Na břehu moře sedí dva lidé…a pozorují vodní hladinu. A přestože se nacházejí na břehu toho samého moře…jen pár metrů od sebe, jejich rozpoložení nemůže být odlišnější. Zatímco jeden z nich zažívá neutuchající okamžiky krásy a velkoleposti, druhý naproti tomu jen samý zmar, smutek, zklamání, frustraci… Jak je to možné?

Ten první vnímá oceán před sebou jako jeden celek…jako nikdy nekončící, fascinující hru barev, světel a tvarů. Ten druhý z tohoto nevnímá nic; vlastně ani nemůže: v hlavě má jasnou představu, jak by přesně měla vypadat ideální vlna…a veškerý čas tráví jejím hledáním…vyhlížením. A když ji konečně najde…když se ona dokonalá vlna konečně vynoří ze vší té změti…touží a pokouší se ji uchopit – a už nepustit. No je jen otázkou času – mnohdy samotných vteřin – než opět zmizí…než se opět změní…než se roztříští o mořský břeh.
A co pak? Co pak zbyde…co vůbec může zbýt v jeho nitru?

…a co to tornádo?

Aneb zamyšlení nejen mé…a nejen o něm…

Publikování tohoto příspěvku v žádném případě neznamená, že mám jasno ohledně původu tornáda na jihu Moravy. Chci jen nastínit možnosti…a poukázat na fakt, že k věcem/událostem dochází z důvodů opravdu různých…a že jejich zárodky se nacházejí často právě tam, kde bychom je nejméně hledali…

( aktualizováno 2. 8. )
Nepřeju nikomu nic zlého…nepříjemného. A to říkám, přestože jsem si moc dobře vědoma, že věci/události – obecně označované za zlé, mohou být pro jimi zasaženého leckdy naopak hotovým požehnáním – viděno z nadhledu…a časem i z odstupu (…a mnozí potrefení se často v tomto duchu takto opravdu vyjadřují ). Lidová slovesnost to okomentovává známým to rčením ‚všechno zlé je pro něco dobré…‘.

Když jsem se doslechla o tornádu na jihu Moravy – a zejména poté, co jsem uviděla jeho velikost, sílu…a následky – se ve mně rozhostil pocit jakési až nepatřičnosti, a též se mi v hlavě rozblikala kontrolka s nápisem ‚DIVNÝ…‘ ( Mimochodem – ta samá se rozsvítila i při nástupu covidu…) No toto??? Proč to, proboha? Vážně to muselo být? …A až tak??? Nějak mi nic nenapadalo, a tak ve snaze o pochopení jsem brouzdala na netu, abych zjistila, co o tom kdo řekl. Ale zaskočeni byli i obvyklí ‚duchovní komentátoři‘; k oné události se nikdo moc nevyjadřoval – aspoň tady zkraje. Až po nějaké době se začly vynořovat nejrůznější teorie a vysvětlení – od těch spíše konspiračních až po ty nejčastější typu ‚nezbytné čistky‘ a ‚rozbití starých struktur‘ (…ve smyslu zkostnatělého myšlení tamního obyvatelstva ); no stále žádné ‚aha’… Až na mě jako čertík z krabičky vyskočil z komentářů na YouTube názor jednoho pána, v oné oblasti sice žijícího (…a na rozdíl ode mne tedy místní lid a poměry znajícího ), no tornádem nezasaženého. Silně se proti těmto výše uvedeným komentům vyslovoval, následován vlnou souhlasu: „Jak může někdo něco takového vůbec vyslovit?“ Místní obyvatele dobře zná a ví, že jsou to slušní a poctiví lidé, starající se o své domečky, zahrádky (…snad ne ty vyumělkované…sterilní ), rodiny…mající úctu ke krajině (…a jak se ta úcta projevuje? ). Jistě chodí i pravidelně do kostela ( nebylo uvedeno ) – který to, mimochodem, v jedné obci též vzalo… Prostě – jak říká: ‚dobří, slušní lidé‘. ( No právě… ) A dále píše – cituji již doslova: „Dovolím si tvrdit, že u nás jsou lokality, kde jsou na tom lidsky mnohem, ale mnohem hůř: je to vidět i navenek, je tam špína, zanedbané domy, neudržovaná příroda…“ Konec citátu. Jest otázka, co si pán představuje pod pojmem ‚lidskost’…a co myslí tou ‚neudržovanou přírodou‘.                   ( Mimochodem – příroda umí nejen udržovat, ale i obnovovat sebe sama, a to přímo geniálně. Člověka k tomu nepotřebuje; ten se jí do toho svými zásahy akorát tak motá…) Traduje se, že stoupenci Ježíše Krista, sami sebe považující za tzv. slušné lidi, byli často znepokojeni        ( ne-li přímo pohoršeni ), jaký ‚póvl‘ Ježíš pouštěl do své bezprostřední blízkosti… Onoho pána neznám a nevím, co přesně chtěl svým komentářem vyjádřit – no po jeho přečtení se mi vybavilo právě toto…

