Postřehy a úvahy…
Dobré zdraví není ani tak předpokladem pro šťastný život – spíše jeho vedlejším produktem…
…a jak se zase vyléčit
( květen 2021 )
S nemocí lze zacházet dvěma způsoby. Ten první? Naši chorobu označíme za ‚třídního nepřítele‘; za škůdce…kazisvěta, co nám ničí naše plány…za trapiče. A proti těm nutno vytáhnout do boje a zprovodit je z povrchu zemského – tedy z našeho těla. Za tímto účelem začneme navštěvovat lékaře – hezky jednoho po druhém – a ti dají na náš neduh nálepku s odborným názvem odchylky ( či úchylky 🙂 ), která u nás byla zpozorována. My si pak na netu vyhledáme pokud možno vše, co jen lze o tomto úkazu nalézt; spojujeme se se stejně či podobně postiženými a diskutujeme o společném problému ( jak známo – v jednotě je síla…). Jenže… Čím více se s danou nemocí zaobíráme, tím více do ní zabředáváme ( viz ono lidové rčení o lejnu…). A kolo se roztáčí…
Anebo za b)… Poučeni krizovým vývojem jsme schopni na nemoc pohlédnout z vyšší perspektivy – a vše se pak může jevit v úplně jiném světle. Vidíme ji jako jakýsi přírodní/vesmírný regulátor našeho nevhodného životního stylu či myšlení/nastavení; hledíme na ni jako na spojence ( ne-li přítele ), který to s námi v konečném důsledku myslí opravdu, ale OPRAVDU dobře…který koná v zájmu našeho nejvyššího blaha ( ač to samozřejmě tak třeba vůbec nevypadá…) – a stejně jako milující rodič nás někdy musí ukáznit…ukázat, co ne; který nám pomáhá vrátit ‚naši řeku‘ do původního, tedy správného koryta… Je jen a jen na nás, jaký postoj vůči své chorobě zaujmeme. Pokud se ale člověk vrátí do svého Středu a nechává se vést Bohem…Vyšší Inteligencí ( to nemyslím mimozemšťany ), ztratí nemoci ve valné většině případů své opodstatnění; stávají se zbytečnými…a odcházejí.
A jak se tedy uzdravit? ( Myslím SKUTEČNĚ uzdravit – ne vyhnat čerta ďáblem, tj. utlouct chorobu prášky…či vymlátit červeně svítící kontrolku kladivem, tj. vyoperovat nemocný orgán…) Prostě opačným postupem, než jakým choroba vznikla. Už jenom tím, že jste si uvědomili ( nebo aspoň připustili…) skutečnosti, popsané v předchozím příspěvku ‚Jak onemocnět…‘, jste v podstatě nastoupili cestu k vyléčení – i kdyby jste se tím směrem zatím jen podívali.
Tradiční západní medicína skutečné příčiny nemocí odhalit nemůže, i kdyby sebevíce chtěla ( což určitě chce…), a to už jen z principu: jejich původ totiž leží v duchovní oblasti – tedy mimo sféru její působnosti. Dotyčná hledá viníky chorob ve vnější hmotné realitě; vědci je tahají jako kouzelníci králíky z klobouku a předhání se, kdo vytáhne tu ‚opravdovější‘ příčinu. Čas od času objeví nového viníka, který se stane na čas celebritou ( způsobující vše, na co si jen vzpomenete ) – než ji překoná zase nějaký nový ‚objev sezóny‘. Takhle to bylo třeba s kvasinkami, plísněmi, PCB…pak s virem Epsteina-Barrové. ( V r. 2015 jej v U.S.A. údajně ‚měly‘ dvě třetiny tamní populace! Způsobuje nejrůznější zdravotní problémy připisované jiným chorobám; více viz kniha ‚Mystický léčitel‘, autor Anthony William.) Jenže…jsou trochu vedle. Za vaši chorobu nemůžou kvasinky, bakterie, viry…ani nic podobného (…aneb jak parafrázoval jeden alternativní lékař postoj klasické medicíny: „Za alergie mohou pyly, za zranění pily…); oni ji jen způsobují. Že v tom nevidíte rozdíl? Ale on tam je…a zásadní. Výše zmínění ( včetně všech těch pylů a pil ) jsou pouze vykonavateli; přišli, aby nastolili rovnováhu ve vašem organismu. To je celé jejich ‚provinění‘. A tak zlobit se na viry nebo bakterie za to, že můžou za vaši nemoc, je to samé, jako zlobit se na klacek za to, že vám namlátil. Ten klacek musel někdo držet, že…
Dietologové – další, co na to jdou materialisticky. I tento obor má své obětní beránky – a to různé potraviny; jednou jsou to vejce, podruhé mléko, potřetí… Řeknou vám, že kvasinky ( např. ) se ve vašem těle namnožily proto, že jíte to a to. Ale když se budete řídit jejich doporučeními a jíst to a ono, tak ony nebudou mít, chudinky, co jíst a kde se množit…a tak se jejich počty zredukují na přijatelnou míru a choroby jimi způsobené ustoupí. Ano, ale… ( Ale budiž…má-li vás to zachránit před operací…) Dále tu máme maséry a chiropraktiky; ti nás napravují…tedy naše poničená těla. Je to pro ně ( myslím – pro naše těla…) mnohdy opravdu velká úleva a díky Bohu za to. Ale pokud se nenapraví i ( spíš ‚hlavně’…) jejich majitelé, bude tato úleva bohužel pouze dočasná; takový ‚mír do příští války’…
A teď z medicíny trochu odbočíme… Lidé, co se věnují léčení, no nespadají do žádné z oficiálních lékařských disciplín, bývají společně vhozeni do jednoho velkého pytle s nálepkou ‚Léčitelé‘. Tam se toho vejde! Je to opravdu různorodá partička… Ač na ně bývá pohlíženo jako na naprostý protipól lékařů ( a často jedni s druhými nechtějí nic mít…), mnozí jsou s nimi – paradoxně – na stejné lodi, co se pohledu na choroby týče; ač slovo ‚léčitel‘ evokuje spíše jisté duchovní působení, nedejte se zmást: v mnoha případech si vůbec nezadají se svými lékařskými protějšky ( tj. bič na chorobu! ). Liší se pouze v arzenálu používaných zbraní; zatímco klasická medicína sází povětšinou na ty chemické ( naše staré známé ‚prášky‘ ), léčitelé používají přírodní prostředky ( např. bylináři byliny ) – tedy o něco lehčí kalibr. Ale stále je to kalibr 🙂 … Jsou ovšem tací ( třeba šamani ), kteří přírodní látky nepoužívají k přímému potírání choroby, nýbrž k nahlédnutí do duchovních světů; nemocní/hledající tak můžou s jejich pomocí ‚zahlédnout Boha‘ a tak chytit stopu… Zvláštní sortou jsou homeopaté; objevují se i v řadách ‚normálních‘ lékařů, což je znamením toho, že nejsou všichni tak materialističtí, za jaké bývají často považováni. V léčení postupují tak, že nemocnému dodávají ( nejčastěji formou cukrových kuliček ) chybějící princip/informaci, kterou pacient za sebe vytěsnil nebo ji dosud neuchopil, a jejíž deficit se projevuje právě onou chorobou/nerovnováhou. Zásah homeopata je tak v podstatě podobný ‚zásahu‘ astrologa – s tím rozdílem, že ten první dodává chybějící informaci ve formě oné cukrové kuličky ( je jejím nosičem ), zatímco ten druhý jen ústně…
Z klasické medicíny jsou v přiblížení se skutečným příčinám nemocí nejblíže asi psychologové a spol. – a to prostě už jen proto, že operují v nehmotné sféře. Bohužel jejich strategie je často podobná jako u jejich hmotnějších kolegů – tedy eliminace a boj; jedno čeho a proti čemu. Nejčastěji je jako hlavní viník označen stres; jenže snaha vymýtit jej tím, že se budeme snažit ze svého života odstranit všechny stresující situace je za a) nemožná, za b) zcestná a hlavně za c) vyvolává další stresy! Stresové situace tu vždycky nějaké budou; řešení spočívá v naší odpovědi na ně…lépe řečeno v naší neodpovědi. Zaujmutím jistého místa se zcela automaticky změní naše reakce na ně. Kde se nachází ono místo? Ne někde na klidné slunné pláži kdesi v Karibiku…ani v žádné supermoderní a superzabezpečené vile…ale ani v poustevnické chajdě kdesi v hloubi lesa… Toto místo je uprostřed nás samých; je to onen náš Střed ( viz příspěvek ‚Jít a hledat‘ v rubrice ‚Ze života‘ ). Takže…nejpřímější – a po pravdě řečeno jediná opravdová cesta k trvalému vyléčení je zaujmout místo ve svém Středu a nechat se vést ‚vrchním velením‘. A k tomu je potřeba toto:
