Rubrika: Aktuálně u nás…

Konečně třmeny…

…ve kterých se cítím opravdu dobře! 🙂

Vzhledem k tomu, že se od nepaměti v mojí hlavě občas objeví nepěkná představa uvízlé nohy ve třmenu (…asi jsem to někdy někde již zažila ), jsem už před pár lety začala pro jistotu (…dokud tu představu nějako nezprocesuji – anžto čeho se jeden bojí, o to si koleduje, že…) jezdit v bezpečnostních třmenech. A jelikož jsem žádné kloudné, které by mně opravdu seděly a též se mi líbily i na pohled, nemohla sehnat, vyrobila jsem si doma na koleně takové ‚prototypy‘; a sloužily mi dobře a dokonce dlouhá léta… Až jsem si tuhle všimla na netu nabídky tzv. camargských ‚klecových‘ třmenů…a přestože jsem jedny takové originály už před lety měla na vyzkoušení a nesedla mi jejich humpoláckost, přesto jsem si je objednala; v nejhorším vrátím, že (…a popravdě jsem s tím i počítala ). Domnívala jsem se, že i tyto budou opět takové (…a tím pádem i příliš těžké ), no navíc – a poněkud paradoxně – se mi zdály v chodidlové části poněkud úzké – rozhodně uzší, než je u nás norma…a obávala jsem se tedy, že se mi do nich nevejdou má zimní ‚bagančata‘.

Třmeny dorazily a musím říci, že se konalo překvapení na všech frontách – a překvapení to milé. Humpoláckost žádná; váha jen o 10 dkg vyšší ( tj. 60 dkg ), nežli u mých klasických kovových třmenů, opatřených bezpečnostní koženou botičkou. A světe div se – i přestože jsou opravdu užší, zimní bota do nich vklouzne i vyklouzne bez problémů! Jsou pohodlné, pohodlnější nežli klasické třmeny…a v náročnějším terénu (…třeba tam, kde se musíte prodírat křovím ) či při v náročnějších akcích si je navíc nemusíte vůbec ‚hlídat‘. A kromě všech těch výhod se mi i líbí…a k našemu ‚stylu‘ myslím docela sedí… Takže za mě spokojenost naprostá – nicméně chápu, že né každému a né každé jezdecké disciplíně či stylu budou vyhovovat.
( Jen jedno jediné ‚ale’…nebo spíše obava: aby se mi v nich v letních vedrech neugrilovaly nohy… 🙁  )

Leccos může být jinak…

…o mnoho či mnohem jinak (…někdy dokonce naprosto obráceně ), než to vypadá…a než nám to předkládají naše smysly i rozum – byť se jedná na první (…ale i druhý…a možná i třetí ) pohled o naprosto jasnou věc a logické závěry…  Je v našem největším zájmu mít toto na paměti – a to zvláště v těch případech, kdy se věci nejeví zrovna příznivě. A máme-li to štěstí, je nám to čas od času i připomenuto. Jako tuhle třeba mně…

Vejdu do stáje, abych tam poklidila…a tam na zemi spadlé jedno z mnoha vlaštovčích hnízd; není samozřejmě první ani poslední – někdy se prostě stane. Koukám kolem, jestli se tam nepovalují nějaká vykutálená mláďata, no vypadá to, že když se hnízdo odporoučelo k zemi, nebylo naštěstí již obydlené. Fajn… Beru lopatu a shrabuji koňské bobky na jednu hromádku, abych je mohla sebrat – jenže ouha! Najednou – kde se berou, tu se berou dvě vlaštovátka…a kutálí se po podlaze společně s bobky; musela v nich snad být schovaná či co. Sakra práce… Rychle je sbírám ze země; jedno vypadá v pořádku, ale to druhé… Navíc se mi na ruce objevuje krev – evidentně z něho. Ale Bóže…určitě jsem mu tou lopatou způsobila nějaká zranění…a soudě dle velikosti kapek krve asi dosti fatální… Ach jó… Ve stavu slušného rozladění jdu pro již osvědčený červený rendlík ( viz příspěvek ‚O vlaštovkách z rendlíku‘ v rubrice ‚Ze života‘ ), vystýlám ho senem, usazuji do něho obě vlaštovky a v tomto náhradním hnízdě je pokládám na narychlo spíchnutou poličku v blízkosti jejich zříceného hnízda. Při troše štěstí budou jejich rodiče pokračovat v krmení a vše dobře dopadne – minimálně pro jedno mládě; tomu druhému šance na přežití nedávám v podstatě žádné. Ale má-li zemřít, ať to má aspoň v nějakém komfortu a ve společnosti sourozence… Se slovy ‚děj se vůle Boží‘ odcházím…