Těmi ‚potřebnými čistkami‘ nebylo samozřejmě naráženo na to, že někdo je tzv. bordelář a měl si doma zas jednou po létech zamést, utřít vrstvy prachu a vyplít předzahrádku…což dotyčný pán a jeho stoupenci – soudě dle jejich komentářů – patrně nepochopili. Nabízí se sice jistá podobnost tornáda s oním rodičem, zoufalým z toho, že jejich děti mají ve svém pokojíčku – navzdory jeho prosbám i hrozbám – setrvalý nepořádek; a tak tam vlítne…a udělá tam nepořádek ještě větší, coby poslední pokus o jejich nápravu (…aneb zoufalí lidé dělají zoufalé věci ). No myslím, že v tomto případě šlo tornádu/Bohu o něco opravdu jiného…a asi ne tak ‚hmotného‘.

Když jsem se sama začla nad tornádem zamýšlet, nejdříve ze všeho mne to vedlo zjistit dráhu jeho pohybu. No – než jsem si ji stihla podle zasažených vesnic vyhledat na mapě, TV nabídla krásně zpracovanou trajektorii. Zvláštní; jako by onu dráhu někdo narýsoval: prostě odsaď podsaď, od Břeclavi po Hodonín. Skoro podle přímky; jako když architekt navrhuje, kudy něco povede… Tornádo v podstatě kopírovalo silnici a ‚bralo‘ jednu vesnici po druhé. Vykonalo, co vykonalo, a pak – jak přišlo, tak zas odešlo.

Shrňme si fakta: Zasažena byla jižní Morava – tradicionalistický to kraj. Ctít a udržovat tradice je hezké, no nutno ohlídat, aby nepřerostlo do zkostnatělosti a přílišné sešněrovanosti, která nedovoluje volně dýchat…růst…rozvíjet se. Co na to astrologie? Tradice ( a ona zmíněná případná zkostnatělost ) jsou atributy Saturna. V přírodě/životě jsou jisté opory a výztuhy samozřejmě potřeba; bez nich by se zhroutila těla lidská, zvířecí…i rostlinná; je to ono ‚dřevnatění‘, které umožňuje stromům vyrůst tak vysoko. A jako takové mají růstu sloužit…podporovat jej – a ne omezovat. Naproti tomu tornádo – to je Uran jak vyšitej: čerstvý vítr…náhlá změna…hroutící se citadela… Tak ať mi nikdo, prokrista, nevykládá, že tato pozemská událost ( už ) nemá nic společného s událostí to astrologickou, ke které došlo jen devět dní předtím: a to s druhou to letošní konstelací těchto dvou ‚strůjců‘ – tedy Saturna a Urana. Česky řečeno: staré versus nové; zhroucení/stržení/rozmetání starých struktur/pořádků; revoluce…a je jen na nás, jak bolestná/krvavá – protože čím více se bráníme novému… To vše se děje/musí dít proto, aby bylo možno opět se svobodně nadechnout. A svoboda…to je zase náš starý známý Uran.