- Chopit se zodpovědnosti… Lidé si o sobě často myslí, jakými že jsou zodpovědnými jedinci, a hned začnou vyjmenovávat, za co všechno: za své děti ( ano…tohle do jisté míry ano ), rodiče, partnera, přátele, sousedy, společnost, zemi, přírodu, planetu i Vesmír… Čím více si toho naloží na svá bedra – tím se cítí zodpovědnějšími (…a tím můžou mít větší potíže se zády 🙂 ). Toto ale není zodpovědnost; toto je strkání nos do cizích záležitostí! A při všem tom ‚strkání‘ zapomínají na tu jedinou opravdovou – a ve skutečnosti jedinou opravdu možnou odpovědnost – a to za sebe sama. Pořád se staráme o druhé – a naše zahrádka zatím hezky zarůstá plevelem… Nacházíme se ve věku Vodnáře – což je špatná zpráva pro ty, kteří čekají, že přijde Kdosi a spasí je…sejme z nich jejich vlastní hříchy; bordýlek, co si sami vlastnoručně za mnoho let nahospodařili: nejrůznější trable, bolesti a nemoci. Ano – ve věku Ryb tohle asi bylo možné ( vzpomeňme na Ježíše Krista ); no obávám se, že tyto doby již minuly. Kdo argumentuje tím, že i v dnešní době dochází k zázračným uzdravením tak, že nemocný odevzdá komusi svá trápení ( např. v rámci činnosti Klubu přátel Bruna Gröninga, německého toho léčitele/kazatele, který vykonával svou činnost – ne nepodobnou činnosti Ježíše Krista – zejména v letech 1949 až 1959, a který vyzýval nemocné a trpící k tomu, aby mu předali veškeré své bolesti a strádání; Ježíše Krista ostatně připomínal celým svým životem; zemřel ve věku pouhých 52 let v r. 1959 – tedy doslova v předvečer nástupu Věku Vodnáře – a celým svým životem a činností jakoby udělal symbolickou tečku za odcházejícím Věkem Ryb, trvajícím celých 2.000 let…), tomu odpovídám, že ano – i dnes je to možné. Ovšem za předpokladu, že se nemocný zároveň napojí na onen ‚léčivý proud‘ ( k čemuž Bruno též vyzýval ); bez toho nemůže být vyléčení trvalé… Vodnář nás vyzývá k převzetí osobní zodpovědnosti – za celý náš život, za veškeré naše počínání. Všechny naše choroby ( a problémy vůbec ) jsou výsledkem našeho způsobu života…našeho naladění, ničeho jiného. Dokonce i když jsme nemoc převzali od někoho druhého ( ať už záměrně či podvědomě ), dokonce i když nás posedne ‚zlý duch‘ – i to bylo na nějaké úrovni naše rozhodnutí (…třeba pobývat tam, kde poletují )…
- A pak si zkusme položit ony kouzelné otázky: „Co díky oné chorobě můžu/musím…nemůžu/nemusím?“ Snažme se zjistit, co nám nemoc chce říci, k čemu přimět, co změnit (…samozřejmě u sebe – ne u partnera, šéfa či souseda 🙂 )…a zkusme to udělat dobrovolně… A uvidíme… Nemoc je posel…a nese nám zásilku/informaci. A poslové se přeci nezabíjejí, ne?
( Jsou tací, kteří se bez tohoto kroku obejdou.) - …a současně s tím vším nastoupit cestu návratu k sobě samému – do svého Středu…k Bohu/Vyšší Inteligenci ( viz ‚Rychlokurs svépomoci ); vložit se Mu do rukou…následovat Jeho vedení. Je to totiž ten nejlepší manažer na světě. Myslíme si, co vše víme…jak sami sebe známe – ale to vše je hotové ‚prd‘ oproti němu! On vidí za roh – na rozdíl od nás. Ví, proč jsme sem přišli; co zde chce naším prostřednictvím zažívat – na rozdíl od nás 🙂 Ví, kde jde nejlépe zaparkovat; kam a kdy jít, abychom potkali toho, koho chceme/potřebujeme potkat; ví, co a kdy a kolik čeho jíst a pít, abychom byli fit…NA ROZDÍL OD NÁS. Nepotřebujeme číst lékařské ani jiné zdravovědné knihy, abychom věděli, jak co funguje (…ale je to zajímavé čtení – o tom žádná ); stačí se napojit na Zdroj. A budeme vedeni…budeme vyživováni…budeme uzdravováni. ( Výše zmiňovaný Bruno Gröning nazýval tento postup ‚Einstellen‘; slyšíte v tom ono krásné české ‚naštelovat se‘? Takže: „Jedno naštelování…prosím!“ ) …A pokud tedy na světě opravdu existuje Síla/Autorita s takovým přehledem a možnostmi, nebylo by pro všechny zúčastněné lepší – když se nám nedaří ( jedno co ) – přestat dál špekulovat a lámat si hlavu ve snaze vymyslet, jak dosáhnout svého za každou cenu, a prostě říct něco na způsob: „Hele Bože, jak to vidíš Ty…jak bys to udělal Ty…a co teda navrhuješ?“
Jedno důležité upozornění na závěr: Dejme tomu, že na sobě zapracujete…že se přeladíte na jinou úroveň než je ta, kde se vyskytuje vaše momentální nemoc; nebo prostě ‚jen‘ přijmete milost Boží. Uleví se vám…dokonce to vypadá, že nemoc je pryč! Pokud na tomto ‚jiném místě‘ zůstanete už natrvalo, vaše tělo vás dříve či později bude následovat; je přece jen více hmotné a obvykle proto mívá za tím méně hmotným trochu skluz. Jenže…znáte lidi, že. Jednak bývají netrpěliví…a na vše by nejraději měli ‚papír’… A tak místo toho, abyste se radovali z toho, že se zas po létech cítíte dobře, běžíte ještě hezky zatepla k lékaři, aby vás zkontroloval ( a dal vám na to ten papír )…nebo – nedej Bůh – abyste mu ukázali, jak jste dobří, zatímco on je tak neschopný, že vás za ta léta nedokázal z té vaší choroby dostat… Ale ouha: lékař z výše popsaných důvodů jisté setrvačnosti těla zjistí stále ještě neuspokojivé laboratorní výsledky; nemusely se hnout ani o píď…či se dokonce ještě zhoršit! ( ZATÍM…) Slyšeli jste teď tu ránu??? Co že se to stalo? To, co muselo ( pokud tedy nejste silná osobnost ): spadli jste tam, kde jste byli předtím…ne-li ještě o něco hlouběji. A můžete začít znova 🙁 Inu – kdo se moc ptá, moc se dozví… ( Nutno ale zmínit, že jsou známy případy, kdy se tělo nepohlo ani o onu zmíněnou píď – a přesto se pacient cítil naprosto zdráv – např. mohl normálně chodit, přestože jeho mícha byla stále porušená do té míry, že lékaři pohyb naprosto vylučovali…) Pro studenou sprchu si ale nemusíte chodit k lékaři; spolehlivě zafunguje i to, když sami průběžně kontrolujete, jestli ‚tam ta choroba stále je‘ (…a ona je 🙂 ); aneb jak zpívá Jožo Ráž: „Neobzerajtě sa, pani Lótová…“. To, čeho se potřebujeme chytat, není hmotný výsledek – nýbrž náš dobrý pocit!!! Nemluvím teď o tom, že se nemá chodit k lékaři; mluvím o tom, že ( i ) k lékaři se má chodit moudře…v pravý čas a ze správných důvodů.
A ještě jednu věc nutno zmínit: určité procento lidí se prostě nevyléčí – i když dělají ‚vše správně‘. Někdo i přes největší a nejlepší snahu o vyléčení přesto odejde z tohoto světa; jiný sice neodejde – no i nadále svou chorobou více či méně trpí. Těžko soudit proč; neznáme záměry jejich Duše ( a mnohdy jej neznají ani oni sami )…zkrátka ‚neznáme celý příběh‘. Třeba už zde ‚měli svoje odpracováno‘ – a to bez ohledu na jejich věk; třeba sem přišli proto, aby na sebe vzali podstatnou zátěž svých předků a ulehčili tak potomkům rodu, kteří sem teprve mají přijít; třeba…třeba…třeba. Můžeme pouze špekulovat – to je asi tak vše. A…přísluší nám vůbec něco takového?
