Motto: Zacházet s koňmi tak, aby nebylo potřeba ‚nic řešit’…
S koňmi se dá komunikovat na mnoho způsobů; liší se od sebe především mírou srozumitelnosti pro koně. Metody přirozené komunikace ( dále jen PK ) patří k těm nejsrozumitelnějším, a tím pádem pro koně nejpřátelštějším, protože vychází z řeči těla koní.
- PK nikdo nevynalezl; vznikla pozorováním života koní ve stádě, jejich chování a vzájemné komunikace. Co lidé vynalezli, byly různé systémy výuky této metody ( např. metoda Pata Parelliho, Monty Robertse, a dalších ), za což jim patří velký dík – jejich zásluhou metoda PK přestala být záležitostí pouze tzv. zaříkávačů koní a stala se přístupnou i pro veřejnost ( zvláště P. Parellimu bych chtěla složit poklonu za vyvinutí propracované, přitom ale jednoduché a srozumitelné metody; je doslova pro všechny – naučit se a praktikovat ji může každý, kdo disponuje alespoň nějakou tou končetinou, mozkem, smysly a citem…). Metodu PK v té či oné formě využívá spousta trenérů po celém světě, výše jmenovanými ‚americkými kovboji‘ počínaje a renesančním Evropanem K. F. Hempflingem konče. Mezi koňaři existuje i spousta těch, kteří ji používají, aniž o ní kdy slyšeli; jsou prostě od přírody natolik pozorní a citliví, že na mnohé přišli sami.
- Metoda PK je vnímána jako ‚mírumilovná metoda‘; o to více jsou pak účastníci kurzů PK překvapeni, když při prezentaci někdy dojde i k hrubším zásahům vůči koním. Své rozčarování komentují slovy: „To známe i od nás…to jsme nemuseli jezdit na kurs!“ Ona proklamovaná přátelskost PK spočívá v její dobré srozumitelnosti pro koně. A je zde podstatný rozdíl: člověk praktikující PK používá případný hrubší zásah velmi uvážlivě a pouze jako krajní řešení – a po předchozím upozornění; nikoli ze vzteku či jiné frustrace, jak je bohužel občas vidět.
- Celá metoda PK stojí na základně, kterou tvoří několik cviků/her – jsou něco jako základní slovní zásoba. Jejich prostřednictvím nacházíme s koněm společnou řeč. Důležité je zachovat pořadí cviků, neboť na zvládnutí cviku prvního stojí zvládnutí cviku druhého, na druhém cviku stojí třetí, atd. Bez dobrých základů není dobré stavby…
- V metodě PK na koně působíme ( tj. pobízíme či vyvíjíme tlak ) pouze tehdy, přejeme-li si změnu toho, co kůň právě dělá. Pokud vykonává to, co chceme ( např. jde krokem ), necháváme jej v klidu, tj. nepobízíme jej ani na něho nijak netlačíme – na rozdíl od běžně zažitého ‚co krok, to pobídka‘ (zejména na angl. jízdárnách ). Neustálým ‚okopáváním‘ kůň otupuje; naším cílem naopak je maximálně pozorný a vnímavý kůň, citlivě a ochotně reagující na naše pokyny.
