Publikováno

O ‚šíleném střelci a nevinných obětech’…

…a navíc a dozajista ještě mladých a krásných k tomu.

21. 12. 2023  Praha
Při střelbě v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v centru Prahy zemřelo 11 lidí včetně útočníka a velké množství lidí je zraněných.

Nic pěkného, pravda… Co si o tom myslím? Povím…ale hlavně napřed: pokud jsou mezi vámi tací, kteří při této události ztratili své blízké, pak vězte, že s vámi ze srdce a hluboce soucítím…a bylo by rozumné, kdybyste teď nepokračovali ve čtení – alespoň do té doby, dokud nepřebolí to nejhorší a neodezní prvotní šok; domnívám se totiž, že dříve, než se tak stane, by vám níže napsané spíše ještě přitížilo, nežli pomohlo. Můj záměr je samozřejmě to druhé…a právě z toho důvodu jsem se rozhodla napsat tyto řádky…

Tak tedy k věci… Co si tedy o tom myslím? Těm, kteří jsou střelcovým skutkem silně rozrušeni a nechápou, jak se něco takového vůbec může stát (…a obzvláště pak těm ‚mladým a krásným’…a dozajista ještě i ‚nevinným‘ k tomu ), odpovím otázkou: „Proč se domníváte…proč je tak zažitá představa, že ‚mladí a krásní…a nevinní‘ nemají hlavy???“ „Co je to za pitomost?!?“, může leckdo z vás namítnout. Jasně, že je to pitomost; hlavu má přeci každý (…aspoň teda ten, který dosud žije): hlavu mají mladí i staří; krásní i oškliví; vinní i nevinní…atd. A v každé té hlavě něco je…přesněji řečeno: tam vám je věcí!!! ( Né – piliny teď nemám zrovna na mysli…nehledě na to, že nejsou zdaleka to nejhorší, co tam jeden může mít, že…) A to takových, že sami vlastníci těch hlav o nich nemají často ani potuchy. Jsou tam jejich myšlenky; jsou tam jejich názory; jsou tam jejich záměry…a jsou tam jejich přesvědčení – vědomá i nevědomá…a to všechno dohromady – shrnuto a sečteno – doslova dává jejich naladění. A je to především právě toto naladění (převládající ), které určuje, kde a v jaké situaci se dotyčný jedinec nalezne…a jak se mu tam povede! A teď můžete namítnout: Probůh – zastřelen snad nikdo nechce být! ( Nebo snad ano??? ) Každý přeci chce žít – zvláště jedná-li se o mladého člověka! ( Nebo snad ne?!? ) Abyste si na tuto otázku mohli odpovědět, museli byste oněm lidem doslova vlézt do hlavy; co vy víte, co se jim tam honí…co tam mají za programy, o kterých často neví ani oni sami. „Ale on/ona měl/a přeci tolik plánů do budoucna…chtěl/a tady být!“ Ale KDO měl ty plány??? Jeho/její Duše…nebo jeho/její Ego? Kdo tohle ví??? Nikdo – jen ta Duše; její nositel snad jen něco mlhavě tušil, no její slabý hlásek evidentně neuposlechl. Jak se říká: ‚Věděl, ale nedbal…‘ Kdyby jo, třeba by tady ještě byl; třeba by ten den do oné školy vůbec nešel…ba co více – třeba by do ní ani vůbec nechodil, protože by si ustál ‚to své‘ a všem navzdory by se místo studia vydal třeba na cestu kolem světa či pekl za rohem rohlíky (…a byl u toho šťasten ). Třeba…třeba…třeba… Třeba to ty odejité tady už opravdu nebavilo – jen bohužel nevěděli, jak si zařídit život jinak – tak, aby je bavil; či tady už opravdu ‚měli hotovo‘ a prostě ‚jen‘ nevěděli, jak odtud odejít jinak – nějak ‚kulturněji‘. A tak zvolili tuto cestu, tento způsob…a v tom případě se pak musel samozřejmě najít někdo, kdo celou tu ‚hrůzu‘ provede…kdo vyřídí ony ‚objednávky’…kdo se k tomu uvolí/propůjčí – a to doslova. Tečka. A to je vlastně celé.

Pokud byť jen připustíte, že na výše uvedeném by mohlo něco být, začíná vám být jasná odpověď na otázku/postesknutí ‚…jak si to zasloužili – vždyť přeci nikomu nic neudělali!‘ Udělali – a to sobě samým… Nemusíte totiž ‚dělat‘ v obvyklém slova smyslu – bohatě stačí myslet; a kdo si stále ještě myslí, že ‚myšlení je nic‘, tak docela riskuje…přesněji řečeno hraje něco na způsob ruské rulety. A kolikrát se pak nestačí divit… Každý jsme svým způsobem ‚vinni‘: ‚vinni‘ tím, že máme vědomí…a že máme svobodnou vůli zvolit si, čemu budeme věnovat svou pozornost – a tedy energii – a tím určovat své naladění…a tím svoji životní dráhu. ‚Vinni‘ ve smyslu zodpovědnosti za výše uvedené. Z toho vyplývá, že ve skutečnosti nikdo není pachatelem a nikdo není obětí; jsou to ‚jen‘ jimi zvolené role. A nehody nejsou náhody; nic není náhoda – ani to největší Boží dopuštění. Jsou jen svobodné bytosti s nekonečným potenciálem tvoření vlastní reality…s nekonečnými možnostmi volby – v čem ‚pojedem‘ a v čem ne; čeho se budeme účastnit a čeho ne.

