‚A přece…‘
aneb o věření/nevěření
Ve valné většině příruček ohledně vědomé manifestace se jeden dozví, že je potřeba (…ale na kolik procent – v tom už se dosti rozcházejí ) věřiti, že je možné, aby se stalo to, co si přeje…jinak že se nestane. Já osobně jsem v poslední době – a v tomto roce speciélně – ale vedena k jinému poznání/zjištění…
Tak třeba ohledně toho teď tolik moc propíraného sucha: V půlce srpna jsem na jednom sympaticky vyhlížejícím meteo-profilu na FB narazila na předpokládaný výhled/souhrn srážek do konce srpna (…pro Jičínsko, čili nás, to bylo cca 110mm ). Naprosté scifi, kterému jsem nevěřila ani za mák; a to se, prosím, počítám mezi optimisty (…byť umírněné )! Moc tomu nevěřili ani sami předkladatelé a vyjádřili se, že kdyby spadla byť jen 1/3 tohoto odhadu, bylo by to fajn; nemohla jsem, než souhlasit… A tak jsem si řekla, že to schválně budu měřit…a světe div se – ono nakonec přece spadlo! Naše nevíra počasí pranic nezajímala; naštěstí pro nás 🙂 Skutečný souhrn všech srážek činil k předposlednímu srpnovému dni krásných 99mm…
No nepoučila jsem se… Onen předposlední den jsem pro změnu nevěřila (…opět ani za mák – zvláště s přihlédnutím k aktualizovaným údajům, že déšť nakonec nic moc ), že během posledního srpnového dne ještě naprší oněch zbývajících 11mm, abychom zde měli ‚splněno‘. A souhrn srážek za 31. 8.? 14mm… Takže my tady jsme nejenže ‚splnili‘ – ba dokonce mírně překročili! 😀
To jsou krásné zprávy, no tím to nekončí. Jsou tady ještě dvě, z toho všeho vyplývající…a snad ještě lepší…
Ta první: jeden OPRAVDU nemusí věřit, že je možno, aby se stalo to, co chce, aby se stalo. Může přímo nevěřit…ba dokonce pokládat za nemožné!!! A ono se přesto stane. No považte…
A ta druhá: vypadá to, že na poučení ‚přej – a bude Ti přáno‘ opravdu něco je. Když si totiž ‚objednávám‘ déšť, připojuji k tomu ještě i poznámku ‚ať prší především tam, kde je to nejvíce potřeba’…
Ale letos toho bylo k nevěření mnohem více…a začlo to už na jaře: Sucho zde bylo takové, že i pí. Kořínková se uvěřiti zdráhala, zda vůbec naroste nějaká ta tráva – zvláště na takovém pozemku, jako je zdejší ‚náhorní plošina‘ – jak říkám naší pastvině. A pokud přece, tak nic moc… A přece narostla…a jaká! ( Viz foto; ten kůň na něm, prosím, není pony…) „No dobře…ale určitě nevystačí na celé pastevní období…“ pochybuji dál. ( Mnozí by řekli, že to nejsou vůbec žádné pochybnosti – ale naprosto nevyhnutelná budoucí realita…) A??? Je začátek září…a ke spasení je ještě celá polovina louky k tomu určené; přes malé množství srážek a své poloze navzdory přesto ještě stihla po jarním výpasu obrůst. Paseme nepřetržitě od jara…a dosud nedošlo ani na předpokládané přikrmování senem… Ale zpět v čase: v létě dorazila další vlna veder a sucha a vypasená část pastviny se změnila v naprosté spáleniště – a to i přes snahu o šetrné vypásání; něco, co jsem dosud ještě nezažila: místy žluté zbytky drnů…a místy naprosto nic. ‚Drn je v čoudu…a to bude trvat, než se zase obnoví…a bude nějaká tráva‘ šlo mi hlavou. Načež se mi vybavily všechny ty dokumenty z Afriky, ve kterých je ukazováno, kterak je vyprahlá savana (…či co to tam mají ) schopna v rekordním čase opět obrůst trávou, až se mi to zdálo nemožné; buď je to nějaký filmový trik…anebo tam mají nějaké speciélní traviny… Možná mají, možná nemají…ale i kdyby – tady nejsme v Africe, že (…v případě tomto asi bohužel ). Pak se jednoho dne kdosi tam nahoře konečně smiloval a poslal menší deštík; halelujaaa! A na druhý den se tak rozhlížím po pozemku, když tu upoutá mou pozornost něco nezvyklého. Není možná: pastvina již není béžová…ale – zelená!?! Nemohu tomu uvěřit a jdu se podívat zblízka…a koukám jako blázen na ten zázrak: žluté drny se doslova přes noc zazelenaly…a z toho ‚ničeho‘, z holé země, vyrostly zelené lístečky – podzimní pampeliška, bílý jetel, sedmikráska…a další podobní nezmaři. Před tím nečasem prostě vzaly roha pod zem a pro jistotu dělaly, že tam vůbec nejsou… Takže jeden vážně nemusí být v Africe 🙂