Jak onemocnět…
(aktualizováno květen 2021)
Proč jeden člověk onemocní tou a jiný zase onou chorobou…toť otázka. Může se stát, že dva různí lidé onemocní stejnou nemocí z různých důvodů – a stejně tak, že dva různí lidé onemocní ze stejných důvodů různou nemocí. Čert se v tom vyznej; chudáci lékaři…i léčitelé.
Vše ve Vesmíru je energie. Energie neustále plyne…proměňuje se; tedy – pokud ji necháme. A vše ve Vesmíru má tendenci neustále se uvádět do rovnováhy. Vlastně i nemoc samotnou lze z vyššího úhlu pohledu vnímat jako nápravu nerovnováhy. Z toho logicky vyplývá, že nemá smysl – ba je přímo kontraproduktivní – jakýmkoli způsobem potírat její příznaky, ať už v přeneseném či doslovném významu (…a jedno, jakou barvou ).
K nemocím dochází různými cestami; na energetické úrovni to bývá formou blokády proudu životní energie ( více v příspěvku ‚Žít či nežít‘), na psychické úrovni je to paleta nejrůznějších našich důvodů, záměrů, strachů… Člověk dokáže být nesmírně tvořivý; někdo maluje obrazy, jiný píše nekonečné romány…další ‚vymýšlí‘ nejrůznější choroby – známé i neznámé – ať mají lékaři a badatelé co dělat! Každopádně to však vždy probíhá v naší vlastní režii – ať už naší osobnosti či Duše, byť za pomoci/přispění okolí…
Běžný případ… Při rutinním vyšetření zjistí lékař na/ve vašem těle jistou momentální odchylku od normálu. ( A tady už může být první zádrhel: neznamená, že když vám vyjde nějaká hodnota něčeho jinak, než je uvedeno v obecných tabulkách jako ‚normální‘, nemusí to nutně znamenat, že je to špatně z hlediska vašeho organismu; můžete být zkrátka trochu jiný/á ‚od přírody’…nehledě na to, že v různých laboratořích mohou údajně k vyhodnocování výsledků používat odlišné tabulky, jak mi sdělil jeden zdravotnický pracovník… Ale dejme tomu, že je to ve vašem případě skutečně ‚špatně’…) Právě to slovo ‚MOMENTÁLNÍ‘ je ale nesmírně důležité! Jak už bylo řečeno – vše ve Vesmíru je v neustálém pohybu – tedy má tendenci být, pokud se toho takzvaně nechytneme – čímž to v podstatě zastavíme. ( Proč máme potřebu něčeho se chytit a něčeho ne, je ‚otázka do pranice‘; třeba proto, abychom si to ‚něco‘ přitáhli a mohli zažít onu zkušenost?!? A proč? Kdo v nás to chce? ) Každá takováto odchylka má svůj medicínský název…a choroba je na světě! Lékař vám tento název sdělí ( stanoví diagnózu ) a vy si to ještě hezky zatepla vtisknete do mozku – ‚uložíte na váš disk‘; od této chvíle žijete v přesvědčení, že prostě MÁTE tu a tu chorobu. A je to… Vlastně jste zhypnotizovali sami sebe. Takhle – v podstatě uměle – vzniká a udržuje se při životě spousta ( ne-li většina ) nemocí; přitom to není nic jiného, než obrazy momentální situace zakonzervované/stopnuté v čase – jako když vyfotíte tzv. momentku. Uvědomte si to – vaše nemoc může být opravdu jen pouhou momentkou, kterou VY SAMI udržujete při životě! Pravý důvod tohoto vašeho počínání znáte jen vy; určitě z toho ale něco máte – jinak byste to nedělali…
Ale k chorobám se dá přijít i jinými cestami… Coby -náctiletá jsem s bližními svými – když se jim stalo něco nepříjemného – soucítila a spolutrpěla tak intenzivně, vehementně a ‚úspěšně‘, že mi onen problém do roka a do dne též postihl; doslova jsem si jej vymodlila – samozřejmě nechtěně! Nehledě na to, že jsem jim těmi svými trpitelskými aktivitami nikterak nepomohla… Sama pro sebe jsem si tento jev nazvala ‚syndrom Ježíše Krista‘ a jelikož mi tenkrát ještě nebyl znám mechanismus, jak tento jev vzniká, bylo mi to celé záhadou – a to po mnoho let. Odpověď mi dala až esoterika a já si od té doby dávala secsakra pozor, abych to s tím soucitem zase tak moc nepřeháněla a něco si na sebe nepřitáhla/nepřetáhla ( je totiž možno obojí…); tím člověk totiž opravdu nikomu nepomůže, zvláště ne teď – v čase Vodnáře.
Někdo si na sebe ‚stahuje‘ určitou nemoc proto, že ji měla i jeho maminka, babička, prababička…prostě proto, že v jejich rodě ‚to tak chodí‘ (…skoro by se dalo říct, že se to i ‚sluší‘ 🙂 ); nebo ze solidarity s blízkými…nebo pro pocit, že k nim též patřím ( tzv. s nimi držím basu )…či z určité formy lásky a’la ‚já to vezmu na sebe a vás tak toho zbavím…‘. Obávám se, že všechno špatně… Ale vyvodím-li z této zkušenosti správné závěry a zařídím-li se podle nich, pak je vše v pořádku. Jak se říká – účel světí prostředky…
Jisté je to, že žádná nemoc ‚nepřišla odnikud‘; nespadla z višně…a z Vesmíru také ne – byť její ‚vyvolávači‘ skutečně mohli. No vážně: ze stromů na vás sice nenaskáčou dnes tak obávaná klíšťata ( jak nám, coby dětem, vštěpovali rodiče…); z višně nebo třešně můžete na sebe sklepat leda tak škvora, který vás může – při troše štěstí – v sebeobraně ďobnout (…a při další troše štěstí se vám to třeba může i zanítit 🙂 ). A co se kosmu týče – odtud k nám může přiletět opravdu leccos. Nedávno jsem se setkala s hypotézou, že španělská chřipka byl ‚dáreček‘ od Halleyovy komety, prolétávající okolo Země počátkem 20. století. Pokud vám to nesedí datumově ( ona chřipka se objevila r. 1918, tedy až několik let po kometě ), máte pravdu. Vir chřipky se údajně nejprve uchytil na ptácích; tam zmutoval a až teprve pak jej chytli lidé; objevil se prý naprosto ve stejný den…na skoro opačných místech zeměkoule…
Shrnuto sečteno – když onemocníme, je to vlastně dobře nebo špatně? Tak nějak obojí… Určitě dobře, protože díky nemoci se v našem životě může obnovit ztracená/narušená rovnováha. A špatně? Asi je škoda, že to muselo dojít až tak daleko…do NE-MOCI.
„Neexistují nevyléčitelné nemoci; existují jen nevyléčitelní lidé…“
( Bruno Gröning )
Něco o zraku…a nejen tom krátkém
( duben 2021 )
O krátkozrakosti se říká, že je to ‚nemoc snaživých dětiček‘; do jaké míry je to pravda – nevím…no sama jsem toho učebnicovým příkladem… Když jsem nastupovala do první třídy, již jsem prý uměla číst. Měla jsem tedy náskok a učení mi šlo takřka samo – takže samé jedničky byl standard ( ne, že by to po mně někdo chtěl…). Pak přišla pátá třída a tam už bylo potřeba k udržení tohoto skóre jisté snahy a úsilí; a já se snažila (…ne, že by to mně někdo chtěl 🙂 ). A úsilí – to je tlak…vždycky… Výsledkem bylo zhoršení zraku na dálku a první brejličky. V řadě případů brýle na dálku tzv. ‚nepřežijí pubertu‘ (…jako to bylo třeba u mé maminky; stihla z nich ‚vyrůst‘ během jedněch jediných letních prázdnin ). Jak je to možné? V období dospívání se člověk může celý jaksi ‚přenastavit‘; může doslova přehodnotit a změnit svůj pohled na svět…svůj přístup k němu – a výsledkem je, že ze své krátkozrakosti ( případně i jiné oční vady ) zkrátka ‚vyroste‘. Toto bohužel nebyl můj případ – a mírně a nenápadně ztlušťující se ‚optika‘ mě věrně doprovázela dál do života, kopírujíce, odrážejíce…a regulujíce mé tehdejší ‚nastavení‘.