Publikováno

Co bylo dříve…

…aneb zamyšlení, jak je to vlastně s těmi našimi přáními…a to nejen vánočními (…když zrovna máme ten předvánoční čas )…

V životě to (…obvykle ) chodí tak: v hlavě se nám vylíhne nějaké přání…nějaká touha…a od tohoto okamžiku se snažíme o její naplnění (…v tom lepším případě; v tom horším naběhnou naše programy typu ‚na to nemám’…’to si nezasloužím’…a tak, a tím to celé skončí ); každý dělá tak, jak to umí a jak je zvyklý. Někdo to bere tvrdě přes hmotu: v práci si nabere směn, co jen unese, a lopotí se od nevidím do nevidím, aby vydělal potřebný peníz na zakoupení své touhy; jiný je někde ukradne…a další jiný sáhne po nějakých těch duchovních ‚zhmotňovacích praktikách‘. A – když to dobře dopadne, tak to dopadne a přání se nám splní/zhmotní… Ale: je/probíhá to ve skutečnosti opravdu takto? V tomto pořadí? Sice to tak na první pohled může vypadat…a i vypadá…ale: nemůže to být jinak…a to naprosto jinak…a to přesně obráceně???

Toto vnuknutí ke mně přišlo včera…a takřka okamžitě po vyslechnutí jednoho ‚zhmotňovacího‘ příběhu jednoho muže… Tedy né, že bych se s tímto pohledem na věc již předtím párkrát nesetkala; již jsem zaslechla pár lidí o tomto hovořit, no zdálo se mi to – no, zkrátka ‚příliš‘: příliš neuvěřitelné, příliš úžasné, příliš…bez práce??? 🙂 ( Ale mezi námi: ono je tam ve skutečnosti té práce až až až – možná dokonce více a náročnější, nežli v nějaké fabrice…protože práce na sobě sama, na odstranění všech těch našich nezdravých, kontraproduktivních návyků/přesvědčení, bývá nejtěžší…) Ale zpět k onomu muži; i on se zabývá ‚vědomou manifestací‘ a jednoho dne ho tak zčistajasna napadlo docela podivné přání: aby jej jisté médium požádalo o rozhovor pro veřejnost, neboť je zaujala jeho práce. Podivné proto, že onen muž byl s médii docela a poněkud ‚na štíru’…a proč by tedy měl toužit po tom jakkoli se s nimi zaplétat? Co bylo dál… Onoho muže akorát čekala několikahodinová cesta do zahraničí…a jak využít onen čas? I dal se do živých představ o tom, jak s ním ono médium dělá onen rozhovor… Když dorazil konečně na místo určení, jal se prohlížet došlé zprávy…a jak jimi tak procházel, užasl: jedna z těch zpráv byla od jednoho ze dvou médií, která ‚dal Vesmíru na výběr‘ coby kandidáty na onen rozhovor s ním. Stálo tam psáno, že je velmi zaujala jeho práce a rádi by s ním udělali rozhovor, která by pak zveřejnili… 😀 A stalo se tak…

A v ten moment mě to napadlo…to, co píši v úvodu; ba co více – v tu chvíli jsem si tím byla naprosto jistá (…jako když vám v nějaké detektivce dojde…najednou ‚to víte’…kdo je vrah ). A napadlo mi to z vícero důvodů: Přání onoho muže bylo totiž poněkud a dosti specifické: ona dvě média, která ‚stanovil‘, nejsou zrovna Bůhvíjak známá (…třeba já o nich slyšela poprvé v životě)…a to nemluvím o tom, jaké kvantum všech možných médií v dnešní době a po celém světě existuje; k tomu si připočtěte mužův ne zrovna přátelský vztah k nim…a do třetice: ta až neskutečná rychlost manifestace! Nenapadá mě prostě nic jiného, než že TO UŽ BYLO na cestě k němu! On to ‚jen‘ nějak podvědomě zachytil a v jeho mysli se to objevilo…doslova to vyplulo na hladinu jeho vědomé mysli jako jeho vlastní přání/touha… A co když je to takto (…obráceně) s každým naším přáním/touhou?!? To je představa, což?!? Anebo ještě přesněji: co když je to úplně stejně jako s tou pověstnou slepicí a vejcem: že prostě oboje existuje současně a přichází najednou/spolu ( i když to ještě nemusí být vidět ) – a to čistě proto, že jedno bez druhého prostě nemůže existovat?