Onen pán z komentářů, co zasažené tornádem shledával slušnými, dobrými lidmi, měl jistě pravdu – minimálně z hlediska obecně platné morálky a konvencí/zvyklostí. Ale…shledal by je takovými i sám Stvořitel/Bůh? Byli oni zasažení s ním v souladu ( a to bez ohledu na to, zda do kostela chodili či ne )? S Prozřetelností…s Univerzem…s Veškerenstvem? Ale hlavně – byli v souladu sami se sebou? Jsou tak, jako jsou v pořádku jejich domečky a zahrádky, v pořádku i jejich Duše? Nakolik vnější uspořádanost jejich životů zrcadlí tu vnitřní? Nakolik u nich platí ‚jak navenek – tak uvnitř‘? Tradice jsou na pohled hezké, ale napadlo někoho, kolik Duší může v jejich uzavřenosti trpět…a trpí? Víte – ono když něco napohled hezky vypadá…když se to dokonce i tváří duchovně – nemusí to automaticky znamenat, že je to to ‚Boží‘; že je to od Něj…že je to s Ním v souladu… Zároveň to ale neznamená, že je to ‚špatně‘; že je potřeba proti tomu vystupovat…bojovat. Odvádí to tu svou práci, má to tu svůj význam. A až mít přestane – samo zanikne…či bude zničeno.

Je docela dobře možné, že ohledně těchto úvah jsem vedle jak ta jedle. Výše uvedené otázky jsou takové výstřely do tmy – ale i ty mohou někdy trefit do černého… Odpovědi na ně neznám a v tomto případě není na mě, abych znala. Já pouze vím, že nic nepřichází pro nic za nic; že nic se nikomu neděje náhodou. Ti lidé tím – bohužel – projít museli; jinak by tam prostě nebyli/nebydleli. Proč muselo dojít až na tornádo   (…a jedno, kdo je má na svědomí ), záležitost v našich zemích a v tomto rozsahu takřka exotickou – toť otázka…nad kterou je ovšem vhodné, ne-li přímo potřebné, se zamyslet, aby nás ona či jí podobná záležitost nemusela potkat ‚zas někdy příště’… Zdravý selský rozum, maximální uvědomění a následné totální přijetí odpovědnosti za svůj osud/život  (…nebo aspoň ochota k tomu ) – to je ‚trojka‘, za kterou lobbuji. Ale jsme lidi, a tak – kromě tohoto filosofování – jsem na pomoc Moravě zaslala též nějaký finanční obnos; člověk ve mně je názoru toho, že lidi mají mít střechu nad hlavou (…když ‚i lištičky mají své nory‘ – jak si posteskl onen loupežník z ‚Mrazíka‘ ).

Pidivesnici, kde bydlím, je zlými jazyky někdy přezdíváno ‚cikánský skanzen‘. Nechápu vůbec proč – když z celkového počtu dvaceti zde přítomných domů je romský pouze jeden jediný…a z celkového množství zde přítomného obyvatelstva má čokoládovou barvu pleti tak…no maximálně tak polovina ( jak kdy ). Viděno očima ‚slušného člověka‘ – spíše než uspořádaní jsou neuspořádaní; uklizeno moc nemají, jejich zahrádka…no…řekla bych to slovy onoho pána, že ‚příroda kolem nich je neudržovaná…‘ 🙂 Jejich chaloupka je slepená ( doslova ) ze všeho možného…a její střecha: různé tašky…obráceně položené tašky…zcela chybějící tašky; mezi tím trsy trávy. A hádejte: když přijde nějaká ‚futéř‘ – komu odletí střecha??? No – jim ne… Pokud se někomu stane újma, tak těm hezkým, udržovaným, uklizeným domečkům s upravenou zahrádkou… Jeden lidský mozeček může z výše napsaného vyvodit, že Pánbůh má raději ‚barevné‘ nežli ‚bílé’…a druhý mozeček zase to, že je to naprosto opačně: přece se říká, že ‚koho Bůh miluje, toho s křížkem navštěvuje’…no ne? Tak jak teda?!? V obojím je kus pravdy…v obojím… Není to samozřejmě o barvě pleti ani o ničem jiném viditelném; je to o našem naladění. Tzv. ‚barevní‘ ( a přírodní národy – ty vůbec…) ale mívají častěji blížeji k přírodě – a tím pádem i k Bohu – nežli běloši…a jejich určitá ‚neuspořádanost‘ toho má s Božím řádem možná více společného, než naše ‚uklizenost‘. K neustálému a přepečlivému úklidu kolem sebe jsou lidé často puzeni tehdy, když se odmítají zabývat vlastním Nitrem; když ztratili spojení s Božím/Vesmírným řádem, snaží se to pak dohnat vnějším pořádkem – aby měli alespoň nějaký ten pocit ‚uspořádanosti’… Takže myslet si, že když budu spořádaný občan, budu tím zároveň z obliga, je naivní a zcestné. Ale klidně to zkuste a uvidíte, zůstanete-li uchráněni…

