedna – neuposlechla včera večer svou intuici a neuklidila ho??? No nic; říkám si ‚zmokne – uschne’…a přitom vzpomínám na jednu údajnou sedláckou průpovídku, že ‚každé pořádné seno má zmoknout‘. ( No nevím nevím; jestli ta hláška není spíše nějaká ‚z nouze ctnost’…) Jdu se obléci a umýt; než tak učiním, dozajista ten deštík přejde. No nepřešel; naopak – leje jako z konve. No toto?!? Hledím na sprchující se seno a durdíce se uvažuji: v tomhle ceďáku teda na kole nikam nepojedu…a tahat auto z garáže kvůli dvěma kilometrům? Ani náhodou… Na stranu druhou – Bůh ví, kdy to přestane…a už teď mám časový skluz, nehledě že mé tělo začíná být podrážděné při představě odkládané snídaně (…ženy jsou prý o mnoho citlivější na pokles cukru v krvi nežli muži )… Beru si tedy aspoň kousek knackebrotu, zapíjím džusem…a vida – všichni se nějak uklidňují; a jak se tak vracím do normálu, říkám si: „Nic se neděje jen tak; a navíc – mně přeci počasí většinou hezky vychází…a tak i tento jeho nečekaný rozmar má jistě nějaký dobrý důvod…“ S tímto celou věc uzavírám a čekání na konec deště se rozhodnu využít aspoň k vyřízení mailů – což dělám obvykle až navečer… A vida – jen co otevřu poštu, všimnu se zprávy od firmy, u které jsem si jen před pár dny nechala zhotovit obraz; teď mi píšou, že obraz je již na cestě. No toto? Tak rychle? Paráda! ( A mimochodem – zrovna včera mi napadlo, že onen obraz již brzy dostanu… Ale vymluvila jsem si to – stejně jako ten úklid sena 🙂 – že na něco takového je ještě moc brzy… Hmmm – asi bych ty zprávy z nitra měla méně analyzovat a více poslouchat…) „Ale proto přeci nemuselo začít lejt, abych se dozvěděla, že obraz je na cestě…“ zase se durdím, „…to bych se beztak přeci dnes dozvěděla, né ?!?“ Jénže: dozvěděla bych se to až večer – čili podstatně později. A já se móc ráda těším…a takto se můžu těšit o mnoho hodin dříve…a více! 🙂 No dobře…
A hle – venku už skoro neprší a já sedám na kolo. Vyřídím nákup a když jsem na odchodu – už skoro mezi dveřmi, slyším pána v řadě za mnou, jak prodavačce říká: „…a ještě ty špekáčky, prosím!“ Plácám se do čela – jéje, já zapomněla koupit libové párky! Ještě že mi to ten pán připomněl; nebýt jeho…nebýt setkání s ním, odjela bych bez nich… Jó – vlastně ouplná blbost; souhlasím. Jenže… Já v poslední době málokdy dostanu na něco opravdu chuť…a když se tak stane, snažím se uposlechnout a organismu dodat, čeho si žádá – anžto to beru tak, že to opravdu potřebuje – a to i tehdy…nebo možná právě tehdy, jedná-li se o potravinu, kterou běžně nejím…a na kterou je z hlediska zdravé výživy hleděno poněkud přes prsty – řečeno mírně. Tak se tedy vracím zpět a přestože mě paní prodavačka chce hned obsloužit, nechávám pána, ať si v klidu dokončí jeho nákup. A jak tak čekám a zrak mi tak bloudí po regálech, náhle na mě zprostředka zorného pole přímo vyskočí červený, ozdobně vyvedený nápis ‚Miluji Tě!‘ (…na bonboniéře ). Usmívám se a říkám si – hezký, milý to vzkazík…
Přijíždím s nákupem domů; uchystám si snídani (…čaj a dva kousky chutného jednoťáckého závinu; další věc, na kterou jsem dostala chuť…a akorát tam na mě čekaly – přesně dva poslední ) a sedám si s ní na zápraží. Obloha se vytahuje, slunce začíná pěkně pražit…a seno osychat…