Ve dnech následujících párkrát juknu, jestli je kolem hnízda nějaký pohyb a – bohužel se nezdá. No nic – holt se pokaždé nezadaří. Lézt nahoru a kontrolovat obsah rendlíku se mi nechce ani trochu; zrovna dvakrát netoužím koukat na to, jak breberky k tomu určené rozebírají již neživá tělíčka vlaštovek, které jsem jen krátce předtím měla ještě živá v dlani… Jenže za pár dní si ke svému úžasu všimnu, že na okraji rendlíku sedí jedno mládě! Není možná! Má radost je veliká, tím větší, že je naprosto nečekaná; tak vida – jedno přeci přežilo! 🙂 A naprostá jasnačka: takhle tam sedí proto, aby bylo od svého dozajista již mrtvého sourozence co možná nejdál; to dá rozum – proč by si jinak odsedávalo, že… Ale lézt nahoru a odstraňovat mrtvé tělíčko se mi nezdálo jako nejlepší nápad; přeživší mládě bych akorát vyplašila a mohlo by tak vzniknout více škody nežli užitku; ono to nějak přežije… No jo, jenže… Uplyne dalších pár dní a já na oné ‚poličce‘ vidím sedět né jedno, ale dvě mláďata! Tak tomu už se mi nechce věřit ale vůbec, takže rozoumek předkládá nejrůznější teorie – od té, že si mládě našlo kamaráda, aby tam nebylo samo…až po tu, že to jsou nějaké úplně jiné vlaštovky. Ale ve skrytu duše tak nějak tuším, že ne… Zvědavost mě žene nahoru podívat se do kastrolku, ale ovládnu se. Pár dní ještě počkám, než obě mláďata vylétnou úplně, a jdu konečně pro štafle; chvíle pravdy nastává! V očekávání lecčehož sahám pro rendlík, opatrně nahlížím dovnitř a tam…nic!!! Páni! Neudržím se a nad tímto objevem…lépe řečeno neobjevem se rozbrečím jako malá holka. Jistě – je tam radost, že obě mláďata jako zázrakem (…zvláště to zraněné ) přežila…ale hlavně: velká část mého pohnutí byla způsobena právě uvědoměním si toho, co zmiňuji v úvodu. Jak se praví – naděje skutečně umírá poslední…ale hlavně: věci opravdu nejsou vždy takové, jaké se jeví… Zkusím to mít na paměti ještě více, nežli doposud. Každopádně díky za připomenutí… 🙂

Jednoho krásného dne vám může dojít…a být nad slunce jasné, že to jediné místo na celém širém světě, kde může dojít k ‚napravení všeho’…kde můžeme ‚něco přepsat‘ a tím pádem změnit…SKUTEČNĚ ZMĚNIT, je v našem vlastním nitru. Pokud ‚vyjdeme ven’…a tam venku, v reálném světě, budeme chtít něco ‚ručně‘ napravovat, často věci lámeme násilím a akorát jen dál pokrucujeme již pokroucené…

„Změň sám sebe a staneš se obyvatelem obnoveného světa.“

Den blbec…anebo?