Když si deset lidí zlomí nohu, každý si ji může zlomit z jiného důvodu. A když deseti lidem spadne dům, taktéž… Lidem se dějí Boží dopuštění z nejrůznějších příčin…a za různým účelem; prostě když ‚Bůh dopustí‘. Pro poučení…jako korekce vlastního myšlení/chování/žití… Ale také se to postiženého vlastně ani nemuselo vůbec osobně týkat; prostě si to na sebe takzvaně ‚přitáhl‘. Jak? Třeba tím, že hojně sledoval utrpení jiných a – z nějaké pokroucené lásky k bližnímu svému to s nimi silně prožíval;…a že dnes opravdu máme na výběr: TV i net nabízí nepřeberné množství nejrůznějších katastrof, nehod, chorob a dalšího utrpení. ( Vím, o čem mluvím; sama jsem v tom pár let jela. Jelikož mi tehdy ještě nebyl znám mechanismus onoho jevu, velmi jsem se divila, co se mi to děje…a proč; tenkrát jsem si tomu dala pracovní název ‚syndrom Ježíše Krista‘. Tímto konáním člověk nikomu nepomůže – nehledě na to, že z trpitelského Věku Ryb jsme jako lidstvo již nějaký ten pátek venku. Ale – koho toto činí šťastným, ať tak činí…) Anebo proto, že to podvědomě též toužil prožít… Kdo je ochoten a schopen připustit myšlenku, že všichni a všechno jsme služebníky Božími…vykonavateli Jeho vůle zde na Zemi, tomu pak musí být jasné, že pátrat po pachateli tornáda je naprosto zbytečné. A to nejen toho jihomoravského…a to nejen tornáda…a to nejen žádné další jiné katastrofy/události. Není důležité KDO – nýbrž PROČ.

P. S. …anebo to třeba všechno bylo úplně…ale ouplně obráceně??? Že to byli právě tornádem zasažení Moravané, kteří už nemohli hledět na to, jakými blbostmi se zbytek národa zabývá, a tak se z lásky k bližnímu svému rozhodli udělit nám ostatním tuto léčbu šokem – kdy se sami vydali napospas živlům, aby ukázali…aby nám dali ťafku a my se vzpamatovali… (…A že by si z nich sousedé Němci vzali příklad a…po třech nedělích je následovali…s těmi svými šokujícími povodněmi??? ) Jen nevím, co by to bylo platné; na všechny to asi nezafunguje… Můj soused viděl onu jihomoravskou spoušť hned na druhý den ráno, což mu ale nezabránilo v tom, aby na mě kolem poledne nevlítl se stížností, že kvůli mým přetékajícím okapům má ON na zahradě louži vody (…LOUŽI…). Hodně u nás totiž pršelo…ten den.
Co k tomu dodat…
Ale jo – něco by se určitě našlo…třeba: „A paní…a proč máte takového souseda???“ 😀

A zazvonil zvonec…

…a covidu je konec???
Někdy na jaře – ale už vážně nevím, kdy to bylo – se ke mně donesla zpráva typu ‚jedna paní povídala‘: „Covid končí!“ „Vážně??? Takhle náhle? A japa to?“ otázala jsem se překvapeně…a taky poněkud nedůvěřivě. A zdroj pokračoval: „Pojišťovny přestaly proplácet covidové pacienty…a nemocnice tedy ruší příslušná oddělení“. Celé se mi to zdálo nějak přitažené za vlasy, ne-li přímo zavánějící zas nějakou konspirační teorií ( jichž nejsem teda zrovna příznivcem ) – takže jsem si o tom myslela své… Nicméně, když jsem vzápětí pozorovala poměrně dramatický sestup počtu nakažených, hospitalizovaných, atd…skoro jsem si začla říkat, jestli na tom opravdu není něco pravdy. Vím vím – své samozřejmě udělala promořenost a proočkovanost obyvatelstva; a ti, co tady již měli ‚odsloužíno‘, se – s využitím pandemie – také již povětšinou odporoučeli na ‚pravdu Boží’… No stejně…