Byli i lidé-zahrádkáři, kteří se letos s nějakou zahrádkou ani nehodlali namáhati; nechali se slyšet, že vzhledem k předpovědi horkého a suchého léta to ani nemá cenu…a já si říkala, jestli náhodou nemají recht. Ale tak nějak asi spíše ze zvyku (…či z nějakých zbytečků optimismu? ) jsem přesto zasela/zasadila…no když jsem pak pozorovala uvadající, pomalu zasychající rostliny, skoro jsem litovala mé námahy… A další ‚přece‘! Přestože mám k zalévání zeleninové zahrady o rozloze necelý 1 ar k dispozici jen jeden 200l sud na dešťovku, tak nejenže nakonec vyrostlo to, co mělo, a nic z toho nezašlo (…tedy pár rostlin přeci zaschlo, no né důsledkem sucha/vedra, ale toho, že je podryla nějaká myš ), no dokonce byla/je i velmi slušná úroda naprosto všeho… Kdo by to byl řek’… Mnohého ovoce jsem letos měla více, než kdy dříve…a/anebo bylo větší, než kdy dříve (…vyjma jablek; ta se pro změnu vyjančila loni ). Nevím, kde na to všichni vzali – myslím tu potřebnou vláhu…( Na fotkách má ‚zahrádka-živitelka‘; vrchní foto v teď, spodní foto v červenci. Ty nádrže na vodu v pozadí – to už je Krakonošovo…)
A tím to nekončí… Začátkem léta jsem si uhnala borreliózu – a né jen tak ledajakou: v důsledku bolestí jsem v noci měsíc a půl nespala – a to ani 5 (slovy: pět ) minut…přičemž ten první měsíc jsem neusnula ani přes den. A přesto… Přesto se u mě neobjevily halucinace ( údajně vědecky to potvrzený fakt, že když člověk nespí pouhé 3 dny, dostaví se halucinace)…a přesto jsem ani nikterak jinak neodpadla a přes den, kdy bolesti samy od sebe polevily, jsem mohla celkem normálně fungovat. V souvislosti s tím se mi vybavilo to, co jsem zaslechla nedlouho před mým onemocněním od Františka Klapky, a co jsem ( dokonce i já! ) považovala za poněkud odvážné tvrzení – neřku-li scifi: že totiž by bylo nejlépe zapomenout na to, že máme/že vůbec existuje nějaké naše fyzické tělo i se všemi jeho potřebami… Hmmm. Muselo to tedy na mě přijít…abych něco takového sama zakusila??? ( A jak by řekl další provokatér Martin Pávek: „…a byla zbořena další ohrádka“ – ve smyslu mýtus/program??? )
Mé dny a noci v té době – mé stavy fyzické i psychické počas nich – nebyly odlišnější nežli dny a noci, jak se říká…a stejně tak jako ony dny a noci se spolehlivě střídaly – jakoby vlivem nějakého kouzla…byť jsem si ve zlých chvílích neuměla ani představit, že by vůbec mohlo nastat nějaké zlepšení – a naopak: ve dne, kdy mi bylo lépe, že zas přijde tak krušná, nekonečná noc. A přece to vždy přišlo…
A když jsem si ještě v době nemoci uvědomila, že zanedlouho mám jet do Prahy na seminář s Jirkou Ledvinkou (…na který jsem se přihlásila ještě na jaře, ničehož netuše ), tak to bylo další scifi! 😀 Tou dobou mi bylo stále ještě tak zle, že jsem se nezmohla ani zkusit za sebe najít náhradníka… ( Což – jak se později ukázalo – bylo nakonec jen dobře…) A opět se mi něco vybavilo – a to, jak Jirka říkal (…taktéž nedlouho předtím 🙂 ), že na setkáních s ním se dějí zajímavé věci; třeba, že jednou dorazila paní s borreliózou a velkými bolestmi…a odjížděla bez nich! A má reakce? „To MNĚ se nestane ani náhodou…protože já se nezmůžu ani na to se tam vůbec nějak dopravit!“ A víte co? Já tam nakonec přeci jen dojela…a nejen to: já tam jela už bez bolestí…
A poslední: Není to tak dlouho, co se jeden mykolog vyjádřil v tom smyslu, že díky letošnímu suchu si můžeme pro letošek na houby akorát tak nechat zajít chuť; nic nebude! „OK, holt nebude…“ děla já na to. Jelikož nemám důvod odborníkům nevěřit, tak jsem si řekla, že mu tedy budu věřit a budu nevěřit spolu s ním – že nějaké houby letos ještě vyrostou… Ale uplynulo jen pár dní (…během kterých by se – opět dle odborníků – nemělo stihnout vytvořit ani podhoubí…a to za příznivých podmínek ) a já začla potkávat houby; všude možně a všechny možné! A právě před chvílí jsem z vyjížďky přivezla z lesa dokonce pár pěkných hříbků; ač nehledala – našla…a navíc to, co tam vůbec nemělo být.
Jeden už fákt neví, komu a čemu věřit…
No – sice to ještě není vše, ale asi stačí… Ať si to přebere, jak kdo chce…