Ačkoli jsem tuto oční pomůcku potřebovala pouze při koukání na tabuli, televizi či do kina ( a později při řízení auta ), nebyla jsem z ní ani trochu nadšená – a to spíše z praktických, nežli z estetických důvodů; zkrátka další ‚krám‘, který je nutno s sebou tahat, dávat na něj pozor a starat se o něj… No jak šel čas, začly se objevovat různé možnosti ‚opravy‘ zraku, ať už operace, změna životosprávy, zásah léčitele či nejrůznější tělesná a duševní cvičení. Na chirurga jsem napřed neměla peníze, pak odvahu a nakonec ustálenou vadu ( což je podmínka vykonání/úspěchu operace ). To ostatní ale vypadalo hódně nadějně; když jsem si coby dítě základní školou povinné každodenním hodinovým vykonáváním nezáživných cviků dokázala vyléčit skoliózu páteře – to by v tom byl čert, abych si coby dospělá pravidelným a poctivým cvičením nevyléčila zrak! Jak jsem řekla, tak jsem udělala…a začla cvičit; k tomu ‚zdravá výživa‘. Snaha byla, a to velká…ale nějak se nedařilo (…možná právě proto; ono oči nejsou záda, že…). Shrnuto sečteno: jedno velké NIC. No, vlastně ne tak docela; zrak se mi sice nezlepšil ani o píď (…no – jak by také mohl; je-li nějaký defekt způsobený tlakem/přehnanou snahou, jak by jej mohl další tlak/snaha napravit?!? ) – spíše se mi pomalinku horšil ( úměrně mému snažení a tlaku na sebe, že 🙂 ), ale něco mi přece jenom začalo docházet…
Významnou měrou k tomu přispěla jedna poněkud nepříjemná, leč v konečném součtu přínosná událost; za bílého dne nás na dálnici u Prahy doslova sejmula jedna dodávka ( její řidič nás ‚prostě neviděl‘ ). Z našeho luxusního žlutého trabantíka byly v mžiku ‚trsátka‘ a spolu s veškerými našimi věcmi ( nebylo jich zrovna málo – akorát jsme se vraceli z několikadenního pobytu u rodičů na opačném konci republiky ) skončil roztahán po obstojně rozlehlém úseku dálnice; místo činu připomínalo spíše letecké neštěstí nežli srážku dvou aut… S manželem jsme jako zázrakem vyvázli bez vážnějších zranění a též všechny ( ! ) naše věci byly úspěšně dohledány a nepoškozeny…až na jednu jedinou: mé krásné nové brýle! Nechala jsem si je zhotovit asi dva měsíce před onou nehodou a jelikož mi velmi slušely ( známí říkali, že v nich vypadám jako nějaká Francouzka…která žena by tak nechtěla vypadat, že 🙂 ), nosila jsem je furt – tj. od rána do večera. A jelikož jsem je měla nasazené ‚imrvére‘, neměla jsem šanci si všimnout, jak se mi za tu dobu jejich nepřetržitého nošení zhoršil zrak – a to dost. A tak holt musel ‚zasáhnout osud’… Aha… Došlo mi, že něco ve mně zkrátka chce/potřebuje vidět rozostřeně…a že je odhodlané pro to udělat vše 🙁 „Tak fajn – milé moje oči, uděláme spolu dohodu: já na vás nebudu trvale nasazovat optiku a vy se nebudete dál kazit ( aspoň ne tak rychle…), OK?“ „OK…“ A další poznání následovala… Třeba to, že mám ze svého rozmazaného vidění i jisté výhody…a že se opravdu jedná o jistou korekci mého fungování v životě. Zjistila jsem, že když mám brýle nasazené celý den, po jejich sundání opravdu vidím podstatně hůře…a že čím častěji je nosím, tím více/rychleji se mi zrak zhoršuje. A že to celé vážně k něčemu je…a tudíž že i ona operace by pravděpodobně nepřinesla onen kýžený efekt ( ne-li hůře ) – pokud by tedy nebyla doprovázena i nějakým mým přenastavením; o jaké ‚přenastavení‘ by ale mělo jít – to mně dosud nebylo známo… Jakmile jsem se opět vrátila k příležitostnému nošení optiky, zhoršování zraku takřka ustalo.
Takže jsem – po všech těch letech snažení – se svým rozostřeným zrakem uzavřela příměří; zkrátka – nechala to plavat. Zavládl v podstatě setrvalý stav – s občasnými výkyvy do mínusu ( to když jsem na sebe zase začla tlačit – jedno, ohledně čeho…) a opětovnými návraty ‚do normálu‘ (…to když jsem přestala a uvolnila se ). A pak – po letech – asi měsíc před nástupem covidu na mě přišla silná potřeba ‚jít do sebe‘, což v reálu nabralo podobu každodenních, asi půlhodinových meditací; prostě jsem si vždycky kecla na zadek, hezky zády k akumulačkám, a pohroužila se do sebe. Šlo mi to opravdu dobře…lépe řečeno – dělalo mi to dobře! A tak jsem si řekla, že když mi to takhle dobře jde – v sedě, což takhle jít o level výše a zkusit ‚meditaci za chůze‘? A jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Ale namísto toho, abych postupovala dle návodu a vybrala si bezpečný, rovný plácek, a tam chodila pomalinku sem a tam, s očima zavřenýma a pozorností soustředěnou na chodidla…jsem to hnedka napoprvé udělala prostě tam, kde mě to napadlo – tj. na vycházce, v terénu k těmto účelům ne zrovna ideálním: nerovná lesní cesta podél strmého srázu, plná popadaných klacků, vyježděné koleje…dole potok. ( Později mi došlo, proč tato podvědomá volba: se svým temperamentem a zlozvykem pospíchat bych na tom rovném plácku moc lítala i poslepu… A tady jsem prostě MUSELA jít pomalu. ) Takže: zavřít oči, zaměřit pozornost na chodidla a vykročit… Abych takto vůbec mohla jít a nepřizabila se přitom, zcela přirozeně jsem musela zaujmout onu ‚připosraženou‘ pozici, tolik doporučovanou nejrůznějšími terapeuty, cvičiteli a Mistry – od bojových po jezdecké umění – coby nutný výchozí bod k úspěšnému zvládnutí čehokoli: prostě se narovnáte, podsadíte zadek, nohy mírně od sebe a též mírně pokrčená kolena. Hezky se tak vybalancujete/vystředíte – naprostý opak toho, když se někam v chvatu ženete, hlavou a rameny napřed… A další věc – vzhledem k terénu bylo nutné čas od času pootevřít oči a zkontrolovat pozici, abych neskončila v potoce. A při jednom takovém otevření očí koukám, že mi to kouká nějak ostřeji…a to podstatně ostřeji! Napřed jsem to samozřejmě přičítala všemu možnému včetně náhody, ale jelikož se to pak dělo už pravidelně při každém otevření, již to nešlo ignorovat.
Když jsem o tom následně přemýšlela, došlo mi, co se při tom s očima děje…a bylo to vlastně něco zcela logického. Vybavily se mi všechny ty knihy o nápravě zraku a v nich ony malůvky krátkozrakých bulv, které chronickým stahováním/stažením očních svalů získávají onen zploštělý tvar a’la vajíčko naležato ( zdravé oko je hezky kulaté…). Naše oči tak vlastně kopírují náš duševní – a následně i fyzický postoj k vnějšímu světu: neustálé vytahování se dopředu, za něčím…neustálá snaha a honba. Prostě ‚hlavou napřed‘ – až vám z toho lezou oči z důlků; jak říkám – ‚vejce naležato‘ ( u dalekozrakosti je to naopak )… No a toto cvičení – meditace za pohybu – co že se to při ní vlastně děje? Úplný opak oné ‚honby‘: přenášíte pozornost zvenku dovnitř…doslova ji svádíte dolů, do chodidel; oči jsou přitom zavřené a při správném provedení cviku se uvolňují, včetně očních svalů ( někdy můžete mít dokonce pocit, že se vám to tam celé všelijak kroutí – nelekejte se; nechte to být, nezasahujte, nesnažte se to zastavit – jen se uvolněte a ono se to srovná…). A výsledek? Oční bulvy získávají zase svůj původní kulovitý tvar – byť třeba jen na chvilku. A je jen na nás, jak dlouhá ta chvilka bude 🙂 …Nutno však mít na paměti, že ač je krátkozraká bulva v podstatě zdeformovaná, pro oko je to po všech těch letech vlastně normální tvar a je na něj zvyklé; proto při jejich narovnávání můžete mít v očích ( a kolem nich ) ony zvláštní a dokonce nepříjemné pocity ( až křeče ). Takže trpělivost a hlavně netlačit na pilu!