Přeji příjemný, poklidný adventní čas…

 

Publikováno

Leccos může být jinak…

…o mnoho či mnohem jinak (…někdy dokonce naprosto obráceně ), než to vypadá…a než nám to předkládají naše smysly i rozum – byť se jedná na první (…ale i druhý…a možná i třetí ) pohled o naprosto jasnou věc a logické závěry…  Je v našem největším zájmu mít toto na paměti – a to zvláště v těch případech, kdy se věci nejeví zrovna příznivě. A máme-li to štěstí, je nám to čas od času i připomenuto. Jako tuhle třeba mně…

Vejdu do stáje, abych tam poklidila…a tam na zemi spadlé jedno z mnoha vlaštovčích hnízd; není samozřejmě první ani poslední – někdy se prostě stane. Koukám kolem, jestli se tam nepovalují nějaká vykutálená mláďata, no vypadá to, že když se hnízdo odporoučelo k zemi, nebylo naštěstí již obydlené. Fajn… Beru lopatu a shrabuji koňské bobky na jednu hromádku, abych je mohla sebrat – jenže ouha! Najednou – kde se berou, tu se berou dvě vlaštovátka…a kutálí se po podlaze společně s bobky; musela v nich snad být schovaná či co. Sakra práce… Rychle je sbírám ze země; jedno vypadá v pořádku, ale to druhé… Navíc se mi na ruce objevuje krev – evidentně z něho. Ale Bóže…určitě jsem mu tou lopatou způsobila nějaká zranění…a soudě dle velikosti kapek krve asi dosti fatální… Ach jó… Ve stavu slušného rozladění jdu pro již osvědčený červený rendlík ( viz příspěvek ‚O vlaštovkách z rendlíku‘ v rubrice ‚Ze života‘ ), vystýlám ho senem, usazuji do něho obě vlaštovky a v tomto náhradním hnízdě je pokládám na narychlo spíchnutou poličku v blízkosti jejich zříceného hnízda. Při troše štěstí budou jejich rodiče pokračovat v krmení a vše dobře dopadne – minimálně pro jedno mládě; tomu druhému šance na přežití nedávám v podstatě žádné. Ale má-li zemřít, ať to má aspoň v nějakém komfortu a ve společnosti sourozence… Se slovy ‚děj se vůle Boží‘ odcházím…

Ve dnech následujících párkrát juknu, jestli je kolem hnízda nějaký pohyb a – bohužel se nezdá. No nic – holt se pokaždé nezadaří. Lézt nahoru a kontrolovat obsah rendlíku se mi nechce ani trochu; zrovna dvakrát netoužím koukat na to, jak breberky k tomu určené rozebírají již neživá tělíčka vlaštovek, které jsem jen krátce předtím měla ještě živá v dlani… Jenže za pár dní si ke svému úžasu všimnu, že na okraji rendlíku sedí jedno mládě! Není možná! Má radost je veliká, tím větší, že je naprosto nečekaná; tak vida – jedno přeci přežilo! 🙂 A naprostá jasnačka: takhle tam sedí proto, aby bylo od svého dozajista již mrtvého sourozence co možná nejdál; to dá rozum – proč by si jinak odsedávalo, že… Ale lézt nahoru a odstraňovat mrtvé tělíčko se mi nezdálo jako nejlepší nápad; přeživší mládě bych akorát vyplašila a mohlo by tak vzniknout více škody nežli užitku; ono to nějak přežije… No jo, jenže… Uplyne dalších pár dní a já na oné ‚poličce‘ vidím sedět né jedno, ale dvě mláďata! Tak tomu už se mi nechce věřit ale vůbec, takže rozoumek předkládá nejrůznější teorie – od té, že si mládě našlo kamaráda, aby tam nebylo samo…až po tu, že to jsou nějaké úplně jiné vlaštovky. Ale ve skrytu duše tak nějak tuším, že ne… Zvědavost mě žene nahoru podívat se do kastrolku, ale ovládnu se. Pár dní ještě počkám, než obě mláďata vylétnou úplně, a jdu konečně pro štafle; chvíle pravdy nastává! V očekávání lecčehož sahám pro rendlík, opatrně nahlížím dovnitř a tam…nic!!! Páni! Neudržím se a nad tímto objevem…lépe řečeno neobjevem se rozbrečím jako malá holka. Jistě – je tam radost, že obě mláďata jako zázrakem (…zvláště to zraněné ) přežila…ale hlavně: velká část mého pohnutí byla způsobena právě uvědoměním si toho, co zmiňuji v úvodu. Jak se praví – naděje skutečně umírá poslední…ale hlavně: věci opravdu nejsou vždy takové, jaké se jeví… Zkusím to mít na paměti ještě více, nežli doposud. Každopádně díky za připomenutí… 🙂

 

 

Publikováno

Jednoho krásného dne vám může dojít…a být nad slunce jasné, že to jediné místo na celém širém světě, kde může dojít k ‚napravení všeho’…kde můžeme ‚něco přepsat‘ a tím pádem změnit…SKUTEČNĚ ZMĚNIT, je v našem vlastním nitru. Pokud ‚vyjdeme ven’…a tam venku, v reálném světě, budeme chtít něco ‚ručně‘ napravovat, často věci lámeme násilím a akorát jen dál pokrucujeme již pokroucené…

 

„Změň sám sebe a staneš se obyvatelem obnoveného světa.“

Publikováno

Den blbec…anebo?