Účinky metody PK na koně nás mohou naprosto ohromit, ale také nepěkně překvapit – alespoň tedy zpočátku a jen u některých koní. Může vypadat a i fungovat doslova jako ‚kouzelná hůlka‘ ( což svým způsobem také je…). Ale sami jistě dobře víte, jak to s nimi je 🙂 : jejich používání má svá úskalí…ostatně jako každý nástroj. V první řadě se to musí naučit člověk sám (…a neuškrtit se přitom na 4-metrovém laně – základní to pomůcce); zde mají jednoznačnou výhodu úplní koňařští začátečníci, neboť nejsou ještě zpracovaní ostatními metodami výcviku koní, zejména tzv. anglickou školou, kde je skoro všecko jinak a obráceně (…já osobně jsem měla pocit, že se doslova ‚převracím naruby‘)…
Fajn, dobře: tak nějak to umíme, přežili jsme ve zdraví a teď hurá na našeho koně! …Pomalu pomalu; může totiž přijít další potíž – někdy doslova a do písmene kopanec! Kůň, který se dosud choval slušně, poslušně a spořádaně, se k nám najednou chová…??? Odpovím vám: „No, přeci jako ke koni!“ S vaším koněm bylo po léta zacházeno ‚lidsky‘ a on to nakonec přijal; naučil se s tím žít, naučil se vás číst a v podstatě jste se ‚vždycky nakonec nějak dohodli‘ ( tzv. kulturní plemena s tím mají obecně menší potíže než ta ‚původnější‘ ). A vy pak jednoho krásného dne k němu zčistajasna přijdete a chováte se jako kůň ( no, skoro…)! Viděli jste někdy, jak to vypadá, když do stáda přibyde nové zvíře? Může nastat i docela obstojný šrumec; ostatní si to s ním zkrátka ‚potřebují vyříkat‘, aby se vědělo, kdo je kdo a stádo se mohlo přeuspořádat… Tohle přesně může dělat váš kůň, když na něho – z lásky k němu a s nejlepšími úmysly – vytáhnete metodu PK… Další problém může nastat u koně, který byl léta zvyklý fungovat pouze ‚pod bičem‘ či byl všelijak týraný ( včetně nezdravého rozmazlování! ). Začnete-li s ním zacházet metodou PK, můžete doslova vypustit džina z láhve v podobě léta potlačované přirozenosti koně, která mohla za ten čas nabýt hrozivých až obludných – často i životu nebezpečných – podob… Zachránili jste týraného koníčka a on se vám takto odvděčuje?!? Nesuďte jej moc příkře; uvědomte si, že je v podstatě nemocný – duševně narušený. A není to vaše lítost, co mu pomůže se vyléčit, ale vaše citlivé a přitom pevné vedení ( a na to je PK super ), hodně trpělivosti a dobré zázemí.
Ke koním se dá přistupovat v podstatě dvojím způsobem: Buď je berete jako ‚nástroj denní potřeby‘ (dopravní/přepravní prostředek, sportovní nářadí…) a pak prostě chcete/potřebujete, aby ‚šlapali‘. Když se povede, získáte poslušného koně, v podstatě jakýsi automat s více či méně vymytým mozkem, fungující ‚na tlačítko‘. Dá se s ním snadno zacházet, funguje spolehlivě, a o to jde ( pokud mu ‚nerupne v kouli’…). Ne každý kůň je k tomuto svolný, a ten má pak tu smůlu ( …nebo štěstí? ), že jde o dům dál… Druhý způsob je pohlížet na koně jako na člena mého vlastního stáda, mé rodiny – se vším, co k tomu patří ( to nemám na mysli nějaké polidšťování nebo nevhodné rozmazlování ). Jako na partnera, s nímž můžeme společně růst a rozvíjet se, vzájemně se obohacovat. A zde je další, možná nečekané, překvapující a takřka zákeřné úskalí ( a na které upozorňuje právě K. F. Hempfling ): jak náš kůň roste, klade na nás samé stále náročnější požadavky a my zjišťujeme, že si na sebe doslova pleteme bič!!! Někteří koně jsou v pohánění tak dobří a zarputilí, že se můžeme přistihnout při myšlence doslova kacířské a la „mám já tohle zapotřebí?“ a začít pokukovat po ‚něčem jednodušším’… Ale co jsme si objednali, to máme; což na druhou stranu neznamená, že to musíme mít na věky. Jako bytosti s možností volby smíme říct: „Dost – stop – prosím pauzu!“ …Nelobbuji zde ani pro jeden, ani pro druhý způsob; vše má své opodstatnění. Je jen na nás, kudy vede naše cesta…
Člověk může být jen natolik dobrý koňař, nakolik má zvládnuté své vnitřní démony…
A jak to tedy může vypadat v praxi? Třeba takto:
Rozhodnete se pořídit si hodného a klidného koníka, aby vás trochu povozil po okolí a vy se mohli bezpečně pokochat krásnou přírodou. Jeden takový je vám doporučen; neváháte a jedete si jej vyzkoušet. A opravdu – pověsti nelhaly; a už si jej spokojeně vezete domů. Zde mu dáte laskavé a kvalitní zázemí; poskytnete prostor – ať už psychický či fyzický… A květinka může začít rozkvétat; pozdě, ale přece. „Róóózvíjej se poupátko…“ 🙂 Zakrátko se váš koník začne projevovat tak, že ho nepoznáváte. Co se stalo?