Ač snaživost bývá v naší společnosti velmi oceňovanou komoditou, jedná se ve své podstatě o tlak – o jehož užitečnosti je záhodno polemizovat. Jasné je jedno – a to, že všeho moc škodí. A též si nutno uvědomit, že v konečném důsledku jsme to jen a jen MY SAMI, kdo na sebe tlačíme – ne náš šéf…naši rodiče, děti, partner…učitel, společnost. Jsme to MY SAMI, kdo jim chceme vyhovět; to MY SAMI jsme se tak rozhodli…
Hnojivo jménem pozornost
( březen 2021 )
Kdo maže, ten jede… Kdo hnojí, tomu to roste…
Hnojiva se dělí na hmotná a…nehmotná. Ta hmotná – to jsou ta tuhá…a tekutá. A nehmotná? Třeba taková pozornost… Psychologové tvrdí, že jeden z nejčastějších důvodů, proč děti ( a nejen děti 🙂 ) zlobí, je snaha o přitažení si pozornosti – byť té negativní. Furt lepší negativní pozornost než žádná; pozornost je totiž energie…a ta je moc fajn; každý má o ni zájem. Odtud známá duchovní hláška ‚čemu věnujeme pozornost, to roste’…
Žil byl jeden pupínek, přesněji řečeno kožní výrůstek. Začal se mi tvořit na paži mé pravé ruky a během cca dvou měsíců vyrostl asi do velikosti menšího hrášku. Po celou dobu jsem ho samozřejmě průběžně sledovala, že… On to totiž nebyl obyčejný, ‚běžný‘ pupínek; ještě jsem takový neviděla. Trochu mě proto znepokojoval – protože Bůh ví, co to může všechno být, že… Klidu příliš nepřispíval ani fakt, že se objevil nedlouho před mými 53. narozeninami – což je věk, ve kterém odešel můj tatínek (…na rakovinu – byť ne kůže ).
Pupínek mi nejvíce připomínal koňské bradavice, se kterými jsem již měla tu čest u jednoho ze svých koní; jelikož jsem nechtěla, aby se mi rozlezly po těle tak jako oné kobylce, bylo potřeba ‚něco dělat‘. Na návštěvu lékaře jsem to zrovna nějak neviděla; jednak mě odrazovaly tamní fronty, a jednak se právě rozbíhalo druhé kolo koronaviru. Otravujte někoho s pupínkem…nehledě na to, že tam můžete chytit ještě i něco dalšího, že… Takže začneme lidovými hubícími prostředky… Uplynul více jak měsíc, no efekt žádný. Ověřená metoda tzv. zaškrcení se nejevila v tomto případě jako vhodná, jelikož útvar zasahoval hlouběji do podkoží… Takže – chemie; pro tu je ale potřeba zajít do lékárny. Tam mi však k mému nemilému překvapení bylo sděleno, že onen vyleptávající prostředek je pouze na předpis, což znamená navštívit lékaře. Takže jsme zas tam, kde jsme byli… Z lékárny jsem tedy vypadla jako cukrář (…nevíte někdo náhodou, kde se tohle krásné pořekadlo vůbec vzalo? ); vykuleně a bezradně stojím na chodníku před, nacházejíce se v jakémsi vzduchoprázdnu. Znáte to: na něco se spoléháte a náhle je vám to vzato… Co teď? No než mozeček stačil začít něco vymýšlet, stala se zvláštní věc: jakoby mi kdosi máchnul před očima nějakou kouzelnou hůlkou a pupínek mi rázem úplně, ale úplně vypadl z hlavy. Když jsem si na něj asi po týdnu zase vzpomněla, šla jsem jej navštívit. No toto??? Byl viditelně menší, dobře o třetinu; jakoby celý seschnul… Aha – že by tedy tudy? Metoda kontrolované nepozornosti? Tak to zkusíme: pár dní ignorace, a pak krátké kontrolní ‚mrk‘ ( hlavně nenápadně! ). A stále dokola… Za dalších asi 14 dní po milém pupínku zbývá už jen jakási šlupička suché kůže, no i ta se zakrátko sloupne…
A já si náhle vzpomínám, že na opačné paži jsem pár let předtím zažila něco podobného, ne-li stejného. V souvislosti s drobným chirurgickým zákrokem se mi v blízkosti výkonu vytvořila v kůži jakási hrudka světlé tkáně o velikosti hrášku ( aby se to nepletlo…); nešlo tedy o jizvu. Bylo to trochu citlivější na dotek, no v podstatě to tam nikomu nevadilo – až na mě 🙂 Co to tam má co být, že… Stejně jako onen výše zmíněný pupínek jsem i tento útvar měla potřebu po celou dobu jeho asi dvouleté existence průběžně a pravidelně častovat svou pozorností. A stejně tak mně i toto jednoho krásného dne úplně vypadlo z hlavy. Když jsem si na onu hrudku asi po dvou měsících vzpomněla, už jsem ji nenašla. Jakoby tam ani nikdy nebyla… ( Třeba opravdu nebyla… 🙂 )
Když se začneme na choroby dívat jinak (…nedívat?!? ), můžou se ony začít jinak chovat…
Znala jsem jednoho pána; co vím, celý svůj dlouhý život choval koně. Byl pověstný nejen svým silným vztahem k nim, no i jistou laxností ( byli tací, co to nazývali podstatně hůře…no nedivme se jim – museli snášet důsledky…). Nevím, zda za to mohl jeho již vyšší věk – či byl takový odjakživa; zas tak dobře a zas tak dlouho jsem jej neznala… Jeho koně často lítali všude po okolí. Kdyby to bylo někde na samotě uprostřed luk a polí, snad by se tak moc nedělo; pán však bydlel ve větší vsi. Navíc poblíž rušná státovka a kolem dokola sady s různě natahanými vyvazovacími dráty a starými, rezavými a mnohdy již i popadanými drátěnými ploty; jednomu jde z toho mráz po zádech. Pán zkrátka některým věcem nevěnoval pozornost… Přesto ( nebo právě proto??? )… Pokud vím, k žádné tragédii tam nikdy nedošlo. Jistě – koně občas někoho vystrašili, převrhli popelnice…občas si přivodili nějakou tu tržnou ránu, z čehož se obvykle nic nedělalo. Pokud tam někdy zavítal veterinář, tak většinou proto, že ho zavolal někdo jiný… Ke střetu s vozidlem tam, pokud vím, došlo jen jednou; návštěvník místního restauračního zařízení, vracející se v pozdních hodinách domů, narazil v zatáčce místní komunikace na stádečko zevlujících tam koní; ‚odneslo‘ to hříbě – auto mu odřelo nohu… Ano, občas se něco stalo – no zdaleka ne tak často, jak byste čekali ( a také zdaleka ne tak hrozné věci, jak byste čekali…).