Vstávám a den hodlám zahájit výletem kolmo do cca 2 km vzdálené Jednoty, bych tam nakoupila… Vycházím na zápraží, abych zjistila, jak venku je, a…ono si tam prší! Sice mírně, ale prší. No toto? Nic takého nebylo předvídáno a já s nelibostí hledím na moknoucí seno, sušící se na dvoře; proč já – blbka jedna – neuposlechla včera večer svou intuici a neuklidila ho??? No nic; říkám si ‚zmokne – uschne’…a přitom vzpomínám na jednu údajnou sedláckou průpovídku, že ‚každé pořádné seno má zmoknout‘. ( No nevím nevím; jestli ta hláška není spíše nějaká ‚z nouze ctnost’…) Jdu se obléci a umýt; než tak učiním, dozajista ten deštík přejde. No nepřešel; naopak – leje jako z konve. No toto?!? Hledím na sprchující se seno a durdíce se uvažuji: v tomhle ceďáku teda na kole nikam nepojedu…a tahat auto z garáže kvůli dvěma kilometrům? Ani náhodou… Na stranu druhou – Bůh ví, kdy to přestane…a už teď mám časový skluz, nehledě že mé tělo začíná být podrážděné při představě odkládané snídaně (…ženy jsou prý o mnoho citlivější na pokles cukru v krvi nežli muži )… Beru si tedy aspoň kousek knackebrotu, zapíjím džusem…a vida – všichni se nějak uklidňují; a jak se tak vracím do normálu, říkám si: „Nic se neděje jen tak; a navíc – mně přeci počasí většinou hezky vychází…a tak i tento jeho nečekaný rozmar má jistě nějaký dobrý důvod…“ S tímto celou věc uzavírám a čekání na konec deště se rozhodnu využít aspoň k vyřízení mailů – což dělám obvykle až navečer… A vida – jen co otevřu poštu, všimnu se zprávy od firmy, u které jsem si jen před pár dny nechala zhotovit obraz; teď mi píšou, že obraz je již na cestě. No toto? Tak rychle? Paráda! ( A mimochodem – zrovna včera mi napadlo, že onen obraz již brzy dostanu… Ale vymluvila jsem si to – stejně jako ten úklid sena 🙂 – že na něco takového je ještě moc brzy… Hmmm – asi bych ty zprávy z nitra měla méně analyzovat a více poslouchat…) „Ale proto přeci nemuselo začít lejt, abych se dozvěděla, že obraz je na cestě…“ zase se durdím, „…to bych se beztak přeci dnes dozvěděla, né ?!?“ Jénže: dozvěděla bych se to až večer – čili podstatně později. A já se móc ráda těším…a takto se můžu těšit o mnoho hodin dříve…a více! 🙂 No dobře…

A hle – venku už skoro neprší a já sedám na kolo. Vyřídím nákup a když jsem na odchodu – už skoro mezi dveřmi, slyším pána v řadě za mnou, jak prodavačce říká: „…a ještě ty špekáčky, prosím!“ Plácám se do čela – jéje, já zapomněla koupit libové párky! Ještě že mi to ten pán připomněl; nebýt jeho…nebýt setkání s ním, odjela bych bez nich… Jó – vlastně ouplná blbost; souhlasím. Jenže… Já v poslední době málokdy dostanu na něco opravdu chuť…a když se tak stane, snažím se uposlechnout a organismu dodat, čeho si žádá – anžto to beru tak, že to opravdu potřebuje – a to i tehdy…nebo možná právě tehdy, jedná-li se o potravinu, kterou běžně nejím…a na kterou je z hlediska zdravé výživy hleděno poněkud přes prsty – řečeno mírně. Tak se tedy vracím zpět a přestože mě paní prodavačka chce hned obsloužit, nechávám pána, ať si v klidu dokončí jeho nákup. A jak tak čekám a zrak mi tak bloudí po regálech, náhle na mě zprostředka zorného pole přímo vyskočí červený, ozdobně vyvedený nápis ‚Miluji Tě!‘ (…na bonboniéře ). Usmívám se a říkám si – hezký, milý to vzkazík…

Přijíždím s nákupem domů; uchystám si snídani (…čaj a dva kousky chutného jednoťáckého závinu; další věc, na kterou jsem dostala chuť…a akorát tam na mě čekaly – přesně dva poslední ) a sedám si s ní na zápraží. Obloha se vytahuje, slunce začíná pěkně pražit…a seno osychat…

Jak moc…opravdu moc moc moc záleží na tom, za jaký konec to vezmeme…
Vše, co nás potkává; naprosto VŠE…

