Zas něco ke covidu…

Jeden náš tuzemský vizionář byl tuhle tázán, zda-li by u nás byla lepší situace, kdybychom měli jinou/lepší vládu. Odpověď byla stručná a jasná: „Nebyla…“

Víte…ony ty dohady ‚co by kdyby‘ jsou jaksi tak nějak vždycky ‚na levačku‘. Přesto… Můj vnitřní pocit mu dává za pravdu… Koronavirus je tu v té podobě a počtu ne kvůli ‚špatné vlády‘ – ale kvůli nám! My si tím zkrátka musíme projít; jinak by tu nebyl. Ani ta nejlepší vláda na světě by mu v tom nezabránila…

Je třeba pochopit, že není na světě člověk ten, aby vládl všem…a všemu. A kdo se o to pokusí, zcela zákonitě pocítí bezmoc. Není to vůbec příjemný pocit – to víme všichni moc dobře; snad každý ji již někdy ve svém životě pocítil. A přitom by vůbec nemusel – stačilo by pouze nechtít zvládnout/ovládnout či kontrolovat to, co nám nepřísluší. Nesnažit se poroučet větru, dešti…

Lékař/zdravotník, který již – ví… Ví, že není pánem nad životem ani smrtí nikoho – ač se to tak může mnohým ( i jemu samotnému ) jevit; je pouze vykonavatelem… Může ‚pouze‘ pomoci, podržet…podpořit, no zbytek už není na něm. S tímto vědomím se mu pak jeho nelehká profese daleko lehčeji vykonává…daleko lépe se vypořádá s tím, když mu někdo ‚odejde pod rukama‘. Nehroutí se z toho, nebere to jako své selhání… Ví, že udělal vše, co mohl – a že to udělal nejlépe, jak v danou chvíli mohl; a dál se děj vůle Boží… Musí to pustit, musí to nechat – aby se třeba mohly udít ‚zázraky’…a nebo taky ne.

To, co odchází, je nutno pustit; nelze stát nohou na proudu života…nelze nic pevně držet – blokujeme tím ‚provoz‘. Toto platí v každé době…a v této obzvlášť. Staré a přežité se bortí; budeme-li se toho držet, padneme spolu s tím…

A co se očkování týče…’být či nebýt‘? Kdo se bojí, nesmí do lesa…lépe řečeno neměl by. Čeho se bojíme, to hrozí, že si přitáhneme. Selský rozum tedy velí: pokud mám z něčeho strach ( a nejsem schopen s tím strachem nic udělat ), je rozumné udělat vše pro svou ochranu – tedy nechat se naočkovat, pojistit, apod. Odpůrci očkování argumentují tím, že vakcíny jsou udělané z ‚bůhvíčeho’…a toto ‚bůhvíco‘ že může změnit naši DNA; takže nebrat… A víte, co je legrace? Vědci zjistili, že viry ( na rozdíl třeba od bakterií ) se významnou měrou podílí na evoluci lidského rodu…a to právě tím, že jsou schopné způsobit změny naší DNA… Tož – vyberte si… 🙂

Takže ještě jednou:

Krásy jara užívejme,
dobré naladění mějme!

Hezké velikonoční svátky všem…

V Hollywoodu mají ‚chodník slávy’… My máme…jak to jen nazvat???

Aneb – chcete mít svůj vlastní ‚odznak‘ na dlažbě? Stačí, když zemřete na coronavirus…a jste Někdo…

Jak mě kocour Zorro docela dostal…

Není to původně můj kocour… Jak už to s kocoury často bývá – kde se vzal, tu se vzal. Začal se u nás objevovat koncem loňského léta. Myslela jsem, že v příštím období kočičích námluv zase odtáhne. Nestalo se tak; místo toho si pro jistotu pochroumal tlapku. „Až se uzdraví, odtáhne…“ zase jsem si říkala. A zase ne. To už bylo před vánoci… Co teda s kocourem? Mé dvě kočky mi bohatě stačí… Dostala jsem geniální nápad: milého kocoura ochočím a někomu ho věnuji (…třeba pod stromeček 🙂 ). Jak to asi mohlo dopadnout, že… Takže jsem ho začla krmit a ‚zcivilizovávat‘, což šlo takřka samo. Na jméno slyšel okamžitě – možná proto, že mi ho sám napověděl; když proběhl kolem, jakoby říkal: „Hi…já jsem Zorro!“