Tento případ rozhodně není hodný následování, no stojí za zamyšlení… Můžete to okomentovat slovy, že onen nezodpovědný chovatel koní měl prostě více štěstí nežli rozumu. No – s tím domnělým štěstím je to tak: potkává nás to, na co jsme naladěni…co máme ve svém informačním poli. Mysl sevřená strachem a úzkostí ‚co by kdyby…‘ přitahuje katastrofy – což evidentně nebyl případ onoho pána… Řečené vysvětluje, proč se ‚dobrým lidem stávají zlé věci a těm zlým dobré…‘ Zde nejde o zásluhy; zde jde o naladění…
Již nějakou tu dobu k nám ze západních zemí ( zvláště z některých ) proudí jistá móda – lépe řečeno úchylka – dramatizovat vcelku běžné jevy kolem nás. Záležitosti, patřící k normálnímu životu, se různě nafukují, překrucují, přibarvují a jinak ‚upravují‘, aby se pak na ně – již řádně zdeformované k nepoznání – vášnivě poukazovalo a volalo po nápravě. Kdo se nakazí tímto přístupem, koleduje si o potíže. Strach sevře jeho mysl a následně i celé tělo; to začne hůře fungovat, včetně imunity. Stává se tím snadnější kořistí pro původce nejrůznějších nemocí – no zdaleka nejen to: svým naladěním a’la oběť bude zcela zákonitě přitahovat ( ne-li přímo ‚vyrábět‘ ) všeliké násilníky – a to nejen z řad lidí… Člověk žijící v chronickém strachu je ten, kdo v první řadě sám sobě usiluje o život; přímo nadbíhá ‚zlým predátorům‘ ( ať už ve formě bacilů nebo zločinců ), kteří ovšem nedělají – ve službách Vesmíru – nic jiného, než obyčejné korekce a ‚probírky‘. ( Ty, které zajímají výše nastíněné souvislosti, odkazuji na knihu ‚Koncept kontinua‘ od dr. Jean Liedloffové. )
Ruku v ruce s výše popsaným zdeformovaným ( a deformujícím ) pohledem na svět jde i přemrštěná potřeba ochrany před vším možným – viry a bakteriemi počínaje a teroristy konče; v praxi se projevuje třeba i takovými zvyky, jako je časté drhnutí celého těla či nadužívání dezinfekčních prostředků. Již v době kolem revoluce 89 před těmito trendy varoval jeden lékař, letitý praktik, který nás učil v doškolovacím centru pro veterinární pracovníky. Tyto praktiky shledával nejen že neužitečnými, ba dokonce škodlivými. Lidskému tělu trvá údajně 3 dny, než si obnoví ochranný firn, smytý z těla spolu se špínou a potem; nedokáží jej nahradit sebelepší ani sebedražší krémy. Jistě, jsou životní styly, kdy to bez častějšího mytí prostě nejde… Co se týká používání dezinfekčních prostředků – operační sál je věc jedna…a běžná domácnost věc druhá. Tělo si buduje imunitu na základě konfrontací s okolním prostředím a jeho osazenstvem. Je-li toto sterilní, naše tělíčko tam nikoho moc nepotká a imunitu pak nemá potřebu budovat; k čemu taky? Jenže…ne všude to vypadá tak, jako ve vaší hyperčisté domácnosti. A další jenže – příroda nemá ráda neobydlená místa; a tak se hezky honem snaží vyrobit takové organismy, schopné žít v těchto ‚ztížených‘ podmínkách. A vyrobí… A závody se mohou rozjet; naši vědci skočí po hozené rukavici a to by v tom byl čert, aby nevyvinuli nové dezinfekce, léky, vakcíny…které na toto ‚zmutované neřádstvo‘ zafungují…
Tak to holt na tom světě chodí…
Co vše může být za nemocí či zraněním…
aneb jak mne Vesmír léčí z léčení
( Tento příspěvek je určen pro ty, kteří jsou otevřeni alternativním pohledům na léčení nemocí nebo těm, kterým přestávají fungovat jejich osvědčené léky a postupy…)
( březen 2021 )
Existuje sto a jeden způsob, jak lze přistupovat k tělesným či duševním anomáliím – tzv. česky řečeno ‚nemocem‘. Žádná léčba není dobrá/špatná – nýbrž vhodná/nevhodná, a to doslova případ od případu. Tolik medicínských či léčitelských přístupů a postupů existuje proto, že je na světě tolik lidí a nacházejí se v nejrůznějších vývojových stádiích… Každému, co jeho jest.
Zájem o zdraví – nejenom to lidské – mě provázelo již od dětství; má maminka pracovala celý život ve zdravotnictví. No v jejích stopách jsem se nevydala; aspoň tedy ne přímo…a nejen v jejích… Spíše než ‚klasická medicína‘ mě oslovovala ta tzv. ‚přírodní a netradiční‘: začlo to bylinami, pak zdravá výživa/životní styl…a dál…směrem k ‚nehmotnu‘. Stále se to vyvíjelo a vyvíjí; a k tomu mi dopomáhá Bůh 🙂 …především skrze má zvířata – zejména pak koně ( mít děti, budou to odnášet ony…). Každého jsem ‚musela‘ nějak léčit a napravovat, zejména toho druhého v pořadí – kobylku Išu. Ač ke mně přišla jako mladá, měla už poněkud ‚načaté‘ zdraví; vyřádilo se na ní plno lékařů i léčitelů, včetně mě samé… Co se týče nejrůznějších zákroků a lékařských výkonů, nechala na sobě ‚dříví štípat‘; měla jsem dokonce pocit, že si tu naši všemožnou péči svým způsobem i nějak užívá, že to má tak nějak v povaze. Naučila mne, že ne vždy se – při vší snaze – musí vše zcela vyléčit (…tedy – ono asi může, ale…) a že i přes nějaké ty neduhy lze prožít dlouhý a uspokojivý život ( dožila se 22 let )…
Její následovnice Mia se na rozdíl od Iši v žádných bolístkách ňahňat rozhodně nehodlá – a též to nedovolí ani nikomu jinému. To mi dala najevo nedlouho poté, co ke mně přicestovala coby odrostlé, dosud ne příliš zcivilizované hříbě. Někde si o něco rozsekla nohu; ač to nebylo nic hrozného, měla jsem pocit, že ošetření je nutné. Kobylka ale byla zcela jiného názoru – no přes její protesty se mi to přesto nakonec podařilo; jak jsme se spolu potýkaly, v duchu jsem si pomyslela ‚holka zlatá – s tímhle přístupem budeš muset být zdravá jako řípa…‘ Mia šťastně a bez zdravotních problémů dospěla do dospělosti a já na ní zlehka začla jezdit… A jak to bylo dál? Malá odbočka…
Vždy mě oslovovalo zdokonalování těla i ducha (…coby dítě jsem si každodenním hodinovým prováděním nezáživných cviků vyléčila skoliózu páteře, za což se doteď obdivuji ), což byl důvod toho, že spoustu let svého života jsem strávila – coby student – lítáním po všech možných kursech a seminářích. Byla to doba plná krásných zážitků a proto mě dost mrzelo, když ‚z hora‘ přišel jednoho krásného dne ‚stop stav‘; ne že bych už byla Vševědem – spíše to bylo upozornění, že ‚stačilo‘ a že moje další cesta vede jinudy… Číst jsem ale nepřestala, a tak se mi jednou dostala do rukou jedna opěvovaná kniha jednoho opěvovaného horsemana ( trenéra koní a lidí ). Byla jsem z ní ale nějak celá rozpačitá, neřkuli rozmrzelá; nějak jsem ji stále nechápala, což jsem přičítala mé natvrdlosti, a dál se mordovala s četbou v naději, že jednou snad pochopím. A opravdu se tak stalo; asi v poslední třetině knihy mi došlo, že je to ‚učebnice pro jiné školy a ročníky’…že jsme s jejím autorem každý trošku někde jinde…takže dál už jsem v četbě nepokračovala… Ale ne že by mi kniha nic nedala; jen něco úplně jiného, než jsem si od ní slibovala…
O ekologii a vegetariánství
Kdo se alespoň trochu vyzná v biologii ví, že vytyčit jasnou hranici mezi rostlinnou a živočišnou říší je obtížné – ba dokonce snad i nemožné. A i kdyby se to povedlo, k čemu by to bylo? Již před lety bylo vědecky dokázáno, že i rostliny mají city; a že jsou živé, o tom snad nikdo nepochybuje. Přesto se vedou spory, zda je humánní jíst to či ono (…o tom, že vyprodukovat 1 kg zrní je podstatně ekonomičtější – aspoň tedy v našich podmínkách – než 1 kg masa, teď nemluvím…). Masožrouti jsou pranýřováni jejich ‚mírumilovnými‘ býložravými oponenty – hlavně kvůli utrpení porážené zvěře… Byla jsem vegetariánem více jak 15 let, takže vím, o čem je řeč… Ale málokomu jaksi dochází fakt, že živé je NAPROSTO VŠE ve Vesmíru… Že vše jsou jen různé formy téže energie… A tak způsobuje-li konzumace masa utrpení nějaké živé bytosti, způsobuje určitou formu utrpení konzumace naprosto všeho! A navíc: potřebuji-li ke svému životu OPRAVDU maso a odmítnu-li si ho poskytnout, týrám sama sebe… Myslím, že je jen otázkou času, kdy se bude – tak jako se teď poukazuje na utrpení zvířat – poukazovat na utrpení rostlin. Jste-li vegetarián, zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, jak se asi cítí mrkev, vytažená ze záhonu? Jak dlouho umírá, než je uvařena v polévce??? (Tuhle jsem nesla ze zahrady pár pórků; držela jsem je za konce listů a uvědomila si, že se cítím vlastně jako lovec, vracející se z honu a držící za uši pár ‚ušáků’…byl to opravdu silný vjem…).
Ale ani nejrůznější zrno a ořechožrouti nejsou z obliga; tím, že sní ořech či jádro, sice žádné již existující rostlině neublíží – ale pro jistotu slupnou rovnou celý zárodek jejího potomka!!! Vím vím – ještě jsou tu ti fruktojedi… Řekneme-li si: „Tak dobře, budu žít ze vzduchu…“ – to také není řešení; víte, kolik v něm poletuje mikroorganismů??? A kolik jich zašlápnete jen při vaší pouhé chůzi? Přestanete jíst-dýchat-chodit?!? No, není to k zbláznění? (Výstižnější by bylo jiné slovo, ale pro jeho jadrnost ho neuvádím…ale jistě si jej domyslíte ).