Publikováno

Ještě ke vstupu Pluta do Vodnáře…

„Proč jsi to udělal?!? Slíbils‘ mu svobodu…“
„No dyť – osvobodil jsem jeho bídnou hlavu od ještě bídnějších ramen…“
Znalci filmového zpracování Tolkienova ‚Hobita‘ tento útržek rozhovoru jistě poznali – a to přesto, že se patrně jedná o né zcela přesné znění oné rozpravy (…zvláště ono ‚no dyť‘: králové – obzvláště asi ne elfí – tento výraz dozajista nepoužívají ); slibuji, že až budu na tento film koukat někdy příště, tak že si dialog zapamatuji pořádně a sjednám nápravu…   I přesto ale – smysl zůstává nenarušen… Pro ty, kteří nejsou v obraze či pozapomněli, dodávám, že se jedná o scénu, v níž královský otec spolu se svým neméně královským synem vyslýchají zajatého skřeta. Král slíbil skřetovi volnost, pokud promluví…a skřet promluvil – no ke své smůle nejen to: dovolil si králi vyhrožovat! A to se prostě nedělá… Jedno bleskurychlé máchnutí mečem a…milý skřet se rázem ocitá bez hlavy. Legolas, onen královský syn, to okomentuje, jak to okomentuje…a král Thranduil – odpoví, jak odpoví…
A jak může zrovna nějaký ‚Hobit‘ či elfové v něm pobíhající souviset se vstupem Pluta do Vodnáře??? Taky jsem to hned nechápala – když mi právě tato scénka nečekaně vytanula na mysli akorát ve chvíli, kdy jsem tak nad touto událostí zrovna tuhle rozjímala…zejména tedy o očekáváních, která ohledně toho lidé tak nějak obecně mají… Ale o co v ní vlastně jde? Že pojem ‚svoboda‘ se dá chápat opravdu různě; doslova ‚co člověk, to jiný úchop/představa‘ (…i když v případě onoho krále se spíše nežli o nějaký jeho světonázor jedná o pohotovou reakci ve snaze zachovat si tvář po svém činu, silně zavánějícím afektem ).

Setkávám se s tím, že lidé věří, že TEĎ začneme být osvobozováni! Že prostě ‚někdo‘ či ‚něco‘ přijde (…nejlépe nějaká mocná osoba či sám spasitel  ) a …’udělá tu svobodu…už kónečně!‘ Pluto sice JE mocné…tak mocné, až to neni hezký – jenže… A ano – v souvislosti s ním opravdu můžeme ‚přijít k bohatství‘ (…a nemuset tak už nikdy chodit do práce a poslouchat tam nablblé šéfy…a moci si dělat, co se nám kdy zamane…atd. ) – jenže další jenže… Vše to, po čem tolik dychtíme, máme tendenci hledat někde venku…zatímco ono si to hezky sedí uvnitř nás samých, kde to čeká, až to objevíme. Bohužel – tento obrat do vlastního nitra se většinou neděje dobrovolně; často, ne-li přímo většinou, k němu býváme donuceni – a to ‚někým’/’něčím‘ z venku (…ono se to ale jen tak jeví – že je to ‚zvenku‘; ve skutečnosti se jedná o projekci našich vlastních sil v nás ). Ať už nějakými ‚mocnými’…chorobami…katastrofami – zkrátka různými ‚Božími dopuštěními‘ a ‚osudovými ranami‘ – prostě něčím, na co jsme krátcí…lépe řečeno na co je krátký náš rozum/ego. A právě tyto síly symbolizuje Pluto; působí na nás, tlačí na nás, dovádí ke zhroucení – to, co v nás není ryzí, životaschopné; prostě taková ‚zkouška ohněm‘. Budeme-li se toho chtít i nadále mocímermo držet, padneme/zemřeme společně s tím… A právě v nadcházejících letech, ‚označených‘ průchodem Pluta skrz znamení Vodnáře, máme velkou šanci prohlédnout naše mnohdy opravdu poněkud zcestné představy o tom, co je to svoboda a humanismus…pochopit, o čem to vlastně celé je a v čem to spočívá…a dá-li Pánbůh ve finále zjistit, že to, o co nám jde především, není svoboda jako taková   (…a zvláště né její vnější atributy), nýbrž ‚pocit svobody‘! A tento ‚pocit svobody‘ nám nic zvenku prostě nedá…nezajistí…byť by to bylo sebepůsobivější…sebesofistikovanější… ( Platí ostatně pro úplně vše; za ‚svobodu‘ si můžete dosadit cokoli, po čem toužíte…) Ale nejen to: v časech nadcházejících se nám též mohou v celé své nahotě ukázat naše skutečné důvody/motivace konání…možná řečeno výstižněji – ‚páchání dobra‘; a mnohdy to nemusí být vůbec hezký pohled…