Vstávám a den hodlám zahájit výletem kolmo do cca 2 km vzdálené Jednoty, bych tam nakoupila… Vycházím na zápraží, abych zjistila, jak venku je, a…ono si tam prší! Sice mírně, ale prší. No toto? Nic takého nebylo předvídáno a já s nelibostí hledím na moknoucí seno, sušící se na dvoře; proč já – blbka jedna – neuposlechla včera večer svou intuici a neuklidila ho??? No nic; říkám si ‚zmokne – uschne’…a přitom vzpomínám na jednu údajnou sedláckou průpovídku, že ‚každé pořádné seno má zmoknout‘. ( No nevím nevím; jestli ta hláška není spíše nějaká ‚z nouze ctnost’…) Jdu se obléci a umýt; než tak učiním, dozajista ten deštík přejde. No nepřešel; naopak – leje jako z konve. No toto?!? Hledím na sprchující se seno a durdíce se uvažuji: v tomhle ceďáku teda na kole nikam nepojedu…a tahat auto z garáže kvůli dvěma kilometrům? Ani náhodou… Na stranu druhou – Bůh ví, kdy to přestane…a už teď mám časový skluz, nehledě že mé tělo začíná být podrážděné při představě odkládané snídaně (…ženy jsou prý o mnoho citlivější na pokles cukru v krvi nežli muži )… Beru si tedy aspoň kousek knackebrotu, zapíjím džusem…a vida – všichni se nějak uklidňují; a jak se tak vracím do normálu, říkám si: „Nic se neděje jen tak; a navíc – mně přeci počasí většinou hezky vychází…a tak i tento jeho nečekaný rozmar má jistě nějaký dobrý důvod…“ S tímto celou věc uzavírám a čekání na konec deště se rozhodnu využít aspoň k vyřízení mailů – což dělám obvykle až navečer… A vida – jen co otevřu poštu, všimnu se zprávy od firmy, u které jsem si jen před pár dny nechala zhotovit obraz; teď mi píšou, že obraz je již na cestě. No toto? Tak rychle? Paráda! ( A mimochodem – zrovna včera mi napadlo, že onen obraz již brzy dostanu… Ale vymluvila jsem si to – stejně jako ten úklid sena 🙂 – že na něco takového je ještě moc brzy… Hmmm – asi bych ty zprávy z nitra měla méně analyzovat a více poslouchat…) „Ale proto přeci nemuselo začít lejt, abych se dozvěděla, že obraz je na cestě…“ zase se durdím, „…to bych se beztak přeci dnes dozvěděla, né ?!?“ Jénže: dozvěděla bych se to až večer – čili podstatně později. A já se móc ráda těším…a takto se můžu těšit o mnoho hodin dříve…a více! 🙂 No dobře…

A hle – venku už skoro neprší a já sedám na kolo. Vyřídím nákup a když jsem na odchodu – už skoro mezi dveřmi, slyším pána v řadě za mnou, jak prodavačce říká: „…a ještě ty špekáčky, prosím!“ Plácám se do čela – jéje, já zapomněla koupit libové párky! Ještě že mi to ten pán připomněl; nebýt jeho…nebýt setkání s ním, odjela bych bez nich… Jó – vlastně ouplná blbost; souhlasím. Jenže… Já v poslední době málokdy dostanu na něco opravdu chuť…a když se tak stane, snažím se uposlechnout a organismu dodat, čeho si žádá – anžto to beru tak, že to opravdu potřebuje – a to i tehdy…nebo možná právě tehdy, jedná-li se o potravinu, kterou běžně nejím…a na kterou je z hlediska zdravé výživy hleděno poněkud přes prsty – řečeno mírně. Tak se tedy vracím zpět a přestože mě paní prodavačka chce hned obsloužit, nechávám pána, ať si v klidu dokončí jeho nákup. A jak tak čekám a zrak mi tak bloudí po regálech, náhle na mě zprostředka zorného pole přímo vyskočí červený, ozdobně vyvedený nápis ‚Miluji Tě!‘ (…na bonboniéře ). Usmívám se a říkám si – hezký, milý to vzkazík…

Přijíždím s nákupem domů; uchystám si snídani (…čaj a dva kousky chutného jednoťáckého závinu; další věc, na kterou jsem dostala chuť…a akorát tam na mě čekaly – přesně dva poslední ) a sedám si s ní na zápraží. Obloha se vytahuje, slunce začíná pěkně pražit…a seno osychat…

Jak moc…opravdu moc moc moc záleží na tom, za jaký konec to vezmeme…
Vše, co nás potkává; naprosto VŠE…

…tak – kdybych si z mé knihovny směla nechat pouze jednu jedinou knihu, byla by to tato; připadá mi totiž, že je tam úplně vše… A to jsem teprve v půlce…