Jak moc…opravdu moc moc moc záleží na tom, za jaký konec to vezmeme…
Vše, co nás potkává; naprosto VŠE…
Setkávám se s tím, že lidé věří, že TEĎ začneme být osvobozováni! Že prostě ‚někdo‘ či ‚něco‘ přijde (…nejlépe nějaká mocná osoba či sám spasitel ) a …’udělá tu svobodu…už kónečně!‘ Pluto sice JE mocné…tak mocné, až to neni hezký – jenže… A ano – v souvislosti s ním opravdu můžeme ‚přijít k bohatství‘ (…a nemuset tak už nikdy chodit do práce a poslouchat tam nablblé šéfy…a moci si dělat, co se nám kdy zamane…atd. ) – jenže další jenže… Vše to, po čem tolik dychtíme, máme tendenci hledat někde venku…zatímco ono si to hezky sedí uvnitř nás samých, kde to čeká, až to objevíme. Bohužel – tento obrat do vlastního nitra se většinou neděje dobrovolně; často, ne-li přímo většinou, k němu býváme donuceni – a to ‚někým’/’něčím‘ z venku (…ono se to ale jen tak jeví – že je to ‚zvenku‘; ve skutečnosti se jedná o projekci našich vlastních sil v nás ). Ať už nějakými ‚mocnými’…chorobami…katastrofami – zkrátka různými ‚Božími dopuštěními‘ a ‚osudovými ranami‘ – prostě něčím, na co jsme krátcí…lépe řečeno na co je krátký náš rozum/ego. A právě tyto síly symbolizuje Pluto; působí na nás, tlačí na nás, dovádí ke zhroucení – to, co v nás není ryzí, životaschopné; prostě taková ‚zkouška ohněm‘. Budeme-li se toho chtít i nadále mocímermo držet, padneme/zemřeme společně s tím… A právě v nadcházejících letech, ‚označených‘ průchodem Pluta skrz znamení Vodnáře, máme velkou šanci prohlédnout naše mnohdy opravdu poněkud zcestné představy o tom, co je to svoboda a humanismus…pochopit, o čem to vlastně celé je a v čem to spočívá…a dá-li Pánbůh ve finále zjistit, že to, o co nám jde především, není svoboda jako taková (…a zvláště né její vnější atributy), nýbrž ‚pocit svobody‘! A tento ‚pocit svobody‘ nám nic zvenku prostě nedá…nezajistí…byť by to bylo sebepůsobivější…sebesofistikovanější… ( Platí ostatně pro úplně vše; za ‚svobodu‘ si můžete dosadit cokoli, po čem toužíte…) Ale nejen to: v časech nadcházejících se nám též mohou v celé své nahotě ukázat naše skutečné důvody/motivace konání…možná řečeno výstižněji – ‚páchání dobra‘; a mnohdy to nemusí být vůbec hezký pohled…
…tak – kdybych si z mé knihovny směla nechat pouze jednu jedinou knihu, byla by to tato; připadá mi totiž, že je tam úplně vše… A to jsem teprve v půlce…
Když jsem si začátkem tohoto měsíce všimla, že v TV opět poběží ‚Pán prstenů‘, řekla jsem si: ‚jak příznačné‘. Proč? Protože to bylo právě v březnu – konkrétně 25. – kdy došlo k vyvrcholení děje a v Hoře osudu byl zničen Prsten moci, čímž byl osud zla definitivně zpečetěn… (Aspoň tedy protentokrát; znáte to: mír do příští války… 🙁 ) No – když mi pak jen tak z fóru napadlo spočítat si, na jaké datum že to vychází onen třetí, závěrečný díl – ‚Návrat krále‘, v němž se tak stalo, poněkud mi to vyrazilo dech…a když jsem ho znovu nabrala, pomyslela jsem si pro změnu: ‚jak přízračné’… Ano – na 25. března… To, že by lidé, odpovědní za TV programy, byli takoví znalci a ‚prosazovači‘ Tolkiena, se mi zdá ale stejně nepravděpodobné jako to, že se jedná ‚jen‘ o náhodu. Takže?