Pravda je taková, že to, co nás ve skutečnosti spoutává (…a následně pak i osvobozuje ), jsou naše vlastní myšlenkové koncepty. A kde že sídlí všechny ty koncepty? No v naší hlavě, že…NAŠÍ VLASTNÍ! Z čehož zcela logicky vyplývá, že to máme pod palcem my sami…neboť všichni ti věznitelé i osvoboditelé, které registrujeme ‚tam venku‘, nejsou nic jiného, než naše vlastní projekce těchto našich selfkonceptů – ať už omezujících či osvobozujících. Sami sobě jsme těmi největšími…těmi skutečnými…vězniteli i osvoboditeli – a to navíc ještě v jedné osobě 🙂 ‚Přijít o hlavu‘ – ať už s těmi uvozovkami či bez – pak vzhledem k výše napsanému znamená ten skutečně nejrychlejší a nejúčinnější způsob, jak být osvobozen – ať už od hmotné existence zde či od našich vlastních omezení, v hlavě uložených. Vezmeme-li v úvahu to, co zde bylo uvedeno, musíme se ptát, jaký pak má tedy vlastně smysl dovolávat se svobody zvenku; a navíc – jeden tím vždy riskuje, že nějaký ten ‚osvoboditel‘ nakonec naše volání vyslyší a skutečně dorazí na pomoc, no způsob, kterým onu akci provede, se nám né vždy musí zamlouvat…
Znamená to tedy, že už se nikdy nemáme vůči nikomu/ničemu ohrazovat? Nikoli (…ve smyslu ‚neznamená‘ )… Znamená to snad, že už nikdy nemám jít na žádnou demonstraci (…PROTI já nevím čemu )? Maybe… Přijde totiž na to; resonuje-li to s vámi, budete-li tam ve svém živlu, tluče-li vám pro to vaše srdce – pak tam určitě běžte; křičte z plných plic…prostě si to užijte! Protože jsou bitvy, které ( si ) musí člověk vybojovat…kterých se musí zúčastnit, neb je to potřebné pro jeho realizaci…zkušenost…vývoj. A probíhá-li zrovna ta vaše ‚bitva‘ na Václaváku, tak to holt budete muset tam; to se nedá nic dělat. No né všechny bitvy probíhají takto veřejně; spousta jich (…a možná dokonce i většina ) probíhá v skrytu… Vždy se však rozhodujte podle citu…nebo se o to aspoň snažte; protože cit nás vede po té správné cestě…po TÉ NAŠÍ správné cestě, v ten okamžik. Ovšem s každým naším dalším uvědoměním se změní naše vnitřní nastavení…a tím i naše cesta za tím a tím, co si zde máme/chceme prožít. Dnes už nás nemusí lákat/oslovovat to, co včera; to je prostě vývoj. Chce to ‚jen‘ naslouchat sami sobě a pak dle toho i jednat… Takhle to funguje…a pak TO FUNGUJE…nám to funguje! 🙂
K nějakým těm úpravám našich názorů a postojů ohledně těchto vodnářských témat mohlo dojít již v uplynulých cca dvou a půl letech – kdy znamením Vodnáře putovala ‚planeta pořádku‘ Saturn. Jenže – Saturn je Saturn…a Pluto je Pluto: zatímco Saturn přijde a žádá po nás ‚pouze‘ předložení účtů a výsledků našeho hospodaření (…v dotyčném období a dotyčné oblasti)…a jediné, co pak musíme skousnout, jsou jeho případné ‚škrty v rozpočtu‘ a různé více či méně bolestivé restrikce, v případě Pluta jako bychom byli rovnou vrženi do kotle s vřícím olejem – vinen nevinen… A zatímco Saturn působí především ve hmotě a skrze hmotu, Pluto proniká naprosto vším; zatímco před Saturnem se vám ještě tak může podařit něco schovat (…ale stejně na to jednou dojde), před Plutem neskryjete lautr nic – takže se o to ani nepokoušejte! Svým rentgenovým zrakem – a též svou naprostou neúplatností a nekompromisností – svého předchůdce mnohonásobně předčí; na rozdíl od něho se totiž neštítí strčit prsty naprosto do ničeho a přijde vám i na to, o čem jste ani vy sami neměli ani tušení… Jakákoli povrchnost v čemkoli se proto teď vytratí jako pára nad hrncem…růžový či bílý nátěr se oloupe… V nadcházejících letech se tak mohou doslova zhroutit i ty koncepce (…a na nich stojící společnosti, včetně – nebo spíše právě – těch humanitárně či ochranářsky zaměřených ), které se dosud jevily jako zdravé a obecně prospěšné a o nichž nikoho ani nenapadlo kdy pochybovat.
Chcete-li mít alespoň nějakou představu, kterak se může Pluto projevovat ve znamení Vodnáře a co vše tam může tropiti, podívejte se cca o jedno čtvrttisíciletí zpět…ovšem nezapomeňte přitom ‚vystoupat o jedno patro výše‘ – neboť vývoj se neděje po kružnici, ale po spirále; aneb – jak se praví: nejde vstoupiti dvakrát do stejné řeky. Plutu totiž trvá celých dlouhých 248 let, nežli oběhne zvířetník kolem dokola; v jednom znamení se tak zdrží 13 až 30 let (…tato různost je dána jeho elipsovitou dráhou ); každopádně je to dostatečně dlouhá doba na to, aby padl i ten náš nejodolnější vzdor…
Publikováno

…tak – kdybych si z mé knihovny směla nechat pouze jednu jedinou knihu, byla by to tato; připadá mi totiž, že je tam úplně vše… A to jsem teprve v půlce…

Publikováno

Náhody???

