BISKAJ
…původním jménem Cisco, narozen 25. 5. 1995 u Kladna. Můj první vlastní kůň… Po otci arabský plnokrevník import Egypt + Shagya arab, po matce trakén + hucul. Působivý mišuňk s líbivým zevnějškem a svéráznou, byť v jádru dobráckou povahou… Nadělila jsem si ho jakožto ročního hřebečka ke svým 28. narozeninám; na prvního koně docela sousto, uznávám… Nebýt metody přirozené komunikace, která s nástupem jeho puberty akorát dorazila do Čech…nevím nevím, jak by to s námi dopadlo… Ale dopadlo…
Když mu bylo sedm let, došlo mi, že pro něho to u mě není to pravé ořechové a poslala jsem ho do světa. Odešel do jedné podstatně početnější a akčnější rodiny – shodou okolností nedaleko od místa, kde se narodil – a odtud pak, po pár letech služby, do šermířské skupiny. Nic lepšího se mu nemohlo stát: boj, vzrušení, změny…to pravé pro něho! A jestli nezemřel, žije tam dodnes…
(…pro milovníky shod okolností dodávám, že mu zde od samého začátku z nějakých záhadných důvodů říkají ‚Fanda‘; tak se jmenoval můj tatínek – a byl to právě on, kdo mě vezl poprvé se na Biskaje podívat…)
Kandidát na ‚pracanta měsíce‘
EKHTAR
Ištarka…prostě Iša… Narozena 23. 8. 1995 v hřebčíně Vysoká u Chrastavy.
Když jsme jako malé holky slintaly nad popisy achaltekinských koní v hippologických učebnicích, ani ve snu by mě nenapadlo, že něco takového se bude jednou procházet kolem mého domu; něco tak krásného, tajemného, cizokrajného, nedostupného… Ale stalo se; díky manželům Havlíčkovým, kteří se do koní achal-teke zamilovali a vzali si do hlavy, že je budou v Čechách chovat. Jejich projekt díky politickým a ekonomickým změnám i osobním událostem nedopadl, a jejich koně ( údajně určeni původně pro západní trh ) skončili rozptýleni po Čechách coby – na evropské poměry – slušně početná chovatelská základna. Bohužel…bohudík?!?
A tak se stalo, že jsem si v říjnu r. 2002 dovezla domů přímo z pastviny sedmiletou syrovou kobylku. Další výzva… Ale Iša byla zlaté zvíře; vzhledově i povahou. Když jsem přišla, jak na ni, byla to pohoda; 15 let prázdnin 🙂 . Jelikož to byla rozená dámička ( a ty, jak známo, některé věci prostě nedělají…), nebylo potřeba ji nijak zvlášť usměrňovat. Také občas udělala nějakou nepředloženost – třeba mi obrala úplně všechny hrozínky květů z muchovníku; ale udělala to tak decentně, že ostatní části rostliny zůstaly naprosto netknuté. Dlouho mi bylo záhadou, kdo to má na svědomí; pachatele jsem odhalila až po delší době, kdy jsem ji pozorovala, jakým precizním způsobem očesává z keře šípky… Dožila u mě a odešla ve 22 letech, požehnaném to věku. Vlastního potomka bohužel nezanechala…
Milovnice vody a ohně…
…už vyhasl…nevadí. Bude další, počkám si…
MIA
Na svět přišla 30. 10. 2014 v jihošpanělské Seville. Andalusanka z Andalusie; kůň, narozen v roce Koně… Coby ročka odjela – zcela neplánovaně – do Čech jako náhrada za jiného, nemocného koně. Zde figurovala měsíc a půl v inzertní nabídce; přesto, že bylo akorát jaro, zareagoval prý jeden jediný člověk… Hádejte, kdo… Ač jsem tehdy nechtěla žádného koně kupovat ( jen jsem se chtěla na něco zeptat…), skončila nakonec u mě.
Iša a Mia? Nebe a dudy… Kdybych měla obě kobylky přirovnat k dětem, pak Iša by byla taková ta nastrojená holčička v šatičkách, dbající na slušné chování a na to, aby se neumazala… Mia – to je rozcuchaná rošťanda s bodláky ve vlasech, lítající s klukama po lese (…a její oblečení můžete po jejím návratu domů rovnou vyhodit )… Pár dní pobytu u nás stačilo k tomu, abych měla nervy na pochodu. Mia měla neskutečnou potřebu se vším si hrát a vše rozebírat; přílišný respekt neměla ani z el. ohradníku, do kterého se x-krát zamotala. Hezounké stvořeníčko s nevinným telecím kukučem cíleně demontovalo zařízení usedlosti, které sloužilo a ‚drželo‘ bezmála čtvrtstoletí, aby teď valem bralo za své… Vím, že to dělávají štěňata…ale koně? Tato její nenechavost až neomalenost byla též patrně důvodem, proč se k ní její soukmenovci chovali poněkud tvrdě; představte si, že si třeba lehnete, abyste si odpočinuli, a nějaký výrostek vám neustále – navzdory vašemu varování – drnká na vaše uši. No, nepraštili byste ho nakonec?
Den co den, po dobu dvou měsíců, jsem chodila s nářadím v jejích stopách a opravovala, napravovala a vylepšovala. Jeden čas bylo bílým ohradníkovým lankem (…nakonec se ho naštěstí naučila brát na zřetel…) omotáno kde co; vypadalo to tu jak u nějakého obřího pavouka… Naději, že Mia z té své ‚pracovitosti‘ třeba jednou vyroste, poněkud podkopala jediná věta z knihy dr. Pokorové: „Andalusani jsou mezi koňmi to, co border-kolie mezi psy“… No, bezva… ( Ale její knihy vřele doporučuji! )
Tak jako u mých dvou předešlých koní, i u Mii jsem musela konstatovat, že ‚všechno je jinak‘. Vytrhla mě se sladké pohodičky a já od té doby musím často vzpomínat na mou venkovskou babičku, jak se chudák asi musela cítit, když jsme jako děti obraceli její usedlost vzhůru nohama… S její výchovou mně naštěstí vydatně pomohla Ištarka; Miu si adoptovala a získala tak ‚vlastní hříbátko‘, které sama nemohla mít. Mia si zas mohla – díky její mateřské péči – prodloužit dětství ( její máma, taktéž ryzka, byla po odstavu prodána do ciziny ). A mně postupně dorůstala Ištarky následovnice… Asi to tak vše mělo být…
„Jsem šikulka – umím se i sama okšírovat…no skoro…
Ale zlepšuji se – to musíte uznat…“
…i v Čechách máme krásné květnaté louky Nechte někde chvilku otevřeno a máte ji tam, Kelišovou jednu…
…tak tahle ‚stájová malba‘ mě jednoho dne překvapila v maštali… Umělecký počin…či podpis??? A nebyla jediná…
Koně a…nástroje?!? Nevím…nevím. Ale ‚Mia a nástroje‘ – to už mi připadá pravděpodobnější…
„Něčím si ten led rozbít musím, ne?“ Koňský šperhák???