Zapsal se zde na byt a stravu s pracovním zařazením a společenským statutem ‚venkovní kocour‘. Nijak zvlášť jsem se jím nezabývala; občas jsme spolu prohodili pár slov, občas jsem jej pohladila, pochovala – toť vše. Akorát mu začalo předjarní kolo námluv, takže nebyl příliš k vidění. A tuhle si tak sedím na zápraží, na klíně kocoura Beautiho…a milý Zorrouš nám jde dělat společnost; asi měl zrovna pauzu. Když viděl, že je na mně již obsazeno, sedl si vedle nás na rohožku ve výklenku dveří. Za chvilku koukám, že z louky k nám míří další do houfu – kočka; kocour ji díky své zastrčené poloze nemůže vidět. Volám na ní: „Ahoj Kelíšku…kdepak jsi chodila?“ Při vyslovení jejího jména se Zorro vymrštil a s typickým kocouřím mrňoukáním se začal vzrušeně rozhlížet na všechny strany: „Ženská…ženská! Kde je…kde je?“ „No to bylo legrační! Vypadalo to, jako když ví, že Keliša se jmenuje Keliša…“ napadlo mi. Kočka k nám mezitím došla; Zorro jí udělal pár zdvořilých milostných návrhů, no nepochodil. Po odmítnutí svých služeb se odebral zpátky na rohožku, kde sebou plácl jak široký tak dlouhý a tvrdě usnul. Keliša mezitím vizitýrovala po dvoře. Asi za pět minut jsem ji přistihla, jak ocmrndává pod ptačím krmítkem. „Kelišo – co tam děláš?!? Koukej vocaď mazat…híml hergot!“ spustila jsem na ní. Do Zorra zase jako když střelí; při zaslechnutí jejího jména se z hlubokého spánku a polohy ležmo v mžiku dostal na všecky čtyři a opět se rozrušeně a s hlasitým doprovodem rozhlížel kolem… Že se pes, žijící v těsném sepětí se svou rodinou, po nějakém čase naučí rozlišovat jména jejích jednotlivých členů, to jó…ale tohle? Tak to teda už fakt nevím 🙂

Den, jako každý jiný… II.

Tak si včera říkám, že bych dnes zas jako mohla dojet nakoupit. Ze zvědavosti koukám večer na předpověď. Hmmm, nic moc; kolem poledne se to má zatáhnout a pěkně lejt až do večera…a nejvíc akorát v dobu, kdy jezdím. No, třeba to nebude tak horké; tentokrát žádný toaleťák ani nic podobného háklivého na promočení nepovezeme, takže nějaká ta kapka nevadí… Je druhý den – tedy dnes – poledne; sice zataženo, ale déšť nikde. „Vypadá to nadějně“, proběhne mi hlavou. No radost mi nevydrží dlouho; za chvíli začíná krápat a než se obleču a donesu si kafíčko na zápraží, už obstojně leje – takový ten dlouhotrvající déšť. A na západě temno… „Hmmm, tak to jim vyšlo; tohle hned tak nepřejde… Nu což, budu dělat něco jiného…a ten nákup nebylo zas tak nic nutného – rozhodně ne tak, abych kvůli tomu tahala auto z garáže…klidně to počká…“ Trochu si sama do sebe rýpnu a parafrázuji hlášku z minulého týdne: „Chceš snad jet teď hned…nebo až si vypiješ kafe?!?“ No nemyslím, že to tentokrát zafunguje stejně…a jelikož s počasím to vypadá beznadějně, pouštím to… V klídku si tedy piju kávu, dočítám přitom knížku… Najednou koukám – déšť takřka ustal. „No toto?“ …Je to od ‚nich‘ sice hezké, ale do krámu už to stejně do zavíračky nestihneme… Jen tak mrknu na mobil, kolik že je to vlastně hodin. No né, jak je to možné? Je daleko méně, než jsem si myslela; to snad je zas nějaký posun v čase 🙂 … Najednou mě to vymrští a jdu hbitě sedlat. Když lezu na koně, zas začíná krápat. „Koukejte toho ‚vy tam nahoře‘ nechat! Už jsme nachystané, takže jedem!“
Do obchodu jsem dorazila půl hodiny před zavíračkou. Celou cestu tam a zpět už ani kapka. Začlo zas až večer…