Když jsem si začátkem tohoto měsíce všimla, že v TV opět poběží ‚Pán prstenů‘, řekla jsem si: ‚jak příznačné‘. Proč? Protože to bylo právě v březnu – konkrétně 25. – kdy došlo k vyvrcholení děje a v Hoře osudu byl zničen Prsten moci, čímž byl osud zla definitivně zpečetěn… (Aspoň tedy protentokrát; znáte to: mír do příští války… 🙁 ) No – když mi pak jen tak z fóru napadlo spočítat si, na jaké datum že to vychází onen třetí, závěrečný díl – ‚Návrat krále‘, v němž se tak stalo, poněkud mi to vyrazilo dech…a když jsem ho znovu nabrala, pomyslela jsem si pro změnu: ‚jak přízračné’… Ano – na 25. března… To, že by lidé, odpovědní za TV programy, byli takoví znalci a ‚prosazovači‘ Tolkiena, se mi zdá ale stejně nepravděpodobné jako to, že se jedná ‚jen‘ o náhodu. Takže?

Jenže ono to není vše… Jen o den dříve, 24. března, poprvé po dlouhých letech vylézá náš velký transformátor Pluto ze znamení Kozoroha a vchází – opět na dlouhá léta – do Vodnáře. Tím ‚poprvé‘ myslím fakt, že ve Vodnáři si teď pobude jen asi tři měsíce a na podzim se opět vrátí – byť jen na skok – do Kozoroha; zde zkontroluje, zda je zde vše OPRAVDU hotovo (…přejme si, aby bylo 🙂 )…a pokud není, tak to tam dopofackuje – aby začátkem příštího roku toto ‚znamení starých pořádků‘ definitivně opustil a vrhl se pro změnu do transformace idealistického Vodnáře – ‚znamení nových pořádků‘, pověstné svou snahou osvobodit všechny a všechno (…vylití dětí i s vaničkami při tom není vyloučeno )… 25. březen je navíc den, kdy se podle západních církevních kalendářů slaví Zvěstování Panně Marii – a tedy počátek nového duchovního věku. A ten ‚nový věk‘ dozajista nastal – aspoň tedy tehdy ve Středozemi…
…A jak u vás?

Publikováno

Tak jsi mě překvapil, národe…mile…

Nejen, že vyhrál ten, který vyhrál…no ještě o tolik?!? ( A volební účast taky slušná…) Takovéto vítězství osoby, která je sice veřejně známá, no v politice dosud ne příliš činná, považuji nejen za její vlastní pozoruhodný úspěch – no zároveň i za signál toho, že se náš národ asi opravdu a konečně někam posunul… Za mě palec nahoru… ( A těch, kdož generálu Pavlovi onu politickou nezkušenost vyčítají, bych se chtěla zeptat: cožpak byl Václav Havel zkušený politik, když se ujímal funkce prezidenta? Tento fakt nám patrně již vypadl z našich mozkoven a zřejmě již definitivně zmizel v propadlišti dějin…)
A dále mne docela překvapily portréty generála Pavla, co se objevují v médiích – zejména onen viz výše; hotový umělecký počin! Ale hlavně: takřka dokonalé aranžmá člověka, narozeného ve znamení Štíra (navíc toho již ‚osvobozeného‘): postava vynořujícího se z temnoty jakožto světlá, očištěná, znovuzrozená bytost… A tak si říkám: jsou tvůrci i samotný aktér těchto portrétů znalí této symboliky…tohoto archetypu…a byl to tedy úmysl právě takto nastupující hlavu státu zachytit? Po pravdě – moc se mi tomu nechce věřit…no věřit tomu, že to je jen ‚náhoda‘ se mi chce skoro ještě méně…
Jen čas tedy ukáže, jak se náš nový pan prezident ukáže (…respektive – co si do něho vyprojektujeme)…a protože platí, že ‚jak dole, tak nahoře‘ a ‚jak nahoře, tak dole‘, půjde z toho následně usuzovat i na stav našeho národa. Vzlétne z popela jako onen Fénix…nebo se v něm bude dál pelešit jako ta slípka?