Ale v konečném důsledku – ono to je totiž úúúplně jedno, jak to ohledně covidu celé ve skutečnosti bylo (…čímž nechci existenci covidu ani trochu zpochybňovat ). Ale chceme-li se přesto ptát…máme-li přesto potřebu zkoumat…spíše než ‚jak to bylo‘ se ptejme: Proč to bylo? Proč něco takového muselo na nás/svět přijít? A co nám to dalo/vzalo? To jsou totiž konstruktivní otázky, které nás můžou někam posunout (…pokud to tedy již neudělal sám covid a opatření s ním spojená ).

Myslím, že co se tohoto tématu týče, bylo řečené již vše… Mějme se dobře 🙂

Úlibická bažantnice nám zase krááásně rozkvetla…

Něco málo k chemtrails…

…ale opravdu jen málo… Tento fenomén není zrovna předmětem mého zájmu, takže nejsem kompetentní se k němu vyjadřovat – nehledě na to, že na netu jsou na toto téma desítky příspěvků. ( Kdo neví, o co jde: jsou to ‚čáry‘ na obloze, které za sebou zanechávají letadla. Existuje kolem toho spousta teorií přímo konspiračních; zlí jazykové tvrdí, že nás takto bůhvíkdo nechá ‚práškovat‘ bůhvíčím za účelem bůhvíčeho…) Ale ať už se jedná o cokoli za účelem čehokoli, jsem přesvědčená, že opravdu VŠE je tady z nějakého důvodu a pro něco (…v podstatě obměna pořekadla, že vše špatné je pro něco dobré…).

Jak tak koukám po netu, jak se kdo k čemu vyjádřil, našla jsem tam tuhle zajímavou informaci; nad naší republikou byla údajně pozorována jakási mlhovina, která přímo kopírovala hranice země. Byl vyřčen názor ten, že kdosi na nás cosi rozprášil…udělal speciálně nad naší zemí jakousi poklici, aby nás od čehosi odclonil ( bylo myšleno v náš neprospěch ) – patrně od nějakých pozitivních energií z vesmíru. A že se to teď pod tou pokličkou pěkně dusí, kvasí a tlakuje… Víte, podobné zprávy beru poněkud s rezervou, ale co když přece? Okamžitě ve mně totiž vyvstala představa tlakového hrnce – ‚papiňáku’… Ona ta naše země má opravdu tvar takové pánve…rendlíku; a co se děje v hrncích? Vaří potraviny; tím se mění jejich struktura/skupenství…transformují se. A co uděláte, když chcete tento proces uspíšit? Vezmete poklici a všechno hezky přiklopíte; tím se v nádobě zvětší tlak a jde to rychleji. A papiňák – v něm se to vůbec pěkně dusí… A teď se třeba takhle dusíme my 🙂

Opravdu nevím, o co šlo…kdo a proč to způsobil (…a jestli vůbec ). Třeba šlo o pouhé spolupůsobení počasí a geografie naší země ( stačí si vybavit hory po obvodu ). Ale i kdyby to někdo udělal schválně a dokonce i ze zlého úmyslu, nenapomohl tím vlastně – nevědomky a třeba i nechtěně – transformaci obyvatel té naší české kotlinky???
( viz též příspěvek z 27. února 2021 )

Zas něco ke covidu…

Jeden náš tuzemský vizionář byl tuhle tázán, zda-li by u nás byla lepší situace, kdybychom měli jinou/lepší vládu. Odpověď byla stručná a jasná: „Nebyla…“