Ještě si dovolím jednu takovou úvahu na celý ten koronavirus…

Nejen různí ‚blázni‘, mudrci a vizionáři všech dob, no už i moderní věda hovoří o existenci paralelních realit/Vesmírů (…a nejen to – dokonce se je snaží i dokázat ). To, v jaké z nich se ten či onen člověk nachází, je dáno jeho naladěním a stupněm uvědomění… Je tedy docela dobře možné, že právě teď…’někde jinde‘ je hotový ráj, zatímco na jiné úrovni zuří 3. světová…či je naše planeta dokonce zničená…

No – tak si říkám: jestli jsme tam, kde jsme – není to s námi zas tak hrozné, ne?

Den, jako každý jiný…

Kolem poledne registruji, že začíná pršet. No jo, hlásili včera něco takového… Obličej se mi krabatí nesouhlasem; měla jsem dnes v plánu jet nakoupit…navíc jsem měla vézt velké balení toaletního papíru pro méně mobilní kamarádku – to by asi nedopadlo dobře ( přes zimu jezdívám koňmo )… Vrrr… „Jedeš snad teď hned???“ ozývá se mi v hlavě hlásek. „Ne…asi tak za hodinu…“ odpovídám tomu někomu. „Tak co jako řešíš…“ dodává… Koukám na oblohu, no nevypadá to zrovna nadějně. Ale…nějak to dopadne – ostatně jako vždy – uzavírám to a jdu si po svých… Za chvíli vylézám na dvůr a ejhle – už jenom mrholí; no na západě je stále tmavo… Když se konečně oblékám na ven, začne dokonce vylézat sluníčko. No toto? Ještě kafíčko na zápraží a jedem. Pupenec si to mezitím sice rozmyslel, ale hlavně, že neprší; ten mrak to zřejmě nějak rozchodil… V klidu dojedem do krámu, nakoupím…a v klidu zase zpět; nikam moc nespěchám, takže nechávám kobylku ještě popást. Doma poklidím dvůr, obstarám zvěř. Jelikož je venku ještě vidět a docela teplo, chvíli si sedám a abych odlehčila mozku, beru si blok a zapisuji nějaká ‚moudra‘, co se mi celou cestu tlačila do hlavy… Pak už jdu dovnitř. Nejsem tam ani deset minut, když slyším nějaký šustot. Otvírám okno, abych se podívala, co to; venku se obstojně rozpršelo… Posílám vřelé díky ‚tam nahoru’…

Jak říkám – den jako každý jiný…

Jak vidno – kruhové objezdy či obchvaty nemají jen lidé…
Teď jen, kdo je od koho odkoukal: lidé od myší či myši od lidí?

Že lidé, toužící po poznání, často odcházeli do ústraní – lesů, klášterů či nejrůznějších samot ( čili do izolace ), je známo kdekomu. I v dnešní době se tak děje – a to nejen jen někde v Indii; i v naší západní společnosti se mnozí lidé ( často za drahé peníze ) nechávají všemožně a dobrovolně zavírat ( dokonce i do tmy ), izolovat…odjedou do ašramu. Slibují si od toho očištění a uklidnění mysli, povznesení ducha, poznání…ne-li přímo osvícení. No – teď se nám to děje nedobrovolně; sice v podstatně zředěnější formě, zato všem naráz. A zadarmo 🙂 (…no, jak se to vlastně vezme ).