Publikováno

Jen něco málo k prezidentským volbám…

Národe milý český, moravský…a já nevím, jaký ještě další (…teď jsem si nemohla nevzpomenout na onen vtip o tom, kterak bylo za komunismu všeho málo…i ta pohlaví byla jen dvě; ne – nechci toto téma vůbec bagatelizovat ani si z něho šašky tropiti, neboť je to známkou toho, že lidstvo si začíná uvědomovat své skutečné možnosti, čímž se vymaňuje z domnělého zajetí hmotou/ve hmotě – což je dozajista pozitivní jev…): vážně jsem na Tebe zvědavá, jakého prezidenta tentokráte vyvolíš sobě! Jestli již máš dosti chaosu a zvolíš tedy řád – anebo nemáš…a zvolíš tedy jeho pokračování? Obojí má dozajista své místo v dění světa, no čeho je moc, toho už bývá příliš…a za mě – opravdu myslím, že ho již dosti bylo…toho chaosu; no uvidíme – milí Češi a spol. 🙂 Dle toho, kdo zvolen bude v druhém – a tedy konečném kole, pak můžeme usuzovati o stavu národa v zemích našich…neboť platí neomylně, že jak dole, tak nahoře. Nechám se tedy překvapit…

Když jsem byla malá…hódně malá…chtěla jsem být prezidentem. Proč? Inu – protože bych si mohla dělat, co bych chtěla… 😀 ( A dodnes si pamatuji ten můj neskonalý údiv/úžas nad tím, že můj tatínek panem prezidentem být nechtěl! 😀 Snažil se mi, chudák, své důvody vysvětlit, no samozřejmě marně – můj tehdejší mozeček neměl na pochopení sdělovaných faktů prostě kapacitu…) Pak jsem dospěla a uvědomila si, že tatínek měl tehdy pravdu…a že pan prezident si opravdu nemůže dělat, co chce (…a to dokonce ani v komunismu ne)…že jeho pravomoci jsou menší, než by jeden řek’…a že teda – shrnuto sečteno – vlastně ani moc není, o co stát. Jenže… Čas šel dál a já zjistila, že zdání často klame a že věci jsou ještě asi kapičku jiné: ve světě totiž nepůsobíme zdaleka jen svými skutky, ale i svou energií…a tou častokrát i mnohem více. A právě z tohoto důvodu má i prezident (…a též každý z nás ) ve skutečnosti neskonale větší moc, nežli mu připisují zákony či hradní etiketa…a rozhodně to tedy není ‚jen nějaká figurka‘ (…a navíc ještě v rukou Bůhvíkoho), jejíž volbu lze jen tak odbýt mávnutím ruky jako nad něčím nevýznamným – o ‚vizitce národa‘, kterou prezident bezesporu je, ani nemluvě… Ve skutečnosti nejsme nikdo ani více, ani méně významný, nežli někdo druhý – i když se to se tak může navenek jevit; ve Stvoření jsme si všichni rovni…což platí i pro naše skutky. A navíc: skutky, které mají býti vykonány námi, nemůže vykonati nikdo jiní, nežli my sami…

Když před lety ( r. 2000 ) kandidoval do prezidentských voleb v USA Al Gore, říkala jsem si: „No páni!!!“ Rozumějte – já se ani tak nestarám o skutky dotyčných osob, jako spíše o dojem, jaký z nich mám…jakou energii z nich cítím. A můj dojem z tohoto pána – to bylo jak závan energie z jiného světa. Překvapilo mne, že takováto bytost se vůbec dostala do výběru – natož, aby byla zvolena; nebo se v Americe jako takové mýlím? No – bohužel nemýlila… 🙂 Al Gore coby prezident USA byl jako hudba budoucnosti; do někoho takového musí Amerika teprve dozrát… A stejně tak jsem nyní vnímala volbu ženského kandidáta na post prezidenta Čech jakožto hudbu budoucnosti; myslím – a první kolo voleb mi to potvrdilo, že na ženu-prezidentku dosud nenastala doba. Naše země je už delší dobu v chaosu ( nejsme jediní, samozřejmě…) a volba ‚ženského principu‘ do čela země by nebyla dvakrát moudrá – už jen z toho důvodu, že ženská energie jako taková je v podstatě (principiélně ) též ‚chaos’…a léčit chaosem chaos jaksi nejde. Zde se musí sáhnout po jeho protiváze – a tou je řád/disciplína. Asi tušíte, kam tím mířím a co tím chci říci. Z důvodů těch – když jsem viděla všechny ty kandidáty, tak byla má volba jasná – jako facka. Znovu opakuji – zde jde především o energii dotyčného člověka…o jeho vyzařování; pokud na toto přistoupíme, pak přestaneme dávat jeho minulosti a jeho skutkům ( údajným ), ať už minulým či současným, váhu větší, než jakou ve skutečnosti mají…

Přeji nám všem šťastnou ruku při volbě; jaké si to uděláme, takové to budeme mít 🙂

PS: …jen pár dní po publikování tohoto příspěvku si tak jdu po městě a tu upoutá mou pozornost agitační plakátek gen. Pavla…respektive slovo ‚chaos‘ tam použité. Jak už jsem říkala – volební kampaně jsem nesledovala…a když jsem tento článek sepisovala, netušila jsem, že slova – která mi přišla na um v souvislosti s panem generálem – budou figurovat i na jeho propagačních tiskovinách. Ne – opravdu nejsem jeho agitátorka…