Ten koník totiž nebyl ‚hodný a klidný’…on byl uťápnutý. Zda to vzniklo šikanou ze strany stáda, tvrdým a totálně potlačujícím drilem ze strany trenérů/jezdců/ošetřovatelů, sešněrováním různými postroji či prostorem omezeným na minimum ( těsné stáje, malá jízdárna a výběhy – pokud tedy vůbec nějaké…) – to je teď vedlejší. To hlavní je, že VY teď máte problém. Koník se – v podstatě díky vám – konečně chopil své síly a začíná ji testovat na okolí, včetně vás. Jedná se o zdravou a přirozenou fázi dospívání, běžnou jak u dětí, tak mladých zvířat. Vaše zvířátko teď prostě jen dohání, co zameškalo…čím si mělo projít v době svého dětství a dospívání – jenže teď váží 600 kg a na jeho ‚dovychování‘ jste sami; co by jinak udělalo stádo, musíte teď udělat vy. Tedy – nemusíte, samozřejmě… Můžete říci: „Děkuji – nechci. Tohle prostě nemám zapotřebí…“ Anebo hozenou rukavici zvednout; nastalou situaci vzít jako výzvu/příležitost k růstu…ke společnému růstu (…přimlouvám se za to 🙂 …no pochopím, když odmítnete ). A jak poznat, zdali jste při výběru koně opravdu jen ‚šáhli vedle‘ nebo zda se jedná o onu příležitost…o onen ‚dáreček‘ od vaší Duše? Stoprocentně vám to neřekne asi nikdo; ale třeba taková astrologie ( či jiná esoterická disciplina ) může leckdy hodně napovědět…
„Všední bytí, všední péče, všední…tak normální doteky, vedení a procházky s koněm jsou a zůstanou základem vztahu. To zde začíná ten zázrak…anebo drama, zcela dle libosti a osobního hlediska.“
( K. F. Hempfling )
„Důležitý je čas, který strávíš se svým koněm…a láska, kterou mu dáš. A zbytek – to jsou jen takové řeči kolem…“
( Bartabas, Zingaro )
…Ale není vůbec potřeba stát se dalším Hempflingem, Rashidem…či jiným horsmanem, kterého obdivujete za jeho vztah ke koním, za jeho úspěchy či výkony; není to ani žádoucí a nutné (…nehledě na to, že to ani není možné ). Můžeme se jimi nechat inspirovat…a třeba se od nich i učit – avšak nezapomínejme, že ‚koňařské umění‘ zdaleka není jen záležitostí nějaké techniky; je to především o srdci – ostatně jako vše, co má za něco stát ( viz příspěvek ‚Esence – to je, oč tu běží…‘).
Vzpomínám na jednoho staršího sympatického pána z jednoho kursu přirozené komunikace. Ačkoli se snažil dělat se svým koníkem přesně to, co ukazoval instruktor, zdaleka se mu nedařilo tak, jako jemu ( což je v počátcích obvyklé ). Pán se usilovně snažil přijít na kloub jeho úspěchu…tomu, co onen trenér dělá jinak než on, a přišel! ( Tedy – myslel si, že přišel…) A s patřičnou hrdostí (…že na to přišel ) se o svůj poznatek hned podělil s námi ostatními frekventanty: je to tím, že instruktor mluví na koně německy!!! ( Byl totiž Němec…) Tak takhle asi opravdu ne, vážení přátelé… 🙂