Se vztahem ke koním a venkovu jsem se asi již narodila, protože nepamatuji, že by tomu kdy bylo jinak. Nabízí se otázka, proč si takováto bytost, navíc ještě se selským původem, zvolila jako místo svého příchodu na svět město. Ale stalo se… ( Jistou inklinaci k sedlačině a koňařině – byť podvědomou – v sobě ostatně nezapřelo žádné z vnoučat posledního hospodařícího sedláka v našem rodě: můj bratranec si vzal za ženu Sedláčkovou, sestřenice za muže zas Dragouna…no a já – Kořínka 🙂 ) Odmala jsem slýchala, že jsem se narodila do špatné doby ( také rytíře jsem milovala…), ale myslím, že ne; nikdy jsem nad tím příliš nebádala, ale jistě to mělo nějaký důvod… Rodiče měli naštěstí pochopení a doma jsme vždy měli nějaké zvířátko…a u babičky na vesnici, v milovaných Bělčicích – tam vůbec se to hemžilo vším možným. Bohužel – koňmi již ne… Ale jak se říká: kdo chce, hledá způsoby…
Jakožto panelákové dítě jsem měla přístup ke koním značně omezený, což bylo dáno jednak mým městským bydlištěm, jednak dobou – koní bylo běžně mezi lidmi pomálu. Od pondělka do pátku jsem do sebe ládovala vše, co jen šlo o koních přečíst či vidět v TV, a o víkendech a prázdninách jsem u babičky na vsi lítala doslova za každým koňským chlupem a stopovala každé kopyto otisklé v hlíně. A běda jeho majiteli ( a též jeho majiteli ), když jsem ho našla – stal se objektem mého soustavného otravování… Mými prvními trenéry se tak stali třeba vysloužilý dragoun p. Vrbský z Hornosína, jemuž jsem ‚mordovala‘ jeho poníčky, či ‚koňský handlíř‘ p. Hubinger z Bělčic (…to se o něm jen tak říkalo; ve skutečnosti měl doma cosi jako sanatorium pro ztrhané a různě zbídačené koně…). Ať je jim země lehká…
Ve svých 12 letech jsem se díky vytáhlé postavě a dlouhým nohám dostala do první ‚opravdové‘ jízdárny ( tenkrát byli pro výuku jízdy k dispozici pouze velcí teplokrevníci ) – pod vedení trenérů mnohdy pamatující ještě vojenské posádky, takže o dril bylo postaráno. Dodnes jsem za to vděčná… Z radčického oddílu jsem později přešla na Slávii VŠ Plzeň a nakonec do ‚Svíradic‘ k Jardovi Kaufnerovi… Krásné časy… Panovaly zde naprosto opačné poměry než v městských jízdárnách, tj. více koní než jezdců – prostě úplný ráj! S koňmi jsme zde měli takřka volnou ruku, čehož jsem s vděčností využívala a oddávala se dlouhým poklidným vyjížďkám zdejší nádhernou krajinou…
A právě asi zde, v tichu lesních zákoutí – takřka v skrytu – začlo moje ‚koňařství‘ nabývat svoji specifickou formu: prosté spolubytí s koňmi a užívání si života; bez nějakých zbytečných výmyslů…vybaveni jen tím nejnutnějším… A to takřka doslova: když si moje oblíbenkyně Gina způsobila tržnou ránu na hubě a nemohla mít tudíž udidlo, ve snaze nepřijít o vyjížďku s ní jsme si spolu vyjely jen na stájové ohlávce (…nějak jsem si v té chvíli nepřipustila, že by mohla cestou dostat jeden ze svých pověstných hysterických záchvatů ). Ale bylo to naprosto v klidu; užily jsme si hezký výlet a já zjistila, že to jde i bez toho, aby měl kůň ‚něco v hubě’… Ač mám sklon lpět na tom ‚starém dobrém osvědčeném‘ a držet se všech možných pomůcek a udělátek, zároveň jsem tak nějak Životem vedena ( či spíše nucena ) udělat občas krok do neznáma a zkusit to bez nich… A také mi zde definitivně došlo, že mé místo opravdu není na drezurním obdélníku ani parkuru ( párkrát jsem měla tím směrem nakročeno, ale osud to vždy nějak překazil…prozíravě…).