Pokračuje-li člověk v těchto úvahách, dojde mu, že je to slepá ulička a že tudy cesta opravdu nevede. Ani sebevražda totiž není řešení… Tak co tedy??? Jak žít a neubližovat? Je potřeba vylézt někam nahoru a na celou záležitost se podívat hezky z patra… z nadhledu 🙂 Zde na Zemi prostě jedno pojídá druhé – vinen nevinen; aby jedno mohlo přetrvat ( dočasně ), druhé zaniká – tedy jeho vnější forma… Jedno se poskytuje druhému…
A s celou ekologií je to jako s vegetariánstvím… Před lety se mi dostala do rukou kniha, jejíž jméno jsem raději zapomněla; přečtení jen pár jejích stránek naprosto knokautovalo mé tehdejší ekologické ambice… Ale bylo to jen dobře, neboť v zápalu mé horlivosti bych dozajista způsobila více škody než užitku… Bylo zapotřebí jistého duchovního vývoje/posunu, aby se mi to v té mé ‚makovici‘ srovnalo a mohla jsem začít ke stravování i celé ekologii přistupovat poněkud zdravěji, selským rozumem…a hlavně – s nadhledem… Ona totiž ani ona ‚energie zadarmo‘ není zadarmo; sluneční svit i síla větru a vody sice nic nestojí, ale zařízení na jejich zachycení, uchopení, přeměnu a distribuci ano. A asi také dost… Prostě se nedopočítáte. Energie na získání a pohon všech těch našich vymožeností prostě něco stojí… Když sleduji všechny ty – samozřejmě, že dobře myšlené – snahy vědců o vymyšlení levnější energie či účinnějšího léku na naše neduhy, spíše než obdiv k jejich práce mě často přepadá silný pocit marnosti a smutek ze způsobu nakládání s jejich potenciálem. Spíše než posun ve vývoji mně to připadá jako pokus o chycení vlastní oháňky…slepá ulička. A navíc – za jakou cenu… Místo slepého nadšení z lidských objevů bychom se měli zamyslet, kam nás naše výdobytky mohou zavést. Třeba takové výzkumy ve zdravotnictví – jak to dopadlo s antibiotiky? Ano, jistě: zachránily nesčetně životů; lidé nezemřeli na TO, zemřeli na ONO…o něco později… Takže nám ATB přece jen něco daly: čas – drahou to komoditu. Čas uvědomit si, že žádný výzkum…žádný objev na světě nezabrání lidskému utrpení a umírání, nezachrání náš život – nejde-li ruku v ruce s ním i jisté uvědomění na úrovni Ducha…
Jeden významný americký politik se nechal údajně slyšet, že lidem nepomůžeme, když za ně budeme dělat věci, které by si měli udělat sami… Věda přichází na to, jaké mají živé organismy – tedy i naše těla – úžasné samoobnovovací schopnosti (…no vida – tomu říkám úžasný užitečný objev! ); ale to bychom je museli nechat…a nepřehazovat vše na lékaře. Sami lékaři připouštějí, že spousta chorob proběhne a zase odezní, aniž si toho kdo všimne – dokonce i takové, jako rakovina… Dobře si uvědomují, že nejsou Pánibozi…a že zátěž ve formě odpovědnosti za naše zdraví, kterou jim nakládáme na jejich bedra ( když nás nechají ), je často nadměrná… Uvědomujeme si to i my?
Čím více se člověk nachází ve svém Středu, tím je mu jasnější, co v dané chvíli OPRAVDU potřebuje a tím méně nadužívá…má menší spotřebu čehokoli; už totiž nemusí vnější zdroje používat na zaplňování svých ‚děr‘, vzniklých odpojením se od Zdroje ( což je beztak marnost…). To už není o nějakém záměrném šetření…záměrném neubližování…záměrném udržitelném životě/rozvoji. Tyto snahy pocházejí z hlavy; plodí je – byť v dobrém úmyslu – náš rozum. Jenže ten je, jak známo ( …či neznámo? ), podstatně omezený ve svém rozhledu; prostě – za roh nevidí a nějaká perspektiva je už vůbec nad jeho síly… Úsloví ‚cesta do pekel je lemována dobrými skutky‘ je trefný popis způsobu jeho fungování…
A jak to tedy dopadlo s mým vegetariánstvím? Ačkoli mně maso po všech těch letech v podstatě už vůbec nechybělo, jednoho krásného dne jsem se přistihla, jak sedím v zájezdním hostinci nad poctivou porcí poctivého guláše (…jasně, že ne ze sójového masa…). Jídlo jsem celé s chutí snědla a naprosto bez problémů strávila. Moje tělo mi oznámilo, že ‚to stačilo‘; dluh splacen. Mé vegetariánské ego sice brblalo, ale pak – pod vlivem informací a vhledů, co mi následně přišly – kapitulovalo. ( A po pravdě řečeno – docela s ulehčením; už si nebude muset dělat starosti se zajišťováním mého stravování mimo domov…). Došlo mi, že mé 15-leté vegetariánství bylo snahou mého těla ( či Duše ) o nastolení rovnováhy po mém předchozím období – patrně nadměrné – masožravosti… Teď jím, na co mám chuť – v nejrůznějším množství a v nejrůznější době ( dietologové nechť prominou…), a je mi fajn. Nemusím dodávat, že klesla spotřeba všeho; protože – jak si něco odpíráte, je to jako když natahujete gumu: je jen otázkou času, kdy to rupne a namísto kornoutku zmrzliny sníte celý škopek… Když se mi dostala do rukou publikace o stravování dle krevních skupin, musela jsem konstatovat, že můj jídelníček se velmi přibližuje zde uváděným doporučením pro krevní skupinu A ( což jsem ): typický zrnožrout a býložravec; maso mám doteď spíše jako ‚potravinový doplněk‘, jak s legrací říkám. Ale i tento způsob stravování je teorie ( tedy výplod rozumu ) a jako k takové je nutno přistupovat; protože sebedokonalejší teorie nemůže obsáhnout ŽIVOT v jeho nekonečných a nespočetných obměnách…
Je nutno mít na paměti, že jak rosteme a vyvíjíme se – a to jak fyzicky, psychicky i duchovně – může se měnit (…lépe řečeno – měl by…) náš styl života včetně našeho jídelníčku. Doslova: co je dnes pro nás vhodnou výživou…lékem, může být zítra jedem. Doporučení odborníků z oblasti výživy může hodně pomoci, ale někdy naopak i ublížit, budeme-li se jej chtít striktně držet. Zanedbání Hmoty je špatné; no nevyslyšení Ducha podstatně horší…
A na závěr taková jedna perlička; dílem pro pobavení, dílem pro dokreslení všeho výše zmíněného… Před časem jsem četla o jednom ašrámu. Ašrám je místo, kam lidé chodí za duchovnem…kde hledají povznesení. A podle toho se tam také vaří, že…tedy vegetariánsky…ne-li přímo vegansky. No občas se stane, že jim tam někdo do těch nebeských sfér ulítne více/výše, než je zrovna zdrávo a záhodno. Co s ním/tím??? Nebojte – jsou tam pro to nachystáni a vybaveni: prostě jdou do nějaké tajné zadní místnosti, šahnou do…mrazáku a vytáhnou jeden…HAMBURGER!!! Samozřejmě poctivý…masový ( určitě nějaké hovězí…). Dají jej ‚uprchlíkovi‘ sníst ( rozmražený, samozřejmě )…a ten je dole natotata. Účel holt světí prostředky; i v ašrámu 🙂
O věcech ‚zdravých‘ a ‚nezdravých‘
Přední český celostní lékař a makrobiotik dr. Josef Jonáš ( autor ‚Křížovek života‘) se již před lety nechal slyšet, že „je lépe sníst s chutí bůček než s nechutí ovesné vločky“. Jak moudrý a na tu dobu i odvážný výrok!