Jenže ono to není vše… Jen o den dříve, 24. března, poprvé po dlouhých letech vylézá náš velký transformátor Pluto ze znamení Kozoroha a vchází – opět na dlouhá léta – do Vodnáře. Tím ‚poprvé‘ myslím fakt, že ve Vodnáři si teď pobude jen asi tři měsíce a na podzim se opět vrátí – byť jen na skok – do Kozoroha; zde zkontroluje, zda je zde vše OPRAVDU hotovo (…přejme si, aby bylo 🙂 )…a pokud není, tak to tam dopofackuje – aby začátkem příštího roku toto ‚znamení starých pořádků‘ definitivně opustil a vrhl se pro změnu do transformace idealistického Vodnáře – ‚znamení nových pořádků‘, pověstné svou snahou osvobodit všechny a všechno (…vylití dětí i s vaničkami při tom není vyloučeno )… 25. březen je navíc den, kdy se podle západních církevních kalendářů slaví Zvěstování Panně Marii – a tedy počátek nového duchovního věku. A ten ‚nový věk‘ dozajista nastal – aspoň tedy tehdy ve Středozemi…
…A jak u vás?
Nejen, že vyhrál ten, který vyhrál…no ještě o tolik?!? ( A volební účast taky slušná…) Takovéto vítězství osoby, která je sice veřejně známá, no v politice dosud ne příliš činná, považuji nejen za její vlastní pozoruhodný úspěch – no zároveň i za signál toho, že se náš národ asi opravdu a konečně někam posunul… Za mě palec nahoru… ( A těch, kdož generálu Pavlovi onu politickou nezkušenost vyčítají, bych se chtěla zeptat: cožpak byl Václav Havel zkušený politik, když se ujímal funkce prezidenta? Tento fakt nám patrně již vypadl z našich mozkoven a zřejmě již definitivně zmizel v propadlišti dějin…)
A dále mne docela překvapily portréty generála Pavla, co se objevují v médiích – zejména onen viz výše; hotový umělecký počin! Ale hlavně: takřka dokonalé aranžmá člověka, narozeného ve znamení Štíra (navíc toho již ‚osvobozeného‘): postava vynořujícího se z temnoty jakožto světlá, očištěná, znovuzrozená bytost… A tak si říkám: jsou tvůrci i samotný aktér těchto portrétů znalí této symboliky…tohoto archetypu…a byl to tedy úmysl právě takto nastupující hlavu státu zachytit? Po pravdě – moc se mi tomu nechce věřit…no věřit tomu, že to je jen ‚náhoda‘ se mi chce skoro ještě méně…
Jen čas tedy ukáže, jak se náš nový pan prezident ukáže (…respektive – co si do něho vyprojektujeme)…a protože platí, že ‚jak dole, tak nahoře‘ a ‚jak nahoře, tak dole‘, půjde z toho následně usuzovat i na stav našeho národa. Vzlétne z popela jako onen Fénix…nebo se v něm bude dál pelešit jako ta slípka?
Národe milý český, moravský…a já nevím, jaký ještě další (…teď jsem si nemohla nevzpomenout na onen vtip o tom, kterak bylo za komunismu všeho málo…i ta pohlaví byla jen dvě; ne – nechci toto téma vůbec bagatelizovat ani si z něho šašky tropiti, neboť je to známkou toho, že lidstvo si začíná uvědomovat své skutečné možnosti, čímž se vymaňuje z domnělého zajetí hmotou/ve hmotě – což je dozajista pozitivní jev…): vážně jsem na Tebe zvědavá, jakého prezidenta tentokráte vyvolíš sobě! Jestli již máš dosti chaosu a zvolíš tedy řád – anebo nemáš…a zvolíš tedy jeho pokračování? Obojí má dozajista své místo v dění světa, no čeho je moc, toho už bývá příliš…a za mě – opravdu myslím, že ho již dosti bylo…toho chaosu; no uvidíme – milí Češi a spol. 🙂 Dle toho, kdo zvolen bude v druhém – a tedy konečném kole, pak můžeme usuzovati o stavu národa v zemích našich…neboť platí neomylně, že jak dole, tak nahoře. Nechám se tedy překvapit…