A pak jeden dobrý bělčický soused si pořídil na důchod teplokrevnou kobylku Lízu; byl jen rád, že se vyvětrá ( kobyla, ne on…), a tak ‚byla moje‘. Poprvé v životě jsem měla jen jednoho koně – a takřka jen sama pro sebe – a viděla, jak to může fungovat ( mimochodem: takovou představu – ‚jeden jezdec jeden kůň‘ – jsem měla odjakživa…a když jsem se pak, krátce před vysněným nástupem na první jízdárnu, dozvěděla, že tam to funguje jinak, že se tam koně střídají, byl to pro mě docela šok…).
Na pár let nastala pauza ve jménu přípravy na vlastního koně a pak to přišlo: Biskaj – odstávče hřebečka ( viz ‚…to jsou koně mí‘ ); v plánu byla sice dospělá bílá arabka, ale znáte to… Člověk míní, Pánbůh mění… Uznávám – napoprvé trochu velké sousto… Navíc když jsem ho přivezla, nebyl zrovna v nejlepší formě; zkušení koňaři tvrdili, že „chcípne“ (…a kdyby náhodou ne, tak „určitě nevyroste“ ). A krevní testy hlásily: „Už se stalo!“ No, dušička byla ve mně malá; ale tak nějak jsem cítila jeho tuhý kořínek… Nechcípl… Dva měsíce stačily, aby se z něho vylouplo krásné zdravé temperamentní zvíře – a to bez jakékoli léčby, nepočítám-li odčervení. A také vyrostl; ve finále byl o dost vyšší, než oba jeho rodiče. S příchodem jeho puberty přišla pomocná ruka v podobě 1. semináře přirozené komunikace v Čechách – v jihočeském Písku. Přijela jsem, viděla jsem a konstatovala: ‚tak a ne jinak!‘ Takže znova, od začátku… V podstatě úplný restart pro absolventa anglické školy… Při shánění vhodného sedla na Biskaje došlo na další ‚odříkaný chléb‘: coby zarputilý vyznavač anglických sedel jsem byla nenápadně směrována směrem k westernovým. Ze zásady jsem je odmítala; za a) nebudu si tady v Čechách hrát na kovboje, za b) co bych si počala bez kolenních opěrek! ( jak známo – westernové sedlo je nemá, že…) Fajn – tak nebudeš mít žádné… ( na Biskajův atypický hřbet totiž nešlo napasovat žádné ‚normální‘ sedlo…měl prostě hřbet na ‚westerna’… ). V důsledku mé tvrdohlavosti jsem nakonec milého koně obsedala a zajížděla bez sedla…a zjistila, že to má své nesporné přednosti; třeba to, že se s koněm daleko lépe vzájemně cítíte… A k čemu to vedlo? Od té doby, chci-li s koněm pracovat na zjemňování, provádím to bez sedla… U westernového sedla jsem nakonec přece jen skončila a došlo mi, že mým účelům vyhovuje zdaleka nejlépe…
No, Biskaj šťastně dospěl a potřeboval jít do světa. Po jeho odchodu konečně nastal čas splnit si sen o bílé arabce. U chovatele jsem si zamluvila roční kobylku; plácli jsme si s tím, že ji odvezu, až vybaví její doklady. Než se tak stalo, ‚odskočila‘ jsem si do nedaleké vesnice na místní jezdecký turnaj, kde mi přes cestu přeběhl…achaltekinec! Můj tajný, nevyslovený dětský sen ( pochopte – tenkrát se achaltekinští koně nacházeli kdesi na východě, na dalekých, ještě sovětských stepích )… Červíček začal hlodat… Ten den večer se ozval telefon a v něm ustaraný chovatelův hlas: „Paní Kořínková, Vy se budete strašně zlobit… Přijeli nějací lidé s přívěsem…bylo jim jedno, že nejsou hotové papíry…zaplatili a kobylku odvezli…“. Zůstala jsem s otevřenou pusou a po chvíli ticha se začla strašně smát. Pán si musel myslet, že jsem blázen…