Říká se, že ve zdravém těle zdravý duch. Ale ono je to spíš opačně: zdravý duch se zrcadlí ve zdravém těle ( kvantoví fyzikové vyslovili tezi, že „tělo vzniká projekcí vědomí do hmoty“). I přesto to tak nemusí vždy být; rodíme se sem s různým posláním…za různým účelem – a Bůh ví, co vše zde chtěl kdo prožít, že… Z jakých důvodů má tu či onu nemoc, postižení…a přitom žil tak zdravě…
Byly doby, kdy jsem skálopevně věřila, že k tomu, abyste byli zdraví, stačí zdravě jíst a žít. Ale co to vlastně je ta ‚zdravá strava‘? A ‚zdravý život‘? Co pro jednoho lékem, pro druhého jedem. Co jeden den lék, druhý den jed. Kdo se v tom má vyznat??? Přínos té či oné potraviny pro lidský organismus je dán spoustou proměnných a striktní tvrzení, že TOHLE je jednou provždy zdravé a ONO škodlivé, je bohapusté tmářství.
Před lety jsme na kurzu reiki dělali zajímavý pokus. Vzali jsme do ruky ‚nezdravou potravinu‘ ( v onom případě bílý cukr ) a kineziologický test prokázal, že tělo opravdu oslabuje. Pak jsme cukr ošetřili energií reiki a test opakovali – a ejhle – tentokrát neuškodil! Tím se dokazovala existence a blahodárnost reiki; učinila neškodným i bílý cukr, no představte si to… Po létech mi došlo, že vše je možná trochu jinak: nic proti reiki energii (…v podstatě je to energie Zdroje, jen to má jiný název…) – je opravdu ‚zázračná‘. Nezapůsobila však ani tak na cukr, jako spíš na nás samé. Tím, že „požádáte o reiki“, se této energii vědomě otevřete a ona vámi začne proudit (…proudila by stále, sama od sebe, kdyby se jí lidé soustavně neuzavírali…). Vy pak tuto energii předáte např. již výše zmíněnému cukru, tzv. jej ošetříte, a on vám pak již neuškodí; tak to vysvětlují instruktoři na kursech… Ne. Vy onou energií ošetříte především sebe a právě to způsobí větší ‚odolnost‘ vůči tzv. škodlivým potravinám…Otázka zní, nakolik je jejich škodlivost opravdová a nakolik je to představa v naší hlavě… Ale to už se dostáváme na opravdu tenký led…
Žít…či nežít?
Asi už od nepaměti se lidé snaží vymyslet lék na smrtelnost…elixír mládí. Tato snaha je ale v podstatě zbytečná; tak jako v mnoha jiných případech se snaží vymyslet již vymyšlené – my totiž nesmrtelní již jsme! Minimálně naše pravá podstata – naše Vědomí…
Co se našeho hmotného těla týče, všeobecně je považováno za smrtelné. Ale je to opravdu tak? Je to možná paradoxně právě věda, která zatlouká – hezky jeden po druhém – hřebíčky do rakve našemu běžnému náhledu na smrt jakožto konci všeho. Vědci vyslovili myšlenku, že ‚tělo vzniká projekcí vědomí do hmoty‘. A je-li vědomí věčné, pak…? A dále – byly objeveny organismy, které neustále obnovují sami sebe ( a nebyly to nějaké ‚bezvýznamné breberky’…). Věda dokonce zjistila, že každá živá buňka je nesmrtelná – a to již ‚od přírody‘! A že všechny nemoci a degenerativní procesy nejsou ničím jiným, nežli dodatečně přidanými programy. A tak místo stejně nikam nevedoucího vymýšlení různých elixírů bychom se spíše měli ptát kdo – a hlavně proč – přidává tyto destruktivní programy. Dle vědců sama příroda má pod palcem jakési ‚červené tlačítko‘ (…to má lidstvo doslova a dopísmene též, že? ), kterým ony programy v případě potřeby spouští; dokonce to má i svůj odborný název…
V podstatě existuje jakýsi věčný proud energie, kterým jsme všichni neustále vyživováni – nacházíme-li se v něm. Uděláme-li ale ‚krok stranou‘ či postavíme-li v sobě různé překážky ( tzv. bloky ), ocitneme se ‚bez šťávy‘. Odřízneme se od přívodu energie – buď celí, nebo některou naši část – a ta pak slábne, atrofuje či dokonce odumře. Následně začne přitahovat rozkladné elementy, stejně jako v přírodě nemocná, oslabená či umírající zvířata přitahují predátory a mrchožrouty; každému je jasné, že je nezachráníme tím, že ony bestie zlikvidujeme. Tak proč si pak myslíme, že svůj život zachráníme potíráním virů, bakterií, plísní a těch ostatních – v bláhové snaze vymýtit nemoci? Jsou součástí dokonale fungujícího systému/Vesmíru: čím neproudí život, to je mrtvé; co je mrtvé, to je potřeba rozložit – aby bylo z čeho postavit nové. Dokonalý koloběh… Ale i to, co se jeví jako mrtvé, je mrtvé jen zdánlivě. Vše ve Vesmíru je energie, projevující se v rozličných formách; ona ‚smrt‘ je rozpad oné formy…přeskupení energie… Naše spása spočívá v neodporování životu…ve znovuzprůchodnění našeho řečiště…a v nebudování dalších hrází.
Snad úplně každý obdivuje barevnou krásu podzimního listí…no asi zdaleka ne každý si uvědomuje, že se vlastně jedná o projev rozkladu…
Hráze/bloky vytváříme svým naladěním – a to zejména svým odporem; jedno vůči komu či čemu. Člověk v podstatě může fungovat ve dvou módech: přijímajícím a odmítajícím ( milujícím a nenávistném ). V tom prvním vnímá svět a vše v něm jako jeden provázaný a dokonale fungující celek; vybírá si ‚to své‘ a zbytek nechává být. Žít a nechat žít… V druhém případě rozkouskovává svět na jednotlivosti, následkem čehož přestává vidět dokonalost celku. Určité části, vytržené takto z kontextu, se mu pak začnou jevit jako ‚špatné‘; označí je za nežádoucí a zahájí proti nim boj… Jedna věc je něco s díky odmítnout, protože to prostě ‚není můj šálek kávy‘; věc druhá vytáhnout na trestnou výpravu s cílem zprovodit to ze světa – čímž se ladíme na destrukci. Vtip/problém je v tom, že náš organismus vnímá pouze naše naladění; destrukce je prostě jednou provždy destrukce, jedno proti komu či čemu namířená – dokonce i v případě, přejeme-li smrt mnohonásobnému vrahovi, ať už z pomsty či ve snaze zabránit jeho dalšímu řádění. Něco jiného je osobní ochrana v případě přímého napadení; každopádně okamžitě po odražení/zneškodnění útočníka bychom si měli položit otázku, proč jsme si přitáhli tuto zkušenost.
Pozemské bytosti ( tedy i my lidé ) mají od přírody své preference, které vyplývají z jejich specifického založení ( např. viz horoskop ). Když mluvíme o lásce, máme na mysli zejména tu naši ‚lidskou‘, pozemskou; to je ‚holka vybíravá‘ a v podstatě jí není možné ÚPLNĚ stejným způsobem milovat dvě různé osoby ( včetně našich dětí…). Ale kromě té naší ‚lidské pozemské složky‘ máme ještě i nadpozemskou část – božskou; a právě ona je schopna oné bezpodmínečné lásky, kdy je vše přijímáno takové, jaké to je (…včetně našich dětí 🙂 ). Hledáme-li nějaký elixír, pak to je právě on! Pěstujme ji v sobě; udržujme se v onom ‚módu přijímání‘ a uděláme – coby lidé – pro svou dlouhověkost a dobré zdraví nejvíce, co můžeme. Budeme se dobře cítit…dobře vypadat…protože nás prozáří vnitřní Světlo; a na to nemá ani ta nejdražší kosmetika, protože ta je vždy jen vnějším nátěrem…
Ovšem – co má v plánu naše Duše, je druhá věc. Jen ona a Bůh ví, co jsme sem přišli vykonat…co prožít. Posuzovat proto něčí chorobu či smrt je vždy věc ošemetná a vnímat ji jako chybu nebo selhání už vůbec – byť se jedná o miminko či malé dítě. Je možné, že Duše prostě už ‚měla splněno‘ a tak neměla důvod zde dále setrvávat; nebo sešla natolik ze své cesty, že recyklace tělesné schránky byla nezbytná…
Při našem úmrtí jde v podstatě o ten samý princip/proces, jako při našem narození: z jedné reality odcházíme – do jiné přicházíme; a často se nám do ní moc nechce. Při tom prvním proto, že nevíme, co nás čeká ‚na druhé straně‘; při tom druhém to zřejmě víme až moc dobře 🙂
Shrnuto sečteno – vzhledem ke zjištěným faktům by bylo vhodné otázku v nadpisu změnit spíše na: Je vůbec možné nežít?