Víte…ony ty dohady ‚co by kdyby‘ jsou jaksi tak nějak vždycky ‚na levačku‘. Přesto… Můj vnitřní pocit mu dává za pravdu… Koronavirus je tu v té podobě a počtu ne kvůli ‚špatné vlády‘ – ale kvůli nám! My si tím zkrátka musíme projít; jinak by tu nebyl. Ani ta nejlepší vláda na světě by mu v tom nezabránila…

Je třeba pochopit, že není na světě člověk ten, aby vládl všem…a všemu. A kdo se o to pokusí, zcela zákonitě pocítí bezmoc. Není to vůbec příjemný pocit – to víme všichni moc dobře; snad každý ji již někdy ve svém životě pocítil. A přitom by vůbec nemusel – stačilo by pouze nechtít zvládnout/ovládnout či kontrolovat to, co nám nepřísluší. Nesnažit se poroučet větru, dešti…

Lékař/zdravotník, který již VÍ – ví… Ví, že není pánem nad životem ani smrtí nikoho – ač se to tak může mnohým ( i jemu samotnému ) jevit; je pouze vykonavatelem… Může ‚pouze‘ pomoci, podržet…podpořit, no zbytek už není na něm. S tímto vědomím se mu pak jeho nelehká profese daleko lehčeji vykonává…daleko lépe se vypořádá s tím, když mu někdo ‚odejde pod rukama‘. Nehroutí se z toho, nebere to jako své selhání… Ví, že udělal vše, co mohl – a že to udělal nejlépe, jak v danou chvíli mohl; a dál se děj vůle Boží… Musí to pustit, musí to nechat – aby se třeba mohly udít ‚zázraky’…a nebo taky ne.

To, co odchází, je nutno pustit; nelze stát nohou na proudu života…nelze nic pevně držet – blokujeme tím ‚provoz‘. Toto platí v každé době…a v této obzvlášť. Staré a přežité se bortí; budeme-li se toho držet, padneme spolu s tím…

A co se očkování týče…’být či nebýt‘? Kdo se bojí, nesmí do lesa…lépe řečeno neměl by. Čeho se bojíme, to hrozí, že si přitáhneme. Selský rozum tedy velí: pokud mám z něčeho strach ( a nejsem schopen s tím strachem nic udělat ), je rozumné udělat vše pro svou ochranu – tedy nechat se naočkovat, pojistit, apod. Odpůrci očkování argumentují tím, že vakcíny jsou udělané z ‚bůhvíčeho’…a toto ‚bůhvíco‘ že může změnit naši DNA; takže nebrat… A víte, co je legrace? Vědci zjistili, že viry ( na rozdíl třeba od bakterií ) se významnou měrou podílí na evoluci lidského rodu…a to právě tím, že jsou schopné způsobit změny naší DNA… Tož – vyberte si… 🙂

Takže ještě jednou:

Krásy jara užívejme,
dobré naladění mějme!

Hezké velikonoční svátky všem…

V Hollywoodu mají ‚chodník slávy’… My máme…jak to jen nazvat???

Aneb – chcete mít svůj vlastní ‚odznak‘ na dlažbě? Stačí, když zemřete na coronavirus…a jste Někdo…

Jak mě kocour Zorro docela dostal…

Není to původně můj kocour… Jak už to s kocoury často bývá – kde se vzal, tu se vzal. Začal se u nás objevovat koncem loňského léta. Myslela jsem, že v příštím období kočičích námluv zase odtáhne. Nestalo se tak; místo toho si pro jistotu pochroumal tlapku. „Až se uzdraví, odtáhne…“ zase jsem si říkala. A zase ne. To už bylo před vánoci… Co teda s kocourem? Mé dvě kočky mi bohatě stačí… Dostala jsem geniální nápad: milého kocoura ochočím a někomu ho věnuji (…třeba pod stromeček 🙂 ). Jak to asi mohlo dopadnout, že… Takže jsem ho začla krmit a ‚zcivilizovávat‘, což šlo takřka samo. Na jméno slyšel okamžitě – možná proto, že mi ho sám napověděl; když proběhl kolem, jakoby říkal: „Hi…já jsem Zorro!“