Fajn, tak tedy achaltekinec…ale kde ho vzít? V hlavě mi naskakuje obraz, jak stojím ve stádě achalů a vybírám si… Blbost… V tu dobu sice již v Čechách existoval hřebčín Vysoká u Chrastavy, kde tyto koně choval pár nadšenců; veřejnost tam ale měla omezený přístup a koně se odtud neprodávali. Nicméně kolovaly zvěsti, že farma má těžkosti, a že se občas nějakému podaří proklouznout ven formou výměnného obchodu; takže první, co mi napadlo, bylo dát inzerát do místních novin – co kdyby se nějaký chytil? První nahození…a hned záběr! Není možná… Zvedám telefon a tam se ozývá: „Dobrý den, tady Havlíček, Chrastava…“. Málem ho zase pouštím; pán je přeci již po smrti!!! Byl to jeho syn; nabízí mi několik koní z jejich už notně prořídlého stáda – mimo jiné dvě ryzky; to by mohlo být ono… Jedu tam… Cestou musím zastavit; pohnutí z toho, že jedu, kam jedu, mi vhání slzy do očí… Jsem tam. Stojím uprostřed stáda achalů a vybírám si… Sen? Prodere se k nám jedna sympatická ryzka – chce podrbat; prohlížím si ji…přesně můj typ. Zároveň mi p. Havlíček sděluje, že na prodej je jen jedna z obou ryzek; tu druhou si chce paní nechat do chovu… Tak to musí být tahle – to je jasné! No…k mání je ta druhá… Ne, že by na ní bylo něco zlého; na rozdíl od té první stojí nevšímavě opodál, ale hlavně: ‚nic mi neříká’… To ne…to musí být nějaký omyl…nevěřím… Jako holka bych dala nevímco za byť jen pouhý chlup tohoto koně…a teď překračuji svůj stín a…odmítám (…a nikdy toho nelituji, ale nepředbíhejme ). Musím holt shánět dál… A tak se vydávám se na několikaměsíční odysseu po vlastech českých. Postupně navštěvuji asi většinu větších majitelů a chovatelů achalů – vesměs bývalé chrastavské stádo, momentálně rozptýlené skoro po celé zemi. Koní více, než jsem čekala, ALE… Je začátek září a stále nic… Jsem v koncích. Kdosi mi radí, ať zavolám ještě jednou do Chrastavy; třeba budou mít na prodej nějaká hříbata. Oponuji, že už jsem tam byla v červnu, ale žádná jsem neviděla. „Ona se narodila až v srpnu“! Aha, tak jo. Telefon zvedá sama pí. Havlíčková: „Vy jste ta paní, co chtěla tu ryzku s tou bradavicí, že? Tak si pro ni přijeďte…“ Žasnu… ( a žasnu ještě víc, když se dozvídám, že ‚tu druhou‘ si asi měsíc po mé návštěvě odvezla jiná paní; byla to prý láska na první pohled 🙂 )… Než kobylku odvezu, jedu do Chrastavy ještě jednou; dohodnout formality…a taky možná se ujistit, že je to opravdu ona… Je… Až nyní se dozvídám její data a jméno ( vymyšlené ): Echtar… Co mi to jen připomíná? Eštar…Ištar…no jasně, přeci ta bohyně! To se hodí 🙂 Jdeme se podívat na pastvinu; sledujeme ještě více prořídlé stádečko koní, kamsi jdoucích husím pochodem pár metrů od nás. Iša jde v řadě uprostřed průvodu. Když je na naší úrovni, zastaví se; chvilku na nás hledí a pak otočí hlavu zpět, aby pokračovala dál. Ale nepokračuje… Opět natočí hlavu, pak vystoupí z řady a dojde až k nám. Zde zůstane stát… Napadá mě, že se tak asi chová normálně ( v každém stádě bývá nějaká ‚vtírka‘ )… Už jsem ji měla nějaký čas doma, když jsem se od dalších návštěvníků Chrastavy dozvěděla, že nedělá… Co dodat… A proč že jsem musela absolvovat tak dlouhou pouť, než Ištarka konečně stanula na mém prahu? Nevím… Uplynula nějaká doba, když na zakládající schůzi Svazu chovatelů achal-teke padl názor, že tou svou ‚spanilou jízdou‘ jsem vlastně usnadnila jeho založení tím, že jsem pospojovala dosud neznající se majitele a chovatele…