Už méně je známo, že Česká kotlina bývá považována za zvláštní, významnou lokalitu – a to hned z několika důvodů. Jedním z nich je její údajný duchovní potenciál/náboj či vyzařování ( někteří to zdůvodňují Uranem v podloží ), které se otiskuje i do jejích obyvatel ( úmyslně nepíši ‚do Čechů‘, protože jsme tady hezká směska, že…krásně je toto ilustrováno v TVseriálu ‚Dějiny udatného českého národa‘ 🙂 ). Je-li to pravda, moc to tedy na nás vidět není; aspoň ne na první pohled…

Tyto úvahy mně tak šly hlavou, když jsem si včera kladla otázku, proč jsme na tom – ohledně šíření koronaviru a v porovnání s ostatními zeměmi – tak, jak na tom jsme (…dá-li se tedy věřit předkládaným informacím, počtům a grafům ). Protože se mi ( a zdaleka nejen mně ) nezdá, že bychom něco dělali až zas tak špatně a odlišně od jiných zemí – kde jsou na tom ( opět údajně ) mnohem lépe než my… To, co teď napíšu, bude zavánět konspirační teorií, což je něco, od čeho jsem se vždy snažila držet dál… Ale…nemůžou se všechny tyto události a opatření kolem covidu prostě jen snažit z nás ten údajný duchovní potenciál nějak ‚vydolovat’…vymáčknout??? Skrze všechny ty tlaky…očisty…a izolace?

Diamanty přece vznikají pod tlakem…

Jistě už každý viděl, jak se chová zvíře ( zvláště divoké ) zahnané do kouta; buď se chaoticky až zběsile snaží ze situace uprchnout, nebo naopak ‚vytuhne‘ v očekávání smrti. Člověk má – kromě těchto zmíněných dvou možností – navíc ještě třetí: ono ‚děj se vůle Boží‘. Tato hláška bývá často chápána mylně coby výzva k nečinnosti; vlastně – ona je to svým způsobem opravdu výzva k nečinnosti – no ve smyslu upuštění od nesmyslných, zmatečných a nikam nevedoucích aktivit… Ve skutečnosti je to výzva k napojení se na naši vnitřní Moudrost – onu Boží jiskru v nás; výzva uznat existenci čehosi Vyššího a oddat/poddat se Jeho vedení. A pak konat…ze svého Středu, tzv. od Srdce… Takovéto konání, co se efektivnosti a prospěšnosti týče, nemá konkurenci. No – potíž je v tom, že aby něco takového člověk mohl/byl ochoten prohlásit, musí se mnohdy dostat až na hranice svých možností či sil; být dotlačen až ke zdi…

To, co nám ‚dělá‘ vláda (…partner, šéf, soused…náš pes…) děláme v první řadě my –  a sobě samým; jen si to neuvědomujeme. Když zkusíme přijmout myšlenku, že ono zevní je odrazem vnitřního (…a jak nahoře, tak dole ), čeho v nás je tedy současná vnější realita odrazem? Co z toho ‚venku‘ nám právě teď nejvíce vadí? To je nápověda…

Ono rozvolnění, které tak vyhlížíme, musí nastat napřed v našem nitru – aby se pak, jako kruhy na vodě, mohlo rozšířit i mimo nás a odzrcadlit se ve vnější realitě. Onen klid a mír v našem nitru už je; vždy tam byl a vždy tam bude…jen bývá zanesen výplody naší mysli a jejího omezeného pohledu na svět. Chce to jen vyčistit pramen…a uvolnit v sobě ono sevření strachu a úzkosti. Způsobů ‚jak‘ je nepřeberně ( např. rubrika ‚Rychlokurs svépomoci‘ na mých stránkách); každému zafunguje něco jiného.

Je právě předjaří – doba čištění studánek. Co kdybychom se letos zaměřili v první řadě každý na tu svou?