Zapsal se zde na byt a stravu s pracovním zařazením a společenským statutem ‚venkovní kocour‘. Nijak zvlášť jsem se jím nezabývala; občas jsme spolu prohodili pár slov, občas jsem jej pohladila, pochovala – toť vše. Akorát mu začalo předjarní kolo námluv, takže nebyl příliš k vidění. A tuhle si tak sedím na zápraží, na klíně kocoura Beautiho…a milý Zorrouš nám jde dělat společnost; asi měl zrovna pauzu. Když viděl, že je na mně již obsazeno, sedl si vedle nás na rohožku ve výklenku dveří. Za chvilku koukám, že z louky k nám míří další do houfu – kočka; kocour ji díky své zastrčené poloze nemůže vidět. Volám na ní: „Ahoj Kelíšku…kdepak jsi chodila?“ Při vyslovení jejího jména se Zorro vymrštil a s typickým kocouřím mrňoukáním se začal vzrušeně rozhlížet na všechny strany: „Ženská…ženská! Kde je…kde je?“ „No to bylo legrační! Vypadalo to, jako když ví, že Keliša se jmenuje Keliša…“ napadlo mi. Kočka k nám mezitím došla; Zorro jí udělal pár zdvořilých milostných návrhů, no nepochodil. Po odmítnutí svých služeb se odebral zpátky na rohožku, kde sebou plácl jak široký tak dlouhý a tvrdě usnul. Keliša mezitím vizitýrovala po dvoře. Asi za pět minut jsem ji přistihla, jak ocmrndává pod ptačím krmítkem. „Kelišo – co tam děláš?!? Koukej vocaď mazat…híml hergot!“ spustila jsem na ní. Do Zorra zase jako když střelí; při zaslechnutí jejího jména se z hlubokého spánku a polohy ležmo v mžiku dostal na všecky čtyři a opět se rozrušeně a s hlasitým doprovodem rozhlížel kolem… Že se pes, žijící v těsném sepětí se svou rodinou, po nějakém čase naučí rozlišovat jména jejích jednotlivých členů, to jó…ale tohle? Tak to teda už fakt nevím 🙂

Den, jako každý jiný… II.

Tak si včera říkám, že bych dnes zas jako mohla dojet nakoupit. Ze zvědavosti koukám večer na předpověď. Hmmm, nic moc; kolem poledne se to má zatáhnout a pěkně lejt až do večera…a nejvíc akorát v dobu, kdy jezdím. No, třeba to nebude tak horké; tentokrát žádný toaleťák ani nic podobného háklivého na promočení nepovezeme, takže nějaká ta kapka nevadí… Je druhý den – tedy dnes – poledne; sice zataženo, ale déšť nikde. „Vypadá to nadějně“, proběhne mi hlavou. No radost mi nevydrží dlouho; za chvíli začíná krápat a než se obleču a donesu si kafíčko na zápraží, už obstojně leje – takový ten dlouhotrvající déšť. A na západě temno… „Hmmm, tak to jim vyšlo; tohle hned tak nepřejde… Nu což, budu dělat něco jiného…a ten nákup nebylo zas tak nic nutného – rozhodně ne tak, abych kvůli tomu tahala auto z garáže…klidně to počká…“ Trochu si sama do sebe rýpnu a parafrázuji hlášku z minulého týdne: „Chceš snad jet teď hned…nebo až si vypiješ kafe?!?“ No nemyslím, že to tentokrát zafunguje stejně…a jelikož s počasím to vypadá beznadějně, pouštím to… V klídku si tedy piju kávu, dočítám přitom knížku… Najednou koukám – déšť takřka ustal. „No toto?“ …Je to od ‚nich‘ sice hezké, ale do krámu už to stejně do zavíračky nestihneme… Jen tak mrknu na mobil, kolik že je to vlastně hodin. No né, jak je to možné? Je daleko méně, než jsem si myslela; to snad je zas nějaký posun v čase 🙂 … Najednou mě to vymrští a jdu hbitě sedlat. Když lezu na koně, zas začíná krápat. „Koukejte toho ‚vy tam nahoře‘ nechat! Už jsme nachystané, takže jedem!“
Do obchodu jsem dorazila půl hodiny před zavíračkou. Celou cestu tam a zpět už ani kapka. Začlo zas až večer…