Do mého života tak vstoupil další učitel: 7-letá achalteke-kobylka Iša… A zkušení koňaři opět hrozili: „Sežere Tě zaživa!“ ( pravdou je, že toto plemeno nemělo v našich končinách zrovna nejlepší pověst ). Byla ‚syrová‘ a jako k takové jsem k ní měla tendenci také přistupovat, jenže…dosud osvědčená metoda ‚napojení‘ v jejím případě absolutně nefungovala. Byla jsem ‚namydlená’… Co teď? Prostě znova…všechno jinak… Vzpomenout si, jak jsem do dělala jako holka… Pokolikáté už? ( Ještě jsem nechápala, že u mě to tak bude asi vždycky…). Nakonec jsme se domluvily…( asi je skutečně něco pravdy na názoru, že achalové nejsou koně…připadá mi, že jsou už tak nějak předpřipravení na spolupráci s člověkem a jednat s nimi jako s divokým koněm nejen že je nevhodné, ale navíc i kontraproduktivní – ale opravdu nevím, jestli to platí úplně pro všechny)…a jestli hrozilo nějaké sežrání, tak spíše z mé strany a ‚láskou’… A jaké byly naše jezdecké začátky? Navzdory výše zmíněným přednostem jízdy bez sedla jsem obsedání koně bez sedla i nadále považovala spíše za výstřelek a v případě Iši se chtěla chovat naprosto ‚korektně‘. Jenže – zase nějaké ‚jenže’… Přesně na místě jejího podbřišníku se objevily bradavice a jelikož jejich vyhubení nějakou dobu trvalo ( a já nechtěla čekat…), situace se opakovala 🙂 … Strávily jsme spolu krásné dlouhé roky. Poslední léta svého životy Iša hůře chodila, takže jsem na ní přestala jezdit a časem jsme musely omezit i naše vycházky do terénu. Zdálo se, že mé okolí nese mé neježdění hůře nežli já a padaly dotazy, kdy s tím jako začnu něco dělat. Odpověď byla pokaždé stejná: budu řešit, až Iša nebude… Tečka.
Jedna má kamarádka v té době zahořela obdivem k andaluským koním a společně s ní jsem koukala, co je kde na prodej. Mně se také vždycky líbili, ale…tak nějak čekali v řadě, až na ně dojde…jestli na ně dojde. A jednou jsem takhle zahlédla na netu zvláštní hříbě na prodej…Mia. Řeknu-li to vzletně, mělo v sobě jakýsi ráz starobylosti; a méně vznešeně – vypadalo trochu jako kříženec muly a převaláka (…je-li něco takového vůbec možné; ale vyrostla z toho…). A k tomu nezvyklou dobu narození – na podzim… Čistě ze zvědavosti jsem si napsala o podrobnosti…a nakonec si začla s paní dopisovat. A zbytek už znáte, četli-li jste podrubriku o mých koních…
K Patu Parellimu a jeho instruktorům v průběhu času přibyli další, kteří se mi stali učiteli ( ne všichni osobně ) a inspirací, zejména K. F. Hempfling a – mému srdci asi nejbližší – Mark Rashid; ač má ke koním takřka ‚lidský‘ přístup, nějak mu kupodivu rozumí. Spousta povznášejících vhledů a pravd je obsaženo v knihách dr. Enenkelové-Pokorové (…že by od slova ‚pokora‘? ); jejich četbu doprovázel pocit úlevy ve smyslu ‚jééé, to je dobře, že to někdo napsal a sepsal!‘ A taktéž knihy Lindy Kohanov; nabízí alternativní pohled na úlohu koní v našem životě, která v jejím podání dalece přesahuje vžité představy a stereotypy… Jsou to ale především koně samotní, kteří mě hlídají a v případě hrozícího zabřednutí do vyjetých kolejí dají jasně najevo: „Sorry, ale takhle to dál nepůjde…musíš jinak!“ Díky jim všem 🙂
A jak vypadá mé soužití s koňmi v praxi? Kůň je pro mě souputník životem; člen rodiny mající svá práva a povinnosti…takže po něm chci i nějaký ten ‚příspěvek do domácnosti‘ – samozřejmě dle jeho možností… Dělá mi společnost, pomáhá udržovat pozemek. Přemisťuje nejen mě, ale i nejrůznější věci a materiál: nákup z Jednoty (…to může už i omladina )…dříví…vánoční stromeček…betonovou trubku…zkrátka – co je zrovna potřeba. Většinu společného času trávíme v terénu – ať už jdeme/jedeme na onen nákup, houby, byliny či návštěvu…nebo se jen tak vyvětrat. Ale snad nejraději ze všeho s koňmi prostě jen tak JSEM, a to nejen s nimi… ( A při tom BYTÍ uděláme kolikrát i spoustu práce 🙂 )