Když jsem byla malá…hódně malá…chtěla jsem být prezidentem. Proč? Inu – protože bych si mohla dělat, co bych chtěla… 😀 ( A dodnes si pamatuji ten můj neskonalý údiv/úžas nad tím, že můj tatínek panem prezidentem být nechtěl! 😀 Snažil se mi, chudák, své důvody vysvětlit, no samozřejmě marně – můj tehdejší mozeček neměl na pochopení sdělovaných faktů prostě kapacitu…) Pak jsem dospěla a uvědomila si, že tatínek měl tehdy pravdu…a že pan prezident si opravdu nemůže dělat, co chce (…a to dokonce ani v komunismu ne)…že jeho pravomoci jsou menší, než by jeden řek’…a že teda – shrnuto sečteno – vlastně ani moc není, o co stát. Jenže… Čas šel dál a já zjistila, že zdání často klame a že věci jsou ještě asi kapičku jiné: ve světě totiž nepůsobíme zdaleka jen svými skutky, ale i svou energií…a tou častokrát i mnohem více. A právě z tohoto důvodu má i prezident (…a též každý z nás ) ve skutečnosti neskonale větší moc, nežli mu připisují zákony či hradní etiketa…a rozhodně to tedy není ‚jen nějaká figurka‘ (…a navíc ještě v rukou Bůhvíkoho), jejíž volbu lze jen tak odbýt mávnutím ruky jako nad něčím nevýznamným – o ‚vizitce národa‘, kterou prezident bezesporu je, ani nemluvě… Ve skutečnosti nejsme nikdo ani více, ani méně významný, nežli někdo druhý – i když se to se tak může navenek jevit; ve Stvoření jsme si všichni rovni…což platí i pro naše skutky. A navíc: skutky, které mají býti vykonány námi, nemůže vykonati nikdo jiní, nežli my sami…
Když před lety ( r. 2000 ) kandidoval do prezidentských voleb v USA Al Gore, říkala jsem si: „No páni!!!“ Rozumějte – já se ani tak nestarám o skutky dotyčných osob, jako spíše o dojem, jaký z nich mám…jakou energii z nich cítím. A můj dojem z tohoto pána – to bylo jak závan energie z jiného světa. Překvapilo mne, že takováto bytost se vůbec dostala do výběru – natož, aby byla zvolena; nebo se v Americe jako takové mýlím? No – bohužel nemýlila… 🙂 Al Gore coby prezident USA byl jako hudba budoucnosti; do někoho takového musí Amerika teprve dozrát… A stejně tak jsem nyní vnímala volbu ženského kandidáta na post prezidenta Čech jakožto hudbu budoucnosti; myslím – a první kolo voleb mi to potvrdilo, že na ženu-prezidentku dosud nenastala doba. Naše země je už delší dobu v chaosu ( nejsme jediní, samozřejmě…) a volba ‚ženského principu‘ do čela země by nebyla dvakrát moudrá – už jen z toho důvodu, že ženská energie jako taková je v podstatě (principiélně ) též ‚chaos’…a léčit chaosem chaos jaksi nejde. Zde se musí sáhnout po jeho protiváze – a tou je řád/disciplína. Asi tušíte, kam tím mířím a co tím chci říci. Z důvodů těch – když jsem viděla všechny ty kandidáty, tak byla má volba jasná – jako facka. Znovu opakuji – zde jde především o energii dotyčného člověka…o jeho vyzařování; pokud na toto přistoupíme, pak přestaneme dávat jeho minulosti a jeho skutkům ( údajným ), ať už minulým či současným, váhu větší, než jakou ve skutečnosti mají…
Přeji nám všem šťastnou ruku při volbě; jaké si to uděláme, takové to budeme mít 🙂
PS: …jen pár dní po publikování tohoto příspěvku si tak jdu po městě a tu upoutá mou pozornost agitační plakátek gen. Pavla…respektive slovo ‚chaos‘ tam použité. Jak už jsem říkala – volební kampaně jsem nesledovala…a když jsem tento článek sepisovala, netušila jsem, že slova – která mi přišla na um v souvislosti s panem generálem – budou figurovat i na jeho propagačních tiskovinách. Ne – opravdu nejsem jeho agitátorka…
Šťastnou cestu celým nadcházejícím rokem…
Pampelišky, kam se podíváš…
Tak se někdy stane…
Spadnete do hluboké vody; plácáte se tam, voláte o pomoc…no namísto toho, aby vás někdo přišel vytáhnout, spadne tam – div že ne přímo vám na hlavu – další nešťastník…
A jak se mu snažíte pomoci, aby se neutopil,
zjistíte při tom,
že